Reakce Antonína Váhaly na výzvy Ivana Stanka
Datum: Úterý, 09. červen 2015 @ 00:43:56 CEST Téma: Principy
Vážení
bratři a sestry, rád bych
reagoval na příspěvek pana Ivana Stanka (jehož text se nachází zde a zde), který byl
zaslán BJB sborům (27. května 2015). Nejprve bych na úvod vyjádřil souhlas s tím,
co je uvedeno na začátku tohoto dopisu tedy to, že BJB stojí před historických
rozhodnutím, které udá směr jakým se BJB bude v budoucnosti ubírat.
Také
bych vyjádřil souhlas s myšlenkou, aby církevní soužití existovalo
v duchu A) řádné interpretace slova (pravdy), B) křesťanské lásky, C) tolerance,
a D) s ohledem na baptistické kořeny, ne však ve smyslu jak je uvedl a
vysvětlil autor příspěvku. V jeho podání tyto motivy postrádají nezbytnou
kvalitu a propracovanost, která je nezbytná k seriózní argumentaci.
A.
Je
přesvědčení o "jedné interpretaci pravdy" opravdu iluzí? Jsem rád, že autor
pochopil rozdíly, které setrvávají mezi BJB a ŘKC a rozhodl se podpořit návrh
na ukončení spolupráce s ŘKC. Toto asi autor neměl na mysli, když svůj
článek psal. Moje (ne)pochopení toho co autor říká, ilustruje, že pokud člověk
přestane hájit základní pojem autorského záměru a odevzdá toto rozhodnutí
čtenářům (jak to propagoval Jacques Derrida a další postmoderní autoři),
jakákoliv komunikace se stává téměř nemožnou. I autor příspěvku psal
s určitým záměrem a očekával, že jeho čtenáři mají schopnost najít "jednu
interpretaci" slov. Pokud by o tom nebyl přesvědčen, bylo by pro něj zbytečné
vůbec něco psát. Je proto zcela nelogické na jednu stranu propagovat myšlenku
mnoha interpretací a autorských záměrů, a pak zcela paradoxně, použít pravý
opak (tj. systém jedna intepretace) na vyjádření své myšlenky. Toto je při
nejmenším nekonsistentní.
Odvolávání se na historii křesťanství jako příklad
podporující mnohočetnost interpretací je přinejmenším naivní. Tento argument
spíše podporuje, nežli oslabuje přesvědčení o "jedné interpretaci pravdy." V teologickém
světě debat, herezí, a doktrín bylo přesvědčení o poznatelnosti a pochopení
správného záměru biblického textu nepostradatelné. Pokud by tomu tak nebylo tak
by k dnešní církvi patřili potomci Areiose (SJ), modalisté, či mormoni a
koncil v Nice by byl hloupou fraškou kvůli jednomu písmenku (homoiousios vs. homoousios). Protože věřící byli přesvědčeni o správné a jednotné
interpretaci Bible nejsou dnes tyto hereze součástí křesťanské věrouky. Námitka,
ve smyslu že otrokářství bylo původně odůvodněny biblicky, byla již v minulosti
adresována (např. Tim Keller, Reason for
God, str. 62-65.)
B.
Autor,
se svými komentáři také dotýká otázek, co lze a nelze, dle jeho názoru,
považovat za biblickou lásku.
1. Naznačuje
snad autor, že přesvědčení o správné interpretaci textu (Bible) je znakem
nebiblické lásky?
2. Připadá
mu nebiblické milovat ty, kteří jsou nám blízcí svým myšlením a také tím co
říkají (tedy křesťany-protestanty)?
3. Vidí
snad biblickou lásku v rozporu s dialogem, který se vyznačuje učitelským
postojem jednoho ke druhému, je množinou samostatných monologů, pokusem
přesvědčit ostatní na svoji stranu?
Pokud
nám jde tedy o pochopení a projevení biblické lásky, což jak autor správně
naznačil je důležité, měli bychom vycházet z biblického textu a ne
z našich osobních představ. Našli bychom tedy výše uvedené popisy (ne)biblické
lásky v Bibli?
1. Na
adresu prvního bodu bychom si mohli připomenout Ježíšova slova saduceům, kterým
řekl, že bloudí, protože neznají Písma ani Boží moc (Matouš 22,29). Ježíš
poukázal na to, že saduceové špatně vyložili SZ, že jejich interpretace byla
chybná. Ježíš tedy hájil "jednu interpretaci pravdy" byl tedy tím pádem
nemilující? Bylo by tedy od Ježíše více láskyplné (biblické) ponechat saduceům
jejich mylnou interpretaci?
2. Druhý
bod nám poskytuje podobné dilema, pokud nám jde o to definovat lásku biblicky.
Jak Ježíš tak i třeba apoštol Jan vyzývali věřící, aby se milovali bratrskou
láskou, protože jsou v Kristu (1 Jan 4,21 nebo Gal. 6,10). Je možné, že
autor článku chtěl naznačit spíše myšlenku, že milovat "pouze" (v dnešní
ekumenické době celkem kontroverzní slovíčko) své bratry a sestry v Kristu
a nikoho jiného je nebiblické. Pokud by to tak nevyjádřil tak bych souhlasil.
Křesťané jsou povoláni milovat nejenom své bližní v Kristu, ale také své
bližní, kteří v Kristu nejsou. Snad není zapotřebí si vysvětlovat jak
taková láska k vlastním (křesťanům) a nevlastním (nevěřícím) má vypadat.
Na druhou stranu je potřeba rozhodnout na základě čeho tyto skupiny definujeme.
Riziko je, že pokud naše rozlišení stojí na špatném základu, naše pokusy
milovat budou vlastně skutky nenávisti. Jak by to vypadalo, pokud bych se např.
rozhodnul, že mormoni jsou křesťané jako já. Začal bych se k nim chovat (milovat)
jako k věřícím a přestal bych jim zvěstovat. V očích světa by moje
chování vypadalo jako velice milující, ale v očích Božích by to byla
nenávist, které jenom mylně utvrzovalo skupinu nevěřících ve lži, vyúsťující ve
věčném zatracení a odloučení od Boha.
3. Pro
třetí bod bych navrhoval změnit slovíčko dialog na něco jiného, třeba -- rande.
To myslím lépe vystihuje autorovo očekávání od takových setkání. Dialog,
zvláště v teologickém kontextu se většinou vyznačuje učitelským postojem,
monology a přesvědčováním (Ježíš a Nikodém [Jan 3] a nebo Pavel v Athénách
[Skutky 17]). Následující vysvětlení, že je třeba se poučit z toho kam
takové "dialogy" vedou s nevěřícími (stoupenci jiných náboženství) nebere
v potaz zaslepenost lidského srdce, nepochopení a odpor k duchovním
věcem (1 Kor. 2,14), ve kterém nadchází změna pouze z Boží milosti. Pokud
tomu tak není, museli bychom konstatovat, že apoštol Pavel se zřejmě nikdy
nepoučil. Přestože byl mnohokrát bit a kamenován (2 Kor. 11,25) neúnavně kázal,
učil, a dělal to samé a dokonce se zapřísahával, ať je sám zatracen, pokud by
se to změnilo (1 Kor. 9,16).
Co je
to tedy biblická (pravá křesťanská) láska? To je velice rozsáhlý pojem, který
obsahuje mnohé dimenze a není prostor, abychom jej zde do detailu řešili, ale
v kontextu autorova příspěvku bych rád zdůraznil, co již částečně zaznělo.
Křesťanská láska vůči věřícím i nevěřícím by měla být imitací lásky Krista (1
Kor. 4,16). Ten jak je vidět z evangelií je přesvědčen o jednotné
interpretaci Písma, miluje jednak nevěřící, ale hlavně také své ovečky (Jan
10,10) a neváhá poukázat na teologické chyby, pokud se vyskytnou. Přesto však
zůstává dokonale milující.
C.
Duch
tolerance (teologické plurality) jaký je zdůrazňován ve článku, tak jako
v případě biblické lásky, znovu postrádá na definiční kvalitě. Ačkoliv
autor jasně neudává, jak definuje teologickou pluralitu (toleranci) jeho
poznámky jako např. iluze jedné interpretace nebo že "interpretační pokusy
Božího zjevení mohou být četné" dávají najevo, že jeho smýšleni, ať si to
uvědomuje nebo ne, je ovlivněno tzv. novou tolerancí.
Souhlasím, že je nesprávné někoho nutit věřit tak jako já, ale zároveň
z toho nevyplývá, že je špatné se pokoušet lidi přesvědčovat. Tento názor
nepramení z Bible (asi není třeba znovu připomínat apoštola Pavla, který
se neustále snažil přesvědčit ostatní o pravdivosti evangelia). Naopak tento
názor je symptomem právě nové tolerance, která zaplavuje současnou společnost.
D. A. Carson jí nazývá novou tolerancí, neboť začala nahrazovat "starou"
toleranci. Problém je, že nová tolerance není biblická a už vůbec ne
tolerantní. Vyznačuje se názorem, že člověk má povinnost uznat rozdílné názory.
Nový druh tolerance již nehájí práva na existenci
rozlišných názorů, ale vyžaduje, že všechny názory jsou považovány za stejně
hodnotné. To vše bez ohledu na to zdali tyto názory jsou vůbec logické a
konsistentní. To vše ve jménu solidarity a podle některých "biblické lásky."
Jenže sám Bůh je zastáncem tzv. staré tolerance, která umožňuje diskuzi (v
denominaci, mezi denominacemi, náboženstvími i sekulárními organizacemi),
souhlas i nesouhlas, poznatelnost pravdy, logickou konsistenci a nevyžívá se v postmoderní
dekonstrukci. To je koneckonců vidět i v Písmu. Bůh lidi vyzývá, aby ho
následovali, aby činili pokání, aby přijali jeho oběť v Kristu, a byli
spaseni "pouze" vírou. Mnozí se těmto výzvám vzepřou, mají na věci jiný názor
(Řím. 1). Boží odpověď však není v duchu nové tolerance ve, které se Bůh
"uskromní" a bez oponování uzná validitu rozdílných názorů. Naopak, Bůh
nekompromisně konstatuje, "nebudete-li činit pokání, všichni právě tak
zahynete" (Luk. 13,5).
Je paradoxní, že nová tolerance, která se snaží
propagovat image pochopení, solidarity, a rovnoprávnosti je ve skutečnosti velice
netolerantní a arogantní. V teologickém kontextu se nová tolerance
vyznačuje, právě tím co je v některých místech vidět i v příspěvku. Pravá
tolerance, která jak doufám charakterizuje tuto reakci je založena na
přesvědčení, že určité názory jsou z biblického hlediska nadřazené, že
autor má právo se vyjádřit, ostatní mají právo s respektem reagovat a
neupírat mu jeho názory i když je třeba vůbec nesdílí. (Detailní studii na toto
téma lze najít v D. A. Carson, The
Intolerance of Tolerance)
D.
Autor
naznačuje, že řešení teologických otázek, a jejich následná praktická aplikace,
by se měly dít tak aby to odráželo baptisticky charakteristické rysy. Zvláště
je zde pak vychválen způsob, jak byla situace řešena baptistickým sborem Praha
4. Pro jistotu jsem si ověřil kontext a pravděpodobně se jedná o reakci na
nepřijetí sboru Chelčického na posledním SD. Trvalo by moc dlouho probírat
příspěvek pražského sboru tak jen shrnu, co si myslím, že autor ohodnotil jako
kladné a na co poukazoval ve svém příspěvku. Autorovy se zřejmě líbilo to, že
pražský sbor zavrhl odmítnutí přijmout sbor Chelčického do BJB kvůli rozlišné
teologii. S tím, že přijmout a akceptovat rozdílné teologie, nebo různá
pochopení biblického svědectví, je charakteristickým rysem baptistů a to i
z historického hlediska.
Nechci zde řešit otázku nezačlenění uvedeného sboru do
BJB, neboť sbor a jeho učení neznám. Poukazuji na tento způsob myšlení v kontextu
diskutované ekumeny, kde ho také autor vyjádřil. Podle jeho názoru bychom měli
ekumenickou spolupráci s ŘKC vidět tak jak pražský sbor vidí začlenění
sboru Chelčického do BJB, tudíž být otevření a vstřícní ke skupinám, které se
od nás teologicky liší. To je přece odkaz našich baptistických předků. Jenže
tohle bych zrovna netvrdil.
Zaprvé takovýto výrok ignoruje důležité teologické
třídění (traige) a zadruhé to neodráží odkaz, který nám zanechali naši
baptističtí předchůdci. Pokud klademe důraz na to zůstat věrni baptistickým
ideálům tak samozřejmě souhlasím. Co to ale opravdu znamená? Ve zveřejněných zásadách
BJB (http://www.bjb.cz/ke-stazeni/category/1-dokumenty-bjb), se píše
následující, "Baptistické sbory navazují na svědectví a praxi prvotní církve a
duchovní protestantské reformace v Evropě. K jejím ústředním
principům se hlásí. Nemají závazné církevní konfese, vyznavačské dokumenty
prvních století církve (Apoštolské vyznání víry, Nicejsko-cařihradské vyznání a
Chalcedonskou definici) však pokládají za svědectví křesťanské pravdě."
Z tohoto stanoviska vyplývá několik věcí. Ano čeští
baptisté nemají oficiální konfesi. To není ryze baptistická zásada, kterou se
každá baptistická denominace řídí, neboť z historie lze vypozorovat mnoho
baptistických konfesí (např. Londýnské konfese 1644 a 1689). Přestože BJB
nedisponuje oficiálním dogmatem, hlásí se k věrouce a doktrínám evropské
reformace (ne Katolické proti-reformace) a vyznáním prvních století církve (ta
jsou celkem obecná a většinou řešila hereze ohledně christologie). To je velice
závažné a závazné prohlášení, které se zasazuje o určitý teologický postoj a má
vliv na současnou diskuzi o ekumenické spolupráci s ŘKC.
Stačí se zaměřit
na čistě baptistické odkazy reformace, jako byla např. Londýnská konfese 1869.
Jak by BJB měla řešit současnou situaci o ekumeně, aby také zároveň zachovala
své odvolání na evropskou protestantskou (baptistickou) reformaci? Stačí si
tuto konfesi přečíst a je hned jasné, že základní přesvědčení autora dopisu (o
autoritě a neomylnosti písma, jedné interpretaci pravdy, čí nové tolerance ŘKC
teologie) je v jasném rozporu s výše uvedenou konfesí. Zkrátka, svými
postoji se autor vzpírá zásadám, které BJB oficiálně zastává. Je samozřejmě
možné, že se autor může těmto zásadám (věroukám) přizpůsobit, nebo je oficiálně
přepsat, nebo opustit BJB a začlenit se do denominace, která sdílí jeho
věrouku. Každopádně odvolávat se na to co by BJB měla historicky zastávát, by
nevedlo (pokud chceme být konsistentní) k ekumenické spolupráci, jakou si
autor představuje ba naopak (jsem samozřejmě ochoten prodiskutovat jednotlivé
body odkazů evropské reformace a porovnat je s věroukou ŘKC).
Opravdu si myslím, že autor má pravdu, když konstatuje,
že stojíme na prahu důležitého a historického rozhodnutí, které rozhodne kterým
směrem se BJB bude v budoucnu ubírat. Rád bych tímto příspěvkem apeloval
na všechny, kteří jsou ochotni naslouchat a hluboce přemýšlet o současné
situaci. Modlím se, aby vám Bůh pravdy dal moudrost a milost oddaně následovat
jeho Syna a našeho pána Ježíše Krista.
v Kristu,
Antonín
Váhala
spolupracovník
sboru BJB Kroměříž
Antonín se přistěhoval do Olomouckého
kraje aby mohl založit sbor v Přerově a zároveň učit na Českém biblickém
institutu v Kroměříži. Má ženu a pět dětí. Uvěřil ve Spojených Státech,
kde také vystudoval M.Div. a Th.M. na Southeastern Baptist Theological
Seminary. V současné době pracuje na Ph.D. disertaci (historie české
reformace) na New England Universitě v Armidale (Australie). učitelé Českého biblického institutu v Kroměříži
|
|