Uvěřil jsem na přelomu 80 a 90. let minulého století. V té době doznívalo pnutí mezi letničními a evangelikály. Církve v totalitě byly vůči letničním křesťanům poměrně vyhraněné, zvláště CB. Dokonce i jinak svobodomyslní baptisté volili úderné metody k jejich eliminaci ve vlastních řadách. Na druhé straně jsem se později těmto postojům, díky rozmachu neopentekostalismu, příliš nedivil. Jen mi tehdy u kritiků chyběla určitá schopnost rozlišování.

Každá přehnaná reakce ale vede k podobně přehnané protireakci. Letničním se začalo dařit a začali mezi sebe přijímat každého, kdo byl letničně orientován a měl v evangelikálních kruzích problémy. Automaticky byl brán jako někdo, kdo je pronásledován pro praxi duchovních darů, což asi nebyla vždy pravda. Rovněž dále vzrostl vliv charismatiků a v každém městě se rekrutovaly v různých církvích probuzenecké skupinky. Charismatici se později buď slučovali s denominací KS, s militantnějším SŽ nebo vytvářeli různá další uskupení. Obvykle začali praktikovat Starý zákon, což činí dodnes. Reakcí na dřívější ostrakizaci začalo letniční a charismatické probuzení a nezřídka byl výsledkem chaos. Ten způsobovala především nezkušenost, naivita a nekritické přijímaní zahraničních osobností, entusiasmus a pády vedoucích.

Reakcí na chaotičnost a špatnou koncepci vedení bylo manažerské hnutí, které začalo klást důraz na školení vedoucích a praktikovalo metody sekulárního manažmentu. Dalo by se říci, že se církevní manažeři snažili církev osvobodit od „vrtošivé“ Boží přízně a učili církev, aby dokázala fungovat a růst nezávisle na působení Božího Ducha. Pastorace se nahradila psychologií, učednictví koučinkem a duchovní růst multiplikací, stejně jako liturgie diskotékou. V tomto hnutí se však potkali charismatici spolu s letničními a evangelikály a vytvářejí zde pozoruhodnou jednotu. Zhruba od doby rozkolu v Jednotě bratrské se pak již sami charismatici nazývají evangelikály a pojem charismatik značně devalvoval.

Reakcí na osamostatnění se církve od Boha byl nástup neokalvinismu. Ten nabídl stabilitu jednak těm, kteří prošli charismatickým chaosem, a zároveň nastavil zrcadlo manažerům, kteří oddogmatizovali církev. Člověku neokalvinismus nabíl dogmatické zakotvení ve statickém ohraničeném systému, který krom znovuzrození prakticky odmítl náboženskou zkušenost. Charismatikům, kteří byli obvykle upnuti k osobnostem, pak nabídl jiné osobnosti. Mnozí, kteří byli drženi v poslušnosti autoritám strachem před ztrátou spásy a nutnosti nebýt svojí „vzpourou“ kamenem úrazu nevěřícím, byli osvobození učením o predestinaci a věčné vytrvalosti svatých. Rozčarovaným manažerům se nabídla pevná a stabilní tradice, mající počátek v 16. století.

Nyní vedle sebe máme, do různé míry ovlivněné, všechny tyto skupiny. Charismatiky, kteří po rozpadu JB a krachu konferencí s Bonnkem a Hinnem v ČR, včetně skandálů Paula Caina, Yonggi Cho, Ulfa Ekmana a dalších, jsou značně utlumeni a jen občas uvítají nějakého proroka, který oznámí nové probuzení, které ovšem zřejmě již nikdo ani nepředpokládá. Případně performují boží doteky v Davidových stáncích a domech uzdravení. Máme zde také letniční, kteří jsou značně zcharismatizovaní díky argentinským evangelistům a zmanažerovaní díky vlivu CBH. Máme zde i klasické evangelikály, kteří jsou ovlivněni jednak ekumenismem (především CB), a kteří zřejmě směřují k jednotě církve s akceptací římského biskupa, a rovněž manažerským hnutím, zejména vlivem KAMu. Pak zde máme neokalvinisty, kteří se snaží od všeho oddělit a pěstovat svojí separatistickou zbožnost a kteří věří, že jsou v tom shonu majákem ostatním.

To vše jsem samozřejmě popsal značně zkratkovitě a zřejmě neúplně. Co předpokládám, že bude následovat?

Jsem přesvědčen, že další vlna bude vlnou křesťanských mystiků. Mystika nabídne další zdánlivé řešení všech výše uvedených nedostatků. Bude to mystika křesťansky univerzální, sahající do všech konfesí, včetně katolicismu a pravoslaví. Charismatikům, kteří obvykle pohrdají tradicí, nabídne zážitkové ukotvení v historii. Podobně, jako sekulární manažeři jezdí kontemplovat do klášterů, křesťanští manažeři zde naleznou inspiraci v zážitku kontempace, aniž by byli závislí na nevyzpytatelném Božím vedením. Pro klasického evangelikála bude pokušením zdánlivý mystický intelektualismus a ekumeničnost. Pokud evangelikálové před lety zavrhli biblickou zkušenost křtu Duchem, mohou se otevřít falešné, mystické alternativě. A minimálně část kalvinistů, která se důsledně drží svého dogmatu, bude cítit prázdnotu a zatouží odložit své předporozumění. Tradicionalističtí kalvinisté, zaměření na své kořeny zjistí, že vedle Spurgeona existují například Kempenský nebo Eckhart, na které se mystikové budou odvolávat.

Ať už se tento scénář naplní či nikoliv, obávám se, že mystika brzy zaujme čelné místo v evangelikálním proudu dneška a ovlivní mnohé. I když jiní zůstanou věrní své tradici a budou se na mystiky dívat podezřele a kritizovat je, část se nechá inspirovat.