Notabene - Hydepark baptistů - Ad komentáře ke článku Biblické křesťanství, teologie a baptisté

Nevím, z čeho „Zahradkar“ usoudil, že můj text byl „exkurzem do historie“ psaný „ve snaze o nezaujaté vysvětlení fakt“. Nehledě na to, že takovou ambici by dnes nikdo asi nemohl brát úplně vážně, připomínám, že jsem nijak zastíral, že ne všichni baptisté se k radikální reformaci a jejímu odkazu hlásí. Mezi českými i slovenskými baptisty zkoumajícími svou duchovní identitu však tento trend vždy převažoval, zčásti asi i pro hlubokou kulturně-historickou stopu, kterou na Moravě a na Slovensku zanechali habáni. Byl tu však i vliv mezinárodního baptistického semináře, na kterém mnozí čeští a slovenští kazatelé aspoň krátkodobě studovali, ať už v době, kdy sídlil ve švýcarském Rüschlikonu nebo později v Praze: Všichni jeho učitelé a v první řadě jeho historici na „křtěnectví“ navazovali. Z dostupných studií o baptistické identitě, vydaných Bratrskou jednotou baptistů, tento vliv či zájem dokumentují především sborník 100 let života víry z roku 1989 a kniha Příběh křtěnců od Williama R. Estepa z roku 1991. Za zmínku stojí i Pravda je nesmrtelná, sborník příspěvků k 490. výročí smrti Balthasara Hubmaiera z roku 2018.

Z významných děl věnovaných baptistické identitě a zdůrazňujících její duchovní návaznost na radikální reformaci doporučuji především Baptist Roots: A Leader in the Theology of a Christian People (vyd. C. W. Freeman, J. Wm. McClendon, Jr. a C. R. Velloso da Silva, Judson Press, Valley Forge 1999) nebo Communities of Conviction: Baptist Beginnings in Europe (European Baptist Federation 2009) od Iana M. Randalla, posledního baptistického historika působícího v IBTS v Praze, kde lze nalézt hojné odkazy na prameny a další literaturu. I poslední ředitel pražské éry IBTS Keith G. Jones přispěl k tomuto tématu spiskem A Believing Church: Learning from some contemporary Anabaptist and Baptist Perspectives (Baptist U_nion of Great Britain, 1998).

Pokud jde o vlastní prameny, na ty je třeba uplatnit „hermeneutiku podezření“. Anabaptistické spisy, které se dochovaly, mohou někdy tíhnout až k sebe-idealizaci, baptistické se mohou zase snažit vzbudit dojem, že s těmi „heretiky“ a nonkonformisty z 16. století nemají ani historicky, ani duchovně nic společného. Nejobjektivnějším pramenem tak bývají protokoly z výslechu křtěnců.

Nevidím důvod věnovat se posledním poznámkám komentátora „rakato“, protože nepřinášejí nic nového. Jeho tvrzení o mých „krkolomně poskládaných argumentech“, které jsou „složitou a nesourodou směsicí všeho možného“, přecházím úsměvem. Podobně i poznámku o mém údajném „arogantním až kacířském“ tvrzení, že „v Písmu nemáme dovolání ohledně Boží autority“. Rakato buď nerozumí tomu, co čte, nebo dělá, že nerozumí, a tak mate čtenáře. Ti soudní z nich si svůj úsudek udělají sami.

Na doklad svých vývodů o „nadpřirozeném prolínání nadčasového s časovým“ uvádí Ef 1,4-5. Tam však nic takového není. Apoštol zde říká, že Bůh nás v Kristu „již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří“, že ve své lásce nás „předem určil, abychom … byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.“ Neboli, milostivé vyvolení hříšného lidského pokolení k úzkému obecenství uskutečněné v Kristu je původním a svobodným, ničím nepodmíněným úradkem Boží lásky, na který nemá vliv ani to, jak na tom sami jsme. Nemůžeme si je zasloužit a nic nás o ně také nemůže připravit (Řím 8,38n). „Mimočasovou přirozenost“ Ježíše Krista bychom v těchto doxologiích (oslavných hymnech) marně hledali.

Protože obvinění z kacířství (falešného učení) se ze strany samozvaných obránců pravověří dostávalo nejčastěji právě křtěncům, zdráhám se tento výraz užívat. Ale pokud si něco zaslouží takové označení, je to každé rádoby-křesťanské mluvení, které není evangeliem, které mluví o Kristu, aniž by sdělovalo něco opravdu nového a zároveň dobrého, které, i když má o sobě vysoké mínění a zaštiťuje se „biblickými pravdami“, svým adresátům nepomáhá, neobjevuje pro ně nové, dříve netušené možnosti, nepřináší jim pravý pokoj (šalóm) a nevede je k víře jako důvěře a věrnosti.

Těm, jejichž orientaci v problematice „teologického liberalismu“ Wikipedie – na rozdíl od našeho komentátora – nestačí, věnuji svůj starší text Americká „liberální“ teologie.

Petr Macek