Křesťan a tetování
Datum: Pátek, 22. červen 2018 @ 16:29:18 CEST
Téma: Zamyšlení


Tento článek patří mezi ty, které píšu na požádání. Sám od sebe bych si toto téma nezvolil. Na druhé straně ho nepíšu z donucení. Jsem už několik desetiletí křesťanem, zabýval jsem se Biblí i teologií, a tak si bez jakékoli pýchy troufnu tvrdit, že mám k sepsání článku potřebnou kvalifikaci.

Když jsem vyrůstal, potkával jsem potetované lidi jen velmi, velmi zřídka. Dnes je tetování považováno málem za umění a vypadá to, že brzy bude vzácnější potkat nepotetovaného člověka. Rovněž jsme v této oblasti svědky, že ženy skutečně dosáhly rovnoprávnosti s muži. Za mého mládí jsem potetovanou ženu nepotkal snad nikdy. Ostatně i potetovaný muž byl spíše výstředník či podivín. Tetování jsem měl tak nějak spojené s námořníky, které jsem ovšem ve vlastech českých nepotkával.

Na rozdíl od „zářezů za mrtvé“ se v Písmu mluví o tetování pouze jednou, a to v Levitiku 19,28 „Nedělejte si na těle smuteční jizvy ani žádné tetování. Já jsem Hospodin.“ (Tak B21; ČSP překládá sice velmi doslovně, ale poněkud kostrbatě: „Zářezy kvůli mrtvému si nedávejte na tělo ani tetování si nedávejte na sebe. Já jsem Hospodin.“) Z tohoto místa není zřejmé, čemu mělo tetování sloužit. Podle komentovaného vydání Českého ekumenického překladu měly „smuteční jizvy“ sloužit znetvoření těla těch, kteří se cítili ohroženi duchem zesnulého – těla se měla změnit natolik, aby je zesnulý nepoznal. Nejsem si jist, zda je tento výklad správný, ale připusťme, že ano. Tetování, které je jmenováno hned po „smutečních jizvách“, resp. „zářezech kvůli mrtvému“, mohlo sloužit témuž účelu. V každém případě mi připadá málo pravděpodobné, že by mělo účel estetický, který je dle mého názoru hlavním účelem tetování dnes.

Pokud tedy tetování, které zapovídá Leviticus, sloužilo ochraně před nečistými duchy, pak by se tento zákaz nemusel vztahovat na tetování dnes, neboť toto tetování má zcela jiný důvod.

Nicméně se mi tetování nelíbí, ovšem z poněkud jiného důvodu. Zde ale musím začít trochu zeširoka.

Apoštol Pavel píše Timoteovi: „Tělesné cvičení je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná ke všemu, neboť má zaslíbení nynějšího i budoucího života“ (1Tm 4,8). Já jsem se tento verš naučil zpaměti ještě „kralicky“. V tomto překladu začíná „tělesné cvičení k malému jest užitku…“ Někteří horliví křesťané usoudili, že není k užitku žádnému, což je velká chyba, zvláště v jednadvacátém století, v kterém celá řada křesťanů, včetně mne, trpí sedavým zaměstnáním. Čtěme tedy přesně a inteligentně: Zbožnost je mnohem důležitější než tělesné cvičení; za určitých okolností však bez tělesného cvičení budeš na této zemi zbožný o deset let kratší dobu, protože zemřeš na nějakou kardiovaskulární chorobu. Písmo nás učí zdravým prioritám – a tělesné cvičení na první příčku rozhodně nepatří (a to by mělo platit i pro vrcholové sportovce). Raději prožít kratší život ve zbožnosti než dlouhý život jako prostopášník. Nicméně zbožnost a tělesné cvičení není buď – anebo. Jde o míru.

Totéž vztahuji na ženské ozdoby. Ženám Petr píše: „Vaše ozdoba ať není vnější: spletené vlasy, navlékání zlatých šperků, oblékání šatů, nýbrž skrytý člověk srdce v nepomíjitelnosti tichého a pokojného ducha, který je před Bohem vzácný. Tak se kdysi zdobily i svaté ženy, které doufaly v Boha a podřizovaly se svým mužům…“ (1Pt 3,3-5). Někteří radikální křesťané z tohoto místa usuzují, že žena by se neměla vůbec líčit. Nicméně není pochyb o tom, že ony „svaté ženy“ (Petr v 6. verši zmiňuje Abrahamovu manželku Sáru) různé ozdoby používaly. Některé z nich by se nám asi nelíbily (např. nosní kroužky), jiné jsou běžné i dnes (náramky, náušnice). Je to jako s tím tělesným cvičením. To je sice „k malému užitku“, nikoli však k užitku nulovému. Podobně šperky samy o sobě neučiní ženu chvályhodnou – tou ji učiní skutečně onen „skrytý člověk srdce“. To ale neznamená, že by se žena nemohla nalíčit nebo používat ozdoby.

Opět jde o priority a pořadí hodnot: Nesrovnatelně lepší je žena prostá všech vnějších ozdob, která má tichého a pokojného ducha, než zmalovaná žena, která je uhádaná. Ale opět: Nejde o buď – anebo.

Domnívám se, že křesťané by neměli být známi jako lidé, kteří na svůj zevnějšek vůbec nedbají. Pokud na sebe někdo vůbec nedbá, bude naší společností považován spíše za podivína než za svatého muže. A žena, která na sebe nedbá, je na tom ještě hůře. Vím, že mě feministky označí za beznadějně patriarchální případ, ale já dávám za pravdu Johnu Eldredgovi, že úkolem ženy je (mimo jiné) ztělesňovat krásu.

Tady si dovolím osobní, nikoli biblickou nebo teologickou poznámku: Když muž vidí správně nalíčenou ženu, neřekne si, „ta je nalíčená“, nýbrž „ta je krásná“ (nebo alespoň hezká). Jakmile si řekne, „ta je nalíčená“, pak už to žena přehnala. Jinými slovy, líčení a ozdoby musí být nenápadné, aby jen zvýraznily to, co už v ženě je. (Podobně tomu je u oblékání.)

Jak tedy vidíte, pokusil jsem se biblicky zdůvodnit, proč se ženy mohou líčit a zdobit. A pokud tvrdím, že lidé se dnes dávají tetovat z estetického hlediska, pak by někdo mohl tetování považovat za něco jako líčení.

Přesto se mi tetování nelíbí. Nelíbí se mi už proto, že je nevratné. Z tohoto důvodu je nebezpečné zejména u lidí, kteří se dosud neobrátili. Ti jsou v mnohem větším nebezpečí než křesťané, že si třeba nechají někde vytetovat kostlivce nebo něco jiného, co souvisí s duchem smrti, jenž je v této společnosti všudypřítomný. Kromě toho si dokážu představit, že lehká linka zdůrazní krásu ženského obličeje; ne však, že ji zkrášlí tetování; to zpravidla nekrášlí, nýbrž zohyzďuje. Ano, už slyším námitku, že je to přece věcí vkusu; do určité míry tuto námitku přijímám. Nicméně přesto soudím, že krása je objektivní, nikoli subjektivní kategorie. Současně umění je nezřídka záměrně ošklivé. Jsem přesvědčen, že to není nic pro křesťana.

Pak je tu ještě další hledisko. Napsal jsem, že se mi nelíbí lidé, kteří na sebe nedbají. V současné době ale pozoruji i mezi křesťany trend spíše opačný: Věnovat svému zevnějšku více pozornosti, než zasluhuje. Přiznám se, že nad člověkem, který někde sedí celé hodiny a nechává se přitom bolestivě potetovat, kroutím hlavou. Považuji to za maření času a mrhání peněz.

Konečně bych se rád dotkl otázky, zda se k tomu má církev nějak vyjadřovat. Rozhodně bych nebyl pro nějaký plošný zákaz tetování. Přiznám se, že pro mě je potetovaný člověk spíše pastorační případ. Kladu si otázku: Jaký deficit si tento člověk potřeboval vyrovnat, že se musel takto znetvořit? Jinak řečeno, mám sklon dívat se na nesmyslně potetované lidi spíše jako na oběti než jako na pachatele. A protože obětem máme pomáhat, připadá mi nějaké káznění tetovaných jako naprosto kontraproduktivní.

Jelikož už církev trochu znám, mám obavy, aby se z otázky tetování nestal další „šibolet“. Na jedné straně budou „radikální“ křesťané, kteří budou tvrdit, že tetování je démonické. (S určitou lítostí musím přiznat, že ještě počátkem devadesátých let jsme za démonické považovali u náušnice u mužů. Osobně se mi náušnice u mužů stále nezamlouvají, ale s démoničnem je nespojuji.) Na druhé straně budou křesťané, kteří se budou nechávat tetovat, a někteří to možná budou zdůvodňovat „křesťanskou svobodou“. Mě si asi každý zařadí někam mezi (ostatně právem). Nejsem tedy zastáncem nějakých oficiálních zákazů, nicméně každému křesťanovi doporučuji, aby se, pokud uvažuje o tetování, vážně zamyslel nad svými motivy. Domnívám se, že ten, kdo žije naplno pro Krista, tuto otázku ani nemusí řešit.

Dan Drápal

Zdroj: http://dan-drapal.cz






Tento článek najdete na Notabene - Hydepark baptistů
http://notabene.granosalis.cz/

Adresa tohoto článku je:
http://notabene.granosalis.cz//modules.php?name=News&file=article&sid=4745