Na sobotním setkání odboru mládeže, které proběhlo během konference v Karlových Varech, jsem byl zvolený novým předsedou odboru mládeže BJB. Do této služby bych měl nastoupit po Petrovi Coufalovi a to v průběhu ledna 2006.

Chtěl bych se s vámi prostřednictvím Notabene podělit o své svědectví o tom, jak mě Bůh vedl k tomuto „Rozhodnutí“. Zároveň bych vám moc rád zodpověděl na otázky, které případně budete mít na mě nebo na práci odboru mládeže.
Váš v Kristu
Jan Jackanič

To, že můžete číst tyto řádky je pro mě osobně velká Boží milost a zároveň je to důkaz skvělého Božího načasování. V roce 1996 jsem byl na své první konferenci mládeže ve Zlíně a kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu kandidovat do Odboru mládeže, tak bych mu rozhodně nevěřil. Moje představy o budoucnosti byla jasné – dostudovat, najít si dobře placené zaměstnání a žít dobrý křesťanský život. To všechno mi Bůh postupně dal a věřím tomu, že to udělal proto, aby se mne zeptal jednu otázku – „Je to opravdu to, k čemu tě volám?“

O rok a půl později jsem odpověďěl ANO na Boží hlas a rozhodl jsem se naplno pro Jeho cestu. Myslel jsem si tehdy, že v okamžiku, kdy budu pokřtěný začíná můj křesťanský život a zároveň i končí moje hledání toho, co po mě Bůh chce. O další rok později jsem se začal zapojovat do vedení mládeže v našem sboru a jsem vděčný za všechny zkušenosti, které jsem mohl získat a děkuji Bohu za trpělivost, kterou se mnou měl ve chvílích, kdy jsem si myslel, že všechno zvládnu a že moje služba leží na mě samotném.

Po skončení školy jsem se rozhodl pro roční stáž pro vedoucí mládeže u Křesťanské akademie mladých a Bůh mi začal klást na srdce službu Jemu – sám jsem se ptal – kde je, Bože, moje místo? V té době začal asi nejtěžší vnitřní boj – půjdu dál za svým „snem klidného života“, ve kterém vše leží na mě samotném a ve kterém mám všechno pevně ve svých rukou a nebo dokážu věřit Bohu natolik, že mu dám znovu svůj celý život a budu mu důvěřovat víc než sobě? Vím, že tenhle boj není a nikdy nebude úplně vybojovaný, ale vím, že teď můžu říct – ANO, Pane, věřím ti!

Po stáži jsem nastoupil do práce, kterou jsem si snad ani nemohl lépe vysnít – prestižní firma, dobrý plat a svět plný výhod. Uvnitř mě byla ale stále silnější touha jít za hlasem, který nebyl tak dravý, ale o to více opravdovější – „Je to opravdu to, k čemu tě volám?“

Moje druhé ANO není jen odpovědí Bohu, ale věřím tomu, že je zároveň mým povoláním do služby mládeže.