V Dublinu (asi od r. 1825) byl vůdčí postavou zubní lékař a teolog Anthony Norris Groves (1795-1853) a Henry Craik (1805- 1866). Croves roku 1827 v dopisu Johnu G. Belletovi, právníkovi z Dublinu, vyjádřil jednu z ústředních myšlenek nově vznikajícího hnutí, že „tam, kde se dva či tři křesťané sejdou ve jménu Pána Ježíše Krista, mohou mít spolu účast na Večeři Páně i bez přisluhování ordinovaného služebníka církve ... a že podle příkladu prvních křesťanů tak mají činit každou neděli“.2 

V Bristolu stál v čele skupiny Georg Müller (1805-1898), který studoval teologii v Halle a proslavil se svými sirotčinci pro tisíce dětí bez domova, které postavil v letech 1849-1870. 

V Plymouthu to byl Benjamin Wills Newton (1807-1899) a Georg Wiccesimus Wigram (1805-1879). Newton pocházel z kvakerské rodiny a vystudoval teologii v Oxfordu. Zprvu zůstávali členy svých denominací, ale postupně z nich vystupovali a scházeli se společně k prostým bohoslužbám. Sami si nijak neříkali, nazývali se prostě „bratři“. Podle sboru v Plymouthu bylo hnutí „bratří“ také nazýváno hnutím „plymouthských bratří.“

Charakteristickým pro jejich setkávání byl důraz na jednoduchost průběhu bohoslužby a prostotu slavení Večeře Páně bez předem stanovených obřadů a kněží nebo ordinovaných pracovníků. V pozadí toho můžeme vidět touhu po návratu k praxi „ideální prvotní církve“, přičemž výraz prvotní zde nemá význam jen chronologický, ale hlavně kvalitativní. 

Koncem 20. let se do kontaktu s hnutím „bratří“ dostává právník a anglikánský duchovní John Nelson Darby.

John Nelson Darby (1800-1882) pocházel z irské šlechtické rodiny. Roku 1815 začíná studovat práva na Trinity College v Dublinu. Po jejich skončení studuje ještě teologii a roku 1826 je ordinován na duchovního anglikánské církve. V roce 1827 se setkává s lidmi z okruhu „bratří“ (Crovesem, Müllerem aj.), prožívá své „obrácení“ a začíná se angažovat ve vznikajícím „bratrském“ hnutí. V zimě 1827 pořádá se svými přáteli v Dublinu poprvé vlastní slavení Večeře Páně, tzv. „lámání chleba“. Roku 1828 vydává spis „O charakteru a jednotě Kristovy církve“, ve kterém vyzýval k úsilí proti rozdělení církve na jednotlivé uzavřené denominace.

Je ironií osudu, že právě Darby, který kritizoval křesťanstvo rozpadlé do různých denominací, se později sám stal představitelem další uzavřené denominace, ostře vymezené vůči svému okolí. Roku 1829 rezignuje na práci duchovního, ale s anglikánskou církví se definitivně rozchází až roku 1834, kdy už - podle něj - není schopna nápravy. Velmi se zasloužil o šíření myšlenek „bratrského“ hnutí, když navštěvoval Německo, Holandsko, Itálii, Španělsko, Spojené státy, Mexiko a Nový Zéland.

Byl rovněž velmi plodným spisovatelem. Napsal řady spisů a komentářů k biblickým knihám. Česky vyšel jeho „Stručný úvod do spisů Starého i Nového zákona“ a brožurka „Svět a křesťan“.3 Dále překládal nebo se spolupodílel na překladech Bible do angličtiny, francouzštiny a němčiny (tzv. Elberfeldský překlad).

V literatuře, která se dnes mezi bratřími vydává, se lze dočíst, že Darby vynesl na světlo dávno zapomenuté pravdy.4 Ve skutečnosti ne všechno, co učil, bylo zcela originální. V mnoha věcech se shodoval s jinými proudy křesťanství své doby. Vedle toho, že byl průkopníkem dispenzacionálního premilenialismu,5 byla jeho hlavním tématem otázka církve a její jednota.

Darby razil názor o „církvi v troskách“. Všechny státní církve a ostatní denominace odpadly od novozákonního vzoru a opravdoví křesťané se od nich musí oddělit. Jakákoli struktura, organizovanost, hierarchie či úřady jsou vnímány jako něco protibožského, od čeho se musí pravá duchovní církev, formována pouze Duchem svatým, oddělit. Prvotní církev byla podle něj plně vedena Duchem svatým, pak ale na jeho místo nastoupila lidská organizovanost a došlo k velkému odpadnutí.

Toto „oddělení se“ bylo pro Darbyho velmi naléhavé, protože vnímal svou dobu jako „poslední časy“ před druhým příchodem Kristovým a před Božím soudem. Termín „oddělení se“ (separation, Absonderung) se tedy stal vůbec ústředním pojmem jeho nauky o církvi. Všechny ostatní církve s výjimkou „bratrských“ sborů pak Darby nazýval sektami.7 

Jednotu církve viděl ve shromáždění křesťanů při Večeři Páně, ale pravá Večeře Páně je možná jen tam, kde se věřící oddělili ode všech „církevních systémů“, tedy od všech církví. Pravá Večeře Páně mimo shromáždění „bratří“ pro něj nebyla vůbec možná8 a už pouhá účast na bohoslužbách jiné církve byla naprosto vyloučená.

Darby se od svého odchodu z anglikánské církve stále více soustředil na otázku jedno- ty církve a jeho postoje se vůči jiným církvím stále vyhraňovaly. Na jeho vliv a vývoj reagovali i lidé z hnutí „bratří“. Anthony Croves si v jednom dopise9 z roku 1836 stěžoval, že Darby opouští ony základy, které chtěli kdysi společně uskutečnit. Má na mysli ideu společně se shromažďovat, a tak překonávat „ploty“, které kolem sebe postavily různé církve. Místo toho se staví další překážky. Ve Švýcarsku se dokonce některé sbory rozpadly, protože někteří odmítli sdílet Darbyho názor o absolutním oddělení se od všeho „zla“.

K prvnímu vážnějšímu rozkolu došlo ale až v roce 1845. Darby tehdy napadl Benjamina Newtona, který byl vedoucí postavou sboru v Plymouthu a obvinil ho z klerikalismu za to, že se s ostatními vedoucími dohodl na rozpisu kázání. To pro něj byl návrat do onoho „zla“, od kterého bylo třeba se oddělit. 

Plymouthský sbor však jeho obvinění odmítl a Darby se poté s několika desítkami příznivců oddělil a založil ve městě druhý „bratrský sbor“, což už bylo v rozporu s myšlenkou, že na každém místě je jen jedna pravá církev.

Roku 1847 vyslovil Newton některé myšlenky o lidství Ježíše Krista (Kristus se poskvrnil hříchem, když přijal naše lidství). Darby proti těmto názorům prudce vystoupil a Newtona obvinil z bludného učení. I když pak Newton své výroky odvolal, Darby se s tím nespokojil a vyloučil plymouthský sbor a každého, kdo by se s ním kontaktoval, ze společenství „bratrských sborů“. 

V roce 1848 byla dvěma příslušníkům tohoto plymouthského sboru umožněna účast na Večeři Páně v jiném sboru bratří - ve sboru Bethesda v Bristolu. Na to reagoval Darby tak, že v okružním listě prohlásil bethesdský sbor a všechny sbory, které s ním udržovaly kontakt, za vyloučené ze společenství. Na tento krok odpověděl Müller a dalších devět členů sboru Bethesda tzv. „Dopisem deseti“,10 ve kterém Darbyho jednání označili jako neslučitelné s duchem „bratrského hnutí“. 

Takzvaný spor o Bethesdu se tak stal poslední fází rozpadu dosud relativně jednotného hnutí. Tak se asi dvacet let po svém vzniku hnutí, které kritizovalo rozdrobenost křesťanů, samo rozpadlo na další skupiny. 

Darbyho příznivci začali být nazýváni „exkluzivní bratří“, zavedli pevný a autoritativní systém ve věroučných a formálních projevech a v misijní práci se zaměřovali hlavně na členy jiných protestantských církví. Tato větev „bratrského hnutí“ se i dále štěpila. Ještě za Darbyho života se v roce 1879 oddělil Darbyho následovník a vydavatel jeho děl William Kely. V letech 1884-1908 se oddělily další větve v USA a různé sbory v Anglii.

 Druhá větev hnutí bratří se začala nazývat „otevření bratří“. Jejich vůdčí postavou se stal již zmíněný Georg Müller. Tato skupina je dodnes více otevřena vůči členům jiných církví a zdůrazňuje nezávislost každého místního sboru. To ji zřejmě uchránilo dalšího štěpení. Jejím „podstatným charakteristickým znakem byla od počátku misijní práce v nekřesťanských oblastech světa, spojená s důrazem na sociální odpovědnost.“

Do českých zemí se otevření i exkluzivní bratří dostávají hlavně z Německa, kde se oba proudy rozvíjejí od poloviny 19. století. Exkluzivní bratří se tam nazývali „Elberfelder Brüder“ podle města Elberfeld (v okolí Wuppertalu). Význačnou postavou byl Carl Brockhaus (1822-1899), který se v letech 1855-71 podílel na překladu Bible do němčiny, který vešel ve známost jako Elberfeldská Bible. 

Myšlenky otevřených bratří u nás začíná šířit František Jan Křesina (1881-1962) v letech 1908-1909. Byl původně členem Svobodné církve reformované. V roce 1912 začíná v Praze vydávat svůj časopis „Ze slov pravdy a lásky“. 

Do roku 1956 se otevření bratří nazývají sbory Věřících v Pána Ježíše Krista, Dítky Boží, Sbory církve Páně, Bratří, Bratrské shromáždění, Bezkonfesijní křesťané nebo Křesťanské sbory bratrské. Po roce 1948 byly jejich sbory uzavřeny a činnost otevřených povolena až po přijetí „Ústavy Křesťanských sborů v ČSR“ v roce 1956. Pod názvem „Křesťanské sbory v ČR“ jsou jednou z registrovaných církví u nás.

„S touto otázkou se, žel, až příliš často zachází lehkomyslně. Musíme odmítat jakékoli pojmenování, které by mohlo vyjadřovat další rozštěpení Církve. Jestliže se jiní křesťané nazývají katolící, evangelící, kalvínští, luteráni, metodisté, baptisté, atd., je to přirozené v tom směru, že nesou jméno své církve. Avšak my, kteří se shromažďujeme „jenom ke jménu Pána Ježíše“, neznáme žádnou jinou církev než „Boží Církev“. Nemůžeme si přisvojit nějaké jméno, které by nemohly mít všechny Boží děti. Jestliže svět, ať náboženský nebo ostatní, nás - protože nic jiného neumí - označuje nějakou přezdívkou nebo vůbec nějak, je to jeho věc. Avšak uznávat nějaké zvláštní pojmenování by znamenalo, že popíráme zásadu jednoty, na jejímž základě se v poslušnosti vůči Božímu slovu shromažďujeme." 

Počátky sborů exkluzivních bratří u nás spadají asi od poloviny 20. let 20. století a jsou spojeny se jménem Karla Lopaty. Tyto sbory nepěstují žádné kontakty s ostatními církvemi a žijí velmi uzavřeně. V české literatuře, zabývající se církvemi u nás, nejsou od poválečného období zmiňováni. Když už se někde píše o tzv. „darbystech“, je tím míněno hnutí otevřených bratří (Křesťanské sbory).12 Vůbec se o nich nezmiňuje ani publikace vydaná ještě za komunistického režimu „Církve a náboženské společnosti v ČSSR“. 

V současné době jsou u nás sbory exkluzivních bratří v Pardubicích, Pečkách u Pardubic, Dvoře Králové, České Lípě a Čížkovicích. Jisté vedoucí postavení (přes proklamovanou samostatnost každého sboru) má největší sbor v Pardubicích, kde se konají každý rok konference za účasti hostů ze zahraničí. (Exkluzivní bratří udržují kontakty hlavně se sborem v Norimberku.) Počet členů je možno odhadnout asi na dvě až tři sta. Pojem členství je odmítán, a je tedy nemožné zjistit přesné údaje. Odmítnuto je i jakékoli pojmenování jejich společenství. 

Příslušníci ostatních církví jsou nazýváni „křesťané podle jména“. Uznává se sice, že i v těchto „církvích podle jména“ jsou spasení lidé, ale celkově se jedná o součást „zla“, od něhož je třeba se oddělit. Asi nejvíce negativní postoj mají exkluzivní bratří k církvi římskokatolické, která je často označována podle biblické knihy Zjevení jako „nevěstka babylónská“. Často se poukazuje na to, že se v ostatních církvích nedodržují Boží nařízení, např. příkaz ženám nosit šátky při bohoslužbách, zákaz nosit krátké vlasy a zákaz zdobení. 

Ze všech církví mají exkluzivní bratří vědomí blízkosti pouze vůči otevřeným bratřím (Křesťanským sborům), ale spor o Bethesdu z roku 1848 je stále udržován na paměti. O tom svědčí i před deseti lety vydaný šestnáctistránkový dokument „Je i po 144 letech ’Bethesda‘ stále živá?“, v němž se připomíná, že je i nadále třeba se od otevřených bratří oddělovat. Exkluzivní bratří nevyvíjejí velkou misijní činnost. Jejich aktivity se v podstatě omezují na rozdávání letáků.

Podle svědectví bývalého člena do exkluzivních sborů nepřichází mnoho lidí a sbory jsou v podstatě tvořeny různě propojenými rodinami. Víra se předává z generace na generace.

Průběh bohoslužeb (shromáždění) je velmi prostý. Zpívají se písně (zpěvníky pocházejí z Německa), a to zásadně bez hudebního doprovodu. Pak následují modlitby a četba z Bible. Kázání není nutnou součástí. Používá se hlavně kralického překladu Bible, popř. Darbyho překlady do francouzštiny a němčiny. Český ekumenický překlad se odmítá, protože je spojen se „světskými církvemi“. Výklad Bible je doslovný. Průběh bohoslužby je spontánní, neboť vše, co je dopředu připravené - písně, modlitby, kázání - nemůže být z Ducha svatého. Centrem shromáždění je „lámání chleba“. 

Nauka vychází hlavně z Darbyho a ostatních představitelů tohoto hnutí v Anglii a Německu. Od protestantských církví ji odlišuje hlavně důraz na „oddělení se“ od zlého systému světa - od účasti na veřejném životě a od ostatních církví. Oddělení znamená v praxi i to, že se v rodinách neslaví vánoce, nedoporučuje se vlastnit televizi, odmítá se kremace apod. Rovněž se zdůrazňuje, že žijeme v posledních časech a blíží se druhý příchod Ježíše Krista a Boží soud.

Literatura uzavřených bratří pochází ze zahraničí, hlavně z německého nakladatelství GBV v Dillenburgu. Vydávají i dva časopisy (v překladu z němčiny), „Milost a pravda“ a pro mladší generaci „Následuj mne“. I po téměř stu letech u nás je tedy toto křesťanské uskupení živé, ačkoliv je téměř zapomenuto.

1 Filipi, P., Křesťanstvo - historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno, CDK, 1996, str. 167 

2 Pala T., Hudec J., Cestou pravdy a lásky - 100 let bratrského hnutí v českých zemích a na Slovensku, A-Alef, Ostrava, 1998, str. 18 

3 Oba spisy vyšly bez udání překladatele, místa a roku vydání 

4 Milost a pravda, č. 1-2, 1993, str. 23-24 

5 Dispenzacionální premilenialismus učí, že po vytržení církve do nebe nastane skutečné tisícileté království Ježíše Krista na zemi. 

6 Když jej v roce 1878 požádal redaktor deníku „Le Francais“ o informaci o hnutí „bratří“, odpověděl mu Darby osmistránkovým dopisem, z něhož pět stran bylo věnováno otázce církve a její jednoty. 

7 Jordy, Gerhard, Die Brüderbewegung in Deutschland I., Wuppertal, 1989, str. 39 

8 „Jen tam může být Večeře Páně, kde je celé tělo Páně, kde je jednota všech věřících … když tomu tak není, přestává být stůl stolem Páně a stává se stolem nějaké sekty … říkám, Duch svatý nemůže přebývat ve všech oddělených částech církve“ - J. N. Darby, Gedanken über des Heren Abendmahl, cit. z Jordy, str. 43 

9 Coad, F. Roy: A History of the Brethern Movement, 1968, 287-291 

10 Jordy, str. 33 

11 Kirchner, H.: Freikirchen und konfessionele Minderheiten, Berlin, 1987, str. 41 

12 Tak např. i Pavel Filipi, Křesťanstvo, CDK, Brno, 1996 

Poděkování Za pomoc při vzniku textu děkuji Janu Zahradníčkovi a bratrům Kořínkovým, bývalým příslušníkům exkluzivních bratří