Notabene - Hydepark baptistů - Základní teze k diskusi o možností kazatelské služby sester

Materiál teologické komise BJB z roku 1996

1. Postavení žen ve starozákonním společenství Božího lidu

Izraelská pospolitost doby starozákonní byla podobně jako většina starověkých společností uspořádána patriarchálně (Sd 19, 24), jak je zřejmé i z mnoha ustanovení Mojžíšova zákona (Ex 21,7; Dt 24,1; Nu 30,4 - 16).

Ve Starém zákoně však lze vysledovat i daleko pozitivnější pohled na roli žen v pospolitosti Božího lidu: účast při bohoslužbě (Ex 38, 8; Dt 29,9 -12; Sd 13,19 - 23; Ezd 2,64 - 65), pramáti víry (Iz 51,2; Rt 4,11), soudkyně (Sd 4,4 - 5 a 5, 7), prorokyně (Ex 15,2a, 2Kr 22,14), "moudré ženy" (2S 14, 2 - 20; 20,16 - 22).

Ohraničená role žen v izraelském kultu je pochopitelná v souvislosti s neblahou rolí kněžek - nevěstek v kultech plodnosti u sousedních národů Izraele (Dt 23,18; 2Kr 23,7; 1S 2,22).

Nejzásadnější starozákoní výroky o poslání člověka však jasně vypovídají o podvojnosti člověka jako muže a ženy (Gn 1,27 - 28; 2,20 - 22) a překonávají tak obecně sdílený patriarchalismus (Gn 2, 24). Před tváří Hospodina tedy neexistují lidé, kteří by byli lidmi skrze jiné lidi (Gn 5, 2).

2. Ježíšův postoj k ženám

V poexilním židovstvu převládl velice tvrdý patriarchát, který ženu téměř úplně vyřadil z náboženského života. Učitelé zákona ženy neučí a raději si od nich udržují odstup.

Ježíš naprosto radikálně přehodnocuje dosavadní postoj mužů k ženám (J 4, 27). Překračuje běžné zvyklosti patriarchální společnosti: Běžně hovoří se ženami, uzdravuje je, zastává se jich (Mk 12,38 - 44; 14,3 - 9), učí je (Lk 10,38 - 42), ženy jsou dokonce v kruhu jeho učedníků (Lk 8, 1 - 3).

Ježíšovo ustanovení 12 apoštolů souvisí s jeho posláním obnovy Izraele (Mt 10,1 -7). Dvanáct apoštolů se symbolicky stává reprezentanty nových 12 pokolení Izraele. Izraelské rody byly pojmenovány podle ploditelů. Odtud je srozumitelné ustanovení 12 mužů - Židů.

Svědectví žen nebylo v tehdejší židovské společnosti považováno za věrohodné. Toto však Ježíš radikálně mění. Po svém vzkříšení se jako prvním zjevuje ženám a jako první je pověřuje svědectvím evangelia (Mt 28, 5 - 10; Mk 16,9-10; J 20, 11-18).

3. Duchovní služba žen v prvotní církvi

Věřící ženy byly od samého počátku plnoprávnými svědky a následovnicemi Ježíše Krista (Sk 1,13 -14; 16,12 -15; 17,4.11 - 12.34, 1Pt 3, 7).

V raném období církve ženy slouží podle svých obdarování (Sk 2,17-18) ve značné míře činem i slovem: Např. jako diakonky (Ř 16,1 - 2), prorokyně (Sk 21,8 - 9; 1K 11, 5), učitelky (Sk 18,24 - 26), evangelistky (Fp 4,2 - 3) a další.

V pozdějším období dochází k usměrňování charismatických projevů, jejich podřizováním řádu a úřadu. Zároveň poznenáhlu dochází k přizpůsobování církevní praxe světským společenským strukturám a s tím i k postupnému omezování působnosti žen v cíkvi (1Tm 2, 11 - 12).

Exkurs: Apoštol Pavel o roli žen v církvi

Nejzásadnější Pavlův výrok k této otázce navazuje bezprostředně na postoj Ježíše Krista: V Kristu již není ani muž ani žena, neboť v Kristu jsme jedno (Ga3,26 - 28).

V praxi však Pavel Ježíšův radikální postoj přizpůsobil tehdejším poměrům ve společnosti. Podobně jako v otázce otroctví Pavel neusiloval o odstranění společenských rozdílů, zvláště pokud by hrozilo nebezpečí, že osvobozování bude zaměněno za evangelium. Apoštol Pavel jako nejradikálnější kazatel svobody v Kristu si uvědomoval, že ten největší radikalismus není svoboda, ale dobrovolné se podřízení do role služebníka (1K 9, 19 - 23). Tato svoboda ke službě a sebezapření je tou nejradikálnější svobodou (1K 9, 12). Proto týž Pavel důrazně prohlašuje rovnost muže a ženy a zároveň připouští, že společenský řád potřebuje čas k dorůstání nárokům evangelia.

Podle 1K 11 Pavel předpokládá, že ženy se ve shromáždění modlí i prorokují (1K 11, 5). Zdůrazňuje však přitom, že je třeba respektovat kulturní zvyklosti a obecně sdílené normy slušnosti (1K 11,13 -16). Tento problém Pavel řeší na konkrétním případu v 1K 14,34 - 35. Ze souvislosti celé kapitoly je zřejmé, že nejde o zákaz služby slovem, ale o zamezení výstřednostem některých vdaných žen, které budily všeobecné pohoršení.

"Zákaz učit" v 1Tm 2, 12 je ve zjevném napětí jak k praxi rané církve, tak k Pavlovu zásadnímu výroku v Ga 3,28. Detailní výklad tohoto biblického místa naznačuje, že tu jde předně o apoštolovu starost, aby ženy svým příliš rázným vystupováním na veřejnosti nekompromitovaly sbor před pohanským okolím (podezření z matriarchalismu). Zároveň však nelze zamlčet, že zde už byl náběh k vyloučení žen z vedoucích struktur církve.

4. Role žen v církvi v průběhu dějin

Již od konce prvého století se církevní struktury začínají hierarchizovat a stávat doménou mužů. Biskupský úřad je vyhrazen pouze mužům, z úřadu diakonského jsou ženy postupně vytlačovány. Tento vývoj se s postupem času stále více prohluboval. Duchovní službu žen přijímaly pouze menšinové proudy v církvi, jako např. montanisté ve druhé století. Silná účast žen právě na tomto hnutí, které bylo většinovou církví odsouzeno jako hcretické, ještě více posílila nedůvěru k veřejnému působení žen v církvi.

Ve středověku se ženy mohly aktivněji v církvi uplatnit pouze v mnišských řádech, ale i tam bez kněžského svěcení.

Novověk přinesl postupnou proměnu tradičních sociálních poměrů. Jako dochází k rušení otroctví, tak dochází i k odbourávání patriarchalismu ve společnosti. Ženy se začínají ve velké míře uplatňovat i ve veřejné sféře (školství, lékařství, soudnictví, obchod, ale i politika).

Tyto přeměny poskytly církvi příležitost nově promýšlet duchovní službu žen v církvi a nechat tak zaznít dlouho opomíjeným tonům biblické zvěsti.

Ordinované kazatelky se začaly objevovat nejprve mezi kongregacionalisty a baptisty. Postupně se přidávaly církve metodistické, luterské, reformované a nejnověji též anglikánská. V naší zemi slouží ordinované kazatelky v Českobratrské církvi evangelické, Církvi československé husitské, Jednotě bratrské a u metodistů.

Zdroj: Zpravodaj VV BJB 5/1996