Notabene - Hydepark baptistů - ...třetího dne...

11. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 19. 8. 2012

1. Korintským 15,1-4

Teologická zkratka je navýsost důležitá věc. Platilo to vždy, a znovu a znovu se to potvrzuje, že nestačí jenom vidět do hloubky věci, nestačí jenom obsáhnout široké pole nějakého složitého tématu, ale je nutné také tuto hloubku a šířku srozumitelně tlumočit na malém prostoru – ve zhuštěné podobě. Hledání takových výstižných a zároveň neochuzujících zkratek patřilo už k tradici starého židovského myšlení. Dodnes známe příběhy o tom, jak měli učenci a znalci zákona vyjádřit esenci Tóry v tak krátké chvíli, aby při tom bylo možné vydržet stát na jedné noze. A stejně tak se i Ježíše ptali na podobnou zhuštěninu, když chtěli vědět, jaké je největší přikázání. Taková touha po zkratce nemusí být jenom příznakem netrpělivosti a snahy všechno si usnadnit. Pravda, někdy to tak je, a potom místo účinné zkratky obvykle vzniká zkrat – nepodarek, takový teologický mrzáček. Na druhou stranu ale platí, že to, co je v lidském životě skutečně nosné, zase tolik řečí nepotřebuje a odřezáním ornamentů je možné dostat se někdy k základu, k podstatě.

Přesně o to se pokusil i apoštol Pavel, když ve svém listu do Korintu předložil svým čtenářům k připomenutí jakousi esenci evangelia. Zkratku, která je a má být základem, podpírajícím život křesťana. Co je pro Pavla tím nejpodstatnějším? Vidíme, že je to smrt Ježíše Krista za naše hříchy, jeho pohřeb a následně také vzkříšení. Jako by Pavel chtěl říct – tahle zvěst může mít různé podoby a variace, může na sebe brát množství dobových a kulturních ornamentů, to centrální ale zůstává a toho se držte.

Já bych se ale dnes, milé sestry a bratři, rád přidržel zejména jednoho detailu v tomto Pavlově bujónu z evangelia. Detailu, který svou nápadností může upoutat naši pozornost. Když totiž vezmeme v úvahu, že Pavel vypustil mnoho zásadních informací o Ježíšovi a jeho životě, může nás trochu zarazit, že naopak ponechal ve svém dopise jeden zdánlivě docela podružný detail – a to sice, že Ježíš byl vzkříšen třetího dne.

Má skutečně toto konkrétní včasení velikonoční neděle takovou důležitost? Myslím, že slova o „třetím dni“ nás mohou pobídnout k přemýšlení o tom, jaký smysl má neděle – tato opakující se připomínka Kristova vzkříšení pro nás, jak se odráží tato zvěst v našem myšlení a v naší praxi. To se mimo jiné odhaluje právě v tom, jaké místo vyhradíme neděli v našem pojetí času.

Dnes nejobvyklejší zvyklostí je vnímat neděli jako poslední den v týdnu. Takový pohled má své opodstatnění. Neděle na sebe v křesťanském pojetí převzala množství významů spojovaných s židovskou sobotou. A tak se docela logicky neděle stává obrazem pečeti stvoření – vrcholem, ke kterému všechno směřuje a ve kterém také my a naše snažení nacházíme své naplnění. Neděle – to je to velké odpočinutí – velký šabat stvoření, ke kterému vyhlížíme. Teologickým jazykem můžeme říct – neděle na konci týdne je neděle eschatologická - očekávající.

Pravda, ne vždycky jsou v pozadí neděle jako sedmého dne jen tyto starozákonní motivy. Možná, že dnes je to spíš tak, že se z neděle stala jakási nejasná vzpomínka na poztrácenou víru. Prázdný čas, který není možné vynechat, ale už není tak úplně pamatováno, čím byl dříve naplněný. A tak je vytěsněný až na konec, aby plandal za tím vším důležitým a podstatným, co člověka zaměstnává v ostatních dnech. Neděle je nalepena k sobotě a tak vzniká víkend – krátké bezčasí, určené k volné zábavě. Možná, že dokonce v neděli někdo zajde i do kostela, ale i při tom je jasné, že je to vlastně jen takový doplněk, něco navíc, co přijde na pořad, pokud zbude po týdenním shonu volná chvíle, chuť a energie.

Proti neděli umístěné na konci týdne stojí naopak stará tradice vnímat ji jako den první. A také za touto tradicí najdeme smysluplné a nosné motivy, opřené o Písmo. Neděle na začátku týdne zřetelně připomíná, že Kristovo vzkříšení není ve skutečnosti žádný doplněk či dodatek, ale událost, která stojí na počátku víry. Je to prvotina času – Velikonoční nedělí všechno začíná. Ne naším hledáním, ne momentem, ve kterém se soustředěním či pod vlivem emocí vyostří náš duchovní čich, a my do sebe začneme natahovat vůně Boha. Ne naším obrácením a obracením, pokáním, vyznáním vin. Všechno začíná nedělí vzkříšení – to je startovní čára našeho života, naší víry. Bez toho, bychom si mohli všechnu svou duchovnost a věřivost strčit za klobouk. Ano, nežijeme jen v kostele. Musíme chodit i do práce, studovat, vychovávat děti. Pokud jsme ale křesťané, pak to všechno nakonec děláme v ozvěně Kristova vzkříšení, v jeho světle a pod jeho vlivem. Náš život už není hledáním Boha, ale odpovědí na jeho slovo.

Vidíme tedy, že oba různé pohledy na neděli – a tedy na Velikonoční neděli Vzkříšení, mají svou oprávněnost. Je to počátek a konec – Alfa a Omega. To nás ale vrací k apoštolu Pavlovi a jeho „třetímu dni“. Jakou oprávněnost a jaký smysl má toto pojetí neděle?

Předně si všimneme, že apoštol spojuje tento výrok s dodatkem „podle Písem“. A skutečně – ve Starém zákoně se motiv třetího dne objevuje opakovaně. Vzpomeneme si na Jonáše, trávícím (nebo spíše tráveném) v nitru velké ryby tři dny. V úvodu dnešních bohoslužeb jsme zase slyšeli úryvek z proroka Ozeáše, který chválí Hospodina za to, že třetího dne přivede k životu ty, které ubil ve svém soudu. A v prvním čtení jsme si zase připomínali, jak byl král Chizkijáš třetího dne uzdraven ze své smrtelné choroby. To všechno měl jistě Pavel na mysli a odkazoval na tato místa, aby tak ukázal, že Ježíšovo vzkříšení není nějaký novotářský výmysl a ani věc náhlého Božího rozmaru, ale že je pevně zasazené v Boží vůli a v dějinách Božího jednání.

Dalším podstatným motivem je také potvrzení skutečné fyzické smrti Ježíše. Lhůta dnů, po které byl Ježíš mrtvý a ležel v hrobě, je zdůrazněna proti všem dobovým, ale i dnešním spekulacím o tom, že Ježíšova smrt byla jen zdánlivá, že to byl jen nějaký přechodný trans nebo trik. Mimo vší pochybnost – Ježíšova smrt byla reálná a nefalšovaná. A přece i sem Bůh dosáhne svou mocí, lhostejno, jestli je ještě tělo teplé, nebo jestli propadá zániku tři dny, tři roky, tři staletí.

Ještě je ale jeden dobrý důvod, proč si připomínat, že Ježíš byl vzkříšen právě třetího dne. A ten důvod se mi dnes zdá, milé sestry a bratři, snad nejnaléhavější. Tím důvodem je motiv čekání. Ježíš vstal. Nezůstal mrtvý – jeho evangelium nezůstalo mrtvé. Nadějná slova, kterými si získal své učedníky, se tak navzdory všemu ukázala jako pravdivá, jako nosná – jako slova, která mají budoucnost a životaschopnost. Ti, kdo v něho doufali, nebyli nakonec přece jen zahanbeni. Nebylo to ale hned. Ten, kdo chtěl dojít do cíle bez mezičasí hrobu, musel být zklamán. A my z evangelií víme, že učedníci, netrpělivě toužící po zkratce, která by se nezdržovala v mělčině hrobu, v tom krátkém mezičasí skoro ztratili svou víru. Přestali doufat, přestali důvěřovat.

Taková zkratkovitá a netrpělivá ztráta důvěry hrozí i nám. Čekáme na Krista, ale žijeme v mezičasí. A někdy je to temné, někdy se to táhne jako pohřební písničky, někdy už to vypadá, že se snad naše víra upřela špatným směrem. Proto i my potřebujeme slyšet a připomínat si ujištění apoštola Pavla: Třetího dne byl vzkříšen. Tak, jako se dočkali učedníci, dočkáme se i my. Nebojme se, neuvadejme, nevzdávejme to.

Zdroj: www.topolka.estranky.cz