Notabene - Hydepark baptistů - Bezdomovec a uprchlík aneb vánoční evangelium

Co je podstatou Vánoc? Přijmout lásku druhých – a umět ji také sám vyjádřit. Mudrci a pastýři donesli nově narozenému Ježíšovi dary – a přijali jeho narození jako Boží dar lidstvu. Vánoce nabízejí možnost překročit hranice, které lidi od sebe dělí – hranice sociálních tříd, etnika, kultury i věku. Dospělí se trochu stávají dětmi a děti chystají pro dospělé dary. Někteří bohatí myslí najednou i na chudé a chudí se snaží svátky pořádně oslavit. Před Vánoci vládne shon – ale lidé to mají vlastně docela rádi, děti se na Vánoce těší celý rok.

Na Štědrý den se připomíná vánoční příběh, který zní v dnešní době trochu pohádkově – vystupuje v něm císař Augustus i král Herodes, pastýři, mudrci a andělé, ale hlavním hrdinou je v něm novorozeně v jeslích.

Příběh Vánoc je nám časově i místně vzdálen, avšak jeho hlavní témata jsou živá dodnes. Svět se za uplynulých více než dva tisíce let zcela změnil, jenže strachy i radosti, které prožíváme, nejsou příliš vzdálené těm, které prožívali bibličtí hrdinové.

Cesta Marie s Josefem z Nazareta do Betléma by dnes nebyla méně komplikovaná než tehdy. Autem se 154 kilometrů, které dělí po silnici obě města, dá ujet za dvě hodiny. Jenže pokud by Marie s Josefem byli izraelští muslimští či křesťanští Arabové z Nazareta, museli by projít checkpointem ve zdi, dělící Izrael od území Palestinské autonomie. Pokud by to byli židovští Izraelci z vedlejšího Horního Nazareta, dostali by se maximálně k Ráchelinu hrobu na předměstí Betléma.

Kdyby se jednalo o smíšený arabsko–židovský pár (takové také existují), byla by jejich situace kvůli odsuzování z obou stran často ještě náročnější než situace biblických snoubenců Josefa a Marie, u nichž bylo zpočátku jediným problémem Mariino nečekané těhotenství.

Anděl začíná svou zvěst slovy „nebojte se“ a nebeské zástupy chválí Boha slovy o pokoji mezi lidmi na Zemi. Strach a obavy byly a dodnes jsou častým motorem lidského jednání. Jenže kam žene takový motor člověka? Ze strachu nechal Herodes povraždit betlémská neviňátka i vlastní syny. Strach najdeme zřejmě i za moderním, mnohem masovějším vražděním, které se děje leckde v okolí Svaté země. Strach stojí ale i za nárůstem extremismu v naší vlasti, o němž ještě nevíme, jak může skončit. Pokoj mezi lidmi se tak dodnes nedostává jak v místě vánočního příběhu, tak ani u nás.

Radost nad bezdomovcem

Příběh prvních Vánoc se odehrává ve světě, který tomu našemu není vzdálený, ale přináší do něj novou perspektivu. Tou je pohled pisatelů dvou evangelií – Matouše a Lukáše, který vlastně vyjadřuje, s kým se Bůh solidarizuje v zapadlém městysi Betlémě v okrajovém Judsku v době, která se teprve později stala dobou přelomu letopočtů.

Matouš i Lukáš připojují Ježíšův rodokmen. Ten vyjadřuje Boží solidaritu s Židy – lidem Izraele, solidaritu, o níž mnozí Židé, křesťané i muslimové věří, že neskončila s narozením Ježíše, ale pokračuje dál, až dodnes.<

Po rodokmenech se však svědectví obou evangelií rozcházejí, jako by každé vyprávělo trochu jiný příběh (asi tak, jako když se po letech sejdou staří známí a vzpomínají na stejnou událost, z níž si každý pamatuje něco jiného). V Koránu ostatně najdeme i třetí pohled – Súru Mirjam, která je velmi podobná Lukášovské verzi evangelia.

Lukáš ve svém evangeliu popisuje Ježíšovu rodinu jako velmi chudou a vytlačenou na okraj, takže se Ježíš, pro něhož „se nenašlo místo pod střechou“, nakonec rodí jako bezdomovec (o chlévu nikde není řeči, jen o jeslích – kamenném korýtku na krmení a napájení dobytka). K Ježíšovi přicházejí pastýři, páriové tehdejší doby, jejichž názor neplatil ani jako svědectví u soudu. Třetím ústředním slovem Lukášova vánočního evangelia je – kromě jeslí a pastýřů – veliká radost, kterou andělé zvěstují do svízelné situace narození malého bezdomovce. Lukášovská verze evangelia líčí tedy první Vánoce jako projev Boží solidarity s chudými, který vyvolává radost.<

Matouš mluví o hvězdě, za níž se vydali mudrci z východu. Snad chtěl vyjádřit, že narození jednoho Dítěte je ústřední událostí kosmu i dějin. Není však narození každého dítěte ústřední událostí kosmu i dějin? Vždyť právě narozením začínají osobní dějiny každého člověka – a novorozenému dítěti patří celý svět.

Zřejmě právě proto nalézáme na tradičních obrazech Klanění tří králů tři muže, pocházející z různých světadílů (Evropy, Asie a Afriky, což byly tři tehdy jediné známé kontinenty), i různého věku – mladíka, muže středního věku i starce. Autoři obrazů tím sdělovali, že narození božského dítěte má význam pro lidi z každé lidské skupiny i každého věku. Jen královny na těch starých obrazech chybí.

V Matoušově evangeliu není Ježíš nijak chudý – jeho rodiče mají dům a mudrci přinášejí svaté rodině královské dary – kadidlo, myrhu a zlato. Jenže vzápětí se rozvine mnohem krutější zápletka než v Lukášovské verzi – v Betlémě jsou na rozkaz paranoidního krále Heroda povražděni všichni kojenci mužského pohlaví a Ježíšova rodina prchá do Egypta. Ježíš se tak už krátce po narození stává uprchlíkem.

Pohled Matoušova evangelia se solidarizuje s nevinnými oběťmi (není náhodou, že po betlémských neviňátkách byla pojmenována Kaple betlémská) i s rodinou uprchlíků před pronásledováním.

Vánoční evangelium nám tedy líčí božské dítě ve dvojí perspektivě – v jeho narození do chudoby a sociálního vyloučení – a v situaci pronásledování a vraždění šíleným diktátorem.

Dobrá zpráva o vítězství

Jenže evangelium znamená řecky „dobrá zpráva o vítězství“. Vypráví o Boží solidaritě s tím, kterému je zle – s rodinou nepřijatou společností, s dítětem, které se rodí jako bezdomovec, s nevinnými oběťmi násilí, s uprchlíky. Boží solidarita se projevuje také lidskou solidaritou – solidaritou chudých, kdy pastýři přicházejí na návštěvu k rodině bezdomovců, solidaritou vzdělanců a bohatých s pronásledovanými, kdy mudrci předávají dary nově narozenému králi a poté se vracejí domů jinou cestou a slídícímu Herodovi nic neprozradí.

Od Ježíšových dob se toho mnoho nezměnilo – stále cítíme strach, stále máme s sebou chudé a krvaví autokrati stále páchají hrůzné činy. Mnoho se toho však také změnilo – ve většině zemí světa lze žít docela pohodlný, bohatý, svobodný a dlouhý život. Přibyly však jiné strachy, snad související s modernizací života – strach z osamění, z rozpadu vztahů, z toho, že člověk nestačí stále se zrychlujícímu životnímu tempu.

Příběh svaté rodiny rozhodně není příběhem „tradiční rodiny“. Josefova rodina prochází krizí vztahů vnitřních (jak to, že je Marie před svatbou těhotná – a ne s Josefem?) i vnějších (porod na ulici poté, co je nikam nepřijali, útěk před záhubou).

Svatá rodina ale vše přežívá a setkává se s přátelstvím a solidaritou chudých i bohatých. I to může být vánočním evangeliem – že láska mezi blízkými a přátelství mezi vzdálenějšími zvládnou i krize, že solidarita k vlastním i cizím za to stojí, že je to postoj, který se zapisuje do Písma svatého a připomíná i po dvou tisíciletích.

Vánoční evangelium učí ty, kdo mu naslouchají, vidět ve tváři druhých – a někdy i docela cizích a nepříjemných lidí, odlesk Boží slávy a Boží tváře. Přeji čtenářům, aby mohli prožít pozoruhodná setkání a Boží blízkost v té lidské i o letošních Vánocích!

Mikuláš Vymětal

Zdroj: www.denikreferendum.cz