Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Michaela   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 4446, komentáře < 7 dní: 14, komentářů celkem: 4157, adminů: 23, uživatelů: 2319
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

6 109 875

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 9 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Texty: Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.
Posted on Neděle, 06. září 2015 @ 12:20:56 CEST Vložil: Mainstream

Studie poslal Nepřihlášený

Druhý díl studie Evangelikalismus – protestantské křesťanství přizpůsobené situaci náboženského pluralismu


Vznik fundamentalismu

Pro evangelikály ale nebyla pentekostální inovace ve vlastních řadách jedinou výzvou, jíž na začátku 20. století čelili. Pro svou typickou úctu k Písmu jako „božímu slovu“ se stále rozhodněji vymezovali vůči tzv. liberální teologii, která podle nich svým kritickým přístu­pem k Bibli zpochybňovala základní křesťanské nauky. Ohrožení své víry pociťovali evangelikálové ve stále větší míře také ze strany Darwinovy evoluční teorie, kvůli společenským změ­nám (např. liberalizaci genderových rolí), v důsledku tlaku popu­lární kultury apod. Těmto jevům čelili někteří z nich zdůrazňováním přesvědčení, že Bible je cele inspirována samotným Bohem a je proto neomylná a bezvýhradně závazná v doslovném významu. Evangelikálové ve Spoje­ných státech v této situaci stále více naslouchali Darbyho učení dispenzacionalismu. 

Příklonem značné části amerických evangelikálů  dispenzacionalismu se otevřela cesta ke vzniku fundamentalistického hnutí mezi nimi. Ke stanovení nepřekročitelných fundamentů své víry měli někteří evangelikálové blízko už podstatně dříve. Například již roku 1878 formulova­li v opozici vůči liberální teologii tzv. Niagarské vyznání víry (přijali ho na jedné z výše zmíně­ných niagarských biblických konferencí).

Tuto tendenci dovršila série dvanácti brožur ná­zvem Základy a s podtitulem Svědectví pravdě, vydávaných v letech 1910–15. Z devadesáti článků, které brožury obsahovaly a kte­ré byly napsány známými evangelikálními autory, jich byla asi třetina věnována otázce Bible jako Bohem inspirovaného Slova, ostatní pak prosazo­valy konzervativní přístup k takovým otázkám, jakými je Ježíšovo narození z panny, zázraky, vzkříšení, stvoření světa a podobně. Brožury byly distribuovány nejprve mezi evangelikální duchov­ní, později byly k dispozici všem zájemcům  anglosaském světě. Jejich vydání a distribuci zdarma v nákladu asi tří milionů financovali ropní podnikatelé bratři Milton (1838–1923) a Lyma­n (1840–1923) Stewartovi.

Věroučná pozice Základů byla atraktivní nejen pro část evangelikálů (především pro dispenzacionalisty, příslušníky hnutí svatosti), ale i pro část učednického hnutí (zvaného také hnutí obnovy nebo campbellité). To vzniklo na začát­ku 19. století ve Spojených státech v určité opozici vůči evange­likalismu kvůli tomu, že jed­notlivé evangelikální denominace při své rozsáhlé misii – podle názoru učedníků – příliš trvaly na důležitosti svých specifických tradic, názvů, zvyků, vůdců apod. Z této výhrady vyplývá snaha příslušníků tohoto hnutí přísně sledovat takový model křesťanského života, který je na základě Nového zákona možné předpokládat  prvotní círk­ve Ježíšových učedníků. Navzdory kritice hlavních evangelikálních denominací neslo učednic­ké hnutí od počátku řadu vangeli­kálních rysů a navíc se po celé 19. století evangelikalismu přibližovalo. Byla to především jižní, konzervativní část tohoto hnutí, pojmenovaná Církve Kristovy, která podobně jako část evangelikálů pozitivně reago­vala na program Základů. Při vzniku fundamentalismu tak učednické hnutí (hnutí obnovy) definitivně vplynulo do evangelikálního proudu. Dodnes v něm ovšem tvoří specifickou část s některými charakteristickými důrazy.

Evangelikální fundamentalismus se konstituoval a přelomu desátých a dvacátých let 20. století. Příslušníkům nově vznikajícího hnutí dal roku 1920 jméno „fundamentalisté“ baptistický kazatel redaktor fun­damentalisticky zaměřeného týdeníku Lee Curtis Laws (1868–1946). Pro nově vznikající baštu amerického fundamentalismu, jižní a jihovýchodní státy, v nichž dominují baptisté, zavedl roku 1924 novinář Henry Louis Mencken (1880–1956) pejorativní označení „biblický pás“.

Také na přelomu desátých a dvacátých let 20. století vytvořili američtí fundamentalisté z různých denomina­cí několik organizací a založili několik časopisů, s jejichž pomocí bránili svá konzervativní pře­svědčení a útočili na teolo­gický liberalismus. Do opravdového ostrého střetu američtí funda­mentalisté ovšem vstoupili ni­koli s teology, nýbrž v podstatě s celou nefundamentalis­tickou částí veřej­nosti. Místem tohoto střetu byl tzv. „opičí proces“ v Daytonu ve státě Ten­nessee v červenci roku 1925. Za velkého zájmu médií zde byl souzen učitel přírodovědy John T. Scopes, obžalo­vaný z překročení tzv. Butlerova zákona. Tento zákon, přijatý v Tennessee v dubnu téhož roku, zakazoval výuku kaž­dé teorie, jež by popírala stvoření člověka popsané v Bibli (zrušen byl až roku 1967).

Soudní proces se vyznačoval teatrálním verbálním zápasem mezi fundamentalistickou obžalobou a obhajobou hájící liberální občanské hodnoty. Přestože byl Scopes nakonec uznán vin­ným a odsouzen k symbolic­ké pokutě, skutečnými poraženými byli fundamentalisté. Po ze­směšnění svého mluvčího v soudním procesu byli po dlouhá desetiletí kulturně marginalizo­váni a sa­motný výraz „fundamentalismus“ získal pejorativní nádech. Na svou marginalizaci fundamentalisté reagovali značnou podezíravostí vůči vzdělávacímu systému a kultuře vů­bec,  krajním případě i příklonem  nacionalistickým  rasistickým postojům. Symbolem rezervovaného postoje fundamentalistů vůči zbytku společnosti se staly výrazy „světský“ a „světskost“ (Balmer 1993: 95), nesoucí negativní konotace. Fundamentalismus sice nikdy ne­ovládl celé spektrum evangelikálů, v obranném postoji a v jisté míře společenské izolace se ovšem ocitli všichni.

Na jedné straně úspěch a růst, na druhé straně ovšem posun ke kulturní periferii přinesla americkým evangelikálům také probuzenecká misie té doby. Reprezentoval ji bývalý slavný hráč baseballu Billy Sunday 1862–1935), který se zvláště v letech první světové války stal neméně slavným evangelistou. Charakteristickým rysem jeho vystoupení byl živý řečový projev využívající lidový jazyk plný barvitých metafor a příběhů a doprovázený živými gesty, do nichž Sunday zapojoval celé tělo. Spolu s dalšími evangelikály se Sunday stal vášnivým vlastencem a zastáncem prohibice. Neslavný konec prohibice na začátku třicátých let opět přispěl k nepříliš pozitivnímu vnímání evangelikálů veřejností.  

Návrat do centra společenského dění
 

Po Scopesově procesu a s pomalým ústupem Sundayho ze slávy se evangelikálové poněkud ztratili z očí americké veřejnosti. V jisté kulturní izolaci budovali své denominace, biblické školy, nakladatelství a další paracírkevní organizace, které jim po čase umožnily návrat do centra společenského dění. Nejpozději od konce čtyřicátých let se ve Spojených státech i jinde na světě (především ve Velké Británii) začalo ale zřetelněji projevovat nefundamentalistické křídlo evangelikálů. Tito tzv. „noví evangelikálové“ (Marsden 1987: 6), někdy zvaní  „neoevangelikálové“, začali používat nejnovější metody k porozumění Bibli, distancovali se od dispenzacionalismu, nalezli cesty, jak se smířit s evoluční teorií, začali příležitostně spolupracovat s jinými protestantskými i katolickými křesťany, ale především nesdíleli s funda­mentalisty vyhraněně kritické postoje vůči sekulární společnosti ani jejich antiintelektualis­mus.

Centrem nových evangelikálů se stal Fullerův teologický seminář, založený roku 1947 v kalifornské Pasadeně. Původně byl veden fundamentalistickými evangelikály, ale postupně se na něm začaly používat kdysi nepřípustné metody výkladu Bible, a roku 1972 dokonce oficiálně opustil doktrínu o neomylnosti Bible (Albanese 1999: 372). V další centrum amerického neoevangelikalismu se proměnila vysoká ško­la ve Wheatonu nedaleko Chicaga, kde roku 1943 promovala patrně nejvýraznější evangeli­kální osobnost druhé poloviny 20. století, William Franklin („Billy“) Graham (*1910). Počínaje sérií misijních vy­stoupení roku 1949 se Graham stal světově pro­slulým evangelistou na masových probuze­neckých shromážděních. Současně byl duchovním rádcem řady amerických prezidentů od Eisenhowera až k Bushovi mladšímu.

Roku 1956 byl na Grahamův podnět založen evange­likální časopis Křesťanství dnesa pod vedením Carla F. H. Henryho (1913–2003), absolventa Fullerova semináře a jednoho z prvních teologů nového evangelikalismu (Macek 2008: 64–65), se postupně stal prestižním náboženským časopisem. Autoritě srovnatelné s autoritou Henryho či Grahama se mezi novými evangelikály těšil asi jen britský teolog John R. W. Stott (1921–2011). Od roku 1950 byl pastorem anglikánské církve, v níž evangeli­kálové tvoří asi jednu třetinu. Založení Světového evangelikálního společenství roku 1951 (roku 2002 bylo přejmenováno na Světovou evangelikální alianci) se stalo znamením oživení a meziná­rodní spoluprá­ce evangelikálů.

Oživení zaznamenal po druhé světové válce také pentekostalismus, a to především díky hnutí pozdního deště a dalších hnutí s důrazem na zázraky a uzdravení. Třicátá léta totiž pentekostalisté hodnotili jako období duchovní vyprahlosti, v němž byla jen slabě pociťována boží pří­tomnost (Riss 2002: 830). Celosvětový růst pentekostalismu ovšem jistě pokračoval, ale byl pomalejší ve srovnání s dvacátými léty, v nichž například s ohromným úspěchem působila americká pentekostální misionářka Aimee Semple McPhersonová (1890–1944). Období „duchovního sucha“ tak na konci čtyřicátých let vystřídalo období bdquo;pozdního deště“. Tato metafora zároveň uka­zovala k obnově církve těsně před druhým Ježíšovým příchodem.

V přesvědčení o brzkém příchodu Ježíše povzbuzoval pentekostalisty také vznik Státu Izrael roku 1948, chápaný jako splnění proroctví Bible. Z hnutí pozdního deště a z příbuzných hnutí vzniklých na přelomu čtyřicátých a padesátých let vzešlo několik význam­ných misionářů a uzdravovatelů, jako byli Američa­né Kath­ryn Kuhlmanová (1907–1976), William M. Branham (1909–1965) nebo Oral Roberts (1918–2009). Působili až do šedesátých let nebo i déle. Někteří pentekos­talisté ovšem první dvě z těchto osobností považovali za kontroverzní: Kuhlmanové vytýkali roz­vod a Bran­hamovi teologická pochybení a nesplně­né předpo­vědi.

Největší událostí šedesátých let na pentekostálním křídle evangelikalismu byl ovšem vznik charisma­tického hnutí. Zjednodušeně je možné říci, že pentekostalisté v tomto hnutí se vydali podob­nou cestou jako neoevangelikálové o dvacet let dříve (někdy se toto hnutí ostatně nazývá analogicky bdquo;neopentekosta­lismus“). Tito obvykle vzdělanější středostavovští pentekostalisté projevili daleko vstřícnější postoj vůči současné kultuře, ne­vyhrocovali rozpor mezi svým chápáním Bible a většinovým obra­zem světa, významně oživili pentekostální bohoslužbu a vnesli do ní nový emocionální náboj a především – otevřeli se spolupráci s ostatními evange­likálními a postupně i s ostatními křesťanskými denominacemi. A tyto denominace se do určité míry otevřely jim, takže nejvýraznějším znakem charismatického hnutí je jeho průnik do téměř celého spektra křesťanských církví. V nich začala vznikat charismatická křídla, která se pak často pokoušela oživit pentekostálními důrazy i ostatní části jednotli­vých denominací. Tím ale také někdy vzbuzovala jejich pode­zření a odpor. Výsledkem je, že charismatické hnutí je tvořeno jednak vlast­ními samostat­nými denominacemi, jednak množstvím jednotlivých sympatizantů i jejich celých skupin v rámci ostatních denominací.

Za symbolický počátek charismatického hnutí je možné považovat události následující poté, co Dennis J. Bennett (1917–1991), duchovní episkopální církve na předměstí Los Angeles, měl spolu s některými svými farníky roku 1959 zážitek křtu svatým Duchem a začal se modlit v neznámém jazyku. Mimořádné bylo, že Bennett nadále zůstal ve své denominaci a jeho další působiště, farnost v Seattlu, se po čase stala ostrovem pentekostalismu v episkopální církvi. Bennettův příběh byl americkou veřejností napjatě sledován a povzbudil k přijetí pentekostálního typu zbožnosti i mnoho dal­ších příslušníků amerických protestantských denominací. Úkolu vysvětlit křesťanům z těchto denominací zážitek křtu svatým Duchem se úspěšně zhostilo Mezinárodní společenství pod­nikatelů zvěstujících plné evangelium (FGBMFI), pentekostální paracírkevní organizace zalo­žená roku 1952. Formativní období celosvětového charisma­tického hnutí bylo završeno roku 1967, kdy se pentekostálním zážitkům otevřeli i někteří římští katolíci a podnítili postupný vznik vnitřního církevního hnutí, zvaného „katolická charismatická obnova“.

Na půdě pentekostalismu vzniklo mohutné a dosud rostoucí charismatické hnutí a zasáhlo i daleko za jeho hranice. Současně ale prošla proměnou také starší pentekostální společen­ství. Je příznačné, že některé hlavní postavy této proměny přispěly současně ke vzniku a rozvoji charismatického hnutí. Byl to např. jihoafrický pastor David J. du Plessis (1905–1987), který uvedl pentekostalisty do ekumenických styků a jako oficiální host II. vatikánského kon­cilu zprostředkoval rozhovory mezi římskými katolíky a pentekostalisty v době, kdy úspěšná pentekostální misie v Jižní Americe začala znepokojovat místní římsko­katolickou církev. Další osobností značného významu byl Demos Shakarian (1913–1993), úspěšný americký pod­nikatel a zakladatel výše zmíněného FGBMFI.

Patrně nejlépe je ale možné proměnu pente­kostalismu ilustrovat na Oralu Robertsovi, který nejen vystu­poval na výše zmíněných poválečných uzdravu­jících shromážděních, ale v dalších desetiletích razil nové cesty v několi­ka směrech: nacházel cestu k no­vým evangelikálům, například k Billymu Grahamovi, pod­poroval vznik pentekostálních paracírkevních organizací (roz­hodujícím způsobem podpořil vznik FGBMFI), již od roku 1955 začal vystupovat jako televizní kazatel, prosazoval spolu­působení nadpřirozeného i lékařské­ho uzdravování, a hlavně překo­nával nedůvěru pentekos­talistů ke vzdělání. Jeho patrně nej­významnější aktivitou bylo zalo­žení několika škol. Jedna z nich, Univerzita Orala Robertse, se po svém vzniku roku 1965 brzy zařadila mezi prestižní církev­ní školy. Ani Roberts se ovšem zcela ne­vyhnul tomu, co na pře­lomu osmdesátých a devadesátých let poško­dilo pentekostalisty v očích americké veřej­nosti – skandálům spoje­ným s tzv. teleevangelizací, tedy s přesvědčováním televiz­ních diváků ke konverzi a k daro­vání finančních prostředků na další, především misijní aktivity.

Zdatným využíváním médií jsou pentekostalisté podobni fundamentalistickému křídlu evangelikalismu. Fundamentalisté nesli existenci tzv. nových evangelikálů již od čtyřicátých let s nelibostí, sami zůstávali v kulturní opozici a někte­ří jejich představitelé (např. Jerry Falwell) se proto dokonce distancovali d evangeli­kalismu jako takového. Jejich dlouholeté budo­vání insti­tucí v „kulturním závětří“ se zúročilo sice až v sedmdesátých letech, ale zato tak dobře, že se tehdy ve Spoje­ných státech vzedmula druhá vlna fundamentalismu. Témata fundamenta­listů zůstala po­dobná jako před více než padesáti lety: doslovný výklad Bible, kreacio­nismus, historická fakti­cita biblických zázraků, dispenzacio­nalismus, genderové otázky a nově též nepřijatelnost interrupcí a homo­sexuálního chování. Patrně nejvýznamnějším dokumen­tem této vlny fun­damentalismu se stalo Chicagské prohlášení o neomylnosti Bible  roku 1978. V témže roce ukázal sílu nové vlny fundamentalistického evangelikalismu průzkum Gallupova institutu, podle něhož věřilo 42 % Američanů, že „Bible je Božím slovem a nemýlí se ve svých výrocích ani ve svém učení“ (cit. in Balmer 1993: 195).

Výraz „funda­mentalismus“, k němuž se fundamentalisté původně sami hlásili a který po Scopesově pro­cesu získával negativní konotace, začal být postupně nahrazován neutrálním sou­slovím „konzervativní evangelikalismus“, což také přispělo větší přijatelnosti  neevangelikál­ní veřejnosti. Hlavně ale oproti první vlně funda­mentalisté dispo­nují od sedmdesátých let dobrým inte­lektuálním zázemím, které jim dovolovalo vystupovat proti kontrakulturnímu hnutí šedesátých let a jeho myšlenkovému dědictví a které je dosud vybavuje argumenty například ve pro­spěch nových verzí kreacionismu. Mezi těmi, kdo v sedmdesátých letech ostře kritizovali údajný úpadek západních společností a hlásali nutnost obrácení v duchu konzervativního evangelikalismu, byl i ame­rický misionář ve Švýcarsku a významný řečník a spisovatel Francis A. Schaeffer (1912–1984). Jeho studentům i příležitostným návštěvníkům sloužilo Společenství L’Abri, které se svou manželkou založil již roku 1955 s touhou zprostředkovat zájemcům to, co považoval za správný křesťanský pohled na politiku, vědu a – což není pro evangelikály typické –  na umění.

Druhá vlna fundamentalismu disponuje také – jak již bylo uvedeno – účinnou mediál­ní strategií. Příkladem je řada knih a filmů, zpracováva­jících premileniální témata: hlavně znamení blížících se apokalyptických dějů a učení o vytr­žení svatých. Například apokalyptická kniha amerického spisovatele Hala Lindsaye (*1929) Velká planeta Země v pokročilé době vyšla roku 1970 a do roku 1990 jí bylo vytištěno 28 milionů výtisků (Albanese 1999: 372). První z velmi emotivních filmů, které zpracovávají téma vytr­žení svatých, Jako zloděj v noci, byl natočen roku 1972 a pouze on samotný údajně způsobil obrácení 4 milionů Američanů (Balmer 1993: 62). Každopádně v roce 1994 sdílelo víru ve vytržení svatých 44 % Američanů (Wojcik 1997: 42), což znamená, že tuto specifickou doktrínu dispenzacionalismu převzalo i mnoho milionů nefundamentalistů a neevangelikálů. Přesvědčovací sílu druhé vlny funda­mentalismu ostatně dokumentuje i počet prodaných Scofieldových Biblí od konce šedesátých do konce osmdesátých let – 4,2 milionu (Albanese 1999: 372).

Díky mediální strategii bylo také politické angaž­má konzervativních evan­gelikálů od sedmdesátých do devadesátých let daleko větší a účinnější než kdykoli předtím. Poprvé se viditelně projevilo volební podporou pozděj­šího prezidenta Spojených států, evangelikála Jimmyho Cartera v roce 1976. Úspěšnému e­le­­­­­viznímu kazateli Jerrymu Falwellovi (1932–2007) se pak podařilo zapojit i mnoho nefunda­mentalistů do zápa­su  konzervativní řešení etických otázek americké spo­lečnosti. Např. jím založená vzdělávací a lobbistická organizace Morální většina výrazně při­spěla ke zvolení Ronalda Reagana ame­rickým prezidentem roku 1980 a pomohla zformovat tzv. náboženskou pravici (nebo též: křesťanskou pravici), která zůstala vý­znamnou, a často roz­hodující politickou silou ve Spojených státech po celá osmdesátá léta. Ke konci života podporoval křesťanskou pravici také již zmíněný Francis Schaeffer.

K významu náboženské pravice významně přispěl i mediální magnát Marion Gordon („Pat“) Robertson (*1930). Sám se ji pokusil využít jako kandidát na ame­rického prezidenta  republikánských primárkách roku 1988, leč neúspěšně. Popularitu, kterou získal  primárkách, zúročil založe­ním Křesťanské koalice roku 1989, tedy ve stejném roce, v němž Falwell roz­pustil Morální většinu. Křesťanská koalice převzala některá témata Morální většiny (hlavně důraz a „rodin­né hodnoty“) a stala se velmi vlivným aktérem na politické scéně. Robertso­novi se podařilo do koalice zahrnout dokonce i římské katolíky, ortodoxní židy, Afroameriča­ny a Latinoameričany (Albanese 1999: 377–378).

Zároveň ale koalice zažila už v devadesátých letech několik porážek: především od americké veřejnosti, která v roce 1992 zvolila americkým prezidentem demo­krata Billa Clintona, a o tři roky později také od významné části evangelikálů, kteří od­mítli, že by Křesťanská koalice a vůbec celá náboženská pravice měla právo hovořit za všech­ny evan­gelikály, natož pak za všechny křesťany. Ve druhé polovině devadesátých let se řada evangelikálních osob­ností vyslovila proti spojo­vání křesťanské víry a politického aktivismu s argumentem, že křesťanství je tímto způsobem kompromitováno. Podobné hlasy zazněly i o deset let později − v době, kdy americká (přede­vším zahraniční) politika prezidenta George W. Bushe byla prodchnuta rétorikou konzerva­tivního evangelika­lismu (jak zmiňuje např. Putna 2010: 277–278).

Také proto se vliv nábožen­ské pravice v současnosti projevuje již podstatně méně: okrajově patrný je snad jen v konzervativním republikánském hnutí Tea Party. V očích části ame­rické veřejnosti je konzervativní evangelikalismus navíc poněkud kompromitován náchylností ke konspiračním teoriím (např. Balmer 1993: 168), kombinovaným s mileniálními tématy dispenzacionalismu (srov. Barkun 2003). Typickým a velmi populárním dílem, v němž je věno­vána pozornost iluminátům, svobodným zednářům, hnutí Nového věku a dalším údajným silám ovládaným satanem, je kniha Pata Robertsona Nový světový pořádek z roku 1991. Kvůli silně vyjadřovanému přesvědčení o hříšnosti americké společnosti ze strany Jerryho Falwella Pata Robertsona, Tima LaHaye a dalších mediálně zdatných aktivistů je konzervativní evange­lika­lismus vnímán jako silně moralistické náboženství. Zdá se, že druhá vlna fundamen­talismu v devadesátých letech odezněla a že ve 21. století je tento typ, stále od­mítající pentekostální náboženské zkušenosti a trvající na strohém racionalistickém biblicismu, nepříliš silnou sou­částí evangelikalismu (např. Davie 2013: 148).

Diferencované evangelikální hnutí se v sedmdesátých letech semklo ve společné obraně před tehdejšími výzvami některých vlivných představitelů historických protestantských církví k tomu, aby se západní křesťanstvo napříště už zdržovalo vysílá­ní misionářů do jiných částí světa. Meziná­rodní kongres pro evangelizaci světa svolaný evangelikály do Lausanne roku 1974 naopak potvrdil jejich společný misijní závazek vůči celému světu. Závěrečný dokument, v. Lausan­neské prohlášení, na jehož přípravě se rozhodující měrou podílel J. R. W. Stott, se stalo široce sdíleným evangeli­kálním vyznáním víry a společnou platformou stovek evangeli­kálních deno­minací  para­církevních organizací.

Toto semknutí všech křídel evangelikálů v sedmdesátých letech předznamenalo jejich sblížení a promí­sení, které pozorujeme od osmdesátých let. Dobře patrný je tento trend už na generaci evangelikálních teologů, kteří začali publikovat svá významnější díla zpravidla v sedmdesátých a osmdesátých letech (referuje o nich Macek 2008: 62–70). Jedním z nich je J. I. Packer (*1926), evangelikální reformovaný teolog brit­ského původu působící v Kanadě, který svými pojednáními na fundamentalistická témata (obhajo­bou neomylnosti Bible, krea­cionismu apod.) získal vliv mezi evangelikály hlavně ve Spo­jených státech. Byl ovšem zároveň jedním z těch, kteří – jak je zmíněno výše – roku 1995 vystoupili proti spojování všech evangelikálů s republikán­skou politikou.

Do stejné generace evangelikálních teologů patří i Američan Donald Bloesch (1928–2010), blízký linii nového evangelikalismu svou kritikou jak liberální teologie, tak fun­damen­talis­mu, projevující pochopení i pro neevangelikální křesťanské tradice a proslavený populár­ně psanými díly v oboru systematické teologie. Poněkud mladší evangelikální teology může reprezentovat Kanaďan Clark H. Pinnock 1937–2010), který postupně opustil reformo­vaný fundamentalis­tický postoj a přiklonil se nejprve k arminianismu a v devadesátých letech – po zážit­ku údaj­ně nadpřiro­zeného uzdravení svého oka – k pentekostalismu. Do jisté míry opačnou trajek­torií prošel americký teolog Thomas Oden (*1931), a to od teologického liberalismu k jeho sžíravé kritice a k prosazování návratu k teologii první církve.  

Zdeněk Vojtíšek
Docent na katedře religionistiky Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se současným náboženstvím, a to především novými náboženskými hnutími a jejich interakcí s většinovými společnostmi, a nověji též milenialismem a rolí spirituality v psychoterapii.


Zdroj: časopis Lidé města 2014/1 (číslo 16)

Třetí díl


 
Příbuzné odkazy
· Více o Studie
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Studie:
Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 2.


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 3


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II." | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.20 Seconds