Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Lukáš   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 4446, komentáře < 7 dní: 14, komentářů celkem: 4157, adminů: 23, uživatelů: 2319
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

6 088 312

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 15 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Vyznání víry a zřízení sborů u víře pokřtěných křesťanů, obyčejně Baptistů zvaných





Vyznání víry

a

zřízení

 

sborů u víře pokřtěných křesťanů,

 

obyčejně Baptistů zvaných.

 

S doklady

z

Písma svatého.

 

(Dle originálu německého.)

 

 

 

 

----------------------------------------

P R A H A.

Nákladem   J i n d ř i c h a   N o v o t n é h o.

1886.

 

 

 


 

Č lánek 1.

O  slovu Božím.

 

Věříme, že písma svatá Starého Zákona – totiž: P ět knih Mojžíšových, kniha Jozue, kniha Soudců, kniha Rut, dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské, dvě knihy Paralipomenon, kniha Ezdrášova, kniha Nehemiášova, kniha Ester, kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň Šalamounova, proroctví Izaiáše, a Jeremiáše, Pláč Jeremiáš ův, proroctví Ezechiele, Daniele, Ozeáše, Joele, Amosa, Abdiáše, Jonáše, Micheáše, Nahuma, Abakuka, Sofoniáše, Aggea, Zachariáše a Malachiáše – jakož i písma svatá Nového Zákona, totiž: Evangelium sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana, Skutkové sv. apoštol ů, epištola sv. Pavla k Římanům, dvě epištoly sv. Pavla ku Korintským, epištoly sv. Pavla ku Galatským, Efezským, Filipenským a Kolossenským, dvě epištoly sv. Pavla k Tessalonicenským, dvě epištoly sv. Pavla k Timoteovi, epištoly sv. Pavla k Titovi a Filemonovi, epištola sv. Pavla k Židům, epištola sv. Jakuba, dvě epištoly sv. Petra, tři epištoly sv. Jana, epištola sv. Judy a Zjevení sv. Jana – pravdivě Duchem svatým vdechnuta jsou1), tvoříce společně jediné pravé zjevení Boží, pro lidské pokolení, jediný pramen k poznání Boha, jakož i jediné pravidlo a vodítko víry a života2).

  1. 2 Tim. 3,16. 2 Mojž. 19,9. 2 Sam. 23,1.2. Izai. 1,2. Jer. 1,9.  Jan. 10,35. 2 Petr. 1,20.21. Žid.1,1. Luk. 10,16. Mat. 10,20. 1 Tess. 2,13. Gal. 1,11.12. 1 Kor. 2,13.

  2. 2 Petr. 1,19. Žal. 119,105. Luk. 16,29.31. 2 Tim. 3,15-17. (Jan. 5,39. Skutk. 17,11.) Řím. 1,16. 1 Kor. 14,37. Gal. 1,8 (Řím. 16,25.26; 3,21. Zjev. 22,18.)

 

 

Č lánek 2.

O   B o h u.

 

Věříme v Jediného živého, pravého a věčného Boha1): Otce, Syna a Ducha Svatého2), jenž jsou ve své podstatě a vlastnostech dokonalí, stejně věční a nerozdílní3), tak že jest Otec pravý věčný Bůh4), Syn pravý věčný Bůh5), Duch Svatý pravý věčný Bůh6), nevěříce v bohy, nýbrž jen v Jediného věčného7), všemohoucího8), nejmoudřejšího9), vševědoucího10), všudypřítomného11) Boha. Poznání tohoto Boha může člověk dosíci pouze zjevením Božím v písmích svatých a Duchem svatým12).

  1. 5 Mojž. 6,4. (1 Kor. 8,4.6. 1 Tim. 2,5.)

  2. Mat. 28,19. (1 Mojž. 1,26; 3,22. Izai. 61,1. Mat. 3,16.17. Jan. 14,26. 2 Kor. 13,13. 1 Jan. 5,7.)

  3. 1 Jan. 2,23. Jan. 10,30; 14,7-10. (Jan. 16,13.14.)

  4. Efez. 4,6. (Mat. 6,9.)

  5. Řím. 9,5. Jan. 1,1-14; 20,28. 1 Jan. 5,20. Žid. 1,3-10. (Izai. 9,6. Jer. 23,5.6. Jan. 5,23; 8,58.59.)

  6. 1 Kor. 2,11. Mat. 12,32. Skut. 5,3.4. 2 Kor. 3,17. (1 Mojž. 1,2. Žal. 33,6. Skutk. 20,28. 1 Kor. 3,16.17; 12,11. Efez. 4,30. 1 Petr. 4,14.)

  7. Žal. 90,2. (2 Mojž. 5,14. 1 Tim. 1,17.)

  8. Zjev. 4,8. (1 Mojž. 17,1.)

  9. Řím. 16,27. (Řím. 11,33.34. Izai. 40,28.)

  10. Skutk. 15,18. Žid. 4,13. (Žal. 139,2-4.)

  11. Jer. 23,24. (Žal. 139,7-10.)

  12. 1 Kor. 1,21; 2,14. Jan. 14,26. (Mat. 11,25.27. Řím. 10,17.)

 

 

Č lánek 3.

O   h ř í c h u.

 

Věříme, že Bůh prvního člověka stvořil k obrazu svému1), dobrého, svatého a nevinného2), spůsobilého Stvořitele svého oslavovati a s Ním ve spojení blaženě živu býti3). Ďáblem přelstěn4) zhřešil člověk, odpadl od Boha, pozbyl obrazu svého Stvořitele, octnuv se takto dle těla i dle duše v stavu smrti5). Jelikož všickni lidé pochází ze símě Adamova, stali se všickni stejně účastnými úplně zkažené přirozenosti6), tak že v hříších se počínají a rodí7), jsouce synové hněvu8), zcela neschopní a neochotní ku všemu dobrému, za to však spůsobilí a náchylní ku všemu zlému9).

  1. 1 Mojž. 1,27.

  2. Kazat. 7,29. (1 Mojž. 1,31.)

  3. 1 Mojž. 2,25; 3,8.

  4. 1 Mojž. 3,13. Zjev. 20,2. Jan. 8,44.

  5. 1 Mojž. 2,17. Mat. 8,22. Efez. 2,1. Řím. 8,6. (Řím. 6,23. Kol. 2,13.)

  6. Jan. 3,6. Řím. 5,12.18. 1 Mojž. 6,3.

  7. Žal. 51,7; 58,4.

  8. Efez. 2,3.

  9. Řím. 8,7. 1Mojž. 8,21. Jer. 17,9. Mark. 7,21.22. Luk. 24,25. Mark. 16,14. Řím. 3,10-18.

 

 

Č lánek 4.

O  v y k o u p e n í.

 

Věříme, že Bůh nemohl jinak člověka ze strašných následků pádu jeho vysvoboditi, leč úplně platným, dokonalým uspokojením a zadostiučiněním své svaté spravedlnosti1); pročež ustanovil od věčnosti Syna svého jednorozeného, Ježíše Krista, za oběť smíření2). Za tou příčinou přišel na tento svět v předuložený od Boha čas Kristus, Syn Boha živého3), v podobě hříšného těla lidského4), spojiv takto své věčné Božství s lidskou přirozeností5), pravé lidské duše a lidského těla6), které však byly a zůstaly úplně čisté a bez poškvrny, tak že nikdy ani v srdci ani v zevnějším životě Pána Ježíše hříchu nebylo7). Vykonalť takto poslušnosť činnou, naplniv za nás úplně zákon Boží8), jakož i poslušnosť trpnou, obětovav za nás tělo své i duši svou9). Bylť za nás zlořečenstvím10), nesa hněv Boží, trest za hříchy naše11). – Věříme, že toto věčně platné vykoupení12), Synem Božím vykonané , jest jediným původem našeho spasení13), čímž jsme účasni odpuštění všech našich hříchů a přestupků14), ospravedlnění15), věčné spravedlnosti16), vykoupení ze smrti pekla a ďábla17), a života věčného18), jsouce zároveň u víře ubezpečeni, že jsme takto nabyli moci hřích nenáviděti a jemu odumříti19), dobré chtíti a konati20). – Kristus dokonav naše vykoupení svou smrtí21), třetího dne vstal z mrtvých22), vstoupil na nebesa23), posadil se na pravici velebnosti na výsostech24) a seslal nám Ducha svatého25), činícího nás spůsobilými přijímati u víře požehnání tohoto slavného vykoupení26). – Co nejvyšší kněz zastupuje nás u Otce27), jest s námi po všecky dny až do skonání světa28) a uvede nás konečně do nebe, kdež nám připravil místo29).

  1. Žid. 9,22; 10,5.6.7.

  2. 1 Petr. 1,20.

  3. Gal. 4,4. Mat. 16,16; 3,17.

  4. Řím. 8,3.

  5. Kol. 2,9. 1 Tim. 3,16. ( Řím. 1,3.4.)

  6. Mat. 26,38. Žid. 2,14. (1 Tim. 2,5.)

  7. Jan. 8,46. 1 Petr. 2,22. Žid. 4,15.

  8. Mat. 5,17. Gal. 4,4. Řím. 10,4; 5,19. Žal. 40,9. (Mat . 20,28. Izai. 41,21.)

  9. Izai. 53,4. Žid. 5,8. Filip. 2,8. Luk. 22,19. Žal. 22,15.16. Izai. 53,11. Mat. 26,38. Luk. 22,44. Žid. 9,28. (Žid. 9,14.26; 10,12.14.)

  10. Gal. 3,13.

  11. Zach. 13,7. Mat. 27,46. 2 Kor. 5,21. Izai. 53,5.6.

  12. Žid. 9,12. (Izai. 45,17.)

  13. Žid. 5,9. Izai. 53,5.

  14. Efez. 1,7. (Kol. 1,14.) 1 Jan. 1,7. Mat. 26,28. Skutk. 20,28.

  15. Řím. 3,24; 5,1.

  16. Izai. 61,10. Jer. 23,6. 2 Kor. 5,21. (Dan. 9,24.)

  17. 1 Kor. 15,26.54.55. Jan. 6,40. 1 Moj. 3,15. Kol. 1,13. (Kol. 2,15.) 1 Jan. 3,8. (Žid. 2,14.15.) Efez. 4,8. 1 Tess. 1,10.

  18. 1 Jan. 5,11.12. Jan 11,25.26. (Jan. 3,36; 10,28. 2 Tim. 1,10.)

  19. Tit. 2,14. Řím. 6,14. Skutk. 15,9. 1 Jan. 3,3.

  20. Filip. 4,13; 2,13. Řím. 7,21.22.

  21. Jan. 19,30.

  22. Skutk. 2,32. (Mat. 28. Mark. 16. Luk. 24. Jan. 20.)

  23. Luk. 24,51. (Mark. 16,19. Skutk. 1,9.)

  24. Mark. 16,19. Žid. 1,3; 8,1.

  25. Skutk. 2,4. (Jan. 15,26; 16,7-14.)

  26. Skutk. 16,14. Jan. 16,13.14. (Gal. 5,5.) Řím. 5,5; 8,14.

  27. Žid. 4,14. Řím. 8,34. 1 Jan. 2,1.

  28. Mat. 28,20.

  29. Jan. 14,3; 17,24.

 

 

Č lánek 5.

O vyvolení ku spasení.

 

Věříme, že od věčnosti Bůh sám podle dobře libé vůle své1) předuložil hříšníka spasiti2). Protož, tak jako před založením světa z nevystižitelné, milosrdné lásky v radě Boží uzavřeno bylo, že Pán, Pomazaný, svým vtělením a svou smrtí měl býti Vykupitelem3), taktéž byli ze ztraceného pokolení lidského od Otce vyvoleni ti, jímž spasení během ustanoveného času přivlastněno býti mělo4), jména jich zapsaná v nebesích5), a oni dáni do rukou Spasitele6) co Jeho lid7), co ovce Jeho stáda, za které duši svou položiti chtěl8), co dědictví jeho9), co kořisť smrtelného boje Jeho10) a co nevěsta Jeho11). Těmto vyvoleným dán za podíl život věčný v Kristu12) a rovněž ustanoveny pro ně všecky prostředky, vedoucí k víře v Pána Ježíše Krista, k svatosti a konečně k věčnému spasení13). Takovéto uložení rady Boží jest nezměnitelné a věčně stálé14), tak že ti, jichž se to týče, vyvolení, z ruky Kristovy vytrženi býti nemohou15), anobrž tím více mocí Boží u ví ře a lásce ku Kristu ostříháni budou, až se stanou spoludědicové slávy Jeho16).

  1. Efez. 1,11. ( Řím. 11,34.)

  2. Jan. 3,16.

  3. Skutk. 2,23; 3,18. (Efez. 3,10.11.)

  4. Skutk. 13,48. Mat. 25,34. Mark. 13,20. Jan. 6,37; 16,65; 15,16. Skutk. 16,6;18,9.10. Řím. 8,28.33; 9,11-16; 9,20; 11,4.5.7. Efez. 1,4. 2 Tess. 2,13. 2 Tim. 1,9. Žal. 65,5. (Mat. 20,16. Luk. 18,7. 1 Kor. 1,26-29. Efez. 2,8.10. Kol. 3,12. Žal. 33,12.)

  5. Zjev. 17,8. Dan. 12,1. (Luk. 10,20. Filip. 4,3. Zjev. 20,12.15.)

  6. Jan. 17,6.9.11.24.

  7. Mat. 1,21. (Skutk. 18,10. Izai. 53,8.)

  8. Jan. 10,15.16.26.27.

  9. Efez. 1,18. (Žal. 28,9.)

  10. Izai. 53,12.

  11. Zjev. 21,9. (Píse ň Šalom.)

  12. Jan. 17,2. (Jan. 10,28. Řím. 5,21; 6,23. 1 Jan. 5,11.)

  13. Řím. 8,29.30. 1 Petr. 1,1-3. (Efez. 1,19. Izai. 43,5-7.)

  14. Řím. 11,29. Filip. 1,6. Izai. 54,10. Žal. 89,31-35. (Izai. 65,17.19.)

  15. Řím. 8,38.39. Mat. 24,24. Jan. 6,39; 10,28.29. (Řím. 7,23.25.)

  16. 1 Kor. 1,8.9. 1 Petr. 1,3-5.

 

 

Č lánek 6.

O prostředcích milosti a jich pořádek.

Věříme, že Bůh ustanovil prostředky milosti, kterými hříšníky k sobě přivádí a spasení Kristem dobyté jim přivlastňuje. Za tím účelem z řídil Bůh zvláštní řád, který bez přestoupení vůle Boží měniti nesmíme1). Ku obrácení nejprvé jest zapotřebí a) slovo Boží2). Ti, jež pod vlivem Ducha svatého slovem Božím byli obráceni, připojují se k církvi Páně b) křtem svatým3), a údové této církve slaví v ní c) svatou večeři Páně4) k zvěstování smrti Pána Ježíše a k utvrzení nejvroucnějšího společenství s Ním5). Tímto nabývá zároveň obcování svatých svého nejvyššího významu6). Modlitba však jest jádrem a duší všech těchto prostředků7) a stavu milosti vůbec8); počínajíc prvním okamžikem nového života9), nepřestává více.

  1. Jan. 8,31; 14,21.23. Mat. 28,20. Kol. 2,5.

  2. Mark. 16,15. Skutk. 2,14; 8,5; 8,35; 16,13.32. (Skutk. 10,34-44; 18,4.5.)

  3. Mark. 16,16. (Skutk. 2,41; 8,12.37.38.; 16,15.33.; 10,48.)

  4. Skutk. 2,41.42. (Skutk. 20,7.)

  5. Jan. 6,56.

  6. 1 Kor. 10,17.

  7. Luk. 3,21. Skutk. 22,16.

  8. Skutk. 2,21. ( Řím. 10,11-14.)

  9. Skutk. 9,6.11.

 

 

Č lánek 7.

O obrácení hříšníka slovem Božím.

 

Cesta spasení jest, že člověk živým a mocným slovem Božím1) ze své hluboké hříšnosti se probuzuje2), a poznávaje hříchy a viny své, srdečně jich lituje3). V pocitu svého nebezpečí béře sobě útočiště ku Kristu4), přijímaje vírou5) v Něho odpuštění svých hříchů6), jakož i ujištění do srdce svého, že se stal dítkem Božím a dědicem života věčného7). Tato veliká změna v srdci a poznání hříšníka jest, výhradně dílo Ducha svatého8), jenž podle milostivé vůle Boží svým všemohoucím, účinným vlivem slovo provází9), znovuzrození tělesně smýšlejícího hříšníka způsobuje10), srdce jeho otvírá11), duši osvěcuje12) a živou víru v Krista zplozuje13).

  1. Žid. 4,12. Jer. 23,29.

  2. Skutk. 2,37. Izai. 55,10.11. (Luk. 16,29-31.)

  3. 2 Kor. 7,10. Luk. 18,13. Žal. 51,6. Skutk. 17,30. (Luk. 7,37-48.)

  4. Jan. 6,37. Mat. 11,28.

  5. Skutk. 4,12. Jan. 14,6. (Jan. 3,36.)

  6. Řím. 3,24.25.28. Skutk. 26,17.18.

  7. Řím. 8,16.17. Gal. 4,6. 1 Jan. 5,10.11. (Efez. 1,13.14; 4,30. 2 Kor. 1,21.22.)

  8. 1 Kor. 6,11; 12,3. Jan. 6,45.

  9. 1 Tess. 1,5. 1 Kor. 2,4.5. Jan. 6,63. Skutk. 10,44.46. (Ezech. 37,7.10.)

  10. Jan. 1,13; 3,3.5.6.7. Jak. 1,18. 1 Petr. 1,23. Gal. 6,15.

  11. Skutk. 16,14.

  12. Efez. 5,8. 1 kor. 2,14.

  13. Efez. 2,8.

 

 

Č lánek 8.

O křtu svatém.*)

 

Věříme, že Kristem ustanovený křest svatý, jenž až do jeho příchodu pro věřící lid trvati má1), dle určitých výpovědí Nového Zákona v tom pozůstává, že křtěnec od služebníka Páně k tomu zřízeného ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého pod vodu ponořen a z této zase vyzdvižen býti má2). Jen takto vykoná se na řízení Boží3) a z řízení Kristovo podrží svůj hluboký, původní význam4). V písmě svatém jsou též velmi určit ě vyznačeny osoby, jež se tomuto na řízení podrobiti a tohoto prostředku milosti uchopiti mají, totiž lidé, jednostejně z kteréhokoli národa, kteří skrze evangelium a svobodnou milosť Boží od svých hříchů ku Kristu se obrátili a v Něho z celého srdce co svého Spasitele uvěřili5).

Křest jest prvotný plod víry a lásky ku Kristu, podrobení se poslušenství Páně6) a vstup do Jeho církve7), jsa zároveň slavným vyjádřením a vyznáním hříšníka8), strašlivosť hříchu svého a zatracení hodnosť poznavšího9), že veškerou svou naději skládá jedině v smrť a vzkříšení Ježíše Krista10), v Něhož co ve svého Vykupitele z klatby a odplaty hříchu11) věří – že se tělem duší Kristu odevzdává a Jej obléká12) co svou spravedlnosť a sílu13) – že svého starého člověka pohřbívá a s Kristem v novotě života choditi chce14).

Křest jest též slavnostní osvědčení nímž Bůh věřícímu u víře pokřtěnému ujištění dává, že jest vštípen v Krista Ježíše15), a že tudíž s Ním zemřel, pohřben jest a z mrtvých vstal16); že hříchové jeho obmyti jsou17), stana se takto milým dítkem Božím, v němž se Otci dobře zalíbilo18). Křest svatý má v pokřtěném určitěji a mocněji vyvolati ono vědomí, že jest vykoupen a spasen19), což Bůh Duchem svatým zpečetiti chce20), avšak pouze tam, kde tento Duch svatý pravou, spasitedlnou víru v Syna Božího, jakož i v moc smrti a vzkříšení Jeho byl vzbudil21).

Křest svatý má tu zvláštnosť, že pouze jedenkráte vykonán býti má, kdežto se ostatní prostředky milosti v životě křesťana opakují a obnovují; jest tudíž obzvláště zapotřebí, aby tento prostředek milosti právě v smyslu písma svatého řádně vykonán byl.

  1. Mat. 28,19.20.

  2. Mat. 3,13.15. Mark. 1,9. Mat. 3,16. Jan. 3,23. Skutk. 8,36.38.39.

  3. Efez. 4,5. Řím. 6,5.

  4. Kolos. 2,12.13.

  5. Mark. 16,16. Skutk. 2,37.38.41.; 5,14; 8,12.37.; 18,8. Gal. 3,26.27. (Skutk. 10,42-48; 16,13-15; 16,40; 16,29-34. Mat. 3,1.2.5.6.7-9. Mark. 1,5. Luk. 3,3. Skutk. 13,24.)

  6. Skutk. 2,38.41.; 9,6; 22,16. Jan. 15,10.14. (Mark. 16,6.)

  7. 1 Kor. 12,13. Skutk. 2,47.

  8. 1 Petr. 3,21. Žid. 10,22.23.; 4,14.

  9. Skutk. 2,36.37.; 9,5.6.9.; 16,29.30. (Mat. 3,6.)

  10. Skutk. 2,38. Řím. 6,3.8. 2 Kor. 5,15.

  11. Řím. 6,23.10.11. (Izai. 53,5. Skutk. 8,35.)

  12. Gal. 3,27.

  13. Izai. 45,23.24.

  14. Řím. 6,4-6.

  15. Řím. 6,3.

  16. Řím. 6,4-8. (Kol. 2,12.13.)

  17. Skutk. 9,9; 22,12.13.16. (Skutk. 2,38.)

  18. Mat. 3,17. Efez. 1,6.

  19. 1 Petr. 3,21. Skutk. 8,39; 9,18.19.20. (Skutk. 6,31-34. Řím. 3-11.)

  20. Mat. 3,16 Žid. 1,9. 2 Kor. 1,21.22. (Skutk. 2,38.)

  21. Efez. 1,13.

*) „K řest v řeckém jazyku nazývá se  „ baptisma “ (baptisma), latinsky „Mersio,“ což znamená n ěco do vody pono řiti , až se tato nad tím uzav ře ….. V jazyku německém pochodí slovo „die Taufe“ (k řest) od slova „Tiefe“ (hloubka), že totiž hluboko do vody pono říme, co se k řtí ….. Protož musíme v křtu svatém tré věcí rozeznávat: znamení, význam a víru. Znamení pozůstává v tom, že se křtěnec ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého do vody ponoří, aniž by se v ní ponechal, nýbrž že se z ní opět hned vyzdvihne. Proto díme ze křtu vyzdvihnouti, a tak musí býti obou znamení „pono ření a vyzdvižení.“

Slova dra. Martina Luthera (Betb űchlein. Sermon von der Taufe.).

„Slovo baptizw (baptizo, k řtíti) znamená pono řiti , a tohoto pod vodu pono ření šetřily všecky staré církve.“

Slova Kalvinova (Paed. Exam. V.I.p.48.).

„Ta pak v ůle Otcova v tom záležela, aby Kristus Pán, jakož prvé obřízku podstoupil, do chrámu nesen byl, k slavnosti výroč ní do Jeruzaléma ve 12. letech šel, tak p říklad na sobě drahého vážení té služby ukázal, a nás, když s ním skrze k řest v jeho smrt poh řbeni budeme, v jisté naději postavil.“

Sv ědectví Č eských Brat ří (uložené v Bibli Kralické z r.1601 ve vysv ětlivkách k Mat. III, 13.14.15.).

„K řest svatý netoliko jest znamením a svědectvím toho, že pro Kristovu zásluhu vyvolených hříchové jsou v zapomenutí dáni (Jer. 31,34.) a zahrabáni anobrž jako v moři hlubokém utopeni (Mich. 7,19. 1 Pet. 3,21.), ale také k tomu bývá dáván, abychom my ďáblu, světu, tělu a Antikristu nesloužili a jako pohřbeni jemu byli. Rozuměti pak, že tu mluví podlé tehdejšího způsobu, kdež všecko tělo při křtu pohřižovali a jako pohřbovali a hned zase z vody vychvacovali.“

Sv ědectví Č eských Brat ří (uložené v Bibli Kralické z r.1601 ve vysv ětlivkách k Řím. VI, 3.4.).

 

 

Č lánek 9.

O svaté večeři Páně.

 

Toto od Pána církvi prop ůjčené milostiplné z řízení, kteréž za neocenitelný prostředek milosti považujeme, a kteréhož častěji užíti máme1), pozůstává v tom, že v církvi ustanovení k tomu služebníci Páně, vyslovujíce ustanovená slova, po oslavujícím díkučinění údům církve lámáním chleba a po tomto vínem z kalicha přisluhují2).

Dle tohoto daného svatého a spasitelného rozkazu mají vykoupení v Pánu touto večeří smrt Jeho co jediný základ svého života a spasení až do Jeho příchodu zvěstovati3). Tímto zvěstováním nabývá živé obnovy památka Syna Božího, jenž se duši jejich zjevuje v krvavé smlouvě a krvavé kráse své4).

Věříme, že v těchto svatých znameních Kristus tělo své a krev svou věřícím duchovním způsobem požívati dává5). Společnosť těla a krve Kristovy v požívání svaté večeře Páně6) má býti věřícímu Božskou zárukou, kterou se vědomí jeho podílu na Kristu a Jeho oběti zvýšuje a posilňuje7) a u víře přijaté odpuštění hříchu vždy opět obnovuje a ujišťuje8).

Svatá večeře Páně jest výhradně jen pro ony, kteří byvše milostí Boží obráceni Jemu náleží9), křest svatý přijavše10).

  1. Skutk. 2,42.46; 20,7.

  2. Mark. 14,22-24. (Mat. 26,26-28. Luk. 22,17-20. 1 Kor. 11,23-25.)

  3. 1 Kor. 11,26. Jan. 6,51. Izai. 53,5.

  4. 1 Kor. 11,23-25. 2 Tim. 2,8.

  5. Žal. 41,3. Izai. 55,2. (Jan. 6,57.)

  6. 1 Kor. 10,16.

  7. Luk. 22,19.20. Jan. 6,57. 1 Jan. 5,12. Jan. 17,23. Řím. 8,32.

  8. Mat. 26,26-28.

  9. 1 Kor. 10,16-18.20.21.; 5,11. Mat. 7,6. (2 Kor. 6,14-18.)

  10. Mat. 28,19.20. 1 Kor. 12,13.

 

 

Č lánek 10.

O církvi Páně.

 

Skrze křest svatý jsme přijati do církve Kristovy na zemi1), kterouž pro nás Pán jakožto prostředek milosti ustanovil2). K rozkazu Ježíše Krista a jeho apoštol ů3), jakož i po příkladu časů apoštolských4), i aby všecka ustanovení Nového Zákona konána býti mohla5), jest poviností každého k Bohu obráceného věřícího, ne aby sám pro sebe zvláště zde byl, nýbrž aby se s ostatními učedlníky Páně spojil co úd jednoho těla6), co živý kámen jediného domu Božího7), aby se takto všickni na vzájem vzdělávali, potěšovali a jedni druhým na cestě spasení pomáhali8) a v učení apoštolském, lámání chleba a na modlitbách z ůstávali9). Takovéto dle slova Božího z řízené spojení pravých učedlníků Kristových tvoří křesťanskou církev10). Nezměnitelným pravidlem a vodítkem církve jest Nový Zákon11).

  1. 1 Kor. 12,13.

  2. Efez. 4,15.16. Žid. 10,24.25. ( Řím. 12,5.)

  3. Jan. 17,22. 1 Petr. 2,5. 2 Kor. 6,16.17.

  4. Skutk. 4,32. (Skutk. 1,14; 2,1.41.46.47.; 4,24. a t. d. viz celé „Skutky sv. apoštol ů.“)

  5. Ku p ř. Mat. 18,15-17.

  6. 1 Kor. 12,27. (1 Kor. 12,12-27.)

  7. Efez. 2,19-20. (1 Petr. 2,5.)

  8. 1 Tess. 5,11.14. Kol. 2,18.19. (Juda 1,20.)

  9. Skutk. 2,42.

  10. Jan. 10,27; 8,31.

  11. 1 Kor. 3,9-11. (Efez. 2,20.)

 

Ú řady v církvi.

Jedině sám Pán Ježíš Kristus jest hlava církve12); viditelných hlav na zemi církev nezná13).

Církev volí z po čtu svých úd ů starší, učitele a služebníky14), kteří se ordinací v jich úřad uvádí. Pod slovem ordinace vyrozumíváme způsob, kterému nás písmo svaté učí, že totiž od sboru k službě zvolené osoby od starších téhož aneb jiného sboru vzkládáním rukou a modlitbou k dílu povolání svého zřízeny jsou15).

V ohledu časného života zůstanou jako před tím kázni sboru podrobeni, avšak se zřetelem k 1 Tim. 5,19. 16).

  1. Efez. 1,22. Kol. 1,18. (Efez. 4,15.)

  2. Mat. 20,25-27; 23,8.

  3. Efez. 4,11.12. Skutk. 14,23; 15,25; 6,2-5.

  4. Žid. 6,1.2. Skutk. 14,23; 13,3. 1 Tim. 5,22. Tít. 1,5. Skutk. 6,6.

  5. 1 Tim. 5,19.

 

Starší a učitelé.

Jakéhos stupně důstojnosti mezi staršími a učitely neznáme17), majíce za to, že pojmenování písma svatého, jako biskup, kazatel a t. d. žádné stupně hodnosti neoznačuje.

Učené vědomosti považujeme při těchto úřadech za žádoucí, nikoliv však za nezbytné18), berouce přede vším hlavní zřetel k podmínce vyslovené v Jan. 21,15-17. 19) a k vlastnostem a spůsobilostem v epištolách sv. Pavla vyžadovaným20).

Starší předsedají v sborových shromážděních, kteréž i řídí, majíce zároveň uloženo usnešení sboru v skutek uvésti. Mimo to jsou k věrné péči o jednotlivé duše zavázáni21).

Učitelé jsou oprávněni a povinni kázati v bohoslužebných shromážděních22). – Ohledně evangelické čistoty učebných přednášek a výkladů stojí pod dozorem celého sboru23), jenž kazatele v případě, že by se od učení evangelia, jak v tomto vyznání víry vyznačeno, vzdálil, a při své odchylce vůči všemu napomenutí setrval, z ú řadu jeho ihned odstraniti může24).

Křest svatý a svatou večeři Páně spravují starší jakož i učitelé25).

Úřad staršího a úřad učitele jest často v jedné osobě sloučen.

Jakkoliv se s těmito úřady dobře srovnává, zanáší-li se starší neb učitel nějakým časným zaměstnáním, tož jest přece za jistých poměrů žádoucno věnovati se výhradně svému duchovnímu úřadu26). V p ípadě, že by si toho církev přála, jest rovněž rozkazy Božími zavázána, poskytnouti jemu slušné, silám jeho přiměřené podpory na výživu27).

  1. Viz Mat. 20,25-27. Mat. 23,9-11. (1 Kor. 4,9; 3,8.)

  2. 1 Kor. 1,17; 2,1-5. (Mat. 4,18-22.)

  3. Jan. 21,15.16.

  4. 1 Tim. 3,1-7. Tít. 1,6-9.

  5. Skutk. 20,28.31. Žid. 13,17.

  6. Jak. 3,1. 1 Tim. 4,13. 2 Tim. 4,2.5.; 2,15.

  7. Mat. 7,15. 1 Jan. 4,1. Zjev. 2,2. Kol. 2,8.

  8. Gal. 1,9. Řím. 16,17.18. (1 Tim. 6,3-5.)

  9. 1 Kor. 4,1.

  10. Skutk. 18,3; 20,33-35. (2 Tess. 3,8.) 1 Kor. 9,13.14. (Luk. 10,7.8.)

  11. Gal. 6,6. 1 Tim. 5,17.18. (1 Kor. 9,7-14.)

 

Služebníci.

Diakonové (jáhnové) čili služebníci sboru musí míti vlastnosti v písmě svatém vyznačené28), majíce za úkol podporovati starších a učitelů v jich úřadě, zejména pak obstarávati časné záležitosti církve29).

  1. Skutk. 6,3. 1 Tim. 3,8-12.

  2. Skutk. 6,1-4

 

Povinnosti údů.

Povinnosti údů církve pozůstávají ve vzájemné srdečné lásce30), v živém účinlivém účastenství nejen pokud se týče duchovního prospěchu, ale i co do tělesného blaha všech31), v svědomitém užívání darů milosti a v plnění předpisů, kteréž Pán co hlava církve, pro tuto ustanovil32). Obzvláště jest povinností každého úda účastniti se svaté večeře Páně33) a býti pravidelně přítomen v shromážděních, církví na den Páně jakož i na kterýkoliv den v týdnu ustanovených34). Jen v případě nejvyšší nutnosti aneb následkem postihnuvší jej nemoce může se člen sboru slavnosti svaté v čeře Páně aneb návštěvy bohoslužebných shromáždění, zejména ale sborových shromáždění, zdržeti35).

  1. Jan. 13,34.35. 1 Jan. 3,11. 1 Petr. 1,22. (Jan. 15,12.17. Jak. 2,8.)

  2. 1 Jan. 3,16-18. Řím. 12,15. (Gal. 5,6. 1 Tess. 5,14.)

  3. Efez. 5,24. 1 Jan. 2,4. 2 Jan. 1,6.

  4. Mat. 26,27. Mark. 14,23.

  5. Žid. 10,25. Skutk. 1,14; 2,1.42.; 4,24. Žal. 27,4; 122,1; 84,1.

  6. Žal. 116,18.19. (Mat. 18,17.)

 

Hlasování.

V poradných shromážděních sboru vyřizují se všecky záležitosti, pokud možno, hlasováním36). Při hlasování má hlas každého úda stejnou váhu37), a rozhodnutí děje se většinou hlasů. Takovému rozhodnutí musí se menšina ochotně podrobiti, jelikož svobodu a řád v domě Božím jiným způsobem udržeti nelze38).

  1. Skutk. 15,22-25; 21,21-23.

  2. Mat. 23,8.11.

  3. 1 Kor. 14,40.33. Kolos. 2,5. Efez. 5,21. 1 Petr. 5,5. Mat. 18,17.18.

 

Přijímání nových údů.

Přijmutí nového úda do sboru děje se jen po předcházejícím poznání jeho stavu duchovního, když byl před církví vyznání víry složil, a sice odhlasováním39). P ři takovémto odhlasování jest jednotnosť hlasů velice žádoucna.

  1. 1 Tim. 6,12. Žid. 4,14. Řím. 10,9.10. (Mat. 10,32.)

 

Církevní kázeň.

Nařízení Kristovo, obsažené v 18. kapitole evangelia sv. Matouše od verše 15. až do verše 17., musí každý úd bez rozdílu přísně plniti. Jestiť povinností každého, napomenutí v lásce přijímati, a kde toho zapotřebí, v lásce udíleti, aniž by se třetí osobě zmínky o tom činilo. Teprvé po vyloučení smí bratr neb setra od spoluúdů co k církvi a lidu Božímu nenáležející považován býti40).

  1. Mat. 18,15-17.

 

Vyloučení z  církve.

Dle na řízení svého zakladatele jest církev oprávněna a povinna takové ze svých údů řádným odhlasováním vyloučiti a jim práva spoluúdů odejmouti, kteří kterékoli Božské přikázání přestupují, aniž by se, byvše napomenuti, k srdečnému zřejmému pokání a k předsevzetí opravdivého polepšení přivésti dali, setrvajíce takto v hříších svých41). Údové dopouštějící se těžších, veřejné pohoršení vzbuzujících aneb často se opakujících hříchů, jichž slovům prozatímně věrohodnosti přiložiti nelze, buďtež tímtéž způsobem vyloučeni, byťby i ujišťovali, že hříchů svých litují42).

Opětné příjmutí vyloučeného děje se týmž způsobem jako každé jiné přijímámí do církve po předcházející zkoušce jakož i po učiněném před církví vyznání hříchů odhlasováním43).

  1. 1 Kor. 5,1-13. 2 Tess. 3,6. Tit. 3,10.11. 1 Tim. 1,19.20. (1 Tim. 6,3-5.)

  2. 1 Kor. 5,1-13. Mat. 3,8.

  3. 2 Kor. 2,6-8.

 

 

Č lánek 11.

O svatosti čili posvěcení.

 

Věříme, že bez svatosti žádný neuzří Pána1). Tato jest následek ospravedln ění hříšníka před Bohem skrze víru v Krista, jsouc s tímto v nerozlučném spojení2).

Svatosť pozůstává v tom, že znovuzrozený, když hřích v srdci jeho přestal panovati3), za stálého vedení Ducha svatého4) všemožnou píli vynaloží, aby h říchu, jenž posud na něm lpí, odumřel5), zákon Boha svého plnil6) a duši svou i tělo své v oběť živou a Bohu libou přinášel7), čímž se Bůh oslavuje8). Při této snaze může jej však mnohá slabosť a hřích zachvátiti9), kterých však nebude omlouvati10), nýbrž pokání z nich činiti11), poněvadž nimi svého milostivého Boha urazil12) a svůj pokoj s Bohem porušil13). V takovém případě nenalezne dříve pokoje, až opět nového odpuštění dosáhne14), stana se takto tím opatrnějším pro budoucnosť15).

Svatá synovská láska k Bohu a jeho přikázáním tvoří nejdůležitější čásť posvěcení16), a tato láska, jsouc v srdci zplozena a Duchem svatým udržována a posilňována17), proměňuje člověka v obraz Boží18). Uznáváme, že posvěcení po celý náš život konati máme19), potřebujíce vždy, byť bychom i nejsvatější život vedli, odpouštějící milosti Boží skrze krev Pána Ježíše Krista20).

  1. Žid. 12,14. 1 Petr. 1,15.16. 1 Tess. 4,3.7. (Efez. 1,4.)

  2. 1 Kor. 1,30. Řím. 6,2. Jan. 15,2. (Jak. 2,17. Mat. 7,17. Gal. 5,22. Efez. 2,10.)

  3. Řím. 6,14.22.

  4. Řím. 8,14.

  5. Řím. 7,21; 8,13. Kolos. 3,5-10. Žid. 12,1. (Efez. 4,22-32. Tít. 2,11.12.)

  6. Žid. 8,10. Řím. 7,22. Žal. 119,29.111-113.

  7. Řím. 12,1.

  8. 1 Kor. 6,20.

  9. Řím. 7,19.23.24. Gal. 5,17. 1 Jan. 1,8.9. (1 Jan. 3,3. Přísl. 20,9. Kazat. 7,21.)

  10. Žal. 51,5.

  11. 2 Kor. 7,9. Žal. 51,19. (Žal. 38,5-7.)

  12. Žal. 51,6. Mat. 26,75.

  13. Žal. 38,4.

  14. Žal. 32,3-6. Mat. 6,12.

  15. Efez. 5,15.17. Žal. 51,14.15.

  16. 2 Kor. 5,14. 1 Kor. 13,1.3.13.; 14,1. Efez. 4,15. (2 Tess. 3,5. 1 Jan. 4,19; 5,3.)

  17. Řím. 5,5.

  18. Efez. 4,23.24. 2 Kor. 3,18. (Kolos. 3,10.)

  19. 2 Kor. 7,1. (1 Kor. 9,24-27. 1 Tim. 2,15.)

  20. Žid. 4,16. 1 Jan. 1,7. Jak. 2,10. Dan. 9,18. ( Řím. 3,27.28.; 4,4-8. 1 Petr. 1,2.)

 

 

Č lánek 12.

O zákonu Božím.

 

O zákonu vůbec.

Věříme, že, žijíce pod milostí nové smlouvy, zákon Boží, jak v ráji byl dán1), na Sinai šířeji vysvětlen2) a Pánem Ježíšem co nejjasněji oslaven3), nepozbyl pro nás ni nejmenšího ze své moci a působnosti4), nýbrž nyní jako před tím k našemu užitku a náležitému užívání ustanoven jest5). Tento užitek jest trojího způsobu:

Hrubým, nevázaným náruživostem má vložiti v ústa uzdu a udidlo, udržujíc v úctě svatosť a spravedlnosť Boží na zemi6).

Má vésti k poznání h řícha7) a býti pěstounem ku Kristu8); a ukazujíc ve své svatosti a neporušitelnosti9), ve svém velikém objemu10) a ve svém duchovním významu11) hříšnému člověku nemožnost, aby jej naplnil12), vzbuzuje takto potřebu milosti a odpuštění.

Má býti světlem člověku znovuzrozenému13), jenž co takový má zvláštní líbosť v zákoně Božím podlé vnitřního člověka14), aby se neuchýlil od cesty pravé15), aniž aby upadl v doměnku svémyslné svatosti16), maje stále před očima slavný cíl, ku kterému jest určen býti totiž zcela obnovenu k obrazu Božímu17); a to vše pro slabosť těla, která jej na této zemi vždy obkličuje18).

Co se týče obřadní části zákona, tož věříme, že tuto Kristus zcela naplnil19); a jelikož se v Něm zjevila bytosť a nikoliv stín20), jest tudíž obřad odstraněn21), a v oběti Pána Ježíše, uchopíme-li ji u víře, naplněna veškerá obřadní čásť zákona22). Co se týče mravní stránky zákona, jak tato v desatero Božích přikázání uložena jest, věříme, že zde vůle Boží pro všecky časy jest vyslovena23), a že dříve nebe i země pominou než jediná literka ze zákona24).

  1. Ozeáš. 6,7. 1 Jan. 2,7.

  2. Řím. 13,9. (Gal. 5,14.)

  3. Mat. 5,17. Gal. 4,4.5. Filip. 2,8. Izai. 42,21.

  4. Řím. 3,31. 1 Kor. 7,19. Řím. 7,25.

  5. Řím. 7,12. 1 Tim. 1,8.

  6. 1 Tim. 1,9.10.

  7. Řím. 3,20;5,13; 7,7.13.

  8. Gal. 3,24.

  9. Gal. 3,10. Řím. 2,23. (Jak. 2,10.)

  10. Mat. 5,22.28. 1 Jan. 3,15.

  11. Řím. 7,14.

  12. Řím. 3,19.20.; 8,3.

  13. Žal. 119,6; 1,1.2.

  14. Řím. 7,22.

  15. Žal. 119,101.104.128. (Jozue 1,8.)

  16. Kolos. 2,18.

  17. 1 Jan. 2,3.

  18. Žid. 12,1.

  19. Mat. 5,17.

  20. Žid. 10,1. Kolos. 2,17.

  21. Žid. 7,18.19. Skutk. 10,13-15; 15,28.29. (Efez. 2,14.15.)

  22. Gal. 4,1-5.

  23. Mat. 19,17.18.; 22,36-40. Efez. 6,1-3. Jak. 2,8.11.12. (1 Jan. 2,7.)

  24. Mat. 5,18.

 

O dnu Páně (starozákonní sobotě) zvlášť.

Všecka přikázání Boží jsou stejně důstojná a svatá, a to věříme zejména o čtvrtém přikázaní, týkajícím se dne Páně (dne sobotního)25). Dle obsahu tohoto p řikázaní26) považujeme za svou povinnosť, pracovati šest dní s neunavenou pílí a velikou svědomitostí v záležitostech našeho občanského povolání pro užitek vezdejší27). Ne méně víže nás ale toto přikázaní jeden ze sedmi dní týdne zcela Pánu zasvětiti a od práce odpočinouti28), t. j. zdržeti se na prosto vší činnosti, pokud se týče vydělání chleba vezdejšího, jakož i každé jiné světské práce, která není nezbytně nutná29), aneb kterou nevyžaduje láska podle příkladu Pána Ježíše Krista30). Den Páně má dle příkladu prvních křesťanských církví co svátek křesťanů slaven býti31) k rozmnožení známostí Božských a pravé blaženosti v Bohu, k srdečnému spojení úd ů Pána Ježíše Krista, jakož i k práci pro království Boží. Klademe na to zvláštní důraz, aby každý v tomto dni písmo svaté častěji čítal, dítky v n ěm vyučoval a služby Boží pravidelně navštěvoval. – Vážíme sobě toho dne co vzácného daru Boha našeho32), pro trvání křesťanské církve nezbytného.

  1. 1 Mojž. 2,1-3. Mat. 24,20. Izai. 56,1-7.; 58,13.14.

  2. 2 Mojž. 20,8.9.

  3. 2 Tess. 3,10-12.

  4. Skut. 20,7.

  5. Mat. 24,20.

  6. Mat. 12,10-12.

  7. Jan. 20,19.26. Luk. 24,13.33.34.36. Skut. 20,7. 1 Kor. 16,1.2. Zjev. 1,10. Žal. 118,22.24.

  8. Mark. 2,27.

 

 

Č lánek 13.

O manželství.

 

Věříme, že manželství jesť od Boha ustanoveno1) k vzájemné pomoci mezi mužem a ženou2), k rozmnožení lidského pokolení3) a k zamezení smilstva4), jakož i aby muž pojal pouze jednu ženu za manželku, žena pak pouze jednoho muže za manžela, pokud oba na živu jsou5).

Trváme, že křesťané jen v Pánu s věřícími v manželství vstoupiti mají6).

Co Božskému a občanskému z řízení musí se dostati manželství obého stvrzení. Poslednější řídí se dle zákonů státních7), prvnější děje se slovem Božím a modlitbou v církvi Páně8).

Rozvod manželů, děje-li se z příčin, jež se neshodují se slovem Božím jakož i opětné vstoupení v stav manželský takto rozvedených osob se nedovoluje9). V případech cizoložstva ale10) a zlomyslného opuštění11) věříme, že rozvod a opětné vstoupení v manželství nevinné strany dle slova Božího díti se může. Při rozvodu jakož i při uzavření manželství musí se ustanovením občanského zákona za dost u činiti12).

  1. 1 Mojž. 2,24. Žid. 13,4. (Efez. 5,5.22-33.)

  2. 1 Mojž. 2,18.

  3. 1 Mojž. 1,27.28.

  4. 1 Kor. 7,2.9.

  5. Mat. 19,4-6. 1 Kor. 6,16.

  6. 1 Kor. 7,39; 9,5.6. 1 Mojž. 6,1-3. Jozue 23,12.13. (1 Král. 11,1-8. Ezdr. 9 a 10. Nehem. 13,23-28.)

  7. Mat. 1,18. (Mat. 25,1-10.) Jan. 2,1.2. Mat. 22,2-12.

  8. Kolos. 3,17. 1 Tim. 4,3-5.

  9. Mat. 19,6-8. 1 Kor. 7,10.11.

  10. Mat. 19,9.

  11. 1 Kor. 7,12.13.15.

  12. 1 Petr. 2,13.

 

 

Č lánek 14.

O řádu občanském.

 

Věříme, že vrchnosti od Boha zřízeny jsou1), a že jim Bůh dal moc k ochraně dobrých a k potrestání zlých2). Považujeme za svou povinnosť, všem zákonům vrchnosti bezvýminečně poslušnu býti3), pokud tyto svobodné konání povinností naší křesťanské víry neobmezují4), a v moci postaveným tichým a pokojným životem ve vší pobožnosti jich těžký úkol usnadňovati. Taktéž považujeme se býti dle rozkazu Božího povinni, za vrchnosť se modliti5), aby podlé vůle Boží a pod Jeho milostivou ochranou svěřenou jí moc tak upotřebila, aby pokoj a spravedlnosť udrženy byly.

Trváme, že zneužívání přísahy křesťanům jest zapovězeno6), že však přísaha – totiž pokorné, slavné vzývání Boha našeho za svědka pravdy – pakli že jest po právu žádána a složena, jest pouze modlitbou zvláštního způsobu7).

Věříme, že vrchnosť, která i pod Novým Zákonem ne nadarmo nese meč, má právo i povinnost dle zákona Božího trestati smrtí8), jakož i upotřebiti meče proti nepřátelům země k ochraně svěřených jí poddaných, pročež považujeme za svou povinnosť konati služby válečné, byli-li jsme k tomu vrchností vyzvání9). P řece však můžeme se srdečně srovnati s oněmi, kteří ohledně přísahy a služby válečné přesvědčení naše nesdílí10).

Víra naše není nám závadou, zastávati nějaký úřad státní.

  1. Řím. 13,1.2.

  2. Řím. 13,3.4. (5 Mojž. 16,18.)

  3. Řím. 13,5-7. Tít. 3,1. 1 Petr. 2,13.14.17.

  4. Mat. 22,21. Skut. 4,19.20.; 5,29.42.

  5. 1 Tim. 2,1-3.

  6. Mat. 5,34-37. Jak. 5,12.

  7. Řím. 1,9. 2 Kor. 1,23. Gal. 1,20. Filip. 1,8. 1 Tess. 5,27. Zjev. 10,5.6. Žid. 6,13.16-18. (Žid. 7,20.21.28.) 1 Mojž. 24,3.9. Ezdr. 10,5. 5 Mojž. 6,13. (5 Mojž. 10,20.) Izai. 65,16.17. (Jer. 12,15.16.)

  8. Mat. 26,52. 1 Mojž. 9,6.

  9. Luk. 3,14. Skut. 10,1-3; 23,12-24. (Mat. 8,5-13.)

  10. Luk. 3,12.13. Řím. 16,23. Filip. 4,22. (Skut. 13,7.12.; 16,34-36.)

 

 

Č lánek 15.

O příchodu Páně, o zmrtvýchvstání a posledním soudu.

 

Věříme v příchod našeho Pána Ježíše Krista1) v moci a slávě2). Den Jeho zjevení považujeme za korunu díla vykoupení3); neboť v onen den budou oči celého světa spatřovati pravdu a velikost Jeho4), uzří korunovaného krále cti a slávy5) a s ním Jeho nevěstu, církev6); neboť v Pánu zesnulí vstanou z mrtvých v tělích svých7), v neporušitelné slávě8), spatřujíce jej tváří v tvář, jsouce Jemu rovni a kralujíce s ním9).

Věříme, že i bezbožní z mrtvých vstanou10), jakož i v poslední soud11), aby všickni ukázati se museli před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jedenkaždý to, což skrze tělo po čas života svého působil12). Tak jako Syn Boží dá věčné blahoslavenství těm, kteří Jemu u víře sloužili a Jej následovali13), takž odsoudí všecky bezbožníky k věčnému zatracení14). Trváme pevně při určitých a jasných výpovědích písma svatého, kteréž líčí spasení a zatracení člověka po ukončení běhu života, co nezměnitelné, věříce že obé trvá věčně15), tak že není nižádného přechodu z jednoho do druhého, aniž nějakého vysvobození po smrti16).

Jsouce pamětlivi slov Pána našeho: „Jistěť přijdu brzo!“ – voláme s Duchem a s nevěstou, za jejíž podstatného úda se považujeme: „Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši!“

  1. Skut. 1,10.11.12. Zach. 14,4.5. 1 Kor. 11,26. (Zjev. 1,8; 3,11; 22,7.20.)

  2. Mat. 16,27; 25,31. 2 Tess. 1,7. Žal. 24,7.8.

  3. 1 Kor. 1,7.8. Filip. 3,20. Jak. 5,7.8. Žid. 9,28. 1 Jan. 2,28. Tít. 2,13. 2 Petr. 1,16. 1 Petr. 1,7-9; 5,4.(Filip. 2,16. 1 Tess. 1,10; 2,19. 2 Petr. 3,12.13.)

  4. Zjev. 1,7. Mat. 24,30; 25,31.32. Filip. 2,9-11. Řím. 14,10.11.

  5. Zjev. 11,15.17. Izai. 24,23. (Zach. 14,9.)

  6. Luk. 21,27.28. 2 Tess. 1,10. Kolos. 3,3.4. Zjev. 19,6-9. (Jan. 17,24. Zjev. 21,9-27.)

  7. 1 Tess. 4,15.16. Řím. 8,23. 1 Kor. 15,16-20.23. Job 19,25-27. (Jan. 6,40.54. Řím. 4,17. 2 Kor. 4,14. Izai. 26,19. Oze. 13,14.)

  8. 1 Kor. 15,42.43.53. Filip. 3,21. (1 Kor. 15,12-57.)

  9. 1 Jan. 3,2. Žal. 17,15. Zjev. 20,6; 22,5; 5,10.

  10. Jan. 5,29. (Skut. 24,15. Dan. 12,2.)

  11. Skut. 17,30.31. (Juda. 14,15. Zjev. 20,11-13.)

  12. 2 Kor. 5,10. ( Řím. 2,6;14,10.12. Gal. 6,8. Zjev. 22,12. Kazat. 12,14.)

  13. Mat. 25,34. ( Řím. 9,23. Zjev. 14,13.)

  14. Mat. 25,41. ( Řím. 2,5 .9.22. 1 Tess. 1,10. 2 Petr. 2,9. Zjev. 6,16.17.; 20,15.)

  15. Mat. 25,46; 3,12;25,10-12. Mark. 9,43-48. Luk. 13,25-28. 2 Tess. 1,7-9. Juda. 7,13. Zjev. 14,11; 20,10.15. (P řísl. 1,24-32.)

  16. Luk 16,24-26. Žid. 9,27.

 

-------------------------------------------------------------

 

Knihtiskárna Jana Spurného v  Praze.









Copyright © by Notabene - Hydepark baptistů All Right Reserved.

Published on: 2007-03-16 (5077 čtenářů)

[ Zpět ]

Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.12 Seconds