Milí bratři,
ke svému příspěvku bych chtěl dodat, že jako církev stojíme opravdu před zásadní otázkou. Stojíme  totiž před potřebou odpovědět, jestli jsme ochotni akceptovat teologickou pluralitu, jestli ji opravdu vidíme jako biblickou tedy hluboce zakořeněnou v biblickém poselství, nebo tuto pluralitu budeme nadále považovat za projev „svévolného volnomyšlenkářského ducha“ několika intelektuálů, kteří se tzv. odmítají „pokořit před autoritou Božího Slova“.

Myslím, že v této otázce, kterou si musíme položit nejprve sami ve svém společném církevní soužití, je také část odpovědi na otázku křesťanské  ekumeny. V blízké budoucnosti se budeme muset rozhodnout, zda se budeme neustále hnát za dle mého názoru iluzí „jedné interpretace pravdy“, nebo budeme spíše hledat modus vivendi.


Osobně si myslím, že jako církev stojíme především před výzvou, aplikovat biblickou lásku do velmi konkrétní podoby našeho církevního společenství jakým je naše BJB. Milovat ty, kteří jsou nám blízcí svým myšlením, kteří říkají stejné věci  mi připadá pramálo biblické. Naučit se milovat ty jiné, ty kterým nerozumím,  ty, kteří se dívají naprosto jinak na biblické poselství než já je výzvou.

Nejsem proti často navrhovaným setkáním, kde bychom si mohli vyjasnit naše postoje. Taková setkání ovšem nemají valného smyslu, jestliže se nenaučíme skutečnému dialogu. Dialog pro mne ovšem není učitelským postojem jednoho ke druhému, není ani množinou samostatných monologů, kdy jde o to, aby si každý řekl to svoje a pokud možno tak, aby přesvědčil ostatní na svojí stranu. Tento komunikační nešvar ostatně selhává na plné čáře na misijním poli v kontaktu s nevěřícími nebo stoupenci jiných náboženských systémů, snad bychom se tak mohli konečně poučit.

Jenom skutečný dialog nám může pomoci pochopit, že interpretační pokusy Božího zjevení mohou být četné. Samotná historie nám to přece nad veškerou pochybnost ukazuje. Nikdy jsem neměl problém s tím, kdo věří v absolutní neomylnost Písma i když sám v těchto termínech o Bibli neuvažuji. Kdykoliv mám možnost o tom rozmlouvat s třetí stranou tak i tento pohled který osobně nesdílím beru v potaz. Mám za to, že tento způsob dokresluje lidský zápas za poznání konečné pravdy. Nepřipadá mi jako šťastné a vůbec možné nutit mě, či kohokoliv jiného věřit stejným způsobem.

Jak správně poukazuje sbor Praha 4, není to ani baptistické i kdyby to bylo maskováno za sebebibličtější motivy a verše. Toto jsou přece nešvary, které zažehly mnohé neuhasitelné ohně a vehnaly mnohé naše bratry do pocitu exkluzivního poznání. Přiznejme si bratři svobodně, že tu máme spory, měli je také v NZ, tyto spory ovšem nevyřešíme „jednou pravdou“ aniž bychom přitom druhého mentálně neznásilnili. A tu je dle mého názoru zakopaný pes nejenom v našem vztahu uvnitř BJB, ale také v našem vztahu k ekumeně.

Z praktického hlediska jsem stejně jako sbor Praha 3 proto, aby teologická komise, je-li to v jejich současných silách, udělala podrobnější studii na téma ekumeny.  Já osobně  bych toužil zvlášť po tom, aby teologická komise fundovaně prokázala, zda mají naší fundamentálně ladění bratři pravdu, jestliže obviňují římské katolíky že nežijí z Kristové milosti a tím že přijímají jiné evangelium. Tato obvinění přece stojí za to, abychom se nad nimi pozastavili. Mýlí–li se naší bratři v otázce katolické, potom by měli za svoje učení nést nějakou odpovědnost, nikoliv však za omyl, ale za jistotné tvrzení, kterým se v poslední době profilují.

Ivan Stanko