Otázky nejen druhých manželství aneb Pastýřská reflexe
Datum: Úterý, 25. srpen 2015 @ 13:35:37 CEST Téma: Etika
Jsem toho názoru, že církev řeší věci, které čas vyřešil za ni. Říkám
to sebekriticky. Kdykoliv se najde nějaká výzva, většinou si církev
najde důvod proč to zatím neřešit. Snad je v tom jistota, že na to
jednou přijde čas. Ale nic se neřeší dopředu a téměř nic se neřeší včas.
Výzvy moderního světa nás předjely jako raketoplán.
Jistě, je to trochu osobní. Není to tak, že chci slyšet ke všem
otazníkům doby vyjukané „Ano!“ Jenže „Ne! Bez diskuse!“ mi připadne
chybné. Ani „Až si to začne myslet většina. Do té doby nic!“ není
moudré. Proto se usmívám, když se na veřejnosti objevují církevní
stanoviska. Myslíte, že na ně život čeká? Například přístup k
manželstvím, která jsou v pořadí už druhá u jednoho či obou manželů.
Církevní řeč jim někdy říká civilní manželství poté, co se rozpadlo
svátostné manželství. Citlivé to je daleko více u církví, kde je
manželství svátostí, ale otazníky lze číst i u těch církví či
náboženských společností, které říkají, že je to první ze stvořitelských
řádů Tóry, který Kristus Pán potvrdil. A nic víc.
Ještě, než se pustím k debatě samotné, napíšu určité pozorování.
Papež František si začal sympaticky říkat římský biskup a chová se tak.
Je bratrem a služebníkem. Zvýraznil tím to, co bylo jistě skutečností i
před ním. Totiž, že životem církve daleko více hýbou biskupové a někde i
samotní kněží. Když biskup, či společenství biskupů, chce vést církev
jinak než papež, téměř to vypadá, že biskupy nikdo nezastaví. Ani
oficiální vyjádření Svatého stolce. Zavazuje je jen potud, jak si jej
vyloží. V našem evangelickém prostředí je to jasné dopředu. Nesnažíme se
tvářit, že by byly ve všem stejné názory. Je to totiž lidské a dopředu
to naznačuje, že je třeba rozhovoru. Nic není jasné dopředu.
Manželství je svaté
To znamená nedotknutelné, patřící Pánu Bohu. Když se lidé berou před
úřadem a nebo v kostele, až na zbožné či nezbožné spekulantské výjimky,
chtějí všichni zůstat spolu. Chtějí lásku! Všichni po mně chtějí, aby v
řeči novomanželům byla slova o lásce a já jim to upřímně věřím. A
všechny sňatky jsou uzavřené před Pánem Bohem. Protože on je všude. Na
radnici či v kostele. A není jenom pro nevěřící. Manželství je jeho know
how a nedá si na něj sáhnout. Lidské selhání a novátorské výmysly mu to
také nezkazí. Lidé mohou opět vymyslet otevřené rodiny, nové koldomy,
kde jsou všichni všech. Lidé si mohou vymyslet vztah dvou mužů či zase
žen a říkat mu manželství a spoustu jiných možností. Prosím! Ale
manželství muže a ženy z knihy Genesis tím není a nebude narušeno.
Jednou si každý svoje verze budeme muset zodpovědět.
Selhávají oba
Nepřipadne vám zvláštní, že v církvích je více opuštěných žen než
mužů? A nenapadlo vás, že to nikdy není úplná pravda, že by opouštěli
manželství muži? Dnes už určitě ne. Potíže ve vztazích rostou a pak
jednou přetečou a bývá společenskou objednávkou najít viníka. Nerad této
společenské objednávce dělám služebníka. Trpí oba! A nejvíce děti, pokud
tam jsou. Trpí i širší rodina.
Navíc, jsou někdy manželství, v nichž možná jeden a nebo oba vůbec na
párový život neměli. Možná nebyli zdrávi. Ale kdo to rozsoudí? Někdy
zanikla manželství jednoduše proto, že se nenaplnila tři pravidla
Mojžíšova zákona. Ženě se nesměla upřít strava, ošacení a manželské
právo (Kniha Exodus 21, 10). V naší době musíme tato pravidla chápat v
přenesené formě i významu pro oba partnery. Dávno nejsme nomády. Prostě
tím vším chci říci, že trestat za rozpad manželství oba či jednoho
odloučením od samotného centra křesťanství - od Večeře Páně - je
necitlivé a možná proti smyslu celé Bible, nejenom evangelia.
Co pomůže?
Jednoznačně uzdravení ze svých chyb a z ran, které si v minulém
manželství navzájem partneři způsobili. Je odvážné shazovat viníky a je
opovážlivé být svědkem manželství, ve kterém se bez poznání vlastního
podílu znovu zaslibuje dalšímu partnerovi či partnerce naprosto nevinná
oběť z předchozího vztahu. Tedy, není na mně, abych to odsuzoval,
manželství je institut Boží a on sám si to pohlídá. Jen tomu neumím být
svědkem. Pastýř se musí rozhodovat především podle pravdivé lásky.
Církevní doktríny mu mohou jen zpevnit páteř, ale nezachrání jej.
Ještě lepší je manželství udržet, třebaže ne ideální a románové. Ve
všech romantických filmech a knihách stále svítí slunce, bydlí se na
zámečku, je přiměřeně zajištěn příjem a lidé jsou téměř krásní, určitě
dobře oblečení. A to je samozřejmě hloupost. Je dobře do vztahů pustit
více rozumu. Buď zůstat sám či sama a nebo nečekat nebe na zemi.
Židovství a křesťanství je hodně přízemní. To nebe bude, až země nebude.
Bez práv
K životu v církvi jsme se naučili přistupovat s určitými právy.
Domáháme se jich. Je to tak dobře? Přicházíme přece všichni jako mizerní
hříšníci a stejně tak jen z milosti bereme chléb a víno. Jen s údivem,
že i s námi je počítáno, se účastníme společného života. Nemáme práva.
Vlastně máme, ale těchto práv si musí být vědom především pastýř a jeho
povinností je být ke všem spravedlivým. Snad proto bych si nedovedl
představit, že budu jako rozvedený farářovat. To je pravidlo pro mne.
Pokud bych neuměl uřídit sebe, těžko bych řídil druhé. Jen bych nerad,
aby mne někdo odháněl od prostřeného stolu s chlebem a vínem a zbavoval
jiných možností účasti na životě církve, či postihoval děti z jednoho či
druhého manželství. Jsem si jist, že by to ani sám Kristus Pán
neudělal. Proto to nebudu dělat druhým, ale budu je doprovázet.
Daniel Kvasnička, kazatel Církve bratrské
www.christnet.cz
|
|