Notabene - Hydepark baptistů - Mistr Jan Hus a český katolicismus

Vnímání postavy Mistra Jana Husa ze strany katolické církve prošlo v posledních padesáti letech značným vývojem. Jak vypadala cesta, do níž se zapojilo i několik papežů?

„Církve tady dělají beze sporu historický krok, který zřejmě nemá v našich dějinách obdoby a jehož dosah si, myslím, národ ani neuvědomuje.“ Těmito slovy komentoval kardinál Miloslav Vlk bohoslužbu smíření uspořádanou k 600. výročí Mistra Jana Husa, které se v Chrámu Panny Marie před Týnem zúčastnili představitelé církví v naší zemi. Několik desítek metrů od patrně nejznámějšího Husova pomníku duchovní vyjádřili lítost nad hříchy spáchanými v průběhu uplynulých staletí a prosili za jejich odpuštění. Událost však není nenadálým úkazem na českém historickém nebi. Předcházely jí desítky let snahy porozumět lépe Husovu odkazu i najít jeho místo v katolické církvi.

Hus musí být součástí českého katolicismu

Půdu pro vrácení odkazu betlémského kazatele mezi české katolíky připravil již kardinál Josef Beran na závěrečném zasedání II. vatikánského koncilu. „Tak se mi zdá, že v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení kněze Jana Husa, nebo v sedmnáctém století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru podle zásady `cuius regio - eius religio`, jež byla uplatňována,“ prohlásil na posledním koncilním zasedání Beran, podle kterého toto trauma brzdilo duchovní pokrok národa a dávalo lacinou látku k námitkám proti církvi.

O dvacet let později vyvolal diskuzi v českých teologických kruzích článek teologa Stefana Swiezawského Jan Hus – heretik nebo předchůdce Druhého vatikánského koncilu? Podle profesora lublinské teologické fakulty souzní mnohé Husovy myšlenky se současnou ekleziologií. Swiezawski proto vyzval k revizi procesu pražského kazatele. Na jeho článek zareagoval Oto Mádr, který však považoval husovskou otázku za složitější. Úlohou katolíků podle něj může být započetí procesu hledání historické pravdy. „Snad dokážeme Husa prostě vymanit ze zajetí tehdejších i pozdějších účelových zapojení a vrátit ho do oblasti víry a mravů, o niž mu jedině šlo: Tak to navrhuje český bratr Lochman a katolík Špidlík. Proč bychom se nesešli u Husa všichni, jimž leží na srdci Kristova věc stejně upřímně jako jemu?“ napsal Mádr. Připomněl tak současně nezastupitelnou úlohu českého kněze a teologa žijícího podobně jako Beran v římském exilu.

Do debaty přispěl také Tomáš Halík. V roce 1986 Teologických textech vyzval k novému pohledu na fenomén Jana Husa a k nalezení jeho místa mezi českými reformátory. Dokud totiž český katolicismus bude vnímat Husa jako něco sobě vnějšího, nebude ani opravdově katolický ani český. Svůj článek končil Halík vizí slovanského papeže, který se spolu s českými katolíky i evangelíky modlí za uzdravení jizev minulosti. Psal se rok 1986.

Pražský kazatel a slovanský papež

„Když jsem měl v listopadu 1989 poprvé možnost v klidu dlouze osobně hovořit s Janem Pavlem II., položil mi otázku: Proč jste s tím Husem už dávno něco neudělali? A dodal, že jediný, kdo se Husa na kostnickém koncilu veřejně zastal, byl polský teolog z Krakova. Dnes však musí vyjít iniciativa od vás z Čech, zdůraznil.“ Takto vzpomíná Halík na své setkání s Janem Pavlem II. v revolučním roce.

Veřejně se Wojtyla k Husovi vyjádřil hned v následujícím roce, kdy jej při návštěvě tehdejšího Československa poprvé vyjmenoval vedle českých reformátorů církve. „Bude úkolem odborníků - v prvé řadě českých teologů - vymezit přesněji místo, které Mistru Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve, vedle jiných známých postav českého středověku, jako byli Tomáš ze Štítného nebo Jan Milíč z Kroměříže.“

O pět let později v Olomouci pronesl papež památnou omluvu za hříchy katolické církve: „Dnes já, papež římské církve, jménem všech katolíků prosím za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa; zároveň ujišťuji, že katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti.“ Polský papež současně vyzval k jednotě křesťanů, která byla Kristovou „svrchovanou touhou“.

V roce 1993 vznikla Husovská komise – nejprve při Arcibiskupství pražském, později se rozrostla o odborníky z dalších církví – která měla blíže zkoumat osobu betlémského kazatele. Významnou roli zde sehrál kardinál Miloslav Vlk. Třicet zasedání komise vyvrcholila na podzim roku 1999, kdy proběhlo symposium na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Účastníky přijal na audienci také Jan Pavel II., který Husa označil za církevního reformátora. Současně vyjádřil lítost nad jeho smrtí: „Dnes, v předvečer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Janu Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktů a rozdělení.“

Husovou smrtí jsme ublížili církvi

Impulsem pro další zkoumání Husa a především jeho vnímání v 19. a 20. století se stala příprava 600. výročí smrti betlémského kazatele. Ekumenická komise obnovila svou činnost, v jejím čele stanul delegát České biskupské konference pro ekumenismus biskup František Radkovský.

Součástí samotných Husovských oslav pak byla řada kajících bohoslužeb, během nichž se zástupci církví omluvili za viny, které spáchali v minulosti. V devíti modlitbách se také obrátili k Bohu s prosbami týkajícími se Jana Husa a husitského hnutí, třicetileté války nebo období konfesního pronásledování.

Českou delegaci, složenou ze zástupců církví, státu i akademické obce, přijal 15. května 2015 papež František, který vyzval k novému pohledu na Husa v kontextu jednoty církve. Současně vyjádřil lítost nad jeho krutou smrtí a znovu jej označil za reformátora. O několik dní dříve papež na adresu smrti betlémského kazatele prohlásil: „Ublížili jsme svaté matce církvi! Ve svém svědomí proto máme nosit prosbu o odpuštění za tento příběh naší rodiny, za každého, koho jsme zabili ve jménu Božím. Ve třicetileté válce se v Ježíšově jménu zabíjeli navzájem katolíci a kalvinisté. To jsou rodinná pohoršení!“

Perspektivy

Šest set let po smrti pražského kazatele snad jeho postava již církve nerozděluje, nýbrž stává se impulzem ke společnému hledání historické pravdy i toho, o co jemu nejvíce šlo: přijímání stylu evangelia. „Husovi upřít bezúhonnost osobního života a úsilí o vzdělání a mravní povznesení národa. Nejsou to vše prvky, které místo aby rozdělovaly, spíše sjednocují ty, kdo věří v Krista?“ ptal se již v roce 1990 českých křesťanů Jan Pavel II.

Historické bádání, ke kterému Čechy vyzval i papež František, se však může současně rozrůst i na další období českých dějin, která jsou poznamenána vzájemnými zraněními církví. A to může poukázat i na další směr společného hledání křesťanů, jak řekl kardinál Miloslav Vlk v den Husova 600. výročí: "Jestli si mohu dovolit konkretizovat papežovu výzvu, pak je třeba ve vzájemném bratrském dialogu pokračovat ve společných úvahách, např. o období reformace a protireformace, na které jsme již dříve mysleli, ale zatím neuskutečnili."

Ondřej Mléčka

Zdroj: www.cirkev.cz