Notabene - Hydepark baptistů - Dva typy ekumenismu

Nedávno jsem se musel zamyslet, jak vlastně chápat ekumenismus. Zda čistě etymologicky, tedy podle původu tohoto slova nebo podle obsahu, který mu dali teologové. V podstatě jsem zjistil, že ekumenismus je dvojího typu.

Podle jednoho z nich se považuji za člověka ekumenicky otevřeného, který je všema deseti pro spolupráci a vzájemné setkávání mezi křesťany těch nejrůznějších tradic, kteří vyznávají Boží inkarnaci v Kristu a svatou Trojici.

Je ovšem i ekumenismus, u něhož se pokládám za zásadního odpůrce. To je ekumenismus, který v podstatě vidí ekumenismus prvního typu za příležitost, jak ostatní přesvědčit o své pravdě, svém učení nebo jak je začlenit do své eklesiologické koncepce.

Ekumenismus prvního typu je obvykle odpovědí na nastalé potřeby. Například na Slovensku se čtyři evangelikální církve domluvily a založily katedru teologie při vysoké škole. Nikomu zde není vnucována exkluzivistická konfesionalita ani nemusí sdílet předkládané věroučné specifikum. Dalším příkladem je například organizace Teen Challenge, která nabízí církvím pomoc se závislými, nevnucuje nikomu skrytě své učení a slouží pod konkrétní církví v dané oblasti. Pak sem jistě můžeme zařadit služby jako Royal Rangers nebo Gedeony apod. Z teologických konceptů je to například Biblická společnost a původně Evangelická Aliance, před jejím příklonem k manažerskému konceptu. Všude vás v těchto institucích berou jako partnera, nevnucují vám žádné své pojetí a v rámci jistých obecně dohodnutých a sdílených hranic je zde respektována konfesní pluralita.

Pak je ovšem ekumenismus druhého typu, který jeho protagonistům slouží k tomu, aby v jeho rámci prosadili své důrazy, o kterých jsou z celého srdce a v dobré víře přesvědčeni, že jsou prospěšné. Sem patří zejména snahy římskokatolické církve, jejichž cílem je, aby ostatní křesťané přijali papežský primát. Patří sem charismatický ekumenismus, jehož cílem je často předat ostatním své pojetí duchovních darů a přispět k „obnově církve poslední doby“. Patří sem hnutí Apoštolské reformace, které skrze navazování vztahů chce církvím nabídnout úřad „apoštola“, o kterém se věří, že je posledním stupněm reformace před příchodem Krista. A v neposlední řadě sem samozřejmě patří adventistický ekumenismus, který má za cíl přesvědčit ostatní církve, aby začaly světit sobotu a přijaly učení Ellen Whiteové.

Jak tyto věci od sebe oddělit? Předně si myslím, že úmysly obou typů ekumenismu jsou dobré. Rozdílná je jen etika a způsoby práce. Pokud například organizace XY uspořádá konferenci o Izraeli, mělo by být cílem opravdu poučení o Izraeli. Neměla by to být jen zástěrka nějakého apoštola navázat vztahy s vedoucími, které chce později apoštolsky směřovat. Pokud například nějaká charita uspořádá seminář o pomoci trpícím v zemích třetího světa, mělo by ji jít skutečně o tuto věc a nikoliv o to přiblížit se protestantům a získat je později pro podporu úřadu římského biskupa a eucharistického pojetí svátostí.

Jinými slovy člověk by neměl mít skryté úmysly. Absolutně nemohu souhlasit s nevyřčeným heslem mnohých paracírkevních organizací, že účel světí prostředky. Nesvětí! Ba naopak, použité prostředky ve skutečnosti vypovídají o skutečných cílech.
Na druhou stranu i já sdílím učení, které je v mnohém exkluzivní. Věřím v křest Duchem svatým jako v následnou a neopakovatelnou zkušenost po znovuzrození, která je potvrzena mluvením v jazycích. Pokud bych chtěl ale pro tuto zkušenost získat další křesťany, zřejmě bych o tom napsal článek nebo uspořádal konferenci. Rozhodně bych ale neudělal konferenci pod názvem „Efektivní evangelizace pro 21. století“ a na ní pak zúčastněným nesdělil, že podmínkou úspěšné misie je přijetí křtu Duchem, a poté na mládežníky nevkládal ruce. Takové jednání bych jednoduše považoval za podraz.

Pokud tedy budete chtít uspořádat cokoliv, nic neskrývejte. Kurzy o zdravé výživě, jejichž cílem je pak šířit nauky E. Whiteové jsou eticky nepřijatelné stejně jako navazovaní vztahů s apoštolem, který chce být později uznán daným společenstvím jako jejich vedoucí. Nijak nepopírám, že je třeba navazovat vztahy nebo šířit osvětu. Nepovažuji například za užitečné všem sousedům říci, že je zvu na návštěvu proto, abych je přivedl ke Kristu. Na druhou stranu bych se tím neměl tajit a o svém úmyslu je nakonec informovat.

Úplně jiná věc je ale ve vztahu k ostatním křesťanům. Postoj typu já toho vím více než vy a vy potřebujete mít to, co mám já, a proto za tímto účelem využiju téměř jakoukoliv záminku, mi nepřijde fér. Vždy bych měl mít tolik pokory, abych si nezavřel dveře k tomu být sám poučen. Vždyť to mohu být nakonec já, kdo se může mýlit a kdo potřebuje korekci. K tomu ale potřebuji mluvit o tom konkrétním tématu. Pokud ho budu do poslední chvíle skrývat, pak je ani nemohu s ostatními sdílet a být konfrontován. Takové jednání není ničím než manipulací a ta má již velmi blízko k čarování.

Tedy, usilujme o ekumenismus, ale přistupujme k ostatním jako k partnerům a řekněme jim o svých cílech a záměrech otevřeně. Pokud mi chce například někdo pomoci jen proto, aby se mi mohl stát „apoštolem“ nebo ze mne učinit „papežence“, případně „ctitele soboty“, budu mít velkou pochybnost o jeho nezištnosti a upřímnosti jeho skutečných motivů mi pomoct.

www.apologet.cz