Poděkování ´´málo úspěšným´´ pastorům
Datum: Pátek, 29. prosinec 2017 @ 18:13:59 CET
Téma: Sborový život


Mám přítele. Je pastorem malého sboru. Je to opravdový, ryzí, poctivý člověk. Znám ho už léta. A občas – možná tak dvakrát do roka – ho přepadnou pochybnosti, zda to, co dělá, má vůbec cenu.

Vše dělá ve svém volném čase – připravuje nedělní kázání a spolu se svou ženou se věnuje lidem, a to jak členům sboru, tak jiným (zpravidla známým členů sboru), kteří s ním chtějí řešit nějaký svůj problém, nebo si jen tak popovídat.

Tento článek píšu, protože chci jemu a všem jemu podobným pastorům malých sborů poděkovat a vzdát hold. A chtěl bych je povzbudit: Vaše práce není marná v Pánu.

Podle průzkumů veřejného mínění je církev velmi nedůvěryhodnou institucí – je méně důvěryhodná než parlament či vláda, a to už je co říci. A povolání pastora (duchovního, faráře, kněze – jak chcete) rozhodně není u mimokřesťanské veřejnosti v úctě.

Podle jiných průzkumů, tentokrát ze Spojených států, je povolání pastora jedním z nejnebezpečnějších povolání vůbec. Je nebezpečnější než povolání hasiče či kaskadéra. Třicet procent pastorů a padesát procent misionářů prý skončí špatně. Nejčastěji vyhořením.

Sám zakouším hodně nepřátelství, když píšu na Neviditelného psa, případně do jiného média. Často jsou to urážky od lidí, kteří mě nikdy nepotkali, ale zpravidla nejde o mě. Tito kritici mají pifku na církev jako takovou.

Hodně se dá přičíst na vrub nešťastné otázce restitucí. Je mi hloupé se hájit tím, že patřím do Křesťanských společenství, která si žádné státní finance nikdy nenárokovala a jichž se restituce nijak netýkaly. Je mi hloupé hájit se tím, že jsem už počátkem devadesátých let upozorňoval, že tato věc církvi velmi ublíží. Přestože jsem restituce vždy považoval za nešťastné, nepřátelství vůči církvi by zde existovalo i bez nich.

V osmdesátých letech jsem od lidí často slyšel okřídlenou větu „když jsem byl malej, chodil jsem na náboženství a katecheta mě vždycky mlátil“. Slyšel jsem to tolikrát, že jsem nakonec dospěl k závěru, že je to jakési klišé. Je to věta, kterou někdo vyslovil, aby vám naznačil, že se s vámi nechce vážně bavit. Tak jsem to tak začal brát. (Jistě, asi někde opravdu existoval nějaký katecheta, který děti mlátil.)

Dneska už ti lidé nežijí. Ani ti katecheté, ani ti mlácení. Na posledním soudu je Pán všechny odmění podle jejich skutků. Nepřátelství vůči církvi však přetrvává. Domnívám se, že mnozí z těch kritiků žádného pastora nikdy neviděli a s církví ve skutečnosti žádnou osobní zkušenost nemají.

Já ale vím, jak je to doopravdy. Vím také, že existují pastýři malých sborů, a že ty sbory zůstávají malé, protože jejich vedoucí má nějakou charakterovou vadu. Může to být sklon k manipulaci, může to být potřeba (alespoň někomu) „velet“, a někdy to může být i docela obyčejná lenost. O těch nyní psát nechci. Chci povzbudit ty, jejichž hlavní „činnost“ spočívá v tom, že druhé lidi trpělivě poslouchají, modlí se za ně a snaží se je vyučovat z Božího Slova. Mnohdy dají dobrou radu, kterou dotyčný stejně neposlechne.

Nezřídka se stane, že někomu pomohou – i finančně – ale ten, jemuž pomohli, se po čase obrátí proti nim. V některých případech – a není jich málo – si najdou jiný sbor a pak přijdou pastorovi sboru, v němž uvěřili a do jisté míry vyrostli, říci, jak to dělá špatně a že by si měl vzít příklad z toho či onoho (přičemž dotyčný pastor dobře ví, proč si ten příklad z toho či onoho vzít nechce, ale nebude to svému kritikovi povídat, protože by to byly svým způsobem drby).

Vás věrné pastory chci povzbudit. Za to, co děláte, berou různí terapeuti pět stovek za hodinu, ba i více. A vy často sloužíte lidem, kteří by si tu pětistovku nikdy dovolit nemohli. (Nechť prosím čtenář nebere předchozí větu jako špičku proti terapeutům a poradcům; někteří z nich dělají skvělou práci. Nejde mi o to, abych pohaněl poradce, ale abych povzbudil pastory.) Všichni jsme rádi, když nás někdo trpělivě vyslechne. Někdy ovšem musíte dát radu, o níž tušíte, že se dotyčnému nebude líbit. Třeba už jen proto, že po něm bude něco vyžadovat. Může to být omluva, přiznání si vlastní viny, nebo třeba i rozhodnutí nepřejídat se či něco podobného.

Dnešní lidé chtějí „bezbolestné“ rady, a my mnohdy víme, že je dát nemůžeme. Někdy pociťujete velkou frustraci, když se do někoho časově i emocionálně investujete a zpočátku se zdá, že je vše na dobré cestě, ale pak se dotyčný třeba vrátí k drogám nebo si (znovu) najde milenku či milence. Může se rovněž stát, že se na vás obrátí člověk, který evidentně volí hřích, ale chce po vás, abyste mu jeho nemorální rozhodnutí posvětili. Někdy není úplně snadné dát dobrou radu, když už předem tušíte, že daného člověka spíše naštvete.

Vaše složitá situace má jediné řešení: Je jím hluboké niterné společenství s Pánem Ježíšem. Potřebujete si neustále připomínat, že sloužíte Bohu, nikoli lidem. A že Bůh o vás ví a celé situaci rozumí. Vím, že mnohdy dokážete potěšit zoufalého člověka. Jste ochotni se dál bavit i s tím, nad nímž mnozí jiní – příbuzní, sociální pracovníci, ale i různí poradci či jiní pastoři – už zlomili hůl.

Zkuste se na svůj sbor dívat nikoli jako na lán, ale jako na zahradu. Lán – to je doména (některých) apoštolů nebo evangelistů. Zahrada nezvyšuje každoročně výnos. Je na ní neustále co dělat – jen zkuste nechat zahrádku tři měsíce vlastnímu osudu. Někdy pouze opakujete to, co jste dělali vloni. Přál bych vám početní růst, ale pokud se nedostaví, neznamená to, že je všechno špatně. Nemusíte absolvovat další konferenci pro vedoucí, abyste se dověděli „jak na to“. Možná nikdy nebudete jedničkou ani ve svém městě, natož v celém kraji.

Mám teď před duchovníma očima tváře některých z vás. Chci vám poděkovat a chci vás povzbudit. Velice si vás vážím. Proto opakuji: Vaše práce není v Pánu marná.

27. prosince 2017

Dan Drápal

Zdroj: dan-drapal.cz





Tento článek najdete na Notabene - Hydepark baptistů
http://notabene.granosalis.cz/

Adresa tohoto článku je:
http://notabene.granosalis.cz//modules.php?name=News&file=article&sid=4565