Jednak obor náboženství je speciální disciplína, má svůj vyjadřovací aparát. Existuje také jakási bublina, ve které určité skupiny lidí žijí, a církev to postihuje taky. Je potřeba se neustále snažit dívat se na sebe zvenku a komunikovat způsobem, kterým ostatní rozumí. Nejde samozřejmě jen o jazyk, ale i o to, jakým způsobem působíme na lidi okolo nás a v případě církve jde i o boj se stereotypy, nebo dokonce předsudky.

Určitě tady je stereotyp, že církev je bohatá, že má ochotu mít moc a používat ji. Taky se potýkáme se stereotypem jakýchsi komických postav, mezi něž patří polní kurát Katz ze Švejka. Část lidí si i myslí, že církev je temná – to v nich pěstovala totalita, doba, kdy se o církvi nemohlo mluvit. Toto musíme vyvracet. Nikoliv však nějakou agresivní politikou, ale tím, že budeme čitelní a budeme dávat dobré příklady.

Ano, chci, aby se to měnilo. Snaha vždycky byla, ale někomu to jde líp, někomu hůř. Myslím, že velmi důležité je, abychom církev neměli za nějakou tajemnou společnost, která má nejasné cíle, ale že to jsme vlastně my lidé, kteří chceme dělat dobro a být prospěšní společnosti. Nemyslím si, že to někdo přede mnou nedělal nebo dělal špatně, ale vidím, že to je stále důležité.

Musíme určitě rozlišovat mezi stereotypem bohatství a kulturním projevem. Církev je obklopena krásnými a drahými věcmi, které už ze své podstaty patří ke kultu. Kalich je většinou zlatý, mnohé sochy a obrazy jsou velmi vzácné. Stejně tak to může platit o zlatém kočáře. Je potřeba s tím nakládat velmi opatrně. Nicméně se bez toho můžeme jen těžko obejít. Je to něco, co tvoří naši identitu a sepětí s minulostí. Ne protože je to zlaté, ale protože to má například vztah k nějaké významné osobnosti.

Já pana kardinála Duku znám velmi zblízka a vím, že je to velmi skromný člověk. Abychom nebyli závistiví, z podstaty se v církvi s těmito věci setkáváme a někdy ten obraz člověka může být falešný právě v tom, že na něj pohlížíme skrze vnější věci. Nemyslím si, že někdo z našich biskupů si žije nad poměry.

Například biskupský prsten patří ke kultu, takový kardinál chodí se zlatým prstenem, ale ne kvůli tomu, že by chtěl s tím prstenem všude chodit, on má bohoslužebnou symboliku. Když se pak náhodou udělá fotografie, vypadá, že chodí jako pan král. Ale není tomu tak.

Jistě ty sumy navrácených peněz jsou závratné, ale v zásadě bohatá není. Co je to vlastně bohatství? To se přece neurčuje tím, kolik peněz mám, ale výdělkem. Můžu používat jen ty peníze, které mi zbudou. Je potřeba říct, že výdaje a příjmy církve jsou skoro totožné. Celý proces majetkového vyrovnání vznikl ne proto, aby byla církev bohatá, ale aby byla schopná svobodného ekonomického života. Budeme se muset moc ohánět, abychom na konci toho procesu byli v černých číslech.

Ten zákon nepřijala církev, ale zákonodárci. Prošel normálním zákonodárným procesem. My ten zákon respektujeme a jsme za něj rádi. Některé politické proklamace jsou prostě iracionální a emotivní. Naším úkolem je ale ukazovat realitu a odprošťovat ji od emocí.

Musím říct, že to je opravdu výrok populistický v tom smyslu, že je iracionální a emotivní. V samotném zákoně je výslovně uvedeno, že finanční náhrada nepodléhá žádnému zdanění ani poplatkům. Na základě znění tohoto zákona je uzavřena smlouva mezi církvemi a vládou. Já si dost dobře nedovedu představit, že by se to dalo udělat bez toho, aby se někdo zpronevěřil právnímu státu.

Je to proces a myslím, že dnes by to procento bylo menší. Ten problém není v penězích, ale změně ve mentality. Církev do roku 2012 žila v jakémsi reálném socialismu. Bylo například možné zaměstnávat jen určitý počet lidí na různé pracovní pozice. Běžný věřící to nepoznal. Mohlo se mu zdát – a mnoha lidem se to zdálo –, že se vrháme na nebezpečnou půdu, kdy budeme neznámo s čím hospodařit a ztratíme tu jistotu peněz od státu. Dnes si myslím, že by průzkum dopadl jinak, s mnohem menším procentem nesouhlasných reakcí.

Biskupská konference jednotná je.

Já si myslím, že ve vztahu k uprchlíkům je potřeba si uvědomit, co je cílem. Cílem není to, aby nám sem lidé přišli. To je nouzová pomoc. Cílem je, aby mohli žít tam, kde je jejich domov, jejich kulturní kořeny, náboženství a aby tam mohli žít v míru a pokoji. Je potřeba humanitární pomoc. Ale nemyslím si, že řešením problému je, že ty lidi přesadíme někam jinam. Takže v tomto smyslu si myslím, že kardinál Duka a všichni biskupové mají hlubokou pravdu: Posledním cílem řešení takzvané migrační krize je umožnit lidem plnohodnotný život tam, kde jsou doma.

Je potřeba říct, že tento problém je spojený s obrovským lidským utrpením, které nejsme schopni vyřešit, protože i kdyby se ti lidé tady usadili, byli bohatí, nemusí být ještě šťastní. Takže se musíme ze všech sil snažit, aby válka v jejich zemích skončila, oni se mohli vrátit domů a pomoct jim vybudovat jejich stát znovu. Všechno ostatní je jen menší zlo. Pak je systémová pomoc a tam se naše názory mohou lišit. Část Evropy si myslí, že nám uprchlíci budou přínosem a ostatní se domnívají, že nás ohrožují.

Můj názor vychází z toho, že žádní uprchlíci tady de facto nejsou. Je ale nedobré, že se v lidech povzbuzuje iracionální strach. Uprchlíka v Česku skoro nikdo neviděl a všichni se jich bojí. Jsou to přece lidi jako my, a když přijde hladový a zmrzlý a zazvoní mi u dveří, přece ho nenechám padnout hlady. Já mám ovšem ten luxus, že se nemusím zabývat politickou stránkou věci, ani na ni nemám názor.

To je ovšem mediální obraz. Církev má formální a neformální autority. Formální jsou biskupové a ti jsou v principiálních otázkách zajedno. Můžeme najít vyjádření předsedy biskupské konference, kardinála Duky nebo místopředsedy – tam poznáte, že opravdu táhnou za jeden provaz.

Pak jsou neformální autority, to jsou lidé intelektuálně a mediálně zdatní. Ti mají například jiný názor a probíhá jakási diskuse, která dělá dojem napětí, to ale prostě patří k životu. Nijak bych to nedramatizoval. Je špatné, když se výroky vytrhnou z kontextu a arcibiskup se postaví proti monsignoru Halíkovi a mediálně se to konfrontuje.

Ano, to nepovažuju za úplně produktivní.