Notabene - Hydepark baptistů - Sektářské rysy v křesťanských církvích a organizacích

Každé církvi, společenství či misijní organizaci hrozí určitá sektářská mentalita (včetně sboru, kde jsem kazatel). Dokonce i těm, kteří se dušují, že káží „čistou biblickou pravdu“. Jaké jsou ony sektářské rysy? Komu říci NE, byť se hlásí ke křesťanství?

Vypozoroval jsem několik následujících rysů s tím, že budu psát v protestantském kontextu.

1. Silně negativní vztah ke katolické církvi. To, že se jako protestanté v mnohém lišíme - a to hodně, není třeba psát. To, že s katolíky je dobré vést kontinuální dialog, je též jasné. Sektářská mentalita ale vidí v katolících ty, od kterých je třeba se distancovat. Není možné s nimi spolupracovat a už vůbec ne dělat např. misii. Dny víry, které budou v Praze, jsou pro „pravověrné“ nepochopitelné. Jak se může „ortodoxní křesťan“ paktovat s katolíky? Nepíšu zde o laciném ekumenismu, nepíšu o laciném si padání do náruče a tvrzení, že nás nic nerozděluje, píšu o tom, že jednoznačně apriori negativní přístup ke katolicismu považuji v kontextu protestantismu za známku sektářství (a třeba dodat, že toto platí i obráceně).

2. Uzavřenost. Protestanští sektáři na svoje akce (tedy jako řečníka) nepustí nikoho, kdo by narušil jejich pravověří. Jedni jsou pro ně liberálové, druzí nevěří, že svět byl stvořen v šesti dnech, třetí jsou arminiáni, další kalvíni, další jsou nebezpeční tím, že učí na „liberální teologické škole“, jiní jsou katolíci, jiní cébáci atd. Prostě každý má nějakou nálepku, mimo „nás pravých“, což pochopitelně posiluje pocit výlučnosti, ale i ohrožení. Jenže není správné mezi sebe pustit i ty, kdo nám občas zpochybní naše konstrukty? Nepoznáváme jen zčásti? Určitě je třeba se na jistých základních věcech shodnout, ale proč se shodnout na všem?

3. Negativní přístup k ekumenismu. Nijak se netajím tím, že se hlásím k evangelikální tradici. Z toho co jsem poznal, mi dává největší smysl. Zároveň bych považoval za obrovskou chybu, kdybych sebe, ale i svůj sbor izoloval od jiných křesťanských tradic (oni by se ale ani nenechali), stejně tak jiné křesťanské tradice se mohou učit od evangelikálů. Jde totiž o to, že čím slabší identita, tím silnější je strach ohrožení od druhých. Jakmile se dostanete do společenství, které se uzavírá, utíkejte, dokud nezblbnete. Později bude pozdě.

4. Pocit nadřazenosti a toho, že my kážeme „Boží slovo“. Nezpochybňuji zápas o kázání Božího slova, nemyslím si, že nemáme kriticky posuzovat různé výklady, nemám pochyb o tom, že Bible je nástroj Boží komunikace. Jenže poznávám z části, stejně tak moje církev. Jsou věci, přes které „nejede vlak“ (Kristovy zásluhy, dílo Ducha svatého, inspirovanost Písma atd.), jenže přes mnoho věcí „vlak jede“. Pokud toto některé křesťanské skupiny neunesou a dokonce s kvůli tomu izolují, mají blízko k sektě.

5. Extrémy v učení o Duchu svatém. Zkráceně napsáno – jedni si myslí, že nadpřirozené působení Ducha je minulostí, druzí nemluví skoro o ničem jiném. Obojí vede k úletům. Jedno popírá Boží nadpřirozené působení a redukuje ho na posvěcení a obrácení jako jedinou známku nadpřirozena, druhé vede k anti - intelektualismu. Jistě – posvěcení a obrácení je známkou nadpřirozeného působení Ducha, ale nikoli jedinou. Jistě - Duch pracuje nadpřirozenými způsoby, ale i tiše, nenápadně, přirozeně.

6. Pocit, že když někdo od nás odejde, odpadá od Krista. Několikrát se mi stalo, že mi někdo z nejmenovaného společenství sdělil, že dotyčný odpadl od Pána. Když jsem se s dotyčným potom setkal, zjistil jsem, že se mu vede duchovně velmi dobře, jen už není ve společenství, kam chodil. Nicméně členové nebo vedoucí společenství, z kterého odešel, to vyhodnotili jako odpadnutí popřípadě alespoň jako známku duchovní krize. Sektářská mentalita se jen těžko smiřuje s tím, že někdo může odejít jinam. „Jinde“ se přece nekáže čisté Boží slovo, naplno se neevangelizuje, nežije se tam „radikální křesťanství“ a nedějí se tam jiné věci. Ty se dějí jen u nás.

7. Neodvolatelné vedení. Tento bod asi není třeba rozvádět. Jakmile se zpochybňování autorit začne vykládat jako „vzpoura“, „duchovní krize“, „neposlušnost“ a nevím jak ještě, je zle. Jde o to, že každý, včetně vedoucích občas blbne a proto potřebuje korekci a to nejen od jiných vedoucích, ale i od zcela běžných členů té které organizace. Pokud při korekci od druhých kolem sebe dotyčný vedoucí příliš kope, někde je problém. Ten je ještě horší, pokud nejsou páky, jak dotyčného odvolat, resp. když jsou, ale v podstatě jen formálně.

Jak jsem psal v úvodu, každé společenství křesťanů, křesťanská organizace, církev, denominace je v ohrožení upadnutí do určité sektářské mentality. Problém začíná v uzavřenosti, pocitu ohrožení nejen od světa, ale i od jiných křesťanských tradic, v přehnaném důrazu na nějakou část Písma, v arogantním přístupu k druhým, v glorifikaci vedoucích. Pokud toto nerozpoznáme včas, následky jsou tragické – jsou to různě pobití lidé. Proto je potřeba i o těchto oblastech mluvit a nebát se čas od času i jisté sebereflexe.

David Novák
autor je kazatelem sboru Církve bratrské v Praze 13, členem Rady Církve bratrské a předseda České evangelikální aliance

Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz