Notabene - Hydepark baptistů - Mariánský sloup

Když jsem se dozvěděl, že dne 21. 6. 2017 vydal úřad v Praze povolení ke stavbě Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, neměl jsem nejmenší chuť se v té věci angažovat. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že jde o víc než jen bezvýznamnou záležitost. Proto jsem se tím začal zabývat a shánět informace.

Územní rozhodnutí odboru výstavby Městské části Prahy 1 vydalo povolení pro instalaci již vytvořeného mariánského sloupu, a to bez nutnosti zahájit stavební řízení se všemi náležitostmi. Už tato věc mne zarazila – rozuměl bych, že stavební povolení není třeba pro umístění nějaké dvoumetrové umělecké plastiky, která je usazená někde v parku a nemůže být potenciálně nebezpečná. U stavby, která má výšku téměř 16 metrů a zabere 56 m2, je takové rozhodnutí podivuhodné. Přesto tento fakt nechám nyní stranou.

Jaká byla historie toho pomníku? Ke konci třicetileté války stála švédská vojska před Prahou a snažila se toto město dobýt. Snadno získala Pražský hrad a Malou Stranu a chtěla obsadit Staré a Nové Město. Na obranu Prahy povstali měšťané se studenty a Prahu ubránili. V čase bojů se chodili modlit k obrazu Panny Marie a ten po ukončení bojů chtěli ke cti Marie umístit do sloupu, který slíbili vybudovat, pokud jim zajistí vítězství. Roku 1648 byl uzavřen Vestfálský mír, který české země definitivně přiřadil pod vládu Habsburků. Císař Ferdinand III. slíbil pomoc při vybudování mariánského sloupu, a tak byl roku 1650 postaven a za přítomnosti samotného císaře vysvěcen roku 1652. Nesl tento nápis: „Panně rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař sochu postavil.“ U sloupu se pravidelně konala slavnostní shromáždění v předvečer bitvy na Bílé hoře, která oslavovala vítězství Habsburků v českých zemích.

Od dob národního obrození se ozývaly hlasy, že by tento sloup měl být odstraněn, protože byl vnímán jako symbol mocenské nadvlády Habsburků nad českým národem. Pět dní po vyhlášení samostatné Československé republiky byl 3. 11. 1918 mariánský sloup stržen. Inicioval to František Sauer, který požádal o pomoc žižkovské hasiče a za účasti velkého množství lidí vracejících se ze shromáždění na Bílé hoře sloup zbořil. Nebyl to náhodný čin, ani projev vandalismu, ale lidé to vnímali tak, že boří symbol politický, nikoli náboženský. To potvrzuje vyjádření prvního prezidenta T. G. Masaryka, který byl z Londýna dotázán, proč jsou v Československu bořeny náboženské symboly, a on k tomu uvedl: „Také se mi naskytla první charakteristická diplomatická zápletka: povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně. Nevím, v jaké formě se to stalo, neboť mi to nebylo notifikováno oficiálně. Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé Hoře.“ (Tomáš Garrigue Masaryk – Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918, Orbis, Praha, 1925, VIII, 95, str. 413). Z tohoto vyjádření vidíme, že Masaryk se k samotnému aktu zboření sloupu nevyjadřoval, ale považoval ho za důsledek politického vývoje, protože stavba byla všeobecně považována za pomník porážky na Bílé hoře.

Snahy o obnovení mariánského sloupu se objevovaly ještě za první republiky, před druhou světovou válkou i krátce po ní. Po pádu komunismu vznikl roku 1990 Spolek pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který zajistil výrobu kopie původního sloupu a usiluje o schválení její instalace. To nyní dostal. Tolik z historie.

To, co nyní napíši není namířené na katolíky. Vážím si jich, mám mezi nimi několik hodně blízkých přátel a spolupracovníků. Zásadně nesouhlasím se stavbou mariánského sloupu, ale nemyslím si, že tento můj postoj musí znamenat konec přátelství s katolíky. Dokonce v skrytu duše doufám, že i mezi nimi jsou tací, kteří se stavbou nesouhlasí. A pokud se mýlím, pak tento článek bude zkouškou našeho přátelství. Oddělím od sebe dva pohledy, jeden je politický a druhý je duchovní. Začnu tím duchovním.

Společnost pro obnovu sloupu na svých webových stránkách uvádí jako hlavní důvod stavby odčinění urážky, která se stala Marii zbořením sloupu. V dopise primátorovi Prahy z roku 2012 uvádí: „Důvodem naší práce bylo odčinit urážku Panny Marie, matky Boží...“ Tento postoj je zajímavý, protože připomíná pohanská náboženství, ve kterých lidé museli odčinit urážky božstev a naklonit si je rozmanitými obřady a oběťmi. Pokud je nyní Marie v nebi, tak se zajisté necítí uražená tím, že jí Češi zbořili sloup. Nebo si někdo myslí, že ano? Kolik je dnes v muslimském světě bořených symbolů křesťanství - je tím snad Ježíš Kristus ohrožený? Má se kvůli tomu hněvat a soudit tyto hříšníky? Umíme si představit Ježíše, který na zemi byl ochotný odpouštět křivdy, a dokonce z kříže zvolal k svému Otci na adresu svých mučitelů: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí“, že by nyní mohl být uražený tím, že mu někdo zboří nějaký chrám či kříž? Pokud vybízel k odpouštění svým nepřátelům na zemi, změnil se snad v nebi jeho postoj?

Jakou duchovní symboliku sloup obsahoval? Nahoře byla socha Marie stojící na drakovi, dole na podstavcích byli čtyři andělé, kteří zabíjejí čtyři bytosti – lva, baziliška, draka a hada. A ten had představoval herezi, potažmo kacíře (všechny obyvatele nekatolického vyznání) v českém národě, které měl tento anděl během třicetileté války vyhladit ať už mečem anebo nuceným obrácením na katolictví. Také ten drak pod nohama Marie mohl symbolizovat podmanění českých protestantů pod katolickou víru a bylo to tak i vnímáno. Není divu, že se protestantům tato symbolika nelíbí, když je naprosto netolerantní a oslavuje vítězství katolicismu nad protestantismem. Proč by se měl takový symbol násilného podmanění oslavovat a obnovovat? A návrhy katolíků na nahrazení této sochy jinou – andělem smíření - na sloupu nesnášenlivosti není dobrým (ani možným) řešením.

Nyní se na sloup podívejme z občanského, neboli politického pohledu. Záleží na tom, zda považujeme období po Bílé hoře za čas rozkvětu národa a jeho svobod, vzdělanosti, kultury a hospodářské prosperity, nebo naopak za čas úpadku. Asi zde není zcela rozhodující, jakou roli v tom hrála švédská vojska. Skutečnost je taková, že české země přišly o svobodu a to je vždy velmi zlé. A nevynahradí to argumentace tím, že nastal čas krásného baroka, kdy vzniklo mnoho uměleckých děl. Jestliže to období bylo charakteristické vyhlazováním „kacířů“ a veškeré politické opozice, likvidací všech občanských svobod, zavedením tvrdých robot, potlačením českého jazyka, hospodářským úpadkem, nemůžeme ho oslavovat. Můžeme ho připomínat, ale ne obnovovat jeho „slavné“ symboly.

Ano, švédská vojska drancovala úplně stejně jako vojska pod korouhví Habsburků. Byla válka a ta s sebou vždy nese křivdy a bezpráví. Neobhajuji tyto křivdy, ať už se staly z jakékoliv strany. Pokud by švédská vojska Prahu dobyla a vydrancovala, ale ve výsledku by české země byly svobodné a mohly by se vrátit tisíce exulantů včetně Jana Ámose Komenského, který si celou dobu přál vítězství švédských vojsk a žil nadějí na obnovu českého království a svobod, mohly by se dějiny utvářet zcela jinak. Pravdou zůstává, že svoboda je cenná věc a vždy něco stojí. Za druhé světové války mnoho lidí položilo život za svobodu a my dnes vidíme hodnotu jejich životů, kterými nám vykoupili naši svobodu. České království bylo jediným v Evropě, kde byla v šestnáctém století náboženská svoboda, a to jak pro katolíky, tak i luterány, utrakvisty, příslušníky Jednoty bratrské a další. Před Bílou horou bylo v našich zemích 90 % lidí evangelického vyznání a ti všichni byli ve své víře a svém svědomí znásilněni. Někteří výše postavení mohli zemi opustit, ostatní museli svoji víru nuceně změnit. Ovoce tohoto duševního násilí se v našem národním charakteru promítá dodnes.

Mariánský sloup byl považován „za oslavu vítězství katolicismu nad kacířským královstvím“, jak napsal uznávaný historik Josef Pekař. V katolické Evropě byl český národ považován za kacířské hnízdo už od dob Jana Husa a katolíci pod vedením jezuitů měli nemalý zájem na ovládnutí tohoto území i národa a jeho uvedení zpět do „lůna samospasitelné katolické církve“.

Někteří lidé vyzývají ke smíření a úsilí o spojení našeho národa skrze opětovnou výstavbu mariánského sloupu. Setkal jsem se s výzvami, abychom nehleděli zpět, nevyčítali si staré křivdy a kdo komu co udělal, ale abychom si odpustili a sloup jsme vnímali jako symbol smíření. Ano, pojďme to udělat. Neoživujme staré spory a bolesti stavbami, které tolik připomínají bezpráví, které se stalo, ale zaměřme se na současné výzvy, které ohrožují naši zemi a Evropu, jako je například islámský terorismus, rozklad rodin, sekularismus a morální úpadek. V těchto věcech se shodnout můžeme a naše společné investice při obnově duchovních hodnot určitě společnosti prospějí více než mrtvý sloup.

Nevěřím tomu, že by se jednota dala budovat tak, že nás někdo násilím přemůže (například si politicky prosadí stavbu sloupu) a pak bude dělat, že jsme kamarádi. Jednota se buduje rovnocennou komunikací v přátelském duchu a ochotou ustoupit, pokud vidím, že je něco druhému kamenem úrazu a skálou pohoršení. To je totiž věc svědomí a to se v pluralitní a demokratické společnosti nesmí znásilňovat. Tak si říkám, jak by bylo hezké, kdyby se zde katolíci zachovali křesťansky podle slova apoštola Pavla, který učil vzájemné snášenlivosti: „Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli svému bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.“ (Ř 14,13). Jinde píše, že pokud bratra pohoršuje to, že jím maso, nebudu jíst maso, abych ho nepohoršoval, ačkoliv na jedení masa není nic zlého (1K 8,13). I kdyby tedy měli stavitelé sloupu ve všem pravdu, ale přesto by to bylo pro některé lidi pohoršením, měli by podle slov Bible ustoupit a vyjít ostatním vstříc.

Mám jednu základní tezi. Staroměstské náměstí v Praze je světově významné a symbolické místo. Cokoliv se tam postaví, vysílá do světa signál o tom, kým český národ je a co je pro něj důležité. Celý svět se dívá do centra Prahy, jezdí tam turisté od Koreje přes Ameriku po Španělsko a ptají se, co to tam ti Češi mají. Pro každého tam je mnoho perel, které si mohou odnést a nám neubude. Pokud se na Staroměstském náměstí má postavit jakékoliv dílo, musí v tom být národní shoda, lidé by měli tu myšlenku mít rádi, musí vyjadřovat jejich identitu, jejich víru, jejich hodnoty. Pokud se stane symbolem kontroverzním, pro jedny slávy baroka, pro druhé hanby ponížení, má to smysl? Mám za to, že český národ obnovením sloupu nic nezíská a neobnovením nic neztratí (a možná i něco získá).

David Loula

Zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz