Notabene - Hydepark baptistů - ...trpěl pod Pontským Pilátem...

6. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 15. 7. 2012

Jan 19,19-22

Milé sestry a bratři,
možná si ještě pamatujete, jak v roce 2008 velký rozruch v médiích způsobila zpráva, že slavný český spisovatel žijící ve Francii – Milan Kundera údajně v roce 1950 udal na policii západního agenta Miroslava Dvořáčka, který pak byl zatčen, odsouzen a strávil ve vězení a pracovních táborech následujících 14 let. Pro mnohé to byl velký šok. Přece právě Kundera patřil mezi symboly a opory určité morální integrity, která se nenechala komunismem úplně zdevastovat. Jeho knihy byly pro mnoho lidí posilující a orientující. Tento a podobné případy vyvolávají množství otázek. Jak je vůbec možný takový vnitřní rozpor mezi autorem a jeho texty? A jak k takovému rozporu přistoupit? Je možné oddělit nějak dílo a jeho autora, nebo jednu či druhou polovinu zavrhnout?

Dodnes není tento konkrétní případ jednoznačně uzavřen. Ať už je to ale s Milanem Kunderou ve skutečnosti jakkoli, otázka vztahu mezi literárním dílem a charakterem jeho autora zůstává stále hojně diskutovaným tématem. A tato otázka by docela dobře mohla být i východiskem našeho dnešního přemýšlení.

Pilát – člověk, který sehrál nedůstojnou a temnou roli v odsouzení Ježíše, byl podle Janova evangelia zároveň i tím, kdo nechal vepsat na kříž nápis: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Takové nápisy nebyly tehdy neobvyklé. Patřilo to k zvyklostem římské popravy, že odsouzenec nesl na popraviště označení svého provinění, aby se tak každý mohl přesvědčit, co bylo příčinou trestu. Přece ale nápis, který byl připevněn na Ježíšův kříž, nese v sobě ještě jiný význam. Je totiž možné ho číst nejen jako soudní výnos, ale také jako vyznání. To proto vyvolal takovou nespokojenost u velekněží: "Neměls psát 'židovský král', nýbrž 'vydával se za židovského krále'."

Jenže Pilát napsal, co napsal. A ten jeho nápis, domyšleno do důsledků, je vlastně vůbec prvním písemně zaznamenaným evangeliem. Prvním písemným vyznáním, které předcházelo všechny vyznavačské texty církve. Když zapomeneme na to, kdo a za jakých okolností tento nápis zhotovil, nemůžeme mu než přitakat. Ano, Ježíš je král. Nebylo by nakonec doopravdy to nejlepší, co můžeme s Pilátem udělat, zapomenout na něj? Vymazat tuto nepěknou postavu z paměti a nechat znít jen jeho nápis na kříži, neupatlaný Pilátovou ubohostí, zbabělostí a alibismem?

Když před Ježíšovým ukřižováním jakási žena pomazala jeho hlavu nardovým olejem, řekl o ní: „Všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ O takových se přece má mluvit. Jak k tomu tato žena přijde, že má sdílet dějiny víry s gaunery Pilátova typu?

Jenže Pilát (a nejen on, ale i Herodes, císař Tiberius a další jim podobní) nějak nevymazatelně do toho příběhu patří. Nemůžeme na ně zapomenout. A společenství církve prvních staletí velmi záleželo na tom, abychom na tyto postavy nezapomněli a nevytěsnili je ze svého přemýšlení. Dokonce do té míry, že se Pilát stal také trochu pohoršující a rozpaky vzbuzující součástí Apoštolského vyznání víry. Jaké má tento důraz na Piláta důvody? V čem je i pro nás Pilát neopomenutelný a potřebný?

Myslím, že ty hlavní důvody pro připomínání Piláta jsou zejména dva.

K tomu prvnímu nás dovádí právě naše dnešní čtení. Slyšeli jsme, že ten nápis, který byl upevněn na kříž, nechal napsat Pilát ve třech jazycích – hebrejsky, latinsky a řecky. Rozumíme tedy – je to zpráva univerzální – zpráva, která být slyšena všemi, která se obrací ke všem. Zpráva pro celý svět napříč prostorem a časem. Zároveň jsme ale také v našem textu četli, že tento nápis měl své docela konkrétní místo a čas – kříž a Velikonoce. Své konkrétní čtenáře a také svého autora – Piláta. Jedno bez druhého zde zkrátka není. To obecné, kosmické, univerzálně platné, je zároveň konkrétní a neoddělitelné od svého místa, času, postav. To je první důvod, pro který je Pilát postavou nepostradatelnou. Ježíšovo utrpení se dělo v dějinách. Mělo svůj to,poj – své místo. Český teolog Jan Milíč Lochman to vyjadřuje jasně, když píše: „Odkazem na Pontského Piláta se…zdůrazňuje, že…dějiny spásy se neodehrávají mimo dějiny světa, v nějakém odděleném, neporušeném, ideálním prostoru. Probíhají uprostřed obyčejných, všedních podmínek a poměrů.“

Druhý důvod s tím prvním souvisí. Postava Piláta je pro naše přemýšlení nepostradatelná, protože jasně ukazuje, že nemůžeme svět, ve kterém žijeme, rozdělit na dvě samostatné poloviny – na sféru duchovně náboženskou a na sféru světskou. Stejně jako Ježíš nechtěl a nemohl, tak se ani my nemůžeme stáhnout ze světa politiky a společenských vztahů do privátu naší víry. Každý takový pokus o „odpolitizování“ víry je falešný. Víra je už sama o sobě politický postoj.

Pro tyto dva důvody je Pilát podstatnou „kotvou“ evangelia. Skrze něj se evangelium zasazuje do konkrétní historické situace a také do kontextu politiky – ve všech jejích rozmanitých podobách. Kdybychom na Piláta zapomněli, hrozí nám, že se evangelium stane jakousi bezčasovou a obecnou pravdou, která ovšem zároveň nemá žádný konkrétní dopad do oblasti politické moci a vztahů, a která se dokonce chce všemu konkrétnímu vyhnout, aby se tak „neušpinila“ všedností a pokažeností světa.

Milé sestry a bratři,
přemýšlení nad Pilátem a nápisem, který nechal připevnit na Ježíšův kříž, nám připomíná, že i naše víra má svůj dějinný a politický rozměr. Málo platné nám bude dumání o spirituálních hlubinách, když se zároveň nějak nepromítne do politiky naší země, naší čtvrti. Málo platné bude vzývání Ducha svatého a jeho osvobozující síly, když to zároveň nebude znamenat fouknutí do pokažených struktur naší společnosti. To je úkol a napomenutí.

Pozitivní stránkou našeho dnešního čtení je ale navíc zjevení, že evangelium a jeho pravda není zatemnitelné žádnou dějinnou temnotou. Ani křivý charakter Pilátův neubírá pravdivost nápisu, který nechal napsat. Ježíš je Král. A jeho kralování se zjevuje právě tehdy, když ostatní vládcové selhávají a odhalují se jako falešní. Evangelium není zpráva pro dobré časy a pro dobré lidi. Může znít a zní i v časech zlých a skrze lidi a k lidem rozporuplným a hříšným. Z toho se radujme a děkujme za to. Díky tomu zní evangelium i dnes a k nám.

Hospodine, děkujeme Ti za to, že jsi jednal a jednáš v čase a prostoru našeho života. Díky Tobě se tak z našeho světa stává prostor k životu. Prostor, ve kterém se smí a má rozvíjet i naše víra. Děkujeme Ti i za to, že Tvůj Syn trpěl a neustoupil před Pontským Pilátem a jeho mocí. Dej, ať je jeho odvaha povzbuzením pro naši odvahu a naději.AmenZdroj: www.topolka.estranky.cz