Na síti je již několik měsíců dostupný výsledek autorské práce prof. Zdeňka R. Nešpora, PhD. a doc. PhDr. Zdeňka Vojtíška, ThD. nazvaný Religionistická encyklopedie. Pod takovým názvem bychom si mohli představovat encyklopedii religionistiky jako oboru, jejích osobností, pracovišť, projektů, přístupů a metod. O to zřejmě autorům nejde. Půjde nejspíše o encyklopedii náboženství, tedy toho, čím se religionistika zabývá, při vší nejednoznačnosti toho, co náboženství je a co nikoli, co vše pod tento pojem spadá, a co už ne. Pro danou chvíli jde o soubor hesel na téma křesťanských církví a jiných náboženských společností registrovaných u nás k datu publikace, včetně posledního zatím registrovaného Společenství buddhismu v České republice.

Nešpor v úvodním textu překvapivě tvrdí, že v České republice neexistuje žádné pracoviště, které by se dlouhodobě a soustavně věnovalo neteologickému studiu náboženství. Ví, jak plyne z textu, o pěti univerzitních pracovištích, které poskytují oborové studium religionistiky v různých stupních a mají jako pracoviště nebo jednotlivě jejich akademičtí pracovníci badatelské projekty týkající se náboženství. K tomu je nutno přidružit jako šesté katedru religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy se vstupy do studia teologie a s bohatou publikační činností navazující na studium religionistických témat. Oba dosavadní autoři encyklopedie sami dlouhodobě neteologicky, například sociologicky nebo religionisticky velmi plodně studují náboženství.

O mariánském sloupu, jehož replika byla minulý týden vztyčena na Staroměstském náměstí, se v posledních dnech vyjadřoval skoro každý. Nebudu zde proto na hromadu již přinesených argumentů přidávat další. Namísto toho se z pohledu religionisty zamyslím nad platností některých z těchto argumentů a využiji sloupu jako ilustrace toho, jak fungují symboly. Málokdy máme totiž dnes tak dobrou příležitost vidět v naší společnosti živý tradiční symbol opravdu v akci.

Symboly jsou mnohoznačné.

To první, co na mariánském sloupu dobře vidíme, je mnohost jeho významů. Zahlédneme ji ale až ve chvíli, kdy vezmeme v potaz názory více stran. Jednotliví diskutující často pracují jen s jedním významem, který prosazují jakožto ten pravý. Takto např. biskup Starokatolické církve Dušan Hejbal zdůrazňuje, že „Mariánský sloup byl postaven před více než 350 lety na památku ochrany Prahy před švédskými vojsky a nemá tedy nic společného s bitvou na Bílé Hoře a následnou násilnou rekatolizací. Jeho stržení v roce 1918 bylo omylem rozvášněného davu.“ Podobná redukce významů sloupu na jeden jediný je pochopitelná jakožto obranná strategie: sloup je přece o Švédech, nikoli o Bílé hoře, naši oponenti se mýlí! Při pohledu z nadhledu se ale takový pohled ukazuje jako jednostranný. Odpůrci sloupu totiž věrohodně namítají, že sloup „se stal symbolem vítězství katolické monarchie ve třicetileté válce a koncem nadějí na stát, ve kterém by mohli vedle sebe existovat lidé různých vyznání“.

Zde v kostce uvedu vztahy nejjednodušší, které lze z Písma odvodit.

(1) Spasitel byl počat z Ducha svatého, který byl za tím účelem vyslán s nebe na zem

Mt. 1:18 "S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi. Dříve, než se sešli, zjistilo se, že je těhotná z Ducha svatého." (SP)

(Lk. 1:34,35; Mt. 1:23)

V Písmu je implicitně obsaženo, že se Duch poté vrátil na nebesa.

Letniční evropská tradice nemá mnoho teologů, kteří by byli respektováni v České republice. Jedním z těch známějších, kdo dokázal skloubit akademické vzdělání, biblickou znalost, včetně jazykové výbavy ve formě solidní znalosti antických jazyků, a konzervativní zbožnost, je Reinhold Ulonska.

Není ani Žid ani Řek, není ani otrok ani svobodný, není ani muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

ČEP zde vhodně překládá: „Není už rozdíl... mezi mužem a ženou“. Tento Pavlův známý a velice silný výrok je vhodným závěrem našeho uvažování. Během lidských dějin, od pádu prvních lidí do hříchu až po počátek třetího tisíciletí našeho letopočtu, existovali a žel stále existují v lidské společnosti vždy více či méně zjevné rozdíly mezi určitými skupinami lidí.

Avšak Pavel nám zde předkládá vskutku nádherné evangelium: V Kristu a jen a jen díky němu, zde byl před dvěma tisíci lety postaven reálný základ pro návrat celého Božího stvoření do původní harmonie a souladu. Pavel zde tlumočí Boží vůli pro život lidské populace a tou je neoddiskutovatelně absence jakýchkoliv rasových, společenských a pohlavních diskriminací. A tento výrok tlumočí právě apoštol Pavel, který tak často bývá označován jako nepřítel žen! J. R. W. Stott konstatuje: „Toto pozoruhodné prohlášení o rovnoprávnosti muže a ženy předběhlo svou dobu o staletí“.

Stejně ženy, podřizujte se svým mužům. I když někteří nevěří slovu, můžete je beze slov získat svým způsobem života,
když uvidí váš v bázni [prožívaný] čistý způsob života.
Vaše ozdoba ať není vnější - [ozdobné] splétání vlasů,ověšování se zlatem či střídání oděvů,
ale to, co je skryto v srdci člověka a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch, to má před Bohem velkou cenu.
Takto se kdysi zdobily i svaté ženy, které doufaly v Boha, podřizovaly se svým mužům
tak, jako Sára poslouchala Abrahama a 'nazvala jej pánem’. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit.
Stejně tak muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozuměním, že jsou slabší a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet.

Pro správné pochopení je opět třeba porozumět kontextu, který začíná již veršem 2,11 a v ČEP je vhodně nadepsán „Křesťané mezi nevěřícími“. Petrovým cílem (stejně jako Pavlovým) je zde opět správná prezentace křesťanství v pohanském světě. Jako hlavní myšlenku celého oddílu je možné zdůraznit v. 12: žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu 'v den navštívení'. A hned nato ukazuje, jak toho dosáhnout ve v. 13: Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení... Následně pak mluví o vztahu pánů a služebníků, a mužů a žen.

Žena v tichosti ať se učí ve vší poddanosti.
Učit pak ženě nedovoluji ani [despoticky] vládnout (mít autoritu) nad mužem, ale být v tichosti
neboť první byl zformován (stvořen) Adam, pak Eva
a Adam nebyl oklamán, žena pak byla svedena, což se stalo přestoupením.
Spasena pak bude skrze narození dítěte, jestliže zůstanou (pl.) ve víře a lásce a svatosti se zdravým rozumem/umírněností.

Dopisy Pavla Timoteovi jsou směřovány do konkrétní situace Timotea jako pastora Efezského sboru, kde ho Pavel ustanovil jako svého zástupce (1.Tim 1,3). Vidíme, že ve verších 11 a 12 je dvakrát položen důraz na tichost. Z toho vyplývá, že být v poddanosti (hypotagé) znamená učit se nemít hlavní slovo. Z textu je tedy opět zřejmé, jakým problémem byly ženy v Efezském sboru (viz komentář k oddílu Ef 5,21-33).

Chci pak, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista Bůh.
Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá svou hlavu.
každá žena pak, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá svou hlavu. Je to stejné jako kdyby byla dohola ostříhána (dosl. oholena).
Jestliže pak si žena nezahaluje hlavu, ať se ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať si hlavu zahaluje.
Muž pak si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a slávou Boží, žena pak je sláva muže.
Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže.
Muž přece nebyl stvořen pro/skrze ženu, ale žena pro/skrze muže.
Proto má žena mít na hlavě [znamení] moci kvůli (skrze) andělům.
Avšak v Kristu není žena bez muže ani muž bez ženy.
Vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu - všecko pak je z Boha.
Sami posuďte: Sluší se, aby se žena k Bohu modlila s nezahalenou hlavou?
Cožpak vás sama příroda neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou,
pro ženu pak slávou? Jsou jí totiž dány namísto pokrývky hlavy.
Jestliže má někdo sklon být [v tomto ohledu] neústupný [říkám]: my takový obyčej nemáme a ani církve Boží.

Opět si poukažme nejprve na klíčové verše tohoto textu:

Podřizujte se navzájem v bázni Kristově
ženy svým mužům jako Pánu,
protože muž je hlavou ženy jako i Kristus je hlavou církve, on spasitel těla
Ale jako je církev podřízena Kristu, stejně tak i ženy mužům ve všem.
Muži milujte ženy, jako i Kristus miloval církev a sám se za ni vydal,
aby ji posvětil, když ji očistil obmytím vody a slovem,
aby si připravil slavnou církev, bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného, ale aby byla svátá a bez úhony.
Takto jsou muži povinni milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou vlastní ženu, miluje sebe.
Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně jako i Kristus o církev;
vždyť jsme údy jeho těla
proto opustí člověk otce i matku a bude připojen ke své ženě a budou ti dva jedno tělo.
Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.
Avšak i vy, jeden každý z vás ať takto miluje svou ženu jako sám sebe a žena pak ať má před mužem úctu.

Nejdůležitějším veršem a základem této Pavlovy diskuze nad úlohou ženy a muže je hned první verš našeho textu a to v. 21. V něm čteme, že muž i žena se mají jeden druhému (ř. allélois = vzájemně) podřizovat, tj. nejen ženy mužům, ale stejně tak i muži ženám! A tuto základní tezi pak Pavel dále rozvíjí. Něco jiného však říká o ženě a něco jiného o muži.

Situace žen od nejstarších dob do 1. století n. l.

Dějiny lidí jsou dějinami hříchu a nerespektování Božích slov, a proto od čtvrté kapitoly knihy Genesis nacházíme doklady o zlu a utrpení, kterému je člověk vystaven. Je nad rámec této práce probírat se detailně Starým zákonem a mimoblickými dochovanými písemnostmi, a proto následuje pouze stručná charakteristika:

Již nejstarší dochované písemnosti většinou ukazují na silně nepříznivou situaci žen ve společnosti. Žena měla minimální práva a bylo s ní často nakládáno jako s majetkem muže, častá byla polygamie, pracovní zneužívání žen, absence osobních práv a kruté postavení vdov.

Srovnáváme-li pak tuto situaci se starozákonním podáním, vidíme zde určitý zápas o lidštější názor na ženu a rozeznáváme v Písmu texty, které j sou světlem v této tmě. Za všechny uvedu např. Píseň písní, která mj. vypovídá o rovnocenném vztahu muže a ženy a dále je možné se zmínit o respektovaných ženách jakými byly např. soudkyně Debora (Sd 5), Marie sestra Mojžíšova (Ex 15,20n), Jeftova dcera (Sd 11,34), Channa (1S 2,1), prorokyně Chulda (2Kr 22,14), žena Izajášova (Iz 8,3) a další. Všechny tyto ženy jsou dokladem toho, že Hospodin povolával nejen muže, ale i ženy, a tedy mezi nimi není v jeho očích žádný rozdíl. Co se však týká situace v lidské společnosti, bylo by nečestné tvrdit, že se jednalo o stav ideální. Přesto lze říci, že Tóra dává ženám mnohem více práv a autority, než tomu bylo kdekoliv jinde mezi okolními národy.

Nyní se podívejme se na text, který zachycuje Boží slovo k ženě po kritickém incidentu v Edenu.

Gn 3,16
A k ženě řekl:
a) velice rozmnožím bolest tvou a těhotenství tvé
b) v bolesti budeš rodit syny
c) budeš toužit po svém muži
d) a on bude nad tebou vládnout.

Tento verš je Božím rozhodnutím a neměnným slovem do nové situace, která nastala. Je součástí série výroků, které dopadly nejen na ženu, ale i na hada a muže.

Gn 1,26-28
A řekl Bůh, učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby a ať panují nad rybami vod a nad nebeským ptactvem a nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.
A stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Boha jej stvořil, jako muže a ženu (samce a samici) stvořil je.
A Bůh jim požehnal a Bůh jim řekl: „ploďte a množte se a naplňte celou zemi a podmaňte ji a panujte na rybami vod a nad nebeským ptactvem a nad každým živočichem hýbajícím (plazícím) se po zemi..

Již z prvního citovaného verše je zřejmé, že Bůh tvoří člověka jako muže a ženu, tj. jako dvě rovnocenné bytosti s opačným pohlavím. A toto stvoření Bůh později charakterizuje jako „velmi dobré" (v. 31). První otázka však zní: Na základě čeho můžeme s jistotou tvrdit že se jednalo o rovnocenné lidské bytosti?

Záměrem této krátké práce je pokusit se prozkoumat Boží záměr se vztahem mezi mužem a ženou tak, jak je nám zachován v řadě textů Písma. A je nutno na úvod konstatovat, že se jedná o texty, jež při povrchním čtení mohou snadno vést k vyhraněným až nebiblickým názorům na nejkrásnější a nejsilnější vztah, který z Boží milosti mohou dvě lidské bytosti, muž a žena, prožívat mezi sebou navzájem. Autor by se proto chtěl věnovat nejdůležitějším z takovýchto textů a exegeticky se k nim vyslovit, tj. pokusit se o poctivý a čestný výklad na základě gramatického rozboru, biblického kontextu a dobových souvislostí.

Základní otázky

Každému pozornému čtenáři Písma pravděpodobně, vzhledem k našemu tématu, vyvstanou na mysli alespoň některé z následujících otázek:

Přijato na setkání Generální rady Assemblies of God ve dnech 9. - 11. 8. 2010 [Assemblies of God je největší celosvětová letniční denominace, jejímž členem je i Apoštolská církev v ČR]

Nadpřirozené projevy a dary Ducha svatého hrály významnou roli při zrodu, vývoji a růstu Assemblies of God (AoG). Již od počátku naší církve bylo ve službě mnoha vynikajících žen, jež zakládaly a vedly široké spektrum služeb, vidět duchovní obdarování. Nebylo ničím výjimečným, když žena sloužila po boku svého manžela. Byly i případy, kdy manžel pracoval ve světském zaměstnání, aby podpořil aktivní službu své manželky. Mnoho žen se rozhodlo vzdát se manželského života, aby mohly lépe stát ve službě, ke které je Bůh povolal.

Odvážné ženy sloužily doma i v zahraničí jako misionářky, hlasatelky evangelia, zakladatelky sborů, vedoucí sborů, učitelky. Angažovaly se i v mnoha jiných oblastech. Letniční hnutí věří, že vylití Ducha počátkem 20. století je skutečným naplněním biblické předpovědi „Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat… rovněž na otrokyně vyleji v oněch dnech svého Ducha.“ (Jl 3,1-2, srovnej Sk 2,16-18) Skutečnost, že ženy – stejně jako muži – mají prorokovat, ukazuje na jejich zapojení do služby v novozákonní době.

Slovo „judaismus“ je poměrně starobylý výraz, jímž je označováno náboženství židovského národa. Ve znění JÚDAJISMOS1 se výraz nachází například již v řecké předloze 2. knihy Makabejské,2 tedy spisu, jenž byl sepsán nejpozději kolem poloviny 1. století před občanským letopočtem.3 Z tohoto pohledu je mesiánský judaismus neboli JAHADUT MEŠICHIT jednou z větví judaismu, která se vyznačuje tím, že přijímá učení židovského učitele, jenž působil v 1. století občanského letopočtu (dále jen o.l.) na území Izraele – tento rabi byl ve své době znám pod jménem JEŠUA HA-NOCRI, Ježíš Nazaretský.

Později, když byl svými žáky uznán za Mesiáše Izraele, Vykupitele světa a Pána, začal být označován též jako Ježíš Kristus (JEŠUA HA-MAŠIACH). Toto své přesvědčení začali jeho žáci hlásat především poté, co byl jejich učitel ukřižován a oni se nato dle svých vlastních slov stali svědky jeho vzkříšení.

Město Mikulov zaujímá v dějinách moravského novokřtěnectví výsadní postavení, s jeho jménem jsou spojeny samotné počátky tohoto hnutí. První vyznavači nového náboženství se objevili na půdě města v polovině roku 1526, od tohoto data začíná téměř stoletá historie novokřtěnců na Moravě.

Vznik ideologie anabaptismu je spojen s reformačními proudy renesanční Evropy. Reformační hnutí v západoevropských zemích přineslo ve dvacátých letech 16. století řadu bližších či vzdálenějších odnoží. Jednou z nich bylo i novokřtěnectví, jehož duchovním otcem se stal švýcarský reformátor Ulrich Zwingli. V roku 1524 se v Curychu zformovala první praktická podoba novokřtěnectví. Radikální charakter hnutí a jeho nepřijatelné společenské požadavky byly příčinou brzkého vypovězení novokřtěnců ze Švýcarska. Nacházeli útočiště v okolních zemích, z historie je známé například jejich neblaze proslulé působení v severoněmeckém Münsteru.

Vyhlášení částečné náboženské svobody v Čechách tolerančním patentem císaře Josefa II. z 13. října 1781 bylo osvícenským výdobytkem, jasným počinem shora. Jak ovšem k vyhlášení tolerance přispěli sami tajní nekatolíci?

I když byl Josefův právní akt zásadní pro uskutečnění byť jen částečné náboženské svobody, byli to právě předtoleranční nekatolíci, díky kterým vůbec v Čechách a na Moravě mohly v osmdesátých letech 18. století vzniknout nějaké reformované církve, objevit se první evangelické modlitebny a dojít k obnovení nekatolické spirituální praxe.

Protestantští historikové sklonku 19. století ve svém tehdejším rozboru předtoleračních dějin českých evangelíků patřičně zdůrazňovali kontinuální snahu reformovaných na cestě k získání tolerance. Na druhou stranu ovšem vnímali toleranční dobu velmi negativně jako moment násilného rozdělení původní „jednotné“ církve české reformace. Tato nepříznivá interpretace tolerančního období pak prakticky přetrvávala po celé 20. století a úzce souvisela se snahou ukotvit český protestantismus co nejhlouběji.

Při vzniku Československa bylo na území Čech, Moravy a Slezska uznáno autoritou rakouského práva sedm církevních organizací. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo recipováno podle uherského právního pořádku uznaných osm církevních organizací. V dalším období se organizačně vytvořily některé nové církve, které v rakouském kultovém systému nebyly samostatné. Recepční norma převzala ve věci kultu rakouské a uherské úpravy.

Krátce po vzniku Československa však vznikla potřeba uskutečnit změny ve struktuře některých církví a náboženských společnostech. V letech 1918-1922 se postupně právně ustavila Českobratrská církev evangelická v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zákonem uznaná v roce 1928 také na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Obce německých příslušníků  bývalé celorakouské evangelické církve vytvořily Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1922-1924). Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi nebyla tato církev zákonem uznána. Na územním principu se sdružili protestanti augburského vyznání z části bývalého těšínského seniorátu celorakouské evangelické církve, který byl územně připojen k Československu, a založili Augsburskou evangelickou církev evangelickou ve východního Slezsku a v Československu (1923).

Mezi význačnými osobnostmi tzv. předchůdců Husových, či jeho současníků, objevuje se výrazná a výjimečná postava Petra Chelčického. Ten, kromě svých originálních myšlenek a svérázného učení proslavil se i tím, že se svými názory pronikl daleko za hranice Čech.

Nebyl obdařen vysokoškolskými grady i když se s pražskými mistry setkával. Zůstával po celý život sedlákem a písmákem. Spřátelil se s táborskými teology, které měl rád, i s předním ideologem Mikulášem z Pelhřimovy (biskupcem), s nímž se sešel na hrázi rybníka k památné disputaci, jež vešla do dějin. Rozumovali spolu o svátosti oltářní i o přítomnosti Kristově v této svátosti. Chelčický se klonil k remanenci.

Zastoupení žen a mužů ve vedoucích rolích na počátku křesťanství je odleskem mocenských vztahů mezi oběma pohlavími. V minulosti byla zdůrazňována vedoucí role mužů, protože o nich se texty zmiňují častěji. Známe jejich jména i činy. Ženy se naproti tomu vyskytují mnohem řidčeji a jen málokterá je nazývána jménem. Kromě toho některé listy obsahují výroky namířené proti tomu, aby ženy plnily významné úkoly (srov. 1 Tm 2,11n; 1 K 14,34n), jakož i pravidla pro rodinný život, která ženám ukládají podřízenost (srov. Ef 5, 21-33; 1 P 3, 1-7). Přesto v počátcích křesťanství existovalo mnohem více ženských vůdčích postav, než si umíme představit. Ale tohoto tvrzení se smíme odvážit teprve po důkladném studiu Bible s pomocí „hermeneutiky podezřívavosti“ (termín používaný v Latinské Americe) nebo „exegeze mlčení“ (termín Carly Ricciové).

Jednou z cest k lepšímu chápání role žen v Novém zákoně je sledovat jejich aktivitu v různých obdobích raného křesťanství. Nejenže odhalíme jejich působení v jednotlivých obdobích, umožní nám to i pochopit, proč jsou jako vůdčí osobnosti některými texty akceptovány a jinými nikoli.

Tradičně se rozlišují tři období: 1. období ježíšovského hnutí, zahrnující Ježíšovo působení v Galileji a v Jeruzalémě; 2. období apoštolské, což je doba šíření evangelia až do války proti Římanům (30–70 po Kr.); 3. období poapoštolské (70–110 po Kr.), během něhož učedníci a učednice Krista Ježíše opouštějí synagogy a zakládají obce, které se na konci 1. století začínají institucionalizovat. V tomto příspěvku se budeme zabývat působením žen v každém z těchto období. Získáme tak představu o jejich významu v epoše, kdy římská kultura svěřovala vedoucí úkoly výhradně mužům.

Nalézání slov při hledání letniční křesťanské identity

Máme-li se zabývat letničním hnutím, je nejprve nutno odpovědět na logickou otázku (která je v případě etablovaných náboženských tradic, jako je římskokatolická nebo protestantská, zbytečná): Kdo jsou letniční křesťané? Neexistují ani formální vyznání, ani delší tradice; místo toho vidíme matoucí internacionalitu a kulturní rozmanitost. Proto se nejen nezasvěcenec stojící mimo, ale i zasvěcenec často ptá, v čem spočívá identita letničních křesťanů, pokud se o ní vůbec dá hovořit. Vyjasnění této otázky je podmínkou každého pokusu popsat svébytný příspěvek letničního křesťanství k pneumatologii.

Pro vědecké zkoumání je užitečné opírat se o klasifikaci publikace New International Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements. Podle ní rozlišujeme zaprvé (klasické) letniční denominace jako Assemblies of God nebo Foursquare Gospel, které za svou existenci vděčí proslulému kalifornskému obnovnému hnutí Asuza Revival, zadruhé charismatická hnutí, tj. spirituální hnutí uvnitř etablovaných církví, která se letničním křesťanům podobají (největší z nich je charismatická obnova římskokatolické církve), a zatřetí neocharismatická hnutí, z nichž nejznámější jsou Vineyard v USA, nezávislé africké církve a hnutí domácích církví v Číně, jakož i nepřehledný počet nezávislých církví a seskupení po celém světě.

Na Filozofické fakultě v Brně byla v roce 2012 obhájena disertační práce Mgr. Jany Vávrové Maškové, Ph.D. "Religiozita Romů v městském prostředí. Případová studie baptistické skupiny Odel Hin Drom"

Tématem této práce je fenomén romské religiozity v městském prostředí. Práce je koncipována jako případová studie brněnského romského sboru hlásícího se k Bratrské jednotě baptistů. Práce se zaměřuje především na otázky spjaté s proměnou identity v důsledku konverze.

Letošní kulaté výročí dává příležitost znovu otevřít téma působení byzantských poslů Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Napřed je třeba připomenout, že křesťanství na území dnešní České republiky v té době již bylo přítomné. Jsou tedy věrozvěsty a apoštoly, tedy Božími posly, ve stejném smyslu, jako kdokoli, kdo vyznává Ježíše Krista a svědčí o víře v něj, tedy konkrétně v jejich případě od prvních misionářů a kazatelů Evangelia na našem území po dnešní svědky víry.

Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost. Svou cestou nezávislou na tomto proudu šla v té době apoštolská církev Východu, která se spokojila s Nicejsko-cařihradským vyznáním víry a neměla potřebu dogmatizovat další teze, v nichž se vyjadřuje víra. A pak to byly národní církve, například v Sýrii a Egyptě, pro něž Ježíš Kristus má jedinou boholidskou přirozenost. Zmíněný hlavní proud to formuloval poněkud odlišně: jediná božská hypostáze dvou přirozeností, božské a lidské. Ve dvacátém století se došlo k tomu, že šlo jen o formulační otázku, ne o rozdílnou víru.

I. 1620-1648

Období třicetileté války v českých zemích bylo dobou plnou prudkých zvratů, nadějí i zklamání. Nic nebylo definitivně rozhodnuto až do r. 1648.

Křesťané hlásící se k české reformaci a s nimi i ostatní evangelíci se dostali velmi rychle do situace druhořadých občanů a konečně byli postaveni úplně mimo zákon se všemi důsledky. Obnoveným zřízením zemským bylo ustanoveno římskokatolické náboženství jako jediné státem uznávané křesťanské vyznání. Nekatolíci byli nuceni přestoupit na katolicismus nebo emigrovat, pokud nebyli poddanými. Do emigrace tehdy odešla přibližně čtvrtina obyvatel. Až do konce války se emigranti nevzdávali naděje na návrat svobody dané Majestátem z r. 1609. O to větší trauma jim způsobilo definitivní řešení dané Vestfálským mírem.

Vídeňský dvůr i vedoucí činitelé římskokatolické církve se snažili o bezodkladné získání členské základny administrativně mocenskými prostředky. Vedle této hlavní linie, ať už v neúprosné nebo mírnější formě, se někteří představitelé začali zaměřovat i na vlastní obnovu v duchu tridentského koncilu.

Obecně lze konstatovat, že průběh jednotlivých fází třicetileté války s konečnou platností proměnil zápas o konfese v běžný zápas politicko-mocenský.