Proč je křesťanství lepší než islám II.
Datum: Čtvrtek, 23. duben 2015 @ 20:53:59 CEST Téma: Principy
Nejprve se musím omluvit některým čtenářům svého prvního článku na
toto téma. Napsal jsem: „Název článku patrně shledají jako
neproblematický pouze dvě (dosti si podobné) skupiny lidí, které nazývám
‚katolický talibán‘ a ‚evangelikální ultras‘.“
Ozvala se celá řada
čtenářů, katolíků i protestantů, kteří psali, že název za
neproblematický nepovažují, nicméně nepovažují se ani za katolický
talibán, ani za evangelikální ultras. Pochopitelně mě těší, že se mnou
souhlasí, a uznávám, že jsem nezmínil tuto kategorii čtenářů.
Dále se chci vyrovnat s jedním tvrzením, které se často
objevuje v různých souvislostech a které se objevilo i v reakcích na můj
článek. Jde o tvrzení, že nemůžeme srovnávat křesťanství s islámem,
protože křesťanství mělo o nějakých šest století delší vývoj, a právě až
v posledních staletích se zbavilo své nesnášenlivosti.
Ptám se zastánců tohoto názoru: Odkud berete jistotu, že se islám bude vyvíjet k lepšímu? Myšlenka,
že různá náboženství se vyvíjejí tak či onak podobně, mi připadá
bizarní a nepodložená. Domnívám se například, že islám zakoušel svého
druhu pokus o reformaci mnohem dříve než křesťanství, a sice za vlády
Abbásovců, kdy své myšlení a svou teologii rozvíjeli tzv. mutazilité, o
nichž sice nebylo možno říci, že byli tolerantní (to ostatně nebyli ani
např. kalvinisté), nicméně v jejich učení bylo přítomno mnohem více
racionality. Bohužel mutazilité svůj boj již v 10. století prohráli a od
té doby vládli v islámu tradicionalisté, racionalismus odmítající.
V každém případě odmítám představu, že islámu nutno
tolerovat např. krutost nebo šíření víry násilím, jen proto, že vznikl
později než křesťanství.
Dnes chci vyslovit jiný kontroverzní názor, a sice že
náboženství má klíčový vliv na utváření společnosti. Nedávno u nás vyšla
kniha, kterou mohu vřele doporučit. Jmenuje se Ideje mají následky a jejím autorem je Richard Weaver.
Richard Weaver ovšem není jediný, kdo si tuto skutečnost
uvědomil. Věděl o ní např. Max Weber, který vydal roku 1905 důležité
dílo Protestantská etika a duch kapitalismu, v němž sledoval,
jak kalvinismus vedl ke kapitalismu a prosperitě.
Sám jsem kdysi sepsal
stať „Duchovní předpoklady prosperity“, v níž obhajuji tezi, že znalost
Bible vedla ve středověku a v počátcích novověku k hospodářskému
vzestupu. Domnívám se, že země, které přijaly reformaci (a tudíž vedly
ke čtení Bible), šly „nahoru“, zatímco země, které ji odmítly, postupně
ztrácely. Zvlášť markantní to bylo v případě Španělska a Portugalska,
které měly přístup k veškerému bohatství Jižní a Střední Ameriky,
nicméně předstihli je Holanďané a Angličané, ačkoli tuto výhodu
postrádali. (Abych uklidnil katolíky, musím říci, že ve 20. století se
jejich přístup k Bibli zásadním způsobem změnil a dnes už v této věci
není mezi katolíky a protestanty rozdílu, ba, řekl bych, katolíci mají
spíše navrch, protože mainstreamové protestantské církve autoritu Písma
v praxi opustily.)
Domnívám se rovněž – a nejen já, nýbrž i sekulární
sociologové, kteří tomuto fenoménu věnují pozornost – že evangelikální
probuzení, které zasáhlo celou Jižní a Střední Ameriku (snad s výjimkou
Uruguaye) v poslední třetině dvacátého století, souvisí s ekonomickým
vzestupem této oblasti, a sice jako jeho příčina, nikoli jeho důsledek. A
očekávám, že přes určité problémy bude tento vzestup nadále pokračovat.
Domnívám se, že převaha západní civilizace, která byla
nejpatrnější někdy na přelomu 19. a 20. století, měla své kořeny již ve
středověké Evropě. Ta sice nebyla příliš příjemným místem k životu
(život ve starověkém Římě byl jistě pro většinu obyvatelstva
příjemnější), nicméně dlouhodobě se její roztříštěnost a neustálé spory
moci duchovní a světské ukázaly být velmi blahodárnými. Přičemž výrok o
roztříštěnosti nutno uvést na pravou míru: Ano, Evropa se skládala
z bezpočtu malých či větších států a státečků, nicméně vzdělanci se
všude domluvili, protože na všech universitách se hovořilo latinsky.
Nadto všichni duchovní (zejména mniši) četli tutéž knihu – Bibli – a
zpracovávali různým způsobem stejná témata (např. Knihy sentencí Petra Lombardského probírali všichni studenti v prakticky celé Evropě).
Politická a později i náboženská roztříštěnost se ukázala
být výhodou. Evropa byla uchráněna před vítězstvím jednotné ideologie a
„jediné pravdy“. Na rozdíl od postmoderní doby pravda byla pro lidi
důležitá, nicméně bylo o ni nutno neustále zápasit. V napětí světské a
duchovní moci měla navrch tu jedna, tu druhá strana, ale samo toto
napětí bylo šancí, kterou nikdy nemělo východní pravoslaví.
A já si
troufám tvrdit, že současný stav Ruska je do určité míry výsledkem toho,
že na jedné straně církev (včetně jejích vrcholných představitelů, o
vesnických popech ani nemluvě) nikdy neměla na Rusi velkou autoritu a
vždy byla v naprostém područí státu, a na druhé straně sám ruský stát je
svého druhu církví, jak nedávno připomněl francouzský historik Alain
Besançon v slovenském časopise Týždeň. Skoro bych řekl, že tam, kde je
církev slabá, nastupuje často strana, ideologie nebo diktátor (případně
nějaká kombinace těchto tří prvků).
Psal jsem ale o islámu. Vícekrát jsem četl v článcích
odborníků na Přední východ, že by bylo nesprávné přičítat neutěšený stav
islámského světa islámu. Nedávno jsem četl knihu Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady
(Praha: Academia, 2013) od Ondřeje Beránka a dalších odborníků na
Blízký východ. Už v předmluvě tam hájí tuto tezi, nicméně když jsem četl
jednotlivé kapitoly, jen se posiloval můj dojem, že za neutěšený stav
islámského světa může právě islám.
Problém je v tom, že muslimové ve své
většině zřejmě nejsou schopni sebereflexe. Oblast, které vládnou,
říkají „dům míru“, oblast, kterou se teprve snaží dobýt (což je celý
neislámský svět), nazývají „domem války“. Přitom když se na tyto oblasti
podíváme, vidíme, že v „domě míru“ se neustále válčí a v „domě války“
je stále ještě relativní klid, i když se ho islámští teroristé snaží
zničit.
Je možné položit si otázku, proč rozdělení na šíity a
sunnity nesehrálo v islámském světě podobnou pozitivní úlohu, jakou
v Evropě sehrála rivalita katolicismu a protestantismu. To, že katolíci a
protestanté spolu bojovali mečem, považuji za zradu Ježíšova učení.
Násilné šíření víry muselo být zdůvodňováno Starým zákonem, který ovšem
Ježíš zrelativizoval požadavkem, aby se křesťané modlili za své
nepřátele a nejednali s nimi s nenávistí.
V Novém zákoně našli
středověcí teologové jedinou oporu pro násilné šíření víry, a to ve
slovech „přinuť vjíti“ (compelle intrare; Lukášovo evangelium
14,23) z Ježíšova podobenství o svatební hostině. Každý trochu nezaujatý
čtenář ovšem nemůže nevidět, že vidět ve slovech „přinuť vjíti“ (na
svatební hostinu) návod na násilné obracení na víru je naprosté popření
Kristova záměru.
Nu, možná se ještě dočkáme změny poměrů a šíité a
sunnité spolu budou soupeřit „mírovými prostředky“. Budou to ale mít
nesrovnatelně těžší, protože u zakladatele svého náboženství Mohameda
najdou dostatek výzev k násilnému šíření víry. Křesťané toho byli
ušetřeni. Proto se opravdu nedomnívám, že je jedno, čemu věříme. Stav
naší společnosti – ať už západní, islámské nebo ruské – je do velké míry
výsledkem toho, čemu věřili naši otcové.
Dan Drápal
21. dubna 2015
Zdroj: http://dan-drapal.cz
|
|