Jan Kalvín: Hranice Michaela Serveta
Datum: Neděle, 15. květen 2016 @ 19:50:35 CEST Téma: Nezdravá učení
13. srpna 1553 byl zadržen v Ženevě – v pokoji útulku Růže, podle
jedněch, podle druhých během bohoslužby ve svatém Petrovi – cizinec
procházející městem, jenž se zapsal do seznamu pod jménem „Michael
Villanova, španělský lékař“. Policie v malé republice byla
v pohotovosti; pod pseudonymem pocestného rozeznala osobnost, o niž se
zajímala konzistoř: Michaela Serveta.
Byl to světlovlasý muž,
distingovaného vzhledu, živého, ale zmateného rozumu, humanista toužící
poznat vše a zanícený teolog. Narodil se v roce 1551 v navarrské Tudele,
v aragonské rodině pocházející z Villaneuva de Sigena. Po brilantních
studiích1
v Zaragoze a v Toulouse udělal bídnou kariéru, postupně jako sekretář
zpovědníka Karla V., skromný císařský úředník v době konání augsburského
říšského sněmu,2
později zaměstnanec tiskárny, potom lékař a – z toho titulu – atašé
vídeňského arcibiskupa v Dauphiné. Toto by samozřejmě nestačilo k tomu,
aby jej to proslavilo; publikoval ale několik knih, o nichž se mezi
teology mnoho diskutovalo.
Pod vlivem Melanchthona, jehož potkal v Augsburgu, poté Oecolampada3 a Capitona,4
které neustále se přemisťující cestovatel viděl v Basileji a
Štrasburku, se Servet stal fanatikem Písma svatého, lépe řečeno horlivým
biblistou. Praktikuje svobodné posouzení, jako jeho učitelé, dal se do
samostatného studia posvátných textů, pevně přesvědčen, že Duch Svatý mu
byl průvodcem. Poněvadž v Bibli nenalezl nicejské5
dogma o svaté Trojici, předsevzal si, že odvrátí křesťany od tak
zřejmého omylu, a v letech 1531 a 1532 publikoval v Haguenau dva
traktáty na toto téma.
Divná věc: výplody tohoto dvacetiletého chlapce
byly přijaty velice vážně. Pohoršení velcí reformátoři ze Štrasburku a
z Basileje vynakládali úsilí na jejich potření, jako kdyby v tomto
Španělíčkovi byla vzkříšena starobylá hereze „monarchinistická“.6
Opustiv Alsasko, usídlil se postupně v Lyonu, Charlieu-en-Forez, potom
ve Vídni, pokračoval zároveň ve studiu medicíny a ve svých biblických
spekulacích; oba tyto předměty jeho zájmu byly podivuhodně propojeny:
tak tomu bylo, když, dočta se v Bibli, že lidská duše sídlí v krvi,
zkoumal tuto vzácnou tekutinu – neboť nepopiratelně byl nadán vzácnou
schopností vědecké předtuchy – a uzavřel, že tepenná krev přichází
z plic, kde se okysličuje vdechovaným vzduchem, což nebylo nic menšího
než začátek velkého objevu krevního oběhu, jejž učiní Harvey7
o půl století později.
Právě tehdy – okolo roku 1548 – publikoval tajně
svou významnou knihu, jejíž titul sám o sobě napovídal odvážný záměr: Christianismi restitutio,8 zřejmá odpověď na Kalvínovo Christianismi institutio.
Křesťanské učení bylo překrouceno otci z prvních časů, katolickou
církví a stejně tak reformátory, a tak bylo třeba, aby on, Michael
Servet, ho navrátil k jeho původní podobě. A jak? Vztahuje ho
k platonismu, jímž byl v tu chvíli nakažen: učil, že Kristus je ideální
příčinou, myšlenkou, jež formuluje a shrnuje podstatu světa; stvoření je
tedy odstupňovanou emanací božského, a prvotní hřích není nic jiného
než toto oddělení člověka od jeho božského počátku. Zkrátka, byl to
jakýsi druh gnosticismu,9 s nímž se křesťanská víra snažila sladit, jak jen mohla.
Servet Kalvína,
kterého kdysi potkal, trochu znal. Doufal – vpravdě naivně –, že ho
získá pro svůj záměr? Poslal mu své dílo ještě předtím, než vyšlo.
Reformátor dal najevo své rozhořčení. „Nepochybuje o tom, že to byl
Satan“, svolal Boží blesky na toho heretika, a dokonce napsal Farelovi
(13. února 1547): „On (Servet) prohlašuje, že sem přijde, pokud se mi
zlíbí, ale já mu nechci dát svůj souhlas, neboť přijde-li, jestliže
ovšem moje autorita bude mít navrch, nesnesu, aby se odtud vrátil živ!“10
Kalvínova zloba měla hluboké důvody; Servetovy teze byly v jasném
protikladu k tomu, co tvořilo základy jeho teologie a jeho zbožnosti:
oslavě Kristova božství.
Avšak na druhé straně, když on sám publikoval
první vydání Instituce (v latině), jeho úvahy o Trojici tam nebyly ještě
zcela zřetelně formulované; někteří protestanti na něj rychle
zaútočili, zvláště Caroli, který ho – jak jsme viděli – v době jeho
prvního pobytu v Ženevě obvinil z ariánství, z toho, že popírá Kristovo
božství. Mělo tedy pro něj velkou důležitost, aby zabránil vzniku byť
nepatrné záměny mezi scestnými spekulacemi Servetovými a svými vlastními
pozicemi. Z toho pramení jeho prudkost, prudkost teologa, jenž byl
zasažen na citlivém místě.
Právě tehdy, na
začátku roku 1553, se stala příhoda, o níž můžeme říci přinejmenším to,
že Kalvínovi nedělá příliš čest. Protestantští dějepisci11
ji zmiňují s rozpaky. Mezi francouzskými uprchlíky se nacházel mladý
Lyoňan, Guillaume de Trie, kterého Kalvín učinil svým sekretářem.
Poněvadž byl vystaven výčitkám svých příbuzných, že se přidal
k reformaci, odpověděl jednomu z nich, Claudovi Arneys, že si ve Francii
dovolují nařknout ho z hereze, zatímco takový heretik jako Servet,
jehož kniha by vpravdě zasloužila být „pálena všude, kde by se našla“,
je tam tolerován.
Znal Kalvín tento dopis? Nic o tom nevíme, stejně jako
nevíme, zda byl proti tomuto udání. Neboť udání nastalo, a to hned:
Arneys donesl dopis lyonskému oficiálovi, který, díky vyšetřování,
objevil autora díla: lékaře vídeňského biskupa. Biskupský soud se tedy
ujal věci a zatkl Serveta, jenž kategoricky popřel, že by „Villanueva“,
podepsaný pod Restitutio, byl on. „Chyběl předmět doličný. De
Trie tedy – na žádost svého příbuzného – vydal různé rukopisy. Jenže
mezi nimi se nacházely i dopisy adresované Servetem Kalvínovi, kterýžto
je de Triemu předal až po velkém váhání. Nicméně nakonec se těchto
kompromitujících dokumentů zřekl, přičemž nemohl nevědět, čemu tím
poslouží.“12
Byv vydán inkvizici, Michael Servet se ocitl v hrozném postavení, ale
dobrotivý lékař jako on měl spoustu přátel a vídeňské úřady netrvaly na
tom, aby byl upálen dobrý známý jejich biskupa. Nechali ho tedy v noci
uprchnout a spokojili se s tím, spálit ho in effigie13 s pěti velkými balíky jeho spisu.
Tento útěk se
uskutečnil 7. dubna; v srpnu, po čtyřech měsících bloudění, Servet
dorazil do Ženevy, kde jsme ho před chvíli spatřili zatčeného policií.
Jak je možné, že se – rozhodnuv se ukrýt v Neapoli – dopustil takové
neopatrnosti? „Osudová pomatenost mysli,“ řekl prý Kalvín, „ho dovedla
k tomu, že se vrhl po hlavě do Ženevy.“ Toto se opakuje skoro všude jako
vysvětlení. Možná to není tak jednoduché: můžeme se domnívat, že
Španěl, jenž měl v sobě něco naivního chvastounství, poučen několika
Ženevany o poměrně vyhrocené momentální Kalvínově situaci, si myslel, že
pouhou svou přítomností by mohl reformátora svrhnout. Neboť přesně v ten
moment vypukla ve městě-církvi nová aféra, jež vážně ohrožovala
Kalvínovu autoritu, aféra, jejíž současnost s tou Servetovou vysvětluje
spěch a chladnou zuřivost, která ponoukla Pikarda k tomu, aby
španělského heretika zničil.
Velký ženevský měšťan Philibert Berthelier,
správce financí, syn vlastence zemřelého za vlast a svobodu a všeobecně
známý člen klanu Favrova a Perrinova, těže ze změny většiny v radách,
provedl dovedný manévr proti Kalvínovi a konzistoři. Když ho
exkomunikovali pro „bezbožnictví“ – to znamená pro několik odvážnějších
výroků –, odvolal se k Malé radě, aby ho oprávnila podílet se na večeři
Páně: odmítal-li mu Kalvín podat přijímání, bouřil se proti Radě; pokud
by přijal…14
Vidíme, jak silně Servetova záležitost, jež se objevila přímo v této
chvíli, nabírala na důležitosti. Zadržen na základě Kalvínovy stížnosti –
jeden z reformátorových žáků se, podle zákona, nechal uvěznit, aby tato
stížnost byla vzata na vědomí –, obviněn z hereze a rouhání, byl by
Španěl odsouzen, či nikoli? „Pokud by byl Servet zproštěn viny,“
poznamenává velice trefně pastor J.-D. Benoît, „Kalvín by byl morálně
odsouzen a jeho dílo zničeno; proto taková urputnost boje.“
Avšak vezmeme-li
v potaz tehdejší atmosféru v Ženevě, existovala možnost, že Španěl
vyhraje. Tři dny po jeho zatčení zasáhl Philibert Berthelier v radách
v jeho prospěch, předloživ právní námitku, která zpochybňovala právo
konzistoře a pastorů soudit tohoto cizince zatčeného ve městě, a přiměv
Malou radu, aby se věci ujala. Servet přesto prohrál. Proč? Protože
teologické nehoráznosti nadhozené v jeho knize byly takové, že průměrný
křesťan jimi byl pobouřen? Možná též, a především, z důvodů
psychologických, protože v očích mírných Ženevanů se tento opovážlivý
dupající Španěl, dobrovolně spřízněný s paradoxem, doopravdy zdál jako
pomocník Satanův?
Proces šel jako po másle. Předmět doličný tentokrát
nechyběl: kvůli větší jistotě byl zburcován katolický (!) biskupský soud
ve Vídni, aby předal dokumenty získané inkvizičními vyšetřovateli!15
Mimochodem Servet se bránil zcela nezpůsobile. Poněvadž věděl, nebo
věřil, že je podporován „několika velkými osobnostmi“, stavěl se
povýšeně, dokonce napsal svým soudcům, členům Malé rady: „Žádám, aby byl
můj falešný obviňovatel potrestán stejným trestem,16
aby byl uvězněn jako já až do doby, kdy bude případ uzavřen jeho, či
mojí smrtí;“ čímž sám na sebe svolával nejvyšší trest! Neuvědomil si,
nešťastník, že tyto dva tábory, kalvinisté a libertinové, mohly v jeho
případu najít příležitost k tomu, aby prokázaly – jeden i druhý – svou
pravověrnost, a že mu hrozilo, že se stane obětí této „dražby“.
Děsné
nadávky, které proti Kalvínovi ve své cele vykřikoval, se obrátily proti
němu: „Kdo by si byl pomyslel, že takový kat a vrah jako on je
služebníkem církve Boží…? Nebo jeho moc a moc konzistoře byla
v troskách…17
Doufáš ještě, že ohlušíš soudce svým psím štěkotem? Lžeš, mučiteli,
nestvůro…“ Mohli Ženevané nechat takto ponižovat toho, jejž nazvali svým
„evangelíkem“? Kalvín cítil, že se situace obrací v jeho prospěch.
20. srpna psal Farelovi: „Doufám, že Servet bude odsouzen k smrti, ale
přeji si, aby byl ušetřen krutosti trestu,“ tedy plamenů. Libertinům a
jejich manévrům čelil s větší rázností; když Malá rada povolila
Berthelierovi účastnit se večeře Páně, protestoval, oznámil, že to
odmítne; všichni ostatní pastoři ho podpořili a nakonec dosáhl toho, co
chtěl: Rada uznala nezávislost náboženské moci, konzistoře. Téměř
triumfoval ve všem.
Vyjádření, o něž
požádal čtyři švýcarské reformované církve: Curych, Basilej, Bern
a Schaffhausen, mu nakonec dala za pravdu proti Servetovi. 18. října
dorazil do Ženevy; Španělovy teze byly zcela odsouzeny. Osm dní na to,
25. října, se Kalvín dozvěděl, že „libertinové“ mají další den jít do
Svatého Petra a pokusit se ho násilím donutit, aby podal přijímání
Berthelierovi: „Raději zemřu, než abych dal svatou věc psům!“ zvolal
Kalvín. A nazítří, když vystoupil na kazatelnu, v úplném tichu oznámil,
že „pokud se kdokoli z exkomunikovaných přiblíží k oltáři“, nechá se
spíše zabít, než aby mu dal chléb. Omráčený dav nezareagoval. „Vše se
událo,“ píše Theodorus Beza, „natolik klidně a slavnostně, že bylo možné
si myslet, že Boží majestát mu pomáhal ve svém chrámě.“ A několik hodin
poté – tak je pravdou, že tyto dvě věci byli neoddělitelné –, Rada
odhlasovala Servetovo odsouzení. Bude, jak je řečeno v matrice
ženevských pastorů, s datem 27. října, „doveden do Champey a zaživa
upálen“.
Poprava
byla vykonána určeného dne, a to ohněm, navzdory tomu, co Kalvín jistě
požadoval: není důvod myslet si, že lže, když v jednom dopise opakuje,
že se marně dožadoval zmírnění trestu. Za sychravého rána a za jemného
deště byl Španěl – před ním šel soudcův náměstek s velkým heroldem,
okolo mušketýři – doveden na hranici, „aniž by jevil jakoukoli známku
lítosti“. S hrůzou citujeme komentáře, jež tato strašlivá smrt
vnukla Kalvínovi: „Ať se prostopášníci nechlubí umíněností svého hrdiny
jako stálostí mučedníka. Ukázal pitomost zvířete… Nepřestával vřískat,
po španělském způsobu: Misericordias! Misericordias!“ Ovšem jiní svědci18
ujišťují, že Servet řekl pouze – jistě svým přízvukem „španělského
dobytka“, který bavil Francouze –: „Pro tak spravedlivou příčinu se
nebojím smrti!“
„Servetova smrt, za niž Kalvín nese z velké části odpovědnost,“ jak píše Wendel,19
poznamenala postavu reformátora krvavou skvrnou, již nic nemohlo
vymazat. On sám pociťoval potřebu se hájit, publikuje dalšího roku
traktát odsuzující Servetovy omyly, kde můžeme číst: „Mnozí mě
obviňují z velké krutosti, pro kterou bych chtěl, jak říkají, znovu
vláčet toho, kterého jsem srazil. Nejen že se nestarám o jejich potlesk,
ale raduji se, že mi plivou do tváře.“ A tento přístup plný hrozné
přísnosti se zdál být následujícím generacím tak strašný, že laskaví
ženevští kalvinisté pocítili v roce 1903 potřebu vztyčit Servetovi
usmiřující pomník, kde „uctiví a uznalí synové Kalvínovi…“ prohlašují,
že odsuzují „chybu, která se stala v jeho století“.
Možná to je vlastně
„chyba století“, co vysvětluje částečně Kalvínovu prudkost v této aféře,
to je pravda. Jednalo-li se o božské věci, lidé této doby neznali
slitování: Melanchthon, mírný humanista, srdečně schvaloval rozhodnutí
ženevské Rady a popravu „rouhače“, čímž se silně vzdaloval tolerantním
myšlenkám svého mistra Erasma. Je však jisté, že by tato tragédie došla
až do svého otřesného rozuzlení, pokud by Kalvín nepochopil, že
v rozsudku pro, nebo proti tomuto heretikovi bylo schváleno, či
odsouzeno celé jeho vlastní dílo? Jeho fanatismus v této věci se zdá být
přinejmenším natolik politický, v pravém slova smyslu, jako náboženský a
teologický. Jak vypozoroval Michelet,20
chtěl „zachránit náboženství a vlast, evropskou revoluci“ a pravou víru
a církev. Dvacáté století je velmi dobře disponováno k tomu, aby
pochopilo, do jakých propastí hrůzy může lidi snížit přesvědčení, že oni
sami vlastní celou pravdu a že mají budoucnost ve svých rukou.
Zdroj: DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 466–472. Les grandes études historiques, 72.
Přeložila Kristýna Jančíková.
1 Má se za to, že byl v útlém dětství vykastrován, aby se mu zachoval jeho sopránový hlas, který byl hezký.
2
Zasedání říšského sněmu Svaté říše římské v německém Augsburku, řešily
se zde konflikty mezi katolíky a protestanty. (pozn. překl., zdroj:
Wikipedie)
3 Oecolampade (Johannes Hausschein, 1482–1531), švýcarsko-německý kazatel a humanista. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)
4 Wolfgang Capiton (1478–1541), alsaský reformátor a teolog. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)
5
Autor zřejmě naráží na koncil v řeckém městě Nikaia, který se konal
roku 325. Učení o božské Trojici ale bylo formulováno až 381 na koncilu
konstantinopolském. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)
6
Hereze vyznávaná na konci druhého a během třetího století, zejména
Praxeem a Noetem, kteří tvrdili, že tři božské osoby jsou pouze „úhlem
pohledu“, kterým se na Boha díváme. Byla poražena Tertuliánem a svatým
Hippolytem.
7 William Harvey (1578–1657), anglický lékař, objevitel krevního oběhu v lidském těle. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)
8
Dochoval se pouze jediný exemplář tohoto díla, páleného v Ženevě jako i
všude jinde – také on je dotčený plameny. Je v Paříži v Národní
knihovně.
9 Více o gnosticismu v knize Církev apoštolů a mučedníků (Église des Apôtres et des Martyrs), str. 339 a dále.
10
Což mu ostatně nezabránilo v tom, aby se Španělem udržoval
korespondenci natolik vytrvalou, aby Servet při publikaci své knihy mohl
přidat (bez povolení, to je jasné!) dvacet tři svých dopisů
adresovaných Kalvínovi.
11 Zejména Wendel a Benoît, a také Doumergue.
12 Citujeme zde Wendela, str. 65.
13 Obrazně, tj. spálit jeho portrét. (pozn. překl.)
14 Zdá se, že v původním textu je cosi vynecháno. (pozn. překl.)
15 Wendel, poznámka pod čarou na str. 66.
16 Rozuměj stejným trestem, jaký byl požadován pro Serveta. (pozn. překl.)
17 Opět zřejmě chybí část textu. (pozn. překl.)
18 Srov. Henry, III, str. 168.
19 François Jean Wendel (1905–1972), historik zabývající se reformací. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)
20 Nejspíš Jules Michelet (1798–1874), francouzský historik. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie) http://www.sklenenykostel.net
|
|