Notabene - Hydepark baptistů - Domácí bohoslužby jako tajná zbraň na těžké časy

Popis toho, jak jsme jako sbor reagovali na koronavirovou karanténu, začnu trochu ze široka. Před časem jsem od jednoho amerického pastora dostal knihu skvělého novináře a historika Philipa Jenkinse The Lost History of Christianity: The Thousand-Year Golden Age of the Church in the Middle East, Africa, and Asia – and How It Died (v překladu: Ztracené dějiny křesťanství: Tisíc let zlatého věku církve na Středním východě, v Africe a Asii – a jak zemřela).

Je to výborná kniha, ve které jsem se mj. poprvé seznámil s na Západě přehlíženým hnutím nestoriánské církve východu a jejím fenomenálním misijním působením v prvním tisíciletí církve. Je tam mnoho věcí, kvůli kterým kniha stojí za přečtení, ale já bych zde zmínil jednu, která mě obzvlášť oslovila. Autor se zamýšlí nad příčinami, proč se někde církev pod tlakem pronásledování zhroutila téměř v jedné generaci, a jinde odolala celá staletí, často až dodnes.

Například v severní Africe. Tam, kde bylo hlavní těžiště života církve v propracované latinské bohoslužbě, teologické debaty vedli významní teologové – samozřejmě také latinsky, běžní lidé do ní pochopitelně neměli možnost vstoupit, ani jí rozumět. Vše se točilo kolem velkých okázalých shromáždění v nádherných chrámech. Pak přišli muslimští džihádisté, dali danému městu ultimátum k přijetí islámu, po odmítnutí většinou biskupa popravili, mnichy vyhnali a dezorientovaní věřící, kteří rázem ztratili to, na čem stál jejich duchovní život, se pod tlakem strachu poddali (často jen naoko) islámskému diktátu, avšak druhá generace už většinou byla muslimská nejen naoko. Samozřejmě to pro stručnost silně zjednodušuji.

Tam, kde byl život církve pěstován hlouběji, až na úroveň rodiny, kde měli Bibli přeloženou do svého rodného jazyka, tam se církev při ztrátě velkých shromáždění pouze stáhla do rodin a přežila z generace na generaci. Příkladem v severní Africe může být Egypt. Uvědomil jsem si tehdy, že to je stejný princip, který pomohl přežít Židům v rozptýlení a dobách pronásledování – a nejinak tomu bylo i v dobách rekatolizace a pronásledování tajných evangelíků u nás. Historie našeho sboru i hnutí v době komunistického pronásledování jen potvrzuje stejný princip.

Když jsem pak byl na návštěvě u svého starého přítele a mentora Billa Peppera na Aljašce, najednou se na mě podíval zpříma a položil mi otázku – viděl jsem, že mu na ní velmi záleží: „Jak se připravujete na budoucí pronásledování?“ Neodpověděl jsem hned, ale začal jsem přemýšlet. A pak jsem si uvědomil to všechno, co jsem zde výše napsal o oné tajné zbrani křesťanů ve všech dobách pronásledování a zákazů scházení. Důraz na domácí bohoslužby a zbožnost pěstovanou nejen tím okázalým způsobem na propracovaných uchvacujících bohoslužbách, ale na úrovni rodin a domácností. To byla moje odpověď Billu Pepperovi a to ve mně také hluboko zakořenilo. Od té doby jsem hledal a hledám způsoby, jak tento princip uvést do praxe. Popis všech souvislostí by vydal na zvláštní článek.

Když se blížila koronavirová karanténa, čekali jsme, že přijde zákaz shromažďování, i když jsme samozřejmě netušili, že přijde tak náhle. V den vyhlášení omezení shromažďování do 100 osob jsem byl na nějakém setkání v Kolíně. Spěchal jsem zpět do KC, protože jsme večer zrovna měli Radu sboru. Cestou jsem se modlil a stále silněji vnímal, že se nemáme snažit připravovat dvě shromáždění (abychom dodrželi limit 100 osob) – ale že máme přejít rovnou na režim domácích bohoslužeb. To se pak ukázalo jako prozíravé, protože ještě před tou první nedělí přišlo další omezení počtu na 30 osob.

Vnímal jsem silně důraz na domácí bohoslužby – ne na vysílané či předem nahrávané. Celá rada to jednoznačně přijala jako správný důraz. Někomu to může připadat jako slovíčkaření, ale tak to není. Rozdíl je v tom, že u vysílané či nahrané bohoslužby se lidé stávají pasivními konzumenty, diváky, kteří si bohoslužbu celou nebo jen její část poslechnou, u toho můžou třeba vařit oběd, dát si kafíčko, komentovat dění, a když je nebaví zrovna ta naše „produkce“, pustí si nějaké jiné kázání (to v lepším případě, v horším si pustí něco úplně jiného). Tento trend pasivního konzumování se totiž plíživě zabydluje mezi křesťany a souhlasím s Lukášem Targoszem, který říká, že nechce poskytovat tzv. „on-demand“ církev.

Bohoslužba je neopakovatelný prožitek společenství s Bohem i lidmi, který nejde jen tak opakovat tehdy, když se mi zrovna chce. Vnímal jsem silně, že mám stále trpělivě zdůrazňovat, že bohoslužba je to, co se děje u nás doma, co prožíváme, do čeho může Bůh kdykoliv svým Duchem zasáhnout – ať jsme dva, tři, pět nebo je člověk sám. Nezáleží tolik na množství, ale na přístupu. Povzbuzoval jsem lidi, aby pojali tu domácí bohoslužbu co nejslavnostněji, ne v pyžamu a s toustem v ruce.

Začátek je v 9:30, kdy se členové domácnosti shromáždí, zahájí modlitbami, chválami a třeba i čtením biblických textů. Narychlo jsme vytiskli zpěvníky a také začali nahrávat videa s písněmi s texty, aby se daly použít při domácí bohoslužbě jako pomůcka pro aktivní chvály v rodinách, kde nejsou žádní hudebníci. Pak po půlhodině (v 10 hodin) začíná vždy živé vysílání z Křesťanského centra, většinou s krátkým úvodem někoho ze starších sboru, případně, když je čas pro památku Večeře Páně, pak tento vedoucí vede lidi k přijímání chleba a vína, které si lidé předem doma připravili. Vždy dáváme jasně najevo, že se tím vysíláním pouze připojujeme do už běžící bohoslužby, ne že ji tím začínáme. Na závěr je ještě předem připravený a nahraný program pro děti.

Zrovna nám začínalo postní období, proto jsme na uzavřené facebookové skupině každý den měli naživo úvod k modlitbám a zase jsme zdůrazňovali, že to není jen vysílání, ale setkání těch, kteří mohou být spolu, tj. členů domácnosti. Postupně se formovaly i jiné způsoby setkávání na Zoomu, a to různých složek sboru. Bylo krásné vidět, jak se lidé učí používat nové způsoby komunikace i služby, někdy i senioři a lidé, kteří by jinak tyto nové formy v životě nepoužili.

Uvědomil jsem si, že je to stejný princip, který se projevoval u církve vždy. V rané církvi se lidé učili číst a psát v mnohem větší míře než jejich současníci (vyjma Židů). Také začali používat tehdejší výdobytek doby – kodexy (formát knihy) místo tehdy běžných svitků. V době Gutenbergově se to projevilo znovu. Křesťané byli fascinováni novým způsobem šíření informací a předháněli se ve vydávání různých pamfletů a spisů, o tištěné Bibli nemluvě.

Pamatuji, jak jsem byl nadšen z první (ještě ilegální) kopírky pro tisk studijních materiálů, a co teprve když se nám dostaly do rukou počítače s editorem T602. Ty možnosti… Proto se snažím všechny povzbuzovat, že ona koronavirová doba je nejen komplikací a omezením, ale i katalyzátorem nových věcí, nových možností i způsobů služby.

My jsme se kromě jiného museli naučit všechny netušené taje živého vysílání. S nahráváním kázání jsme sice měli dlouhodobé zkušenosti, ale s živým vysíláním žádné. Mnohé z toho, co jsme se naučili, už budeme používat i po skončení karantény. A právě tato doba nám také pomohla odhalit ve sboru některé schopné lidi, které bychom jinak neuviděli. V potřebě dělat věci jiným způsobem jsme najednou přišli na to, že máme mezi sebou odborníky prakticky na všechno. Jsem tím fascinován a vděčný Bohu.

Ta doba nám dala možnost uvidět církev jako společenství, které jen tak něco nezastaví. Je jako řeka, která si vždy najde cestu jít dál. Je to Boží řeka a On je iniciátorem i autorem všech těch nových impulzů, které nám dává. Na nás je, abychom je přijali a měli odvahu je uplatnit. Myslím, že zkušenosti z této doby, pokud jsme k tomu správně přistoupili, nám skutečně pomohou se lépe připravit na mnohem větší výzvy v budoucnosti. A to je dobře.

Bohuslav Wojnar

pastor sboru AC KC Český Těšín

Zdroj: www.apostolskacirkev.cz