Notabene - Hydepark baptistů - Predestinace a Radek Kolařík na XcamP v roce 2017 formuje luteránské smýšlení

Přednáška evangelisty Radka Kolaříka na letošním XcamPu [2017] přinesla do našich diskuzí nečekané téma – predestinace neboli předurčení. Byl člověk ještě před stvořením světa předurčen k zatracení či vyvolen ke spáse? Mnozí křesťané jsou touto otázkou sužováni a mají problém se s ní vyrovnat. Je o mém zatracení či spáse již rozhodnuto? Nejsou pak mé snahy o následování Krista zbytečné?

Jedná se o natolik závažné a zajímavé téma, že stojí za to jej biblicky promýšlet. Spor o předurčení byl sporem mezi reformační a reformovanou církvi. Teologické spory však nyní ponechme stranou. Záležitost měla, a jak je zjevné ze současných diskuzí, dodnes má, svoje pastorační dopady.

V souvislosti s otázkou predestinace jsem narazil na zajímavý pastorační postup. V českém překladu Lutherových dopisů je možné dohledat jeden, který řeší situaci jisté paní Barbory Lisskirchenové, kterou sužovaly myšlenky na její věčné předurčení. Dopis stojí za to citovat:

„Milost a pokoj v Kristu, vzácná a vážená paní! Od vašeho milého bratra (…) jsem se dozvěděl, jak hluboce Vás skličují pochybnosti ohledně věčného předurčení. Je mi to opravdu líto. Kéž Vás z toho Kristus, náš Pán, vysvobodí. Amen. Sám tuto nemoc dobře znám,samotného mě toto stonání uvrhlo na pokraj věčné smrti!“ Luther přiznává, že v této věci má své vlastní bolestné zkušenosti a následně nabízí čtyřbodový postup, jak se z těchto závažných duchovních pochybností vymanit. „Prvně si musíte vzít rozhodně k srdci, že takové myšlenky jsou vždy útoky mizerného ďábla a jeho ohnivých šípů.“ Doporučuje neplést se do Božích záležitostí, vydat se Bohu a nepoddat se zoufalství. „Zoufání nám ale Bůh jasně zapověděl v prvním přikázání…“ V druhé radě uvádí, že po zjištění, že takové zoufalství nemá oporu v Božích přikázáních, je třeba se ďáblu postavit. Luther doporučuje říct: „Odstup mizerný ďáble…“ Třetí rada na předešlou navazuje. Pokud toto nepomůže, pak je nezbytné poslat ďábla k vyšší instanci: „Když jsi tak chytrý, vydej se do nebe a veď si o té věci disputaci s Bohem.“ A poslední čtvrté doporučení? „…ze všech Božích přikázání je nejdůležitější to, že máme stále upírat svůj zrak na obraz jeho milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista. On ať je každodenně naším skvělým zrcadlem, v němž spatřujeme, jak velice si nás Bůh zamiloval. Jak velikou měl svatý Bůh o nás starost, že za nás vydal svého milovaného Syna! Jen zde a takto můžeme poznat pravdu o předurčení – a nijak jinak! Zde se projeví, že věříte v Krista. Věříte-li v něj, pak Vás povolal. A jestliže Vás povolal, pak Vás dozajista také předurčil.“

Krásně jednoznačné: Pokud věříš, nemusíš zoufat, jelikož toto dokazuje, že jsi povolán. A tímto i předurčen. Pro většinu nejen evangelických teologů a kazatelů není Bůh tím, kdo si vybírá – otázka spásy je údajně v naší gesci. Podle nich, my sami volíme, zda řekneme Bohu ano, či ne. Otázka rozdílnosti přístupu k predestinaci tedy vůbec není tím, co trápí současnou evangelickou a ještě více evangelikální teologii. Přestože se nejspíš jedná o většinový teologický názor, nemohu s ním souhlasit. Domnívat se, že otázka spásy je záležitosti pouze a jenom naší svobodné vůle je bohužel naivní. A nebiblické.

Zbyšek Kaleta

Zdroj:
http://www.ks-sch.cz/files/Casopis_Idea_68_web.pdf