Dokudrama Jako letní sníh mapuje životní příběh Jana Amose Komenského, který se stal kvůli svým přesvědčením a názorům patrně nejznámějším českým vyhnancem. Většinu života strávil mimo svou vlast, ale přesto svými jedinečnými myšlenkami, které zaznamenal v téměř 200 knihách a spisů, zásadně předběhl svoji dobu a ovlivnil celý svět.

Film se natáčel v České republice, ale také v těch místech Evropy, ve kterých jsou nejpatrnější stopy působení Jana Amose, tedy také v Maďarsku, kde se mu podařilo vytvořit životaschopný model výuky pod heslem „škola hrou“. Příběh Komenského rámuje jeho rozhovor s malířem Rembrandtem, který kreslil jeho podobiznu. Na základě jejich rozhovoru se před námi odvíjejí jednotlivé epizody Komenského života. Ukazují, že Komenský byl nejenom nesmírně plodným autorem a skvělým myslitelem, ale také člověkem z masa a kostí, člověka láskyplného, sužovaného osobními tragédiemi i tehdejším překotným vývojem evropské společnosti. 

Ve ztvárnění hlavní role se vystřídají Alois a David Švehlíkovi. Významnou roli si zahraje také Vladimír Javorský nebo Igor Bareš, který ztvárnil malíře Rembrandta. 

20. listopadu 2020

Svědectví manželů, kteří odmítli kalvinismus.

Zdravím vás,

na vašem Faceboku jsem objevila pro mě a mého manžela zajímavou stránku: Koutek pro ex-kalvinisty, kde je několik zajímavých článků ohledně problematičnosti a odchodu od tohoto učení (které je dle nás ve většině denominacích hlásáno jako pravé evangelium Krista Ježíše).

Dle naší osobní zkušenosti ta zmiňovaná problematičnost souvisela nejen s naší nevědomostí, ale ze stran kalvinistických sborů i s určitým utajováním a zamlčováním toho, co kalvinismus učí.

V rubrice Koutek pro ex-kalvinisty na stránkách sitviry.cz vyšlo svědectví muže, který opustil kalvinismus.

Moje cesta k víře byla trnitá. Mé obrácení bylo dramatické. Z nervózního intelektuála se stal usměvavý bráška s Biblí v ruce. Téměř ze dne na den. Přátelé, kteří mě k víře přivedli, byli lidé neučení a prostí. Byla to ta nejlepší léčebná kúra mojí intelektuální pýchy. Zároveň se ze mě jako mávnutím kouzelného proutku stal fundamentalista.

Nějak jsem ztratil společnou řeč s nevěřícími kamarády. Zjednodušené a černobílé vidění světa, které jsem jim zvěstoval, jim šlo čím dál víc na nervy a postupně se mi začali vyhýbat. Trochu jsem si začal dělat starosti s tím, jestli je to všechno opravdu tak jednoduché a přehledné, jak tvrdím. Na každou situaci vhodný biblický veršík. Postupně a nepozorovaně se v mém srdci usídlil strach. Amputovat mozek jsem si nedokázal, i když jsem se o to poctivě pokoušel.

Na stránkách Síť víry vyšel článek Proč už nejsem kalvinista. Je to rozhovor s mužem, který opustil kalvinismus.

Jak jste se stal kalvinistou?

Uvěřil jsem v Ježíše ve sboru Acts29 (Skutky 29). Zajímavé na této denominaci je, jak jemní jsou v dávkování kalvinismu (na rozdíl od mnoha presbyteriánů nebo reformovaných baptistů, kteří učí přesně tomu, čemu věří). Sbor, ve které jsem byl, měla dokonce heslo, které znělo „jsme církví pro VŠECHNY lidi, aby objevili a prohloubili vztah s Ježíšem Kristem.“ V tomto sborovém kontextu nebyly „doktríny Milosti“ ve skutečnosti výslovně vyučovány; byli podprahově podsouvány. 

Když se ohlédnu zpět, teď snadno rozeznávám kalvínský jazyk, ale v té době jsem byl bezradný.

V roce 2008 zemřel jeden z předních českých biblistů profesor Jan Heller. Ve vědomí, že jeho putování životem se již chýlí ke konci, poslal v roce 2004 pro server www.vira.cz několik myšlenek k tomuto tématu. 

Putování

Rodíme se jako malá bezbranná holátka. Na čas jsme ukryti v maminčině náručí, pak nás tatínek vede za ruku do světa, chvíli v něm běžíme sami, pak pokud možno s někým, a když se to vydaří, také do něj uvedeme nějaké to holátko. A máme radost, když pak se už i samo a dobře rozeběhne.

Jenže pak se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, ba upne se k tomu, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno zahlédnout, že náruč toho, který nás miluje, a to navzdory všemu, co jsme tu pokazili, je stále otevřená, i když už tu s námi nejsou všichni, které jsme milovali.

Zápasil o opravdovost křesťanství, o následování Krista, o pravé vyznavačství – až ho tyto vnitřní postoje, které neměly daleko k pacifismu, přivedly ke konspiraci proti Hitlerovi. Na Zelený čtvrtek uplynulo 75 let od popravy Dietricha Bonhoeffera (1906–1945). 

Za svých takřka 50 let praxe,“ zavzpomínal později táborový lékař, který dohlížel na jeho popravu, „jsem nezažil, že by někdo čelil smrti s takovou odevzdaností do vůle Boží.“

Než byl Dietrich Bonhoeffer přivezen k samým hranicím Čech do Flossenbürgu k exekuci, strávil dva týdny v Buchenwaldu a předtím dva roky v berlínském věznění. Až do chvíle, než se prokázala jeho provázanost se skupinou, která se v červenci 1944 pokusila o odstranění Hitlera (Operace Valkýra, kterou měl spustit atentát provedený důstojníkem wehrmachtu Stauffenbergem), bylo jeho vězení poměrně mírné. Směl přijímat návštěvy, číst knihy, které mu rodina nosila, a psát dopisy. Výběr z těchto dopisů, vlivných v pozdějším teologickém diskursu, vyšel u nás ve svazku Na cestě ke svobodě.

Ve chvíli osobních ztrát i obecných ohrožení či katastrof se často setkáváme s názorem – někdy míněným jako útěcha, jindy jako pouhé konstatování –, že všechny bolesti, či dokonce všechno zlo kolem nás je tu z Boží vůle.

Takový názor na základě biblické zvěsti rozhodně nesdílím. Věřím, že Bůh zjevil svou vůli zřetelně a jednoznačně v Ježíši Kristu. Ten nikomu bolest nepůsobil, naopak uzdravoval, a ty, kdo si nějaké „klepnutí přes prsty“ zasloužili, trestal jenom slovem. To podle mne znamená, že to zlé či bolestivé, které se děje – to, které si lidé navzájem působí nebo které se jim přihodí – Boží vůlí není. Bůh to „dopouští“ – tím, že dal svému stvoření svobodu. Toto dopřání svobody patří k „dobrotě“ stvoření. Když je ta svoboda zneužita nebo když se věci někdy nevyvinuly tak, jak by měly nebo jak bychom si přáli, nepochybuji, že Bůh dělá vše, aby se i uprostřed toho oslavil jako náš dobrotivý Otec. Proto i zlo, které se díky té svobodě stvoření proti dobrému prosadilo, dokáže vždy nějak použít ve prospěch toho, co jeho vůlí skutečně je, a to je především naše víra, láska a naděje.

Přinášíme první z příběhů žadatelů o azyl, kteří v České republice čekají již druhý rokem na rozhodnutí našich úřadů. Pro jejich bezpečnost nezmiňujeme žádné konkrétní město ani místo, ostatní jména jsou vynechána a podepisujeme je přezdívkou. Pro tuto ženu jsme vybrali jméno Eva. 

Jsem křesťanka, věřím v Boha od roku 2010. Moje matka věřila v Boha už když jsem byla teenager. V té době k nám často přijížděla policie a obtěžovali nás. Později během nehody zemřel můj otec a matka z toho onemocněla. Nicméně policie nás nepřestala sledovat a opakovaně mé matce vyhrožovali, pokud jim nevydá křesťanskou literaturu. Tlak byl tak veliký, že má matka téměř spáchala sebevraždu. Často jsme se stěhovali, ale policie nás vždy brzo našla. Během méně než dvou let jsme se stěhovali čtyřikrát. Často jsem si měnila telefonní čísla, aby mě nemohli sledovat.

V červnu 2012 byl policií zadržel bratr z církve, kterého jsme často hostili. V prosinci jsem byla zadržena já sama, ve chvíli, kdy jsem zvěstovala evangelium. Bez předložení jakýchkoliv dokladů mě násilím prohledali, vyfotili a naložili do přepravního prostoru policejního auta. Po příjezdu na policejní stanici mě vyslýchali dva policisté a dvě policistky. Chtěli znát informace o mé osobě a informace o sboru. Vzali mi otisky a vzorky krve. Vyhrožovali mi, že pokud jim neřeknu všechno o sboru, tak mě pošlou městského vězení a nebo mě dokonce zabijí. Také dodali, "člověk může žít dobrý život pouze když věří v Čínskou komunistickou strana (CCP). Je správné následovat CCP. Pokud věříš v Boha, půjdeš do vězení. A proto bys měla přestat věřit v Boha."

Mistr čtyř univerzit, ale také enfant terrible přelomu 14. a 15. století – to byl Jeroným Pražský, neprávem opomíjená osobnost českých dějin. Premiéru portrétního dokumentu uvádíme u příležitosti 600. výročí jeho mučednické smrti. Režie M. Petřík

Hrané dokudrama „Poslední útěk Jeronýma Pražského“ režiséra Lubomíra Hlavsy vzniklo podle scénáře dramatičky a spisovatelky Mileny Štráfeldové. Nejedná se o věrnou historickou rekonstrukci života tohoto prvního českého filozofa, teologa, mistra čtyř evropských univerzit, cestovatele a také vyslance ve službách krále. Režisér se s určitou mírou fabulace a nadsázky rozhodl zdůraznit především poselství, které Jeroným hlásal, a které silně rezonuje i s dnešní dobou.

Když například zaznívá z úst mocných věta „vždyť to jsou všechno jen pouhá slova“, připomene nám to nejspíš i tu dnešní devalvaci obsahu a významu slov. V kontextu s tragickým naplněním Jeronýmova života se pak nabízí otázka, jak my sami jsme odhodláni se dnes postavit k určitým skutečnostem, které hýbou společností.

Významný filozof a teolog byl ztělesněním horlivého středověkého intelektuála, který vášnivě vstupoval do náboženských disputací. I když se mu pokaždé dařilo uniknout z rozpoutaných konfliktů, nakonec jej dohnal stejný osud jako jeho současníka Jana Husa (2007). Připravil M. Kučera

Ve své praxi se někdy nevyhneme služby u lože umírajícího. Tato služba je nejtěžší, nejsložitější a nejnáročnější, než jakákoli jiná služba. Při této službě musíme u lože nemocného uhlídat nejen svá slova (což ve snadné), ale i své myšlenky, což je daleko obtížnější, vyžadující tvrdou disciplínu. Svými myšlenkami totiž můžeme umírajícímu i ublížit. Přistupujme k umírajícímu s láskou a cílem, pomoci mu nalézt pokoj. Umírající, i když nijak tělesně nereaguje, vnímá naše myšlenky a to i v případě, že jeho sluch je již vyřazen. Při umírání člověka je podstatná jen jeho duše. Umírající, který neuznává Spasitele za Pána, vždy zažívá stav extrémní tísně a touží po pokoji - ale ten mu může dát jen On!!!Ef. 2:14 "Nebo onť jest pokoj náš, . . ."Ale i věřící v Pána potřebuje naše povzbuzování, modlitby a čtení Písma, protože právě na něj Satan, který hledá, koho by pohltil (1Pt. 5:8), bude útočit! 

Pro tento případ definuji lidskou duši jako myslící princip, existující, vnímající a myslící nezávisle na lidském těle, jehož možnosti po opuštění lidského těla vzrostou SKOKEM - viz Závěr.

Západem podporovaná emigrace Syřanů je v podstatě deportací. Zbavuje Sýrii vitálních sil, které jsou nezbytné k rekonstrukci země po válce. Nepomáhá však ani těm, kdo odjíždějí. Lepší život, který hledají, mohou nalézt jedině v Sýrii – domnívá se melchitský metropolita Aleppa, arcibiskup Jean-Clément Jeanbart. V těchto dnech pobývá v Paříži na pozvání nadace Kirche in Not, aby podal svědectví o tom, co se v Sýrii děje, a ostrými slovy kritizuje západní země. Netají se tím, že je stále přesvědčenější o tom, že jeho vlast padla za oběť mezinárodnímu spiknutí.

Za realistické řešení konfliktu považuje jedině ruský scénář, to znamená podporu prezidenta Bachara al-Assada v boji proti všem povstalců, včetně těch, o nichž se chybně mluví jako o umírněných. Arcibiskup Jeanbart zdůrazňuje, že prezident má silnou podporu národa a jeho odstoupení by vedlo k občanské válce a rozdělení Sýrie mezi sousední země.

17.1.2016. Katja Schneidtová žila v menším německém městě. V době, kdy došlo k událostem, jež líčí, jí bylo něco přes 20. Své zážitky sepsala v knize "Gefangen in Deutschland" nebo v českém překladu "Uvězněna v rodné zemi" – s podtitulem "Jak mě můj turecký přítel unesl do paralelního světa islámu."

Káťa si zakládala na tom, že je samostatná žena, která ví, co chce a raději bude při studiu pracovat, než aby musela bydlet s matkou. Otec rodinu opustil již před lety. Káťa si tedy pronajala malý byt a našla si práci servírky v restauraci, kde – vzhledem ke studijním povinnostem – pracovala spíše po večerech. Všimla si, že do restaurace chodívá snědý mladý muž, který ji se zájmem pozoruje. Když jednou po práci odcházela, čekal na ni a nabídl se, že ji sveze autem domů. Odpověděla, že s cizími lidmi nikam nejezdí. On však zavtipkoval, že již není cizí, protože se v restauraci vídají několik týdnů. Protože se jí líbil a choval se galantně, slovo dalo slovo a záhy spolu bydleli.

Ukázalo se, že Mahmúd je Turek, ale se svou širší rodinou žije v Německu již přes dvacet let. Tomu ostatně nasvědčovala i jeho dobrá němčina. Byl zaměstnán u svého otce, který vlastnil obchod se zeleninou. Mahmúd jí kupoval dárky a všemožným způsobem dával najevo, jak je pro něj důležitá. Brzy jí řekl, že práce servírky je pod její úroveň. On přece všechny výdaje domácnosti zajistí, takže Káťa nemá zapotřebí pracovat po večerech v nějaké hospodě, kde ji okukují cizí muži.

Abuna (otec) Benjamin Shamoun je zástupcem představeného kláštera sv. Matouše („Mor Mattai“) nedaleko iráckého Mosulu. Tento klášter založený v roce 367 patří k nejstarším křesťanským klášterům na světě a nachází se jen několik kilometrů od hranice Islámského státu.

Abuna Benjamin přijel do České republiky na pozvání Nadačního fondu Generace 21, jenž usiluje o to, aby česká vláda přijala 153 křesťanů z uprchlických táborů v iráckém Erbílu. Res Claritatis spolu s redakcí RC Monitoru využily této jedinečné příležitosti k rozhovoru s otcem Benjaminem.

Po pátečních teroristických útocích v Paříži a následném odvetném leteckém úderu Francie se opět dostává na pořad dne zdánlivě jednoduchá otázka: Jak porazit Islámský stát.

Otec Benjamin, syrský pravoslavný kněz působící v iráckém Erbílu, s českým premiérem Bohuslavem Sobotkou vyjednal možnost přijetí 152 křesťanů prchajících z Iráku a Sýrie před Islámským státem. V rozhovoru pro HlídacíPes.org koncem října otevřeně mluvil o islámu, hrozbě, již vidí v současné uprchlické vlně mířící do Evropy, Islámském státě i o tom, jak ho porazit.

Benjamin Shamoun patří k Syrské pravoslavné církvi, je mnich z kláštera sv. Matouše (založeného roku 363), který leží jen pár kilometrů od fronty a území ovládaného Islámským státem. Stará se spolu s dalšími duchovními o uprchlický tábor, v němž žije přes 400 rodin.

Jana Smrčková (*1969) prošla profesemi jako osobní asistentka nebo pečovatelka. Vystudovala gymnázium, pak uměleckou nástavbu se zaměřením na textilní krajku, pracovala v muzeu, v kanceláři i v malé fabrice. Po čase naplněném hlavně péčí o děti a rodinu vystudovala na Husově institutu teologických studií v Praze misijně-charitativní činnost. Nyní pracuje jako sociální pracovnice. Před šesti lety, v době, kdy pracovala na zkrácený úvazek, se přidala k péči o uprchlickou rodinu z Barmy a zůstala u toho do dneška.

Jak dlouho se v Novém Městě na Moravě s rodinami z Barmy setkáváš?

První rodina přišla před šesti lety, dva roky nato druhá. Věnovala jsem se jim hodně, protože jsem měla díky zkrácenému pracovnímu úvazku více času. Před dvěma lety přišla ještě jedna paní s holčičkou, která se tu také usadila. Druhé a třetí rodině jsem byla oficiální osobní asistentkou.

Jak se k nám uprchlíci dostali?

V Barmě žijí desítky rozmanitých etnických skupin. Naprostá většina obyvatel dosud žije tradičním způsobem života, západní civilizací nepoznamenaným. Je známo, že v Barmě vládne vojenská junta, je to asi nejtvrdší vojenský režim na světě. Ty „naše“ rodiny navíc pocházejí z etnických menšin, jedna žila u hranic s Indií, druhé dvě na opačném konci Barmy, u hranic s Čínou. Menšiny usilují už několik desetiletí o autonomii, ale kvůli nerostnému bohatství v těchto oblastech to stát nechce dopustit a aktivní občany perzekvuje. Roli hrál také hladomor, způsobený přemnožením krys, a zadržovaná humanitární pomoc pro tyto menšiny. Situace v Barmě je velice složitá. Je zde na sto třicet různých jazyků, každá z etnických skupin mluví jinak. Náboženská různost také hraje svou roli. Většinová společnost vyznává buddhismus, ale tyto rodiny jsou křesťané. I to je v Barmě důvod k pronásledování. V minulosti v těchto oblastech působili baptističtí misionáři z Ameriky, takže zdejší rodiny jsou baptisté.

Rozhovor s Benjamenem Shemonnem o životě ve stínu Islámského státu

Česko v říjnu navštívil Otec Benjamen Shemonn z Iráku, který žije v jednom z nejstarších dosud fungujících klášterů světa, v klášteře sv. Matouše na hoře Alfaf severně od Mosulu, založeném již roku 363. V současné době ovšem starobylé irácké křesťanství prochází těžkou zkouškou a Otec Benjamen byl vyslán do Evropy, aby žádal o pomoc. Měli jsme příležitost mu položit několik otázek.

Můžete nám prosím říct něco o sobě?

Narodil jsem se roku 1975. Vystudoval jsem matematiku v Mosulu a po absolvování jsem začal ještě studovat teologický institut v Mosulu. Roku 2003 jsem se stal mnichem a pokračoval jsem další tři roky ve studiu teologie v Egyptě. Pak jsem šest let sloužil v pastoraci ve Švédsku a rok v Londýně. Teď jsem v klášteře sv. Matouše (klášter Mar Mattai) v severním Iráku, asi 20 km od Mosulu. Mosul je okupován Islámským státem (IS), klášter je ještě na území ovládaném Kurdy.

Jaké církvi tento klášter patří?

Je to syrská pravoslavná církev, jedna ze starobylých východních církví. Je nás v klášteře sedm mnichů a biskup. Co se týče naší pastorace, celkem pečujeme o asi 4000 rodin.

Nabil Costa, zástupce Evropské baptistické federace pro Blízký východ

Když se historikové ohlédnou zpět za rokem 2015, bude pravděpodobně připomínán jako rok, ve kterém byl dopad války v Sýrii také pocítěn v Evropě.

Evropané začínají potkávat statisíce obětí hrůzného konfliktu v Sýrii a Iráku na svém vlastním území. Chápu obavy, které mnoho Evropanů z přílivu uprchlíků má. Změní vaši kulturu a způsob života? Vezmou vám vaše domovy, práci nebo sociální výhody? Co když jsou někteří z nich ekonomičtí přistěhovalci? Nemůže vstřícnost ohrozit národní bezpečnost? Nemůže být také v ohrožení náboženská svoboda?

Chápu tyto obavy. Za čtyři roky v mé rodné zemi, Libanonu, jsme čelili těmto obavám, žili těmito zkušenostmi a stále se potýkáme s těmito otázkami. Čtvrtina naší populace jsou nyní syrští uprchlíci. Vynakládáme úsilí na to, aby měli zajištěné jídlo, ubytování a děti výuku. Vyskytují se také bezpečnostní problémy s islámskými fundamentalisty, kteří se snaží prosadit v severním Libanonu.

Zpočátku se křesťané v Libanonu báli pomáhat prchajícím Syřanům. Historie plná svárů mezi oběma národy zavdala příčinu k nepřátelství. Báli jsme se pomáhat muslimům. Brzy jsme si uvědomili, že většina uprchlíků jsou nevinní lidé, kteří žili v míru a nemají nic společného s konfliktem. Blízký východ zaplatil vysokou cenu za bitvy našich vládců. Vládcové bojují a lidé na to doplácejí.

Duben roku 2003 jsem strávil v USA. Tento měsíc byl jedním z nejdůležitějších pro formování mého věroučného směřování. Do té doby jsem byl tradičně evropsky protiamerický a byl jsem přesvědčen, že všechno křesťanské zlo pochází z USA. Avšak pár dní mezi americkými křesťany mne přesvědčilo o opaku a stal jsem se obhájcem USA. Dnes navštěvuji sbor, který založili američtí misionáři.

Americká zkušenost

Jednoho dne jsem v USA také navštívil letniční teologickou vysokou školu (nebudu ji jmenovat). Při tom všem mne zaujaly dvě osoby. Jednou z nich byl profesor teologie, který se těšil asi pěti doktorátům. Nechal mne u sebe bydlet a odpovídal trpělivě na všechny mé možné i nemožné teologické dotazy. Obdivoval jsem jeho trpělivost a erudici. Druhý byl profesorem církevní historie a přiznám se, že zřejmě má angličtina na něho neudělala velký dojem. Alespoň mi to tak připadalo.

Poľský novinár a politológ Andrzej Grajewski cestuje na východ Ukrajiny často. Okrem vojny a utrpenia s ňou spojeného, si všíma aj to, ako tam funguje náboženský život.

.aká je dnes situácia na východe Ukrajiny z pohľadu náboženského života?

Dochádza tam k náboženským čistkám. V tejto chvíli v oblastiach pod kontrolou proruských separatistov nefunguje žiadna iná farnosť, okrem farností  Ukrajinskej pravoslávnej cirkvi Moskovského patriarchátu.  Na vysvetlenie treba povedať, že na východe Ukrajiny sú dve silné pravoslávne cirkvi: Ukrajinská pravoslávná cirkev Moskovského patriarchátu (autonómna súčasť Ruskej pravoslávnej cirkvi) a Ukrajinská pravoslávna cirkev Kyjevského patriarchátu, ktorá presadzuje nezávislosť na Moskve. Práve pravoslávni biskupi, ktorí patria pod Kyjevský patriarchát boli z týchto území vyhnaní. Rovnako sú vyháňaní aj gréckokatolícki kňazi. Odísť musel aj gréckokatolícky biskup z Donecka. Jeho úrad bol obsadený separatistami a zapečatený. Nefungujú ani rímskokatolícke farnosti, ľudia sú bez kňazov. Treba povedať, že z týchto oblastí odišlo aj veľa veriacich: pravoslávnych Kyjevského patriarchátu, gréckokatolíkov, rímskych katolíkov. Takže tá čistka sa deje akoby na dvoch úrovniach, odchádzajú kňazi aj veriaci. Opustiť región muselo aj veľa protestantských pastorov, ktorí boli v tejto oblasti veľmi aktívni. Dvoch z nich v Slovjansku zavraždili separatisti.

Nedávné teroristické útoky pohledem bývalého muslima, který se přestěhoval do České republiky a stal se z něho křesťan.

Salman Hasan vyrůstal v Iráku jako tradiční muslim, dnes žije ve východních Čechách, je ředitelem křesťanské humanitární organizace a varuje před hrozbou islámu.

"Proč by se měli muslimové cítit víc uraženě než papež nebo francouzský prezident?" Bývalý muslim tak naráží na karikatury francouzského časopisu Charlie Hebdo, kvůli kterým začátkem ledna teroristé zastřelili 12 lidí.

Vymítání ďábla a zlých duchů. Pro mnohé praktika ze středověku, podle církve služba, která má své místo i v 21. století. Ani Plzeň není výjimkou a má svého exorcistu. Je jím Alvaro Grammatica, původem Ital, který se exorcismem zabývá od roku 2007.

„Dnes jsou některé projevy ďábla viditelnější, protože tu není cenzura jak ze strany křesťanů, tak nevěřících jako v minulosti," míní kněz, který působí v Plzni–Liticích.

Význam exorcistů vyzdvihl nedávno i papež František. „Exorcisté zvláštní službou ve společenství s biskupy prokazují lásku a přívětivost církve vůči těm, kdo trpí působením zlého," vzkázal účastníkům kongresu v Římě. „Jsem rád, že o tom papež František mluví, protože laický svět naslouchá, a tím, že hovoří o týchž věcech, ale jiným způsobem, než dřívější papežové, zvedá se o exorcismus zase vlna zájmu. Jen nesmíme pořádat hony na posedlé jako dříve na čarodějnice," dodává Grammatica.

Máma dala slib Bohu, že jestli se vdá a první dítě bude kluk, tak ho zasvětí jako kněze

Ve středním Polsku kdysi žila malá skupina českých evangelíků, kteří sem, do tehdy ještě Pruského království, přišli v 18. století za vlády Fridricha II. Velikého. „Z Čech byli vyhnáni někam, kde je náboženská svoboda, která v Čechách nebyla v tom smyslu, že katolická církev prohlásila jen výlučně její učení jako pravé.“ Po druhé světové válce se většina z nich vrátila do vlasti svých předků, do Československa. Jedním z nich je baptistický kněz Richard Novák, který se narodil 24. dubna 1930 v polském okrese Kępno. Předválečné hranice probíhaly jinudy, než jak je známe v současnosti, a tak se dům Novákových nacházel pár kilometrů od německých hranic. „Proto se tam mluvilo i polsky, i německy, i staročesky.“

Dne 5. srpna 2014 odešla na věčnost nositelka ceny Olgy Havlové Jana Hrdá. Dlouhodobě se angažovala v nejrůznějších organizacích zdravotně postižených, a byla také aktivní křesťankou, členkou sboru Bratrské jednoty baptistů v Praze na Vinohradech.  Radio Proglas v pořadu "Mezi slovy" přineslo její vzpomínková medailon.

Do roku 1982 žila Jana Hrdá obyčejným životem zemědělské inženýrky, manželky a matky dvou malých dětí. Po těžké autohavárii, při níž ochrnula na všechny čtyři končetiny, se musela vyrovnávat nejen se změněným tělesným stavem, ale také s odchodem manžela a hledáním nového smyslu života. Nalezla jej  v angažované práci pro zdravotně postižené - nebýt jejího úsilí, těžko by byla přijata celá řada zákonů, která těmto našim spoluobčanům výrazně zjednodušuje život. 

Zveme přátele naší milované sestry, paní

Ing. Jany Hrdé

na slavnostní rozloučení s touto skromnou, vzácnou ženou, která, ač jako příčně ochrnutá po autohavárii, žila 32 let životem plným služby lidem v nouzi.

Rozloučení se koná ve velkém sále modlitebny BJB na Jiřího náměstí, Vinohradská 68

v sobotu 13. září od 14 do 18 hodin.

Rozhovor s Jonnym Scaramangou, britským hudebníkem, spisovatelem, učitelem na základní škole a autorem blogu s názvem Leaving Fundamentalism (Opouštění fundamentalismu), který se zabývá aktivizací společnosti proti křesťanskému fundamentalismu, konkrétněji pak proti mezinárodní organizaci Accelerated Christian Education. Ta přibližně ve stovce zemí prosazuje vzdělávání založené na fundamentalistickém chápání Bible.

Rozhovor v plném anglickém znění pod názvem Leaving fundamentalism: an interview with Jonny Scaramanga je k dispozici na adrese http://lotharlorraine.wordpress.com