Podstatě jeho učení laický čtenář možná spíše než studiem spisů porozumí z obrazu, který malíř Alfons Mucha kdysi začlenil do Slovanské epopeje. Ve scéně, situované do roku 1420, je husitský myslitel zachycen v krajině zaplněné zčásti zoufalci, zčásti mrtvolami. V pozadí hoří jihočeské Vodňany a Chelčický se snaží husity zdeptané nepřátelským nájezdem přesvědčit o smysluplnosti zásady "neoplácet zlem zlé". Těžké. Zkáza, kam oko dohlédne, Chelčický však dospívá nikoli k odvetě, ale k rozhodnutí: "Nebudeme jako oni."
Obraz přirozeně zachytil extrémní výjev; Chelčického učení bylo stvořeno hlavně pro všední den. Přesvědčen, že všechny podstatné pravdy jsou obsaženy v bibli, vzal prostě Chelčický Krista za slovo a rozhodl se tak jako on milovat své nepřátele. Snášet utrpení každý den. Co víc - přesvědčil sebe i blízké okolí, že jenom ten, kdo jedná takto, může doufat, že prožije smysluplný život.

Bylo to zvláštní: se svým pojetím vystoupil naplno vlastně až ve chvíli, kdy husitská revoluce vykrvácela na lipanském poli. Zdálo se, že hnutí je v koncích, zalklo se zčásti svou duchovní nemohoucností a zčásti pod ranami nepřátel, kteří měli drtivou převahu. Sotvakdo čekal, že právě nyní, kdy bylo pro bojovné lidi po všem, podnikne někdo krok, jímž zprostředkuje duchovní odkaz husitství dalším generacím a dalším staletím.

Laik proti koryfejům

Petr Chelčický patří k těm hrdinům českého středověku, o jejichž životě nevíme skoro nic. Netušíme, kdy se narodil a kdy zemřel, nejsme si jisti, kde a v jakých podmínkách žil. Nemáme ani ponětí, jak vypadal: byl malý a tlustý jako Jan Hus, nebo se do jeho podoby trefil sochař František Bílek, který ho pojal jako hubeného a majestátního asketu? To málo, co jsme schopni rekonstruovat, jsme se většinou dozvěděli přímo od Chelčického - z nechtěných a náhodných zmínek vyzrazených v několika desítkách dochovaných spisů. Odhadujeme, že se narodil kolem roku 1380, byl tedy trochu mladší než Hus, a zemřel zhruba o sedmdesát let později. Většinu života snad strávil v jihočeských Chelčicích, vsi nedaleko Vodňan, podle které získal jméno; někteří ho ztotožňují s chudým šlechticem Petrem Záhorkou ze Záhoří, obce nedaleko Chelčic. Kdyby o takovém informačním zmatku věděl, byl by asi spokojen. Tak si to vždycky přál: přesvědčen, že člověk nemá do dějin vstupovat banální prózou svého života, ale poetickým jasem díla, choval se jako typický středověký tvůrce, pro něhož bylo hlavní, zda posloužil věci, jíž věřil, a nikoli to, zda vyryl osobní stopu. I po staletích pro nás zůstává neviditelný, k jeho poctě se nebudují bysty ani pomníky (těch několik stávajících je výjimkou), v přemýšlení o něm nic nerozptyluje. Všechno podstatné obstarává dochované dílo, jehož účinky zasáhly do mnohem širší oblasti, než byl svět náboženství, kterému je jeho autor prapůvodně vyhradil. Je trochu divné, že se nestal knězem; měl k tomu všechny povahové předpoklady. Neznal ani dobře latinsky, což by si jen několik let předtím u náboženského myslitele nikdo neuměl představit. Psal česky, německý jazyk podle všeho ignoroval, a rozhodl se proměnit handicap svého laictví v klad: začal se obracet k laickému publiku dokonce i tehdy, když rozebíral nejsložitější teologické problémy. Měl štěstí, že dospěl v době, kdy v Čechách padly všechny autoritativní přehrady rozmístěné v uplynulých staletích na trase mezi věřícími a Bohem. Kněz přestal být jediným závazným vykladačem víry a stal se člověkem stejně omylným jako kdokoli jiný. Bibli směl vykládat každý; vše mimo ni bylo pokládáno za balast nánosů, který se doporučuje ignorovat. Víra má být prostá. Pokud není, stojí to za zamyšlení. Věřil, že rozpozná lépe než jiní, co je v pozemské společnosti špatné. Cítil se povolán, aby na tyto nedostatky ukazoval. Příklad: rozdělení společnosti na "trojí lid", tedy duchovenstvo, šlechtu a prosté obyvatelstvo venkova a měst. V bibli o něm nebylo ani slovo, proto je Chelčický považoval za typický lidský, Bohem odnikud neposvěcený výtvor. Zdálo se mu, že ve Starém a hlavně Novém zákoně je vylíčena společnost, v níž se lidé neposuzují podle majetku a moci, ale podle intenzity své víry. Snil o světě, ve kterém se lidé přestanou honit za požitky. Pak snad přijde vytoužený zlatý věk.

"Boj začíná po Lipanech"

Podobnými názory se v principu příliš nelišil od ostatních představitelů husitského hnutí, jak se profilovalo v prvních letech po Husově smrti. Také Chelčický před propuknutím násilí věřil, že se snad přiblížil konec světa, a v zániku dosavadní církve spatřoval satisfakci pro celý svět. Stejně jako před lety komunikoval s Husem, znal se i nyní osobně s hlavními vůdci revoluce. V říjnu 1419 se objevil v Praze (je to jedno z mála dat jeho života, kterými si můžeme být relativně jisti), aby se k revoluci přidal. Zůstal něco přes rok, odešel po vítězné bitvě u Vyšehradu v listopadu 1420. Zdá se však, že během této doby se v něm udála proměna: dál zůstal na pozicích hnutí, rozhodl se však prosazovat jeho cíle jinými prostředky. Mezi božími bojovníky v této době převážilo přesvědčení, že věroučné pravdy se nejúčinněji prosazují mečem. Z několika dochovaných zpráv víme, že Chelčický radikály pro tuto myšlenku slovně káral, pochopitelně bez nejmenšího účinku. Zatímco husité vytáhli na bitevní pole, on se stáhl do soukromí a na několik dalších desítek let učinil sebe samého osamělým myslitelem. Samota byla dokonalá: i v letech největší "slávy" na sklonku života Chelčického obklopovala jenom hrstka příznivců. Chtěl reformu církve a odstranění požitkářství v jejích řadách, na druhou stranu se však děsil táborského fanatismu. Jako obvykle našel "střední cestu" v bibli: přikázal-li Bůh člověku "nezabiješ", nelze brát lidem život pod žádnou záminkou, tedy ani tou, která se odvolává na šíření nové a lepší náboženské pravdy. Šel až do důsledků: nejenže se postavil každému násilí jako způsobu vyřešení sporů, ale vyslovil se také proti hrdelnímu trestu. Dnešní odmítání trestu smrti bývá často založeno na nechuti přijmout mimořádnou odpovědnost, která je s jeho vynesením a vykonáním spojena. Chelčický však přistupoval k tématu nikoli jako pozemšťan, ale jako mluvčí nebeského hlasu, který mu přikazoval milovat dokonce i ty nejhorší mezi lidmi. Psal jinak než jeho současníci. Autor běžného středověkého traktátu postupoval krok za krokem k vytyčenému cíli, dovolával se církevních autorit a po všech stránkách dával najevo, že pracuje podle správné a schválené metody. V Chelčického spisech se naopak rozprostíral syntaktický chaos málem kosmických rozměrů. Neodvolával se na nikoho, jenom na bibli. Psal, jako by byl prvním autorem od ukřižování. K závěrům se prodíral intuitivně, vracel se k nim, kroužil okolo nich. Někdy to vypadalo, že ty, kdo o tématu psali dříve, vůbec nezná - a neudělal nic pro to, aby takové pochyby vyvrátil. Podle toho, jak sám sebe občas v textech nazýval, si zřejmě uvědomoval, jak velmi se vymyká názorům doby. Označoval se za blázna, podivína, člověka přepjatých postojů. Uznával, že svět, v nějž věří, má mnohem radši než ten, ve kterém žije. Ženy ho nepřitahovaly, moc ani peníze nad ním nezískaly vládu; veškerým snažením směřoval mimo pozemský svět. Bylo zvláštní, že právě z této pozice si nakonec získal autoritu. Uznávali ho ti, kteří rozuměli, o čem psal. Skutečný husitský "boj" pro Chelčického začal vlastně až po lipanské porážce. Své hlavní spisy, Postilu nebo Síť víry vytvořil až pak. Jako by chtěl navrátit smysl době, která hrozila obecnou deziluzí a zřeknutím se víry, jež v uplynulých patnácti letech stála takové množství životů. Boje, které donedávna probíhaly na pláních a u městských hradeb, se teď přenesly zpátky do nitra věřícího člověka. Na duše mnohých bojovníků unavených vražděním zapůsobily Chelčického spisy jako balzám. Lidé byli rozděleni příslušností k nejrůznějším náboženským sektám a Chelčický jim nabídl novou jednotu, opřenou věrohodně o prapůvodní prostotu víry. Bude to, jaké to od začátku mělo být. Zřejmě i on sám přitom tušil, že nenabízí recept pro všechny, ale pouze pro část společnosti, která by se možná mohla stát duchovní elitou: bylo těžké si představit, aby touto v zásadě pasivní filozofií žili všichni, protože někdo musel zároveň tvořit hodnoty, z nichž lidé jako Chelčický chtěli brát. Doporučoval-li jihočeský myslitel, aby správný křesťan žil z cizích darů jako Kristus, říkal tím, že současně musejí existovat i jiní lidé. Živitelé.

Jednota bratrská

Bylo to podivné: husité, kteří kdysi zvedli zbraně do boje s Antikristem, si v náruživém zápase s ním umazali ruce krví do té míry, až přehlédli, že Antikrist se jim nastěhoval do hlav a duší. Po boji s ním bylo ještě hůř než předtím. Francouzský historik Ernest Denis situaci popsal slovy: "Co zbývá věřícím? Sklonit se před vůlí Boha, který je zkouší. Po době odporu následuje doba odříkání." Chelčického žáci byli podle něho nevyhnutelným pokračováním táborské revoluční choroby, po hrdinech prostě přišli mučedníci. Nakonec to byl paradoxně právě Chelčický, a ne zakladatel Jan Hus, kdo se ve své době postaral o setrvání husitského odkazu v lidských myslích. Hus působil silou mravního příkladu, především hrdinskou smrtí. Chelčický k němu připojil návod, jak podle nové víry žít a nezabíjet se navzájem. Především na Chelčického, nikoli na Jana Husa, se odvolávali členové první, kunvaldské komuny, kteří v druhé polovině padesátých let patnáctého století vyplnili svůj život nebojovnou křesťanskou láskou; později přijali jméno Jednoty bratrské.
Říká se, že lidské společnosti se dělí do dvou skupin v závislosti na tom, v co věří: jedny v Boha a druhé v policii. Chelčického pokus byl možná posledním vážně a opravdově míněným pokusem o komunitu řízenou nejen světskými pravidly, ale od počátku prozářené zjeveným principem.