Moje cesta k víře byla trnitá. Mé obrácení bylo dramatické. Z nervózního intelektuála se stal usměvavý bráška s Biblí v ruce. Téměř ze dne na den. Přátelé, kteří mě k víře přivedli, byli lidé neučení a prostí. Byla to ta nejlepší léčebná kúra mojí intelektuální pýchy. Zároveň se ze mě jako mávnutím kouzelného proutku stal fundamentalista.

Nějak jsem ztratil společnou řeč s nevěřícími kamarády. Zjednodušené a černobílé vidění světa, které jsem jim zvěstoval, jim šlo čím dál víc na nervy a postupně se mi začali vyhýbat. Trochu jsem si začal dělat starosti s tím, jestli je to všechno opravdu tak jednoduché a přehledné, jak tvrdím. Na každou situaci vhodný biblický veršík. Postupně a nepozorovaně se v mém srdci usídlil strach. Amputovat mozek jsem si nedokázal, i když jsem se o to poctivě pokoušel.

Ten strach se ale netýkal víry, lásky a naděje. Netýkal se evangelia. Vůbec. Týkal se stáří zeměkoule, přírodovědy, autorství Izajáše a tak podobně. Uvědomil jsem si, že mnohé názory, které jsem bezděky přijal, jsou mi vlastně podezřelé. Zdálo se, že zbytek života strávím strachem. Strachem, že je to všechno trochu jinak. Vnitřní nejistotu jsem ale svědomitě přebíjel sveřepou zbožností. A měl jsem docela často vztek na ty, kdo byli na rozdíl ode mě „vlažní“

A pak to přišlo. Uvědomil jsem si, že se ze mě stal nerudný a protivný člověk. Ba co víc, že jsem byl k lidem laskavější a velkorysejší, když jsem byl nevěřící. Postupně mi došlo, že v urputné snaze udržet si černobílé vidění světa čím dál častěji zápasím s úzkostí a hněvem. A to je problém fundamentalismu. Jeho příznakem je strach. Strach, že to není pravda. Strach, který vede k tvrdosti srdce. Naštěstí mi docela brzo došlo, že dokud jsem v tomhle rozpoložení, můžu kolem sebe šířit tak leda zakyslou zbožnost, ale určitě ne víru, lásku a naději. Sám sobě jsem nejvíc připomínal věčně naštvaného farizeje.

Fundamentalismus je nemoc víry. Ale naštěstí nefunguje. Proč? Protože náboženské předpisy a věroučné definice nemohou naplnit srdce pokojem a radostí. To může jen živý vztah s Hospodinem.

Pak jsem začal studovat teologii. Dozvěděl jsem se, kolik existuje způsobů, jak přesvědčivě zpochybnit úplně všechno. Kolik existuje intelektuálních výmluv, když nechci následovat Krista. Zdálo se, že stačí přečíst dvě tři brožury od Bultmanna a z Bible mi zbyde jen to, co se mi líbí. Ostatní můžu klidně zahodit jako dávno překonané harampádí. Můžu si vymodelovat Pána Boha k obrazu svému. Můžu si obsah víry upravit „na míru“, abych se nemusel měnit, abych nemusel nést kříž, abych nemusel milovat bližního jako sebe samého.

A tak se ze mě stal oduševnělý liberál. Poškleboval jsem se prostoduché víře svých bývalých spolubrášků. A pak mě to zase doběhlo. Uvědomil jsem si, že se ze mě stává pyšný snob, přesně ten typ, který jsem jako nevěřící nemohl vystát. Se spolužáky na fakultě jsme se do omrzení vysmívali dobrosrdečným charismatikům. Skoro jako kdyby ti hloupí bráškové existovali jen proto, abychom si z nich mohli utahovat.

Myslím si, že jestli je typickou neřestí fundamentalismu strach, typickým projevem liberalismu je pýcha. Liberálové jsou docela často mělké duše. Potom, co jsme na studiích po tisící slavně zvítězili nad stupiditou fundamentalistů, vždycky se rozhostilo ticho. Neměli jsme co nabídnout. Jen hořký humor.

Naštěstí jsem měl kolem sebe několik moudrých věřících přátel, kteří se mnou neztratili trpělivost. Vydrželi moji fundamentalistickou úzkost a později moji liberální pýchu. A obojí bylo nesnesitelné, to už dneska vím. Ale nevzdali to se mnou. Jejich víra byla založena hlouběji, než je rozcestí mezi fundamentalismem a liberalismem.

Myslím si, že sklony k fundamentalismu a k liberalismu můžeme docela dobře chápat jako dva různé temperamenty, které se vlastně mohou vzájemně vyvažovat. Fundament znamená základ, libertas znamená svoboda. Někteří věřící budou zdůrazňovat především pevné základy, proč ne, když to budou dělat s láskou a s pokorou. Jiní budou zdůrazňovat evangelijní svobodu. Proč ne, když to nebude záminka k sobecké svévoli a k mělkosti ve víře.

Ať už jsou fundamentalismus a liberalismus projevy odlišných temperamentů nebo jednotlivá stádia na cestě k duchovní zralosti (jako to bylo u mě), naše nejdůležitější rozhodování nespočívá v abstraktní volbě mezi těmito dvěma možnostmi. Spočívá v každodenním radikálním následování Krista. V konkrétním a praktickém uskutečňování Ježíšova bytí pro druhé.

Pavel Hošek