CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitia tak nejednoznačná?

Kardinál Burke: Připadá mi, že důvodem této dvojznačnosti je to, že chce umožnit praxi, kterou Církev nikdy nepřipouštěla, totiž přístup ke svátostem pro lidi, kteří veřejně žijí v těžkém hříchu.

Po diskusi o původu dubií a o mravní povinnosti rozptýlit zmatek a poukázat na dávnou praxi Církve při řešení složitých mravních situací, již pociťoval kardinál Burke a ostatní, kteří Františkovi napsali, se rozhovor stočil na preláty, kteří omylům v exhortaci vzdorují:

CWR: Existují kromě vás čtyř kardinálů, kteří papeži Františkovi předložili dubia, i další, kteří vás podporují?

Kardinál Burke: Ano.

CWR: A proč to neřeknou nahlas?

Kardinál Burke: Z různých důvodů, z nichž jedním může být to, že se těchto věcí zmocňují média a překrucují je tak, že to vypadá, že každý, kdo zapochybuje o Amoris laetitia, neposlouchá papeže, je papežovým nepřítelem a tak dále. A proto…

CWR: Klopí hlavy a mlčí.

CWR: Jeden prelát vás a vaše kolegy kardinály obvinil z hereze. Jak byste na to odpověděl?

Kardinál Burke: Co je heretického na tom, že kladete otevřené otázky? Obviňovat nás z hereze je jednoduše iracionální. Klademe zásadní otázky vycházející z trvalé tradice morálního učení Církve. Domnívám se tedy, že nepřichází v úvahu, že bychom se tím dopouštěli něčeho heretického.

CWR: Někteří kritici tvrdí, že implicitně obviňujete z hereze papeže.

Kardinál Burke: Ne, to tím rozhodně neříkáme. Prostě jsme ho požádali jako nejvyššího Pastýře Církve, aby vyjasnil těchto pět bodů, v nichž panuje zmatek – pět velmi závažných a zásadních bodů. Neobviňujeme ho z hereze, jen ho prosíme, aby nám jako nejvyšší Pastýř Církve na tyto otázky odpověděl.

Někteří lidé pochopili tento poslední bod – že kardinálové papeže neobviňují z hereze – tak, že Burke a spoluautoři dubií svůj přístup k Františkovi zmírňují. Já bych tomu však odporoval: kardinál Burke hovoří vždy velmi přesně, a také toto jeho vyjádření je technicky velmi přesné. Neobviňují Františka z hereze – zatím. Proto je tak důležité, aby odpověděl na jejich otázky. Tím by se vyjasnilo, zda je či není heretikem a zda je tedy zapotřebí napomenutí ve stylu papeže Jana XXII., jehož Burke zmiňuje výše.

Důkazem pro mou interpretaci je následující část rozhovoru:

CWR: Mons. Athanasius Schneider, pomocný biskup arcidiecéze Panny Marie v Astaně v Kazachstánu a titulární biskup z Celeriny, který na podporu čtyř kardinálů a jejich dubií napsal otevřený dopis [1], také řekl, že Církev je de facto ve schismatu. Souhlasíte s tím?

Kardinál Burke: V Církvi existuje velmi vážné rozdělení, jež je třeba napravit, neboť, jak jsem již řekl, má co dělat se zásadními věroučnými i mravoučnými otázkami. A pokud se to brzy nevyjasní, mohlo by se z toho vyvinout formální schizma.

Kardinál Burke: Ano.

Jak se říká, „to není hrozba, to je slib.“ Nezáleží na kardinálu Burkeovi, biskupu Schneiderovi ani na zbytku věrných prelátů, zda papež vyznáním hereze ztratí svůj úřad. To je prostě fakt. Nelze být současně formálním heretikem a papežem.

Odvažuji se tvrdit, že to, že kardinál Burke dokázal na tyto otázky odpovědět tak otevřeně a bez vytáček, znamená, že si to všechno již promyslel a vidí cestu, jak dál. Nestará se o to, jak to bude přijato a jaké to bude mít důsledky. Svůj postoj k věci dal jasně najevo již vloni, když řekl, že se postaví papeži na odpor, bude-li to nutné [2], a když popsal nezáviděníhodnou situaci, do níž ho dostalo „hájení pravdy“ [3]:

„Jestliže to znamená, že kardinálové budou stát proti kardinálům, pak prostě musíme přijmout skutečnost, že…že taková je situace, v níž se nacházíme. Pokud jde o mě, jistě konflikt tohoto druhu nevyhledávám, ale… jestli při hájení pravdy víry skončím ve sporu nebo v konfliktu s jiným kardinálem, pak pro mě jako pro učitele víry a pastýře duší musí být na prvním místě pravda víry.“

Na otázku, co by se stalo, kdyby se zjistilo, že papež je heretik, odpověděl kardinál Burke velmi otevřeně a opět naznačil, že si to promyslel až po logický závěr:

CWR: Ještě k otázce papeže, který se dopustí hereze. Co se tedy stane, jestliže papež upadne do hereze a přestane být papežem? Bude se konat nové konkláve? Kdo povede Církev? Nebo se nemáme ani snažit si to představovat?

CWR: Kdo je kompetentní prohlásit, že upadl do hereze?

Kardinál Burke: Museli by to být členové kolegia kardinálů.

CWR: Jen abychom si to ještě jednou vyjasnili: říkáte, že papež František je v bludu nebo k tomu má blízko?

Kardinál Burke: Ne, neříkám, že papež František je v bludu. To jsem nikdy neřekl. Ani jsem neřekl, že má k upadnutí do bludu blízko.

Význam tohoto rozhovoru je…obrovský. Je jasný, klidný, důrazný a naprosto nekompromisní. Jeho Eminence neříká o tom, jak se věci v této fázi mají, víc než by měl, ale ani méně. Existuje postup a on se ho do písmene drží, což by u muže, který rozumí církevnímu právu tak jako on, nemělo překvapovat.

Kanonické právo samozřejmě ustanovení pro takové případy neobsahuje. Pete Balkinski z portálu LifeSiteNews k právním otázkám, které před Burkem a jeho kolegy stojí, cituje amerického kanonistu dr. Edwarda Peterse:

„Podle Peterse, profesora velkého semináře Nejsvětějšího Srdce Páně v Detroitu, se kanonická tradice zabývala možností, že papež osobně upadne do hereze a tuto herezi veřejně podporuje, a tím, co je třeba dělat, kdyby k tomu došlo. Peters poznamenává, že přestože platí kánon 1404, který uvádí, že ‚papeže nemůže nikdo soudit‘, a tedy papeže upadnuvšího do omylu nelze z jeho úřadu odstranit, ještě to neznamená, že si papež heretik svůj úřad uchovává. Vysvětluje to citací z interpretace kánonu 1404 od slavného amerického kanonisty Lawrence Wrenna: ‚Kánon 1404 není výrokem o osobní dokonalosti či bezchybnosti Svatého otce. Kdyby papež skutečně upadl do bludu, rozumí se, že by svůj úřad ztratil. Odpadnout od Petrovy víry znamená ztratit Petrův stolec,‘ napsal Wrenn ve svém díle New Commentary on the Code of Canon Law z roku 2001. Peters píše, že z hlediska kanonisty ‚klíčovou otázkou‘ je to, ‚kdo by rozhodl, že daný papež upadl do bludu‘, což je otázka, o níž podle něj mlčí kanonické právo, nikoli však kanonická tradice.

Peters zmiňuje kanonickou tradici, již vyjádřil Franz Wernz — slavný kanonista zvolený v roce 1906 generálním představeným jezuitského řádu — který o důsledcích osobní hereze na straně papeže uvažoval ve svém díle Ius Canonicum. Wrenz v něm vyložil různé postoje zabývající se papežem heretikem, poukázal na jejich nedostatky a poté rozvinul úvahu, že i když nikdo na zemi nemůže papeže odstranit z úřadu, protože neexistuje žádný vyšší úřad, který by takový soud mohl vynést, může všeobecný koncil nicméně určit, že se papež dopustil hereze, tím se fakticky oddělil od pravého vinného kmene, a tudíž pozbyl svého úřadu.

Wernz ve svém díle vydaném posmrtně v roce 1928 píše: ‚Je třeba jasně říci, že [veřejně] heretický římský papež samotnou touto skutečností ztrácí svou moc. Naopak deklaratorní trestní rozsudek, třebaže pouze deklaratorní, nelze nebrat v úvahu, neboť s sebou nese nikoli to, že papež je ‚odsouzen‘ jako heretik, ale spíše to, že se prokázalo, že je heretikem. Všeobecný koncil tudíž vyhlašuje skutečnost zločinu, jímž se papež oddělil od Církve a ztratil svůj úřad.‘ Peters citaci z Wernze komentuje: ‚Neznám po Wernzovi žádného autora, který tuto analýzu zpochybňuje.‘“ [4]

Dámy a pánové, máme možnost z bezprostřední blízkosti pozorovat rodící se dějiny. Neustávejme v modlitbě. Bude to jízda plná otřesů.

Steve Skojec