Notabene - Hydepark baptistů - Pastoral brothers

Pastoral Brothers je youtuberské duo mladých farářů. Jejich hlavní činnost je (podle wiki) „tvorba vtipných videí“ s křesťanskou tématikou. To je jistě obtížná disciplína, má-li vtipnost napomáhat přijímání závažných obsahů a ne ho znemožňovat. Jak tedy PB vtipnosti dosahují? Prohlédl jsem si pozorněji 4 jejich videa z cyklu výkladů Apoštolského vyznání, ta, která se zabývají christologických odstavcem, I. Ježíš má dva táty; II. Cross Fit a Pilates; III. Ježíš v pekle; IV. Vzkříšení.

Především je zábavné jejich vystupování. Oceňuji. Mladistvé a dynamické, s živým tempem řeči a mnoha gesty. Dělají si ze sebe legraci, ironicky se povyšují („to bychom si mohli najít pořádnou práci“ IV 0:34). V řeči jsou expresivní („bude to o Ježíši a bude to drsný“ II 0:06; „jú“ II 0:12; „Fajn. Bůh nebe nikomu nenutí“ III 4:11). Užívají často mládežnický žargon (Marie v teenagerském věku I 1:01; „matroš“ ve významu halucinogenů IV 3:03; „haluška“ místo halucinace IV 3:08). Typické je pro ně také jakési znesvěcování náboženských témat (I: už název videa: Ježíš má 2 táty; Josef je paroháč, svatá rodina žije „na hromádce“ atd.)

Vysmívají se tradičním představám o církvi („Ježíš se nenarodil do tradiční křesťanské rodiny.“ I 0:12), taky tomu, jak je církev dnes spojována s některými okrajovými tématy (sexualita a gender III 0:37). Používají sarkasmus (II 1:04 „a aby toho nebylo málo, tak ho k tomu ještě zradil jeden z jeho učedníků“). Využijí slovní hříčky (Pilát – Pilates II 0:39). Nebojí se příležitostně použít ani vulgaritu („zakurvenost do sebe“ III 0:49). A pomohou si i paradoxem (II 1:55: „pokud vám to ještě nedošlo, na krku nosíme popravčí nástroj.“) Velmi typické (pro youtubery obecně) je, že každý pojem mohou odlehčit střihem videa či obrázku odjinud (kamenování I 1:45; peklo – mnohokrát v III.; kříž I 0:51, II 2:00; Syn Boží I 2:05; obětní beránek II 3:02 atd.)

Co však bratři myslí jako vtip a co myslí vážně? Neurčitost této hranice vnímám jako nejzávažnější problém videí. My evangelíci, po roky žijící v církvi, tu hranici asi docela rozpoznáme. Pro nás insidery je ale zároveň obtížné reflektovat, jestli jsou i neevangelíci schopni a ochotni rozlišit, co je legrace a co říkají PB vážně.

A já si uvědomuji, že některé z věcí, které tady bratři myslí zřejmě vážně, jsem slyšel jako vysmívané náboženské fráze: „Brána k Bohu je teďka otevřená“ III 3:42; „Pekelný brány jsou doširoka otevřený“ III 3:50; „pokud nepřijímáš Ježíšovu oběť za sebe“ III 3:57; „Peklo to je stav duchovní smrti“ III 0:37; „být na věky bez Boha, to je dost beznadějná vyhlídka“ III 2:06; „totální smrt“ III 2:35; „Ježíš je skutečný Bůh a zároveň skutečně člověk“ I 3:36; „Jako Syn Boží neměl vůči Bohu vůbec žádný dluh“ II 3:25; „jeho vztah nebyl vůbec nijak narušenej“ II 2:32. – Tři poslední příklady, to by vůbec bylo téma zvlášť - význam Ježíšovy smrti je ve videích vykládán skrze satisfakční teorii (II 2:32; III 2:46). Kolik lidí třeba i v evangelické církvi je schopno brát ji vážně? Některým podobným (scholastickým) myšlenkám se přece rádi vysmíváme, to jsou např. ty pověstné diskuse o „počtu andělů na špičce jehly“.

Každou z těch citovaných vět dovedu poslouchat jako vážnou, ale zároveň se u ní zastavit a tušit vnitřní směšnost, která hrozí převládnout – když zní jako otřepaná fráze, bez zkušenostního obsahu, když je to náboženské ptydepe, klišé, když zní jako domýšlivost (fakt to o Bohu můžeme vědět?) či samolibost (fakt mi to ty chceš vykládat?). Když něco bereme příliš vážně, až se to zlomí a vážnost začne být komická.

Dnešní doba má vůbec tendenci vnímat náboženskou řeč s úsměškem. Samozřejmost té řeči se rozpadla, a modernita se jí vysmívá jako namyšlené prázdnotě. My sami to děláme při poslechu druhých, například evangelikálů či katolíků, že nám mnohé jejich typické výpovědi jsou k smíchu. A koneckonců se to ozývá i v našich kázáních. Kdybych slyšel leckterou z citovaných vět od evangelického kazatele, zpočátku bych nevěděl, jestli ji myslí vážně, nebo jestli ji následně zneváží, že to myslel ironicky (např. s dovětkem: takhle se to tradičně říká, ale…)

Vše může znít směšně. Každá vážnost si říká o parodii. A PB tu nezřetelnost hranice mezi vážným a nevážným zjevněji ukazují tím, že z vtipu a vážnosti sami koktejl dělají, a pak trochu hrozí, že už to nebude vtip a vážnost, ale vtip chtěný a nechtěný. Vtip a směšnost.

Jsou si bratři nezřetelnosti té hranice mezi závažností a humorem vědomi? Možná ano, jeden okamžik mě k tomuto názoru naklonil. To, když Jiří povídá (IV 3:55): „Byl hrob prázdnej, a to je jistý, tam žádná alternativa není, chcete důkaz? Tady je:“ – a následuje video s postavou rozhlížejícího se Travolty z Pulp fiction, zasazená do obrázku prázdného hrobu. Ta kompozice je jako průlet černou dírou, do jiného prostoru: youtuber se i artikulací hlasu dostává k tomu nejpodstatnějšímu, k úplnému základu víry, k důkazu – a jako důkaz se tu předloží persifláž.

A nakonec, čím bratři (asi nechtěně) rozveselili mne? Když cítí potřebu pouštět se do dogmatických diskusi, andělům na špičce jehly svou zbytečností dost podobných – jestli byla Maria pannou po celý život (I 3:05), a zda byl Ježíš probit hřeby v dlani nebo v zápěstí (II 1:46). Že se v proudu po evangelickým způsobu volně plynoucích videí zaseknou na něčem takovém? Nepochopil jsem, omlouvám se. Kdyby téma pojali Monty Pythoni, vypadal by výsledek možná dost podobně.

Na závěr bych si také já přál, „aby nevznikl nějaký omyl“ (III 4:17). Tvorbu PB hodnotím jako velmi dobrou. Jako skvělé a sebevědomé hledání nových způsobů. Věřím, že může mít i dobrou ozvučnost, hlavně mezi mladými lidmi. Prostě se tady pro mne jen otvírá stará evangelická otázka, s kterou se potýkáme my kazatelé všichni: když se snažíme, aby věci nebyly brány příliš vážně, kde má ta nevážnost hranice?

Dodatek

U Zdeňka Kratochvíla jsem našel věc vyjádřenou lépe, než se to podařilo mně: „Taková slova jako láska, bůh a svět vyslovujeme vždy jaksi na dluh. Vždyť se u nich mnohem mocněji než jinde uplatňuje to, že naše intence téměř marně hledá výrazy – a současně si pomáhá slovy, jejichž význam nemá ve své moci. Významy takových slov zvláštním způsobem oscilují mezi nepostižitelnou vznešeností a planým plkáním nebo pokryteckým trapasem silných slov, který může působit i nechtěně komicky. Zvlášť úryvky řeči milostné nebo řeči náboženské působí mimo svůj vlastní náležitý kontext bláznivě až urážlivě.“

Aleš Wrana

Zdroj: Svobodné protestantské stránky