Závěr

K  výkladu  Kristových  slov  „toto  je  mé  tělo“ a „toto  je  má  krev“ jsou v dějinách církve dány následující odpovědi.

1. Chléb a víno jsou fyzickým tělem a krví Kristovou (metafyzická proměna); změněna je substance (hmota) a nikoli akcidentalia – (podstatné části).  Chléb  si  udržuje  podobu,  strukturu  i  chuť  chleba.  Chemická analýza by potvrdila, že se jedná o chléb. Přitom Kristus je plně přítomen v každé hostii a účastníci přijímají fyzicky tělo a krev Páně. To je založeno na Aristotelově rozlišování substance – hmoty a akcidentálií (způsobů, případků). To přijal Tomáš Akvinský a přes něj i středověká katolická  církev.  Kristova  přítomnost  je  skryta  pod  proměnou  substance chleba a vína a my přitom vidíme pouze akcidenty, česky způsoby chleba a vína.

2. Chléb  a  víno  obsahují  fyzické  tělo  a  krev  Kristovu  (konsubstanciace; pro Luthera jsou Kristovo tělo a krev přítomny jako žár v žehličce).

3. Chléb  a  víno  obsahují  duchovně  tělo  a  krev  Kristovu.  Toto  pojetí  je typické pro církve reformované tradice. Kristus je skutečně přítomen ve  svátosti,  ale  nikoli  fyzicky,  tělesně.  Je  přítomen  duchovně  a  jeho přítomnost  přichází  na  zem  jako  paprsky  od  slunce,  které  zůstává na  obloze;  svátosti  nejen  reprezentují  Kristovo  tělo,  ale  také  pečetí Kristovu  lásku  k  věřícím  a  dávají  jim  jistotu,  že  všechna  zaslíbení smlouvy a bohatství evangelia se naplní.

4. Chléb  a  víno  pouze  reprezentují  tělo  a  krev.  Podle  Zwingliho  Duch svatý dává poznat Krista a nepotřebuje k tomu žádné vodiče nebo dopravní prostředky. Svátosti v tomto pojetí nezprostředkovávají milost, ale jsou svědectvím a znamením.

Pokud jde o působnost svaté večeře Páně, pak

1. někteří  chápou  slavení  jako  přijímání  Boží  milosti  komunikantem. Ritus  večeře  Páně  má  v  sobě  sílu  ovlivnit  duchovní  změny,  které  by se  jinak  neobjevily.  Večeře  Páně  má  nepochybně  vliv  na  člověka. To naznačuje  i  zmíněné  slavení  korintských,  kdy  se  mezi  nimi  objevuje  mnoho  nemocí,  a  někteří  umírají  jako  důsledek  nerozpoznávání těla  Páně  a  neochoty  vidět  svůj  hřích. Také  těžké  hříchy  měly  být kázněny  exkomunikací  těch,  kteří  zůstávají  ve  viditelném  závažném hříchu.

2. Druhá  pozice  podtrhuje,  že  večeře  Páně  slouží  k  tomu,  aby  přivedla účastníka do kontaktu s živým Kristem. Kristus je přítomen duchovně a přijímáme užitek ze setkání s ním. Slavení je nástrojem k setkání  s  Kristem.  Obřad  je  nástrojem,  který  umožňuje  toto  setkání.  Slavení nevytváří vztah automaticky a není potrubím, kterým přitéká požehnání bez ohledu na víru komunikanta.

3. Třetí pojetí podtrhuje, že večeře Páně je pouze připomenutím, že Pán je  přítomen  a  dává  se  k  dispozici. Užitek  večeře  Páně  je  pak  velmi podobný kázání. V kázání můžeme přijmout Boží slovo a mít užitek, nebo také zvěst odmítnout a odejít s prázdnou. Podobně i účast na večeři Páně závisí na naší odpovědi a může být prázdným obřadem.

Mezi  protestantskými  církvemi  již  nejsou  problémem  menší  odlišnosti v chápání Kristovy přítomnosti ve svátosti a společná eucharistie je mezi církvemi  luterskými,  reformovanými,  anglikánskými,  svobodnými,  baptistickými, metodistickými i letničními možná. Určitý problém spíše zůstává rozdílné pojetí církevní kázně. Zatímco některé církve stále zápasí o uplatnění církevní kázně  a  mají  odvahu  viditelně  nekajícího  hříšníka  napomenout  a  dokonce  odmítnout  od  stolu  Páně  či  exkomunikovat,  jiné  církve,  zpravidla  lidového typu, kázeň zužují pouze na kázání Božího slova. Tím vzniká určitá eklesiologická disproporce, kterou v praktické ekumeně není snadné překonávat.

Jakým   směrem se bude   pravděpodobně ubírat   ekumenické   snažení  o  sjednocení  církve  u  stolu  Páně?  V  posledních  letech  teologické  rozhovory s římskokatolickou církví v otázce Kristovy přítomnosti v eucharistii uvázly na mrtvém bodě. Přesto se více a více prosazuje spojitost mezi slavením večeře Páně a společenstvím církve. Je podtrhován vztah mezi Kristem, církví, bohoslužbou,  svátostmi  a  křesťanským  životem. Ukázalo  se,  že  není  možné zkoumat  svátostné  dění  izolovaně  od  kontextu bohoslužby.  Svátosti  nejsou abstraktní  ideje,  které  mohou  existovat  samy  o  sobě  bez  ohledu  na  své  bohoslužebné zakotvení.

V některých náznacích je překonávána scholastická definice Kristovy přítomnosti ve svátosti a diskuse se více dotýká zdrojů pramenících z formulací patristické tradice. I někteří katoličtí teologové hledají k vyjádření Kristovy přítomnosti ve svátosti formulace, které opouštějí komplikující zátěž kategorií aristotelské filozofie. Vždyť např. už i Bonaventura se staví proti přehnaně senzualistickému chápání Kristovy přítomnosti a Tomáš Akvinský  se  vyjádřil,  že  „Krista  nejíme  v  jeho  vlastní  tělesnosti,  ale  ve  svátostných způsobech“ a Kristus není uzavřen ve svatostánku, kde jsou jen svátostné způsoby.  Tyto  způsoby  sice  realizují „tělesnou  přítomnost“  Kristovu, ale „duchovním způsobem“. Večeře Páně je tedy řadou katolických teologů méně  chápána  senzualisticky  (přednostně  uznáváním  smyslového  vnímání) a je více přijímána jako duchovní prožívání spasitelného tajemství a Kristovy přítomnosti.

V  současné  diskusi  se  ukazuje,  že  mnozí  teologové  reformačních  církví  mají  dnes  hlubší  pochopení  pro  reálnou  duchovní  přítomnost  Kristovu ve večeři Páně. Někteří se dokonce přestávají bát slova transsubstanciace, ale ovšem  interpretovaného  ve  smyslu  ryze  duchovní  proměny  přijímané  vírou „in  usu“.  To  jistým  způsobem  koresponduje  s  důrazem  na  vera  praesentia Jednoty bratrské. Stará Jednota svým teologickým pojetím Kristovy přítomnosti  ve  svátosti  stále  zůstává  odkazem  živým  a  aktuálním. Méně  se  starala o  způsob  Kristovy  přítomnosti  a  více  podtrhovala  samotnou  Kristovu  skutečnou  přítomnost.  I  dnes  se  důrazem  na  skutečnou  duchovní  přítomnost Kristovu  v  elementech  eucharistie  více  otevírá  prostor  pro  živou  modlitbu  křesťanů  ve  víře,  že  Duch  Kristův  může  pozvat  Kristovy  následovníky ke  společnému  stolu  Páně  takovým  způsobem,  že  nebudou  moci  odolat. Společné  stolování  s  Kristem  je  pro  mnohé  křesťany  zdrojem  duchovní  obnovy  a  posily.  Evangelium  vyjádřené  verbálně  je  tak  v  době  postmoderny významně  doplňované  znameními,  symboly  a  důrazy  na  přítomnost  vzkříšeného Krista. Večeře Páně je chápána jako nepostradatelný pokrm na cestu křesťanského života a následování Krista.

Je třeba si dát pozor na naše „kultické úsilí“, jak nazývá Dietrich Bonhoeffer snahy  o  náhradu  duchovního  rozměru  v  kázání  Božího  slova  vysluhováním svátosti. Kde klesá autorita kázání, rostou pokusy nahradit tuto ztrátu v  bohoslužbě  liturgickými  formami. Přesto  všechno  večeře  Páně  není  jen vzpomínkovou  slavností,  memoriálem  s  připomínkou  Kristovy  smrti,  ale  je participací na Kristově díle spásy, jedením jeho těla a pitím jeho krve. V tom je naděje vítězství pro život pozemský i věčný.