Broučkovy vánoce
vánoční pásmo pro děti
Osoby: Vypravěč nebo vypravěči; Berunka; tatínek; maminka; Brouček; kmotříček; Beruška; Janinka; kmotřička.
Děti mohou držet hořící svíčku nebo zhotovené lucerničky. Slovo vypravěče možno tiše doprovázet flétnou či podobně.
Vypravěč: A byla zima. Mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem - jestli oni to vydrží! Vždyť jim chaloupku podzimní vichřice málem odnesla a celou ji pobořila. Ani nestačili střechu opravit. Však tam také tu zimu nezůstali, ale přestěhovali se ke kmotříčkovi pod dub. I s malou Berunkou, která se mamince a tatínkovi narodila, aby Brouček nebyl sám.
Tatínkovi se do stěhování jaksi moc nechtělo a že by chaloupku přece jen spravil. Ale když kmotříček tolik naléhal, že zima bude zlá, a když kmotřička povídala, že se u nich všichni dobře srovnají, a když i Beruška tolik prosila a že přece v létě jim i Brouček dříví rovnat pomáhal, tak se přece rozhodli a všichni čtyři se přestěhovali do chaloupky pod dubem. Tatínek s kmotříčkem ještě naposled všechno prohlédli a ucpali kdejakou skulinku suchoučkým drobným mechem. A málem by už i celé dveře dřívím zarovnali, zavřeli na petlici a zastrčili špejlek, když tu přišla znenadání i Janinka. Že by se mohla v mechu mezi vřesem zachumelit a že na mravencích pozorovala, že zima bude tuhá, a že jim takhle pohromadě bude líp. Však i něco dobrého na zub s sebou přinesla. Ó, to měli radost. Byl nejvyšší čas, venku to už burácelo. A tak se ještě pomodlili:
Všechny děti: Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.
Vypravěč: Pac a pusu, Pán Bůh s námi a zlý pryč, lehli a spali a spali.
Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. Kmotříček už zatím zatápěl v kamnech, aby se krapet zahřáli, a kmotřička že přitom uvaří trochu polívky. A pak už také rozdělovala každému na talířek. I malé Berunce dali. Právě se probudila. Pěkně se pomodlili a jedli.
A Berunka říkala, že ještě nikdy neviděla, jak to venku vypadá, když květiny nekvetou a tráva je pod sněhem, jak jí o tom Brouček vyprávěl. A tak kmotříček odbednil od okna prkýnko a tu to viděli: sníh, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Byli by se na to rádi ještě dívali, ale tatínek, že tam mrzne, a tak honem zas okno ucpali a zabednili. Když už leželi v postýlkách, Berunka se zeptala:
Berunka: Mrzne, že ptáčci padají. Prosím však, jestli víte,
co asi lidé dělají, když vy jim nesvítíte?
Zdalipak mají peřinku, a není jim teď zima?
Má každé dítě maminku a tátu, jenž je s nima?
A když jim vichr odnese chaloupku, v které žili,
jestlipak někdo najde se u něhož by se skryli?
Tatínek: Inu, to nejvíc trápí nás, že lidé jsou jak vlci.
Že na děti nemají čas a nosí zlobu v srdci.
A pořád něco hromadí a tolik věcí shání,
a vůbec jim to nevadí, že rostou jako plání.
Ač měli by si pomáhat, jsou sobečtí až běda.
Bůh je však nepřestal mít rád a pastýřsky je hledá.
Maminka: Přišel v podobě dítěte. Neměl kde hlavu složit.
Chaloupek bylo ve světě, ne však pro slovo Boží!
Jen kousek za vsí ve stáji, kde zbylo trochu slámy,
zrodil se skoro potají a tak byl mezi námi.
A Maria ho chránila, Josef byl pěstoun jeho.
A pak se odtud rozlila ta milost na každého.
Brouček: Ó, to bych lidem nesvítil, když jsou v tak hrozném stavu,
a lítal bych si! Já bych žil jenom tak pro zábavu.
A šel bych s malou sestřičkou koupat se v kapce rosy
a pak za naší kmotřičkou o drobet medu prosit.
Berušce - té bych pomáhal, ač na mě všechno svádí.
Však lidem bych se svítit bál, když nemají se rádi.
Kmotříček: Ach, milý Broučku, co by ne! Když Pán Bůh chce, tak svítím.
Však zima jednou pomine, kraj bude vonět kvítím,
my lucerničky zvedneme, jež Pán Bůh broučkům dává
a až společně vzlétneme, noc nebude už tmavá.
Proč bychom lidem nenesli, co máme z Jeho daru.
I pastýřové od jeslí šli druhým říct tu zprávu,
že hvězda Jeho spasení každou noc v světlo promění!
Vypravěč: Nějak dlouho nemohli usnout a zima se jim vkrádala pod peřinky. A tak kmotříček, že dá ještě pár polínek do kamen, aby se zahřáli. Tu se Beruška ozvala, že by se ještě jednou ráda podívala z okénka ven, jestli už sluníčko šlo taky spát, a když se i maminka za to přimlouvala, tak vstali, kmotříček odbednil prkýnko, oddělali pomalounku mech a pak - všechno jako ve snu. V nazelenalém světle palouk jakoby postříbřený a měsíček byl jako veliké rybí oko. A tam na potoce, kde byl splávek, jen samý led, a i ty olše u potoka se zimou choulily k sobě. Právě tam, kde vloni vykvetly tři bílé chudobičky, jak tam umřeli broučci z roští, kteří se někde opozdili. Beruška si teď na to vzpomněla a slzy měla na krajíčku.
Beruška: Co však ti broučci od olšin, co zimou zmrzli vloni?
Jakpak jim může Boží Syn dát světlo, k nim se sklonit?
Ach, chudobek je plná zem - pod každou brouček dříme
- bílé i s rudým okrajem! Ach, copak o nich víme?
A kdo nám může zaručit, že pro nás jaro bude?
Má Bůh moc smrti poručit, když sám byl dítě chudé?
Janinka: Beruško milá, jak by ne!
Moc smrti jednou pomine,
i když nás dosud mámí.
Bůh právě v lidské podobě
je v životě i ve hrobě
provždycky věrně s námi.
Kdyby byl jenom na nebi,
kde andělé ho velebí,
bylo by po nás veta.
On, nedbaje však našich vin,
i k nám se sklonil do hlubin
a je nadějí světa.
Sám prošel naší temností,
smrt kříže nesl s bolestí,
však přemohl moc Zlého.
Ať živi jsme či umřeme,
jen poslušně když půjdeme
v důvěře cestou jeho!
Kmotřička: Poslušné broučky Pán Bůh má rád a těm dá také sílu.
Proto už musíme jít spát. Však si nás vzbudí k dílu.
A světlo svého spasení On nám dá v pravou chvíli
a v broučky své nás promění, abychom jej vždycky ctili
a posloužili trošičku ve světě plném ledu.
- Nu ještě vám dám na lžičku drobátko toho medu.
Vypravěč: Ale to už kmotříček rychle okénko zabednil a tatínek mu pomáhal. A ještě pár polínek do kamen a honem pod peřiny. Pomodlili se, aby Pán Bůh byl všem broučkům milostivý, Berunka držela maminku za ruku a už si nepovídali, ale spali a spali. A dobře se jim spalo.
Návod k provedení:
Toto pásmo můžete provést velice prostě: vypravěčem (vypravěči) může být někdo z mládeže nebo starší osoba, své texty může číst vsedě za stolem, za oponou - to už je na vůli režiséra. Představitelé jednotlivých osob nemusí být maskováni, ale bude dobře, když se ještě před začátkem pásma všichni představí - přejdou jednotlivě pódium a říkají s úklonou: já jsem Berunka, já jsem tatínek, atd. Modlitba „Podvečer tvá čeládka“ se může recitovat i zpívat.
Nemusíme připomínat, že recitující mají být vybráni tak, aby postavou i charakterem připomínali postavy z Karafiátových Broučků. Jsou-li možnosti, může to být naznačeno i v jejich oblečení, ale to se musí dít s velikým vkusem. Důležité je vše dobře nacvičit, zvláště výslovnost a pohyby na pódiu i mimiku.
(Miroslav Brož, Vánoce 1985)