Notabene - Hydepark baptistů - Veselá teologie Roberta Bella

recenze amerického bestselleru o nebi a pekle, které není

Ve Spojených státech jeden náboženský román rychle vystupuje na žebříčku bestsellerů a už se objevil na obálce známého týdeníku Time. Má titul: Love wins: a book about Heaven, Hell and the fate of every person who ever lived to je : Láska vítězí: kniha o nebi, pekle a osudu každé osoby, jež kdy žila. Autor Robert Bell je mladý protestantský pastor. Kniha jakoby píchla do vosího hnízda - vzbudila pohoršení v konzervativních kruzích samého společenství protestantů. Její teze: peklo neexistuje, protože vykoupení, které vykonal Kristus je univerzální a každý žijící člověk tedy zasluhuje, aby se spasil; je to prý čirá teologická strnulost myslet si, že se spasí jen ten, kdo věří v Ježíše Božího Syna, a že jde do pekla, kdo tuto víru odmítá; křesťanské dogma o věčné spáse skrze víru ve smírnou moc smrti a vzkříšení Ježíše je prý prostě nástrojem, kterým církev vykonává svou vládu nad dušemi .

Je to teze, která nestojí za zvláštní pozornost jako tolik náboženských idejí a zkušeností, které periodicky připravuje pestrý americký náboženský svět. Není ani nijak originální ve svém pomýlení. Jakýkoliv čtenář traktátů o filozofii dogmatu ví, že Bellův názor je opakováním onoho pojetí spásného univerzalismu , který se už od patristické doby během staletí tolikrát objevil a byl překonán. S náramnou dávkou velkomyslnosti, by se dal Bellův názor považovat za pozdní epigonství názorů Origena, k němuž sahá ono „učení o milosrdenství“, jež „by chtělo buď zcela vyloučit křesťany z možnosti zavržení nebo udělit v síle Božího milosrdenství všem zatraceným jakousi formu ulehčení toho, co si skutečně zasloužili“ .

Navzdory tomu, že je kniha málo originální, komentujeme ji ze dvou důvodů. V Italii jsou aktivní v podstatě skandalistická nakladatelství, jež dávají překládat a vydávají každý výstřednějšího spis objektivně zaměřený na kritiku a zesměšňování toho či onoho bodu víry církve a následkem toho vyvolávají ustrnutí mezi křesťany, kteří jsou méně teologicky připraveni. A mnoho takových knih pochází ze Spojených států. Je možné se vsadit, že také tato Bellova kniha bude přeložena do italštiny a vydána. (V Česku je situace velmi podobná!) K tomuto pastorálnímu důvodu přistupuje další, který se týká integrity křesťanské víry.

Mluvit o pekle bylo vždycky velmi obtížné. Až do nedávných časů - kázání , především při lidových misiích se hodně zaměřovala na peklo, takže proměnila hlásání evangelia, které je dobrou zvěstí o lásce a radosti, v poselství hrozeb a strachu. Symboly a postavy, které Písmo svaté užívá k vylíčení odplaty, jakou dostane nekající bezbožník, bývaly prezentovány jako skutečnost a s velikou zálibou se kazatelé zabývali i těmi nejodpornějšími, často také vymyšlenými podrobnostmi, o stavu zavržení. Na tu krajnost reaguje exces našich dnů, kdy peklo není bráno vážně a už se ani nezmiňuje v kázáních, jako by také ono nebylo prvkem božího Zjevení.

Mluvit o pekle to předpokládá studovat jeho přípravu ve Starém zákoně, zvláště jeho literární přípravu, studovat učení Nového zákona, církevní Otce a dokumenty slavnostního i řádného magisteria. O tom všem se čtenář bude moci informovat s pomocí teologického traktátu o eschatologii. My se omezíme na připomínku čtyř základních bodů. Církev a její učitelský úřad definovaly existenci a věčnost pekla. Je také „de fide“ (učením víry), že existuje trest smyslů a že trvá věčně a také trest zavržení. Je pravdou víry, i když ne výslovně definovaný, skutečný rozdíl dvou trestů, což znamená, že trest smyslů nelze omezit na pouhou psychologickou trýzeň pocházející z trestu zavržení, neboli ztráty patření na Boha. Ve světle tohoto katolického učení prověříme nosná tvrzení Bellova románu, podle něhož peklo neexistuje a není věčné.

Peklo existuje

Bell vychází ze dvou mylných idejí. Především myslí na vykoupení člověka, které vykonal Ježíš takřka v hmotných termínech. Protože Bůh chtěl vykoupit člověka skrze Syna, vykoupení je realizováno vskutku Kristem – To je skutečnost. Jakýkoliv člověk, už tím že existuje byl vykoupen. Bell si vůbec neklade problém souhlasu člověka s vykoupením, souhlasem, který se vyjadřuje vírou v Kristovo dílo. A proto může myslet že tuto víru církev vyžaduje, aby mohla lépe ovládat duše. O vykoupení má představu „věcnou“. Je to jakási věc, která je až tam: člověk může být klidný. Kdosi na něho myslel a nežádá po něm nic. On tedy ať myslí na to aby žil, vždyť si zasluhuje, aby se spasil v každém případě.

Také církev věří, že Ježíš vykoupil všechny lidi a každého člověka, ale požaduje od člověka, jak to přikázal Ježíš, onu víru ve vykoupení, která se musí vyjádřit jeho mravním chováním, zachováváním Božích přikázání, inspirovaným a vedeným láskou. Sem se umístňuje drama hříchu. Člověk může odmítnout výzvu, kterou se na něho obrací v Synu a může mu odmítnout víru, která se projevuje ve skutcích. Takový je hřích. A právě hřích plodí možnost pekla, které nemůže být místem, kam Bůh posílá hříšníka, nýbrž stavem, který si zjedná tím, že se odloučí od Boha života a zůstane od něho odloučený. Peklo si zkrátka člověk zjedná tím, že hřeší. A jako existuje a nakolik existuje lidský hřích, natolik existuje peklo. Toto katolické učení jasně předkládají dva proslulí teologové.

„Protože peklo je trýznivá zkušenost hrůzy vyvolané zbožštěním, jaké člověk dělá ze sebe samého celou silou srdce, proto tedy následkem a účinkem věčného hříchu je možno dokonce říci, že hříšník se soudí a odsuzuje do pekla sám. Peklo je jistým způsobem seberealizace hříšníka, je vytvořeno tvory a nikoliv Bohem. Jako Bůh nestvořil hřích a smrt, tak ani není příčinou věčné zatvrzelosti ve hříchu a z toho vyplývajícího neštěstí. On není odpovědný za věčnou vůli tvora hřešit. Člověk nese odpovědnost za nesmrtelný hřích“( M. SCHMAUS, I novissimi, Torino Mariettti 1964, s. 473) . Bůh ukazuje, že absolutně respektuje svobodu člověka. Dává mu svou lásku, ale respektuje lidskou svobodu, která si odpírá a nepřijímá „ano“ Boha. „Nejedná s lidmi jako s nezletilými bytostmi, jež koneckonců nemohou být odpovědny za vlastní osud, nýbrž jeho nebe se zakládá na svobodě, která ponechává i zatracenému právo, aby chtěl sám své zatracení. Zvláštnost křesťanství se vynořuje zde ve tvrzení velikosti člověka: jeho život je nesmírně vážná záležitost; zkrátka všechno nemůže být prohnaně prezentováno jako chvíle Božích plánů; existuje to, co je neodvolatelné – také neodvolatelné ztroskotání – a proto musí křesťan žít s tímto vědomím“ (J. RATZINGER, Escatologia, Morte e vita eterna, Assisi (PG) Citadella, 2005, s. 226 ; srov. F.J- NOCKE, Escatologia, Brescia, Querniniana 1984, s. 138.)

Peklo je věčné

Lidskou existenci tvoří svobodná osobní rozhodnutí. Když se nějaká osoba rozhodne pro hříšné chování, zabíjí sama v sobě lásku, vzpírá se totiž Boží lásce a společenství s Ním. Je-li takové odmítání trvalé, osoba upadne do stavu neschopnosti milovat, sama se vylučuje z lásky, kterou jí Bůh nabízí. Je to samovyloučení, ne trest uložený Bohem. Je to smrt, kterou si člověk dává sám, je to smrt, která mu odnímá nadpřirozený život, je to smrt, která by mohla být překonána jenom stykem s milostí, jež vyvěrá z vykoupení, z odmítnutí hříchu a ze souhlasu s milostí vykoupení. Toto spojení Boží milosti a lidského souhlasu nebo přitakání se už nedává po časné smrti, která upevní člověka v jeho volbě. A kde chybí sama možnost obrácení, tam člověk zůstává ve své neschopnosti milovat, bez naděje, že by mohl svůj stav změnit. Proto je peklo věčné pro takového člověka, je to pro něj věčnost bez Boha.

Moderní člověk se pohoršuje a hraje si na skeptika, když slyší mluvit o pekle, jehož existenci a věčnost církev vyznává také dnes . Jde o více méně upřímné pohoršení, které závisí na mizivém citu pro božství, nedostačujícím přesném poznání Zjevení a především na tom, že nevnímá požadavky Boží lásky k člověku a respektu, jaký má Bůh pro svobodu svého tvora, že nevnímá moc hříchu všechno zvrátit . Tyto skutečnosti podceňuje nebo popírá také Bell, který v tomto smyslu platí daň převládající mentalitě své veselé teologie, plné dobrého a přívětivého Boha, a zvláštně zbavené smyslu pro odpovědnost člověka vůči Boží lásce. Jedna velká mystička vypráví, jak jednoho dne slyšela, že jí Ukřižovaný říká: „Já tě nemiloval žertem“ (ANGELA DA Foligno, Il libro Cinisello Balsamo (Mi) San Paolo 2004, s. 251) . Jestliže se člověk zamyslí nad těmito slovy, křesťanu je okamžitě zřejmé, že tvor je zavázán odpovědět aktivní láskou na tolik dobra, které přijal od Boha a že peklo po smrti není nic jiného než vědomě neodpovídat na Boží nabídku věčného života a volba obejít se bez Něho, plnosti pravé radosti a dokonalého uskutečnění člověka v tomto životě i v druhém.

Je pravděpodobné, že v této době vyhrocené antropologie Bell se poddal módě zbavit člověka jak jeho povinností tak jeho strachů, aby mu ulehčil tíži a možnosti užívat si. Jaké je lepší cesta k takovému cíli, než odstranit samu možnost věčného selhání pro člověka. Avšak existuje „tato úděsná skutečnost pekla, tak reálná, že vstupuje do samé existence člověka. Proti této skutečnosti není nic jiného než „naděje“, která „vyvěrá z konkrétní vůle člověka dát se doprovázet Ježíšem Kristem. Ale taková naděje předává svou záležitost do rukou Pána a svěřuje se Mu. Proto dogma uchovává svůj skutečný obsah; pojem milosrdenství se nestává teorií, nýbrž modlitbou víry, která trpí a doufá“ (J.RATZINGER, Escatologia, cit., s. 227). V církvi a s církví: In te, Domine,speravi, non confundar in aeternum

La Civilità Cattolica 2011, III, s. 240-144. Přeložil Josef Koláček

Zdroj: www.radiovaticana.cz