Notabene - Hydepark baptistů - Právní postavení církví a náboženských společností za první republiky

Právní postavení církví a náboženských společností za první Československé republiky

po vzniku ČSR velmi citlivá oblast (často silný politický podtext)

* Svoboda vyznání a svědomí

většina věřících považovala vznik ČSR za začátek období opravdové náboženské svobody, spatřována definitivní negace pobělohorského náboženského vývoje
úprava svobody vyznání a svědomí, obsažená v ústavní listině z r. 1920, přinesla pozitivní posun v několika směrech:
- rozšířila právo náboženského sebeurčení jednotlivce a volnost jeho vnějšího projevu (k veřejnému výkonu vyznání byli oprávněni všichni obyvatelé ČSR, i cizinci, bez ohledu na to, zda patřili k církvi státem uznané nebo jiné) (příslušníkům jiných církví byl dříve dovolen pouze domácí výkon víry)
- omezila okruh subjektů, kterým bylo umožněno svobodnou vůli jednotlivce ve věcech víry ze zákona ovlivňovat (zásah musel být opřen jedině o moc otcovskou nebo poručenskou) (dříve to byly četné předpisy vojenské, školské, zdravotnické)
- zakotvení zásady rovnosti všech vyznání před zákonem (to rakouské právo neznalo) – zajištění této rovnosti v rozvrstvené společnosti činilo potíže – stát chtěl minimalizovat vznik a projevy konfliktů mezi stoupenci různých vyznání, proto na úpravu ústavní navazovaly předpisy o vzájemných poměrech všech vyznání, tzv. mezikonfesní normy (nejprve v historických zemích – z. č. 277/1920 Sb. z. a n. – poté pro celou republiku – z. č. 96/1925 Sb. Z. a n.). Do konce 15. roku věku určují náboženské vyznání rodiče, od 16 let člověk sám. Prohlášení o vystoupení z církve se provádělo před okresním politickým úřadem, církvi to pak sdělil stát. Pokud chtěl přestoupit k jiné, musel tak učinit u místně příslušného duchovního správce sám.
ústava zaručovala i svobodu vnějšího projevu mimonáboženského vnitřního přesvědčení, ale nekonstatovala rovnost příslušnosti k vyznání se stavem bez vyznání. Čsl. ústava se vyčerpávala absolutizací práva na svobodu vyznání a nedoceněním právních záruk na svobodu svědomí.

Církve a náboženské společnosti do roku 1938

ke dni vzniku ČSR uznáno rakouským právem na území Čech, Moravy a Slezska 7 církevních organizací
- 1. církev katolická všech ritů, 2. evangelická c. augsburského a helvétského vyznání, 3. evangelická c. bratrská, 4. řeckovýchodní pravoslavná c., 5. starokatolická c., 6. islámská náboženská společnost hanefitského ritu, 7. židovské náboženské obce
a na Slovensku a Podkarpatské Rusi recipováno nebo uznáno 8 církevních organismů
- 1. církev katolická všech ritů, 2. evangelická c. augsburského vyznání, 3. reformovaná c., 4. řeckovýchodní pravoslavná c., 5. náboženská spol. baptistů, 6. nábožen. spol. unitářů, 7. islámská náboženská společnost, 8. židovské náboženské obce
vznik ČSR popudem k ventilaci náboženského cítění, především těch složek obyvatelstva, které byly dříve omezovány (především protestanti)
- 1918 – 1922 se právně konstituovala „Českobratrská církev evangelická v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ (1928 uznání i na Slov. a Podkarp. Rusi)
- 1922 – 1924 vytvořena „Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ (neměla uznání na S a PR)
- 1923 „Augsburská církev evangelická ve východním Slezsku a v Československu“
- Atd. Složitější vývoj byl na Slovensku.
dočasná ztráta prestiže katolické církve → vytvoření „Československé církve“ (skupina protiřímsky orientovaného katolického kléru, který se rozešel se svou původní církví), 1920 uznaná státem
složitý vývoj mělo hnutí pravoslaví, nevedl k uspokojivému právnímu završení, po rozpadu monarchie zaniklo spojení s dosavadní organizační základnou (rakouská a uhersko-srbská pravoslavná církev), v ČSR ve 20.letech počet pravoslavných prudce rostl a k vytvoření ofiko organizace nedocházelo, vláda podpořila směr sbrsbký a v r.1929 vytvořila dvě tuzemské eparchie, nebylo do r.1938 začleněno Slovensko
1930 uznání „Unitářů československých“ – poslední uznání církevního útvaru v I. republice.
Svaz židovských obcí - jediná reálně existující mimokřesťanská konfese, množství právně samostatnách obcí - teritoriální nebo národnostní princip, zákon v roce 1937 slučoval židovské obce v Čechách, Moravě a Slezsku do jednotného společenství - způsobilost být subjektem práv a závazků
na československém území došlo 1919 – 1930 k relativně velkému početnímu nárůstu církví a náboženských společností.

Poměr státu k církvím a náboženským společnostem

ještě před vyhlášením ČSR vyjádřil zahraniční odboj programové představy o postavení církví a náboženských společností – Washingtonská deklarace – slibovala provedení odluky církve od státu
očekávalo se, že to bude přímo v ústavní listině, ale parlament § 121 („Mezi státem a církví budiž zaveden stav odluky“) neakceptoval, ani nijak nenahradil → v ústavě nebylo o poměru státu a církví žádné ustanovení
klíčový význam - § 124 „Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna.“ Otevřenou zůstala otázka, zda se to týká i rovnosti církví, nebo jen rovnosti vyznání. V praxi se mělo za to, že z ústavy nelze vyvozovat, že padla hranice mezi státem uznanými konfesemi a neuznanými a princip rovnosti vyznání byl vykládám jen z hlediska rovnosti jednotlivců.
Zrušeny dřívější ústavní zákony o církvích jako o autonomních a samosprávných veřejnop. korporací - měnit jen běžným zákonem, nikdy se na to nepřistoupilo
Zavedení odluky cestou běžného zákona bylo ještě několikrát po přijetí ústavní listiny zvažováno, avšak ztrácel na aktuálnosti.
V ČSR zůstal zachován veřejnoprávní, privilegovaně korporativní charakter církví a náboženských společností a právní řád proto nadále obsahoval různě rozsáhlé prvky konfesnosti (občanské právo, trestní, finanční..). Občan však nebyl nucen podrobovat důležité životní okamžiky (sňatk, narození dítěte, školní docházka) zásahům církví.

Zdroj: http://www.ius-wiki.eu/historie/p/cech/zkouska/skupina-b/otazka-17