Kázání:

                  Milé sestry a drazí bratři,

                  v dnešním kázání si přiblížíme patnáctý Žalm, připisovaný králi Davidovi. 

V prvním verši se tento žalmista ptá Boha, kdo smí pobývat v Jeho stanu a bydlet na Jeho svaté hoře. Otázka je zde myšlena tak, kdo může přebývat v Boží blízkosti a mít s Bohem společenství. Při svém putování po pouští nesli Židé sebou Boží truhlu, schránu svědectví neboli Archu úmluvy a při svých zastaveních ji umisťovali do stanu setkávání. A nad tímto stanem přebýval Hospodinův oblak jako znamení Boží přitomnosti. V knize Exodus se o tom píše např. toto: „Tu oblak zahalil stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva. Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu setkávání, neboť nad ním přebýval oblak a příbytek naplňovala Hospodinova sláva. Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, vytáhli Izraelci ze všech svých stanovišť. Jestliže se oblak nezvedal, nevytáhli, dokud se nezvedl. Hospodinův oblak býval nad příbytkem ve dne a v noci v něm planul oheň před očima celého domu izraelského na všech jejich stanovištích.“ (Ex 40,34 - 38). 

               Co se týče hory, tak víme, že to je místo, které přibližuje člověka nebesům jakožto sídlu bohů. Proto se obvykle chrámy stavěly na nějaké hoře či alespoň na nějakém kopci. Staří Řekové dokonce věřili, že jejich bohové přímo sídlili na hoře Olymp. Rovněž Hospodinův chrám v Jeruzalémě byl postaven na hoře Mórija, později přejmenované na Chrámovou horu. Chrámová hora byla původně vrcholkem, který se vypínal na severní straně pevnosti Jebús, později města Jeruzaléma. Samotné město se rozkládalo na ostrohu nad údolím Kidrón a Tyropoeon. Na severu ostroh pokračoval výšinou Ofel, která přecházela v Horu Morija. Právě na této hoře měl praotec Abraham obětovat svého jediného syna Izáka, jak čteme v knize Genesis: „Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!"“ (Gn 22,1 - 2). Během vlády Davidovců začalo prostranství kolem chrámu získávat svůj specifický půdorys nepravidelného čtyřúhelníku. Tato platforma se rozšiřovala spolu s chrámem. Chrámová hora se přitom tyčila do výše 743 metrů nad mořem.  

           V dalších verších žalmista pak odpovídá na úvodní otázku, kterou naleznemě v poněkud pozměněné podobě i v Žalmu dvacátém čtvrtém, kde čteme: „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě?“ (Ž 24,3). Odpovědi po formální stránce přípomínají Desatero, kdy jednotlivé požadavky jsou formulovány v podobě jasných příkazů a zákazů. Všechny podmínky vstupu do chrámu nebo do svatyně se zde přitom vztahují na poměr jednotlivce ke svému společenství, s nímž je spojen Hospodinovou smlouvou. 

              Podle rozdělení obsaženém v hebrejském textu první dva požadavky najdeme  ve verši druhém. Jde o požadavek bezúhonného života a spravedlivého jednání a dále o požadavek se zastávat pravdy. Jen ten, kdo žije podle Božích měřítek, vede bezúhonný život a jedná spravedlivě. Bezúhonnost se někdy překládá jako ryzost. To vede k požadavku ryzího charakteru a samotná ryzost znamená být čístý, nezáludný a upřímný. Logicky pak ten, kdo má nezáludný, úpřímný a čistý charakter, ten žije bezúhonně a jedná spravedlivě. V souladu s Božím zákonem i zákony lidskými. 

                   Takový člověk se rovněž ze srdce zastává pravdy. Ovšem co je to pravda? Pravda se nejčastěji chápe jako soulad našeho poznání s objektivní realitou (korespondeční kritérium pravdy). Ale existuje vůbec něco jako objektivní realita, realita nezávislá na člověku? Podle postmodernistů nikoliv. Ovšem jako věřící jsem filozoficky objektivní idealisté. Objektivní realita pro nás existuje a je vytvářená či daná Bohem. A Bůh nám dává poznat, jak je to se světem a lidmi. Skrze smysly, skrze rozum a skrze zjevení. A díky tomu můžeme v pravdě dokonce žít čili vést autentický život. Svoji pravdu nám Bůh nejdokonaleji zjevil v Ježíši Kristu, který o sobě prohlásil: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6). Pro věrné křesťany stále platí požadavek vysloveny Janem Husem v jeho Výkladu viery z roku 1412, že mají hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdu až do smrti.   

 

         Třetí verš přináší další tři požadavky (v pořadí požadavky třetí, čtvrtý a pátý), a to požadavek nepomlouvat, požadavek neubližovat druhým a požadavek svou řečí druhého nehanět. Nejde zde o to vyvarovat se hříchů jednotlivce proti sobě samému (např. kouření či přejídání), nýbrž se vyvarovat hříchů v oblasti mezilidských vztahů. Písmo svaté se celkově více zabývá „vztahovými“ hříchy, než hříchy člověka proti sobě samému. I proto dvojpřikázání lásky zní takto: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe." (L 10,27). 

            Čtvrtý verš obsahuje požadavek šestý, sedmý a osmý požadavek. V případě šestého požadavku se jedná o požadavek pohrdat či opovrhovat člověkem, který jedná zle neboli špatně, tedy v rozporu s Boží vůli a tím přivolává na sebe Boží zavržení. Jde zde podle mne hlavně o to vyhýbat se špatné společnosti, neboť ta kazí dobré mravy, jak píše apoštol Pavel: „Neklamte se: `špatná společnost kazí dobré mravy“ (1 K 15,33). Naopak je třeba se vážit bohabojných čili těch, kdo se bojí Boha. A právě o tom je požadavek sedmý. Jak zdůrazňuje Dan Drápal, Bohu jde zejména o to, abychom přilnuli k lidem, kteří Boha sami hledají. Osmý požadavek přináší příkaz dodržet svoji přísahu, i když je to k vlastní škodě. Zkrátka sliby se mají plnit. Neplatí to, že sliby se slibují a blázni se radují. Naopak své sliby je třeba brát vážně. Patří to k bezúhonnému a spravedlivému životu. A Ježíš tento požadavek ještě prohlubuje, když říká, že má stačit naše slovo a přísaha není vůbec nutná: „Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: `Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.´Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď `ano, ano - ne, ne´; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,33 - 37).      

          Poslední dva požadavky, devátý a desátý požadavek, najdeme v pátém verši. Požaduje se zde nelichvařit a nebrat úplatky proti nevinnému. Zákaz lichvy je již obsažen v Pěti knihách Mojžíšových (čili v Tóře). V knize Exodus tak čteme: „Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok.“ (Ex 22,24), V knize Leviticus je pak  psáno: „Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“ (Lv 25,36 - 37). Lichvou se ve starověku často nemyslel jen nepřiměřený úrok, ale úrok jako takový. Ostatně to zaznělo v textu z knihy Exodus. Podobně to zaznívá i z knihy Leviticus, pokud použijeme kralický překlad Bible: „Nevezmeš od něho lichvy aneb úroku, ale báti se budeš Boha svého, aby se mohl bratr tvůj živiti u tebe. Peněz svých nedáš jemu na lichvu, aniž pro zisk půjčovati budeš obilí svého.“

            Rovněž požadavek nenechat se podplatit proti nevinnému najdeme v Pěti knihách Mojžíšových. Například v knize Deuteronomium se píše: „Neuchýlíš soudu, a nebudeš šetřiti osoby, aniž přijmeš daru; nebo dar oslepuje oči moudrých, a převrací slova spravedlivých. Spravedlivě spravedlnosti následovati budeš, abys živ byl, a dědičně vládl zemí, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě.“ (Dt1 6,19 - 20, kralický překlad).

       Pátý verš i celý patnáctý žalm končí zaslíbením pro toho, který plní všech deset požadavků. Plnitel všech požadavků má zaslíbeno, že „nikdy se nezhroutí“ (ekumenický překlad) či že „nepohneť se na věky“ (kralický překlad).  Lze to chápat tak, že takový člověk obstojí ve víře  a doputuje do Božího království. Jak upozorňuje Dan Drápal nelze to chápat zákonicky, že plněním těchto požadavků si vynutíme vstup do nebe. Vždyť víme, že „člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona `nebude nikdo ospravedlněn´.“ (Ga 2,16).  

          Samořejmě i Židé poznali, že dobré skutky nestačí, aby člověk měl nárok na ospravedlnění, nutná je Boží milost. Nicméně Židé soudili, že člověk sebekázní, studiem Božího slova a dobrými skutky musí vyjít vstříc Boží milosti. Starozákonní Žid byl přesvědčen, že je v jistém smyslu ospravedlněn před Bohem smlouvou, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a která je pro každého jednotlivce obnovována obřízkou, pokud neporuší přestupkem podmínky smlouvy. V křesťanství tento smluvní nárok neexistuje, může jít jen o omilostnění. Neboť platí: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8 - 9).  

           Nicméně i pro nás křesťany platí, že máme konat dobré skutky. Jsme přece „stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“, jak píše dál apoštol Pavel v Listě Efezským (Ef 2,10). A Jakub, bratr Páně, dodává, že víra bez skutků je mrtvá: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“ (Jk 2,26). Ovšem u Židů skutky předcházejí Boží milosti, u křesťanů je tomu naopak: nejdříve je třeba přijmout vírou Boží milost a teprve pak konat dobré skutky, a to v moci Ducha svatého. Ježíš byl totiž „vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4,25). A tak jsme byli osvobozeni od hříchu a stali jsme se služebníky spravedlnosti (Ř 6,18). Mohli jsme se znovuzrodit a přijmout Ducha svatého, jenž nás uschopňuje k životu, který se Bohu líbí. Buď Bohu za to věčná sláva, čest a chvála. Amen. 

Modlitba po kázání: 

                            Nebeský Otče, 

                           děkujeme Ti, že ve Tvé Synu, našem Pánu Ježíši Kristu, jsme získali přístup k trůnu Tvé milosti. Díky Jeho oběti nám byly odpuštěny naše hříchy a stali jsme se spravedlivými před Tebou. Mohli jsme se znovuzrodit, příjmout Ducha svatého a začít vést život, který se Ti líbí.

                     Mohli jsme tak rovněž poznat skutečnou pravdu, stát se chrámem Ducha svatého a začít Tě uctívat v Duchu a v pravdě. Skrze Ducha svatého byla do našich srdcí vylitá Tvá Boží láska. Objektivně nám proto nic nebrání, abychom mohli přebývat v Boží blízkosti, měli společenství se svým Bohem a  konali dobré skutky, které Bůh pro nás připravil. Subjektivně však často selháváme a v mnohém ještě klesáme.

 

                     Odpusť nám to, Nebeský Otče, a daruj nám skrze Ducha svatého dostatek síly se napravit, vést bezúhonný život, jednat spravedlivě, z celého srdce se zastávat pravdy, nepomlouvat bližní a neubližovat druhým, vystříhat se zlých, kteří na sebe přivolávají Tvé zavržení, vážit si naopak bohabojných, plnit své sliby, nelichvařit a nenechávat se podplatit proti nevinnému, jak je to požadováno nejen v patnáctém žalmu. Abychom tak ve všem obstáli, zůstali Ti vždycky věrni a mohli časem vejít do Tvého království lásky a spravedlnosti.  

                              Za to všechno Ti děkujeme a o to všechno Tě prosíme skrze Tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje na věky věků. Amen. 

                                                                                          Stanislav Heczko