Notabene - Hydepark baptistů - ...vstal z mrtvých...

13. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 2. 9. 2012
Matouš 22,23-32

Milé sestry a bratři,
slova, která jsme slyšeli, vyslovil Ježíš, když se dostal do rozhovoru, nebo snad přímo hádky se saduceji. Než těm slovům budeme věnovat pozornost, musíme se u saduceů na okamžik zastavit.

Saduceové byli lidé moderní, tedy doslova – lidé okamžiku, bezprostřední chvíle. Šli s dobou. Zatímco jiní židé se snažili vší silou vzdorovat bláznivému a sebevědomému světu helénismu, saduceové tento svět přijali za svůj. A podle toho, co o nich víme z Písma a ze studia dějin, dívali se saduceové na své souvěrce tak trochu z vrchu, jako na ty, kteří naopak dobu zaspali. Ve svých vlastních očích byli lidmi dospělými, těmi, kdo odložili všechny staré pověry a dětinské nadpřirozené představy. A tak i víra saduceů byla vírou emancipovanou. V druhé polovině dvacátého století někteří autoři začali razit pro moderního člověka označení „čtvrtý člověk“. A tento „čtvrtý člověk“ nebyl a není saduceům tak docela nepodobný. Když už se v jeho životě objeví prostor pro víru, pak to musí být víra umírněná a racionální.

A do takové víry se zkrátka některé představy vůbec nehodí. Třeba vzkříšení. Saduceové se představě vzkříšení mrtvého člověka jen smáli. Věřili v Boha, věřili i v jeho svrchovanou moc a v to, že stvořený svět má svůj řád a pravidla, podle kterých je dobré se řídit. Jejich rozum jim ale také napovídal, že vzkříšení mrtvých se nejen do tohoto řádu světa nevejde, ale dokonce by bylo jeho porušením a popřením.

Když se saduceové setkali s Ježíšem, který o vzkříšení mluvil a kázal, připravili si na něj příklad, který měl podtrhnout a zdůraznit, jak nesmyslná a iracionální je představa vzkříšení. Byl to příklad ženy, sedmkrát ovdovělé. Kdyby skutečně došlo ke vzkříšení, který z manželů by měl na svou ženu nárok?

Nemusíme být ani přítomní u toho rozhovoru, abychom si dovedli představit potutelný úsměv, který museli saduceové potlačovat. To je takový společný jmenovatel moderních lidí, že jsou ve svém sebe-vědomí přesvědčeni, že všichni ostatní jsou úplní hlupáci a naivkové, kteří nevidí to, co je přece jasné a očividné.

Přemýšlím, kolikrát jsem takový potutelný úsměv viděl u lidí, kteří se mne jako křesťana a kazatele ptali, kde vzal Abel svou manželku, když přece jiní lidé podle Bible ještě nežili, nebo jak je možné, že se v Písmu nikde nemluví o dinosaurech… To se tak stává, že sebejistý člověk, když chce druhé usvědčit z hlouposti, nechtěně tak dělá hlupáka sám ze sebe.

Ježíš ale přesto nad saduceji a jejich polovážnou otázkou nemávl rukou. Jeho odpověď je skutečnou odpovědí, která jim mohla posloužit k porozumění a věřím, že může i nám dnes pomáhat v pochopení nesnadného motivu vzkříšení.

V prvé řadě Ježíš odmítl primitivně schematické pojetí vzkříšení jako pouhého oživení mrtvoly. Ježíš odmítl trivializaci vzkříšení. Vzkříšení, to není pouhá obnovení biologického života – a tedy skutečně jakési narušení přirozeného řádu světa. Je to proměna. Člověk, který vstane z mrtvých, zůstává sám sebou, ale přece nezůstává stejný. Ježíš tady doslova říká, že bude jako nebeský anděl. To by snad mohlo vyvolat další blahosklonné úsměvy. Ty ale nejsou na místě. Cílem totiž není vyvolat naše další spekulace o podobě či podstatě andělů. Moc podstatné je tady to drobné slovo „jako“. Jako andělé. To znamená, na jednu stranu lidé jako teď, ale zároveň nějak jinak. Nějak nebeštěji, nějak blíž-Bohu. Tím podstatným je právě tato proměna.

Pokud si alespoň někteří ze saduceů ponechali schopnost naslouchat, mohlo je to snad v jejich přemýšlení posunout. I my tuto proměnu člověka musíme vzít v úvahu, když přemýšlíme o našem vzkříšení i o vzkříšení Ježíše Krista. Ano – vzkříšení je vzkříšením těla. V Ježíšových slovech a v jeho životě to není žádná duchařina, žádná spirituální metafora. Je to, docela vážně, osobní a úplné obživení člověka. Přece ale při tom nevystačíme jen s obrazem obnovené tkáně. To by bylo málo. Tím, co je klíčem k vzkříšení, je podle Ježíše vztah.

„Copak jste nečetli, co Vám Bůh pravil: Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“

Dobře si všimněme tato slova. V čem že je ta naděje na neumírající život? Není v člověku, není v jeho nesmrtelné duši a není ani v dobrých skutcích a správném, spravedlivém životě. Ani vzkříšení Ježíše Krista nebylo odměnou za jeho zásluhy, jeho bezhříšnost či završením jakéhokoliv jeho úsilí.

Vzkříšení člověka je pokračování Božího vztahu k těm, kteří s ním do vztahu vstoupili. Kdo patří Bohu, ten nezmizí jako pára. Snad by nám to mohl alespoň vzdáleně přiblížit obraz dítěte, které umírá na selhání vnitřních orgánů. Jeho síly jsou u konce. Pak ale přichází otec nebo matka a darují svému dítěti svou vlastní krev, svou kostní dřeň, ledvinu… Vztah udržel život. Myslím, že docela podobně dává Bůh svým dětem svůj nevyčerpatelný a věčný život, když lidský bios zaniká.

Vzkříšení člověka je prosáknutím Božího života do našeho umírání. Je to Boží moc – ta moc, kterou saduceové neznali, v kterou nedoufali a se kterou nepočítali – stejně jako s ní nepočítají moderní lidé všech věků. Rameno Božího života, podané těm, kdo jsou jeho. Nahrazující umírající ramena člověka.

Saduceové na Boží zasahující a podpírající rameno příliš nespoléhali. Bůh pro ně byl uzavřenou a kanonizovanou kapitolou. Ježíš ale Boha a jeho moc odmítl vtěsnat do předem vymezené role jakéhosi světového hodináře udržujícího stvoření v hladkém chodu a chladné rovnováze. Bůh, o kterém mluvil Ježíš, byl Bůh Otec, Bůh vztahu. A proto Ježíš třetího dne vstal.

Ten, kdo stejně jako Ježíš uvěřil tomuto Bohu a vstoupil s ním do vztahu, smí a má to slyšet a pokojně přijmout: Já jsem Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův. Já jsem i Tvůj Bůh. Můj život je teď Tvým životem a nic ho nemůže ukončit. To zlé, neživé a nedůležité na člověku pomine. A už teď to pomíjí. Už teď to dodýchává. To živé a Bohu-libé ale trvá a bude žít. Tak, jak to kongeniálně dodává apoštol Pavel – i proroctví a jazyky pominou, i poznání pomine, ale láska zůstává. A to budete i Vy, to budeš i Ty. Stejný jako teď, ale přece jiný. Proměněný, očištěný a vzkříšený z mrtvých.

Zdroj: www.topolka.estranky.cz