poslal Nepřihlášený V 90. letech se začaly objevovat v odborné literatuře mnohočetné publikace, které jednoznačně vyvracejí
mnohde stále ještě rozšířený mýtus, že homosexuálové se vyskytují v populaci až v 10%. Tento názor vychází z publikací Alfreda Kinseye
z roku 1948, který zjistil, že 10% z dotazovaných ve věku od 16 do 65 let bylo po dobu až tří let převážně homosexuálních. Z pohledu moderního
dotazníkového výzkumu byla ovšem tato studie značně závadná. Např. 25% dotazovaných byli někdejší nebo současní vězňové. Takový populační vzorek jistě není reprezentativní pro běžné obyvatelstvo. Ve skutečnosti
bylo číslo 10% překroucením Kinseyových výsledků, který uváděl, že procento mužů, preferujících homosexuální vztahy po celý život, bylo značně nižší a pohybovalo se kolem 45%, u žen pak dokonce o polovinu
méně.
Jiné studie v té době neexistovaly
a číslo 10% bylo tak často opakováno, že se vžilo a navíc vytvořilo
kolem homosexuální aktivity jakýsi závoj "normálnosti". Pokud je tedy 25
milionů Američanů, nebo 1 milion Čechů, anebo půl milionu Slováků
homosexuálních, pak nelze takové počty lidí považovat za "nenormální".
Homosexuální aktivisté proto velmi rádi citovali a citují dodnes tyto
údaje, protože dávaly homosexuálním praktikám punc normální, přirozené
a dobré varianty sexuálního chování. Taková populace pak potřebuje svá
práva, která musí být zbytkem obyvatelstva akceptována.
Kolik procent populace je homosexuálních?
Názor, že 10% populace je
homosexuálních, je ovšem neudržitelný ve světle novějších studií, které
prokazují výskyt homosexuálních aktivit v podstatně nižším procentu. Tři
různá šetření z roku 1990 provedená Národním centrem pro zdravotní
statistiku v USA (National Center for Health Statistics) prokázala, že
méně než 3% mužů mělo v posledních 15 letech alespoň jeden homosexuální
pohlavní styk. Čtyři různé národní studie, které provedlo Národní
centrum pro výzkum mínění (NORC) v USA v letech 1970, 1988, 1989, 1990
(celkem 7 408 dotazovaných), zjistily souhrnný výskyt pohlavního styku
se stejným pohlavím v posledním roce u 1,8% mužů; 3,3% udalo, že měli
jako dospělí takový vztah "příležitostně" nebo "poměrně často" a 5-7%
uvedlo, že kdysi mělo alespoň jeden takový kontakt.
Jedna z vědecky nejpřísnějších prací,
která studuje sexuální chování Američanů, je práce Michaela a spol.
z roku 1994 s názvem Sex in America: A Definitive Survey (Boston:
Little, Brown & Co, 1994). Tato studie prokázala na velmi pečlivě
zvoleném reprezentativním vzorku 3 432 respondentů, že výskyt
homosexuality je u mužů pouze 2,8% a u žen pouze 1,4%.
Tato čísla souhlasí poměrně přesně
s údaji z jiných západních zemí. Např. jedna britská dotazníková studie
u 19 tisíc mužů v letech 1990-1991 prokázala, že pouze 1,1% z nich měla
v posledním roce homosexuálního partnera (3,6% kdykoliv v životě)
(Nature, 360, 1992, s. 410 - 412). V průzkumu sexuálního chování
reprezentativního vzorku obyvatel České republiky uskutečněném
na přelomu let 1993/94 uvedly homosexuální orientaci asi 2% mužů a žen.
Polovina z nich se k homosexualitě přihlásila jednoznačně.
Na základě těchto čísel můžeme tedy
zodpovědně konstatovat, že výskyt homosexuality kolísá v běžné populaci
kolem 2% (vyšší u mužů - až ke 3%, nižší u žen - kolem 1%). Čísla o 10%
gayů a lesbiček v běžné populaci jsou z pohledu moderního výzkumu
neudržitelným mýtem.
Homosexuální životní styl a jeho následky
Homosexuální soužití je ve sdělovacích
prostředcích prezentováno jako prostá alternativa heterosexuálního
pohlavního života s výjimkou nepodstatných rozdílů v pohlaví partnerů.
V různých filmech (např. film Philadelphia) nebo vyprávěních pro děti
(Daddy's Roommate - Tatínkův spolubydlící) jsou homosexuální páry líčeny
jako velmi atraktivní lidé, kteří sdílejí šťastné a dlouhotrvající
soužití. Aktivisté argumentují, že takový popis je opodstatněný, aby
překonal stereotypy a nepřátelské postoje obyvatelstva, přičemž
mezi nepřátelský postoj se započítává i prostý nesouhlas. Při bližším
pohledu však můžeme zjistit, že homosexuální životní styl je spojen
s některými vysoce nebezpečnými a riskantními praktikami, které u této
skupiny lidí výrazně zvyšují výskyt různých nemocí včetně AIDS.
K nejzávažnějším prvkům rizikového chování patří nesmírně vysoká
promiskuita, zvláště mezi muži, a způsoby sexuálního uspokojování,
zvláště pak anální pohlavní styk (viz tab. 1).
Promiskuita v homosexuálních vztazích
K dnešnímu dni nejdůkladnější práce
na toto téma byla prezentována A.P. Bellem a M.S. Weinbergem v jejich
knížce Homosexualities (Homosexuality) z roku 1978. Na základě této
studie si můžeme udělat podrobnější obrázek o tom, jak vypadá
homosexuální promiskuita, zvláště mezi muži. 74% mužských homosexuálů
udalo, že mělo během svého života více než 100 partnerů, 41% mělo více
než 500 partnerů a 28% více než 1 000 partnerů! 79% označilo více než
polovinu svých partnerů jako cizí a 70% udalo, že s více než polovinou
mužů měli styk pouze jednou. Další studie stejných autorů z roku 1981
ukazuje, že pouze 2% homosexuálů zachovalo monogamii nebo semi-monogamii
definovanou velmi velkoryse jako 10 a méně partnerů!
Někteří argumentují, že tato čísla
pocházejí z doby předcházející epidemii AIDS a že nejsou již v současné
době aktuální. Avšak relativně nová studie, Multicenter AIDS Cohort
Study, která zahrnovala téměř pět tisíc homosexuálních mužů, zjistila,
že významná většina těchto mužů (69-83%) měla 50 a více sexuálních
partnerů během svého života (Kaslow R.A. et al, American Journal of
Epidemiology 126, 1987, s. 310 - 318).
Jiní se snaží alarmující čísla
o promiskuitě mezi homosexuály zamlžit argumentací o nevěrnosti, která
se vyskytuje rovněž u heterosexuálních párů. Porušení monogamie je však
u heterosexuálů výrazně nižší než u homosexuálů. Jedna práce z roku 1990
srovnávala výskyt porušení monogamie v průběhu posledního roku
u různých skupin. U těsných homosexuálních partnerství udalo 79% alespoň
jeden případ porušení monogamie v průběhu posledního roku ve srovnání
s 19% u lesbiček, 10% u ženatých respektive provdaných heterosexuálních
párů a 23% u spolužijících heterosexuálních partnerů. Také autoři již
jednou citované studie Sex in America z roku 1994 prokázali, že 90%
heterosexuálních žen a 75% heterosexuálních mužů nikdy nemělo
mimomanželský styk.
Dva spolužijící homosexuální muži D.P.
McWhirter a A.M. Mattison (jeden psychiatr, druhý psycholog) se snažili
prostudovat vzorek nejstabilnějších homosexuálních párů, které se jim
podařilo najít. Ze 156 párů pouze 7 zachovalo sexuální věrnost; ze 100
párů, které žily spolu déle než 5 let, nikdo nebyl schopen dodržet
sexuální věrnost! Představy o věrném homosexuálním soužití zvláště
u mužů jsou tedy ve světle současných výzkumů dalším neudržitelným mýtem
o homosexualitě.
Infekční nemoci a AIDS
Mnoho laiků žije v představách, že
homosexuálové mohou žít stejně dlouho a zdravě, pokud se nenakazí
nevyléčitelnou chorobou AIDS. Nic ovšem není více vzdáleno od pravdy než
tato představa. Homosexuální životní styl zvyšuje riziko výskytu nejen
mnoha infekčních, ale také neinfekčních onemocnění, z nichž některé jsme
již vyjmenovali v kapitole o rizicích análního pohlavního styku.
Podívejme se nyní blíže na infekční onemocnění, které se vyskytují
neúměrně často u lidí provozujících homosexuální "milostné praktiky".
Homosexuální způsob života zvyšuje
riziko nejen sexuálně přenosných onemocnění, ale také mnohých nemocí,
které se šíří fekálně-orální cestou. Statistiky říkají, že alespoň 75%
homosexuálních mužů jsou nosiči jedné nebo více infekčních nemocí, dále,
že asi 75% prodělalo alespoň jednu pohlavní nemoc, avšak nemusí být
momentálně nemocní, a konečně, že 40% onemocní v průběhu jednoho roku,
i když možná nebudou těžce nemocní. Mezi nejčastější nevirová infekční
onemocnění u homosexuálů patří amebiáza (25-40%), giardiáza (10-30%),
kapavka, shigelóza, salmonelóza, campylobakterová infekce, chlamydie,
syfilis, ektoparaziti. Z virových onemocnění jsou to podle výskytu tyto
nemoci: condylomata - bradavice (30-40%), herpes - opar (10-20%),
infekční žloutenky typu A i B. Téměř 65% homosexuálních mužů prodělalo
infekční žloutenku typu B a ročně jí onemocní 16% z nich. 5-10% jedinců,
kteří prodělali onemocnění, zůstává chronickými nosiči. Infekce virem
hepatitidy B navíc zvyšuje riziko rakoviny jater. Infekce lidským virem
bradavic v oblasti anu je pak významným rizikovým faktorem pro rakovinu
této oblasti, jejíž výskyt u homosexuálních mužů rychle narůstá.
Již jsme se zmínili o tom, že anální
pohlavní styk je vysoce rizikovým chováním pro přenos viru HIV - původce
AIDS. Epidemiologové odhadují, že 30% všech případů AIDS v populaci USA
se vyskytuje u homosexuálních mužů, kteří představují pouze 1,4% celé
populace. V současné době je incidence AIDS mezi dvaceti až
třicetiletými homosexuálními muži zhruba 430 krát vyšší než mezi běžnou
heterosexuální populací. Statistiky ukazují dále hrozivou skutečnost, že
přes toto obrovské riziko přenosu při současné mimořádně vysoké
promiskuitě mezi homosexuálními muži 40% z nich nikdy nepoužívalo kondom
během análního pohlavního styku. Je to důkazem velice nízké účinnosti
osvěty při prevenci onemocnění, které je ve 100% smrtící.
Psychické poruchy
Rovněž jiné psychopatologické stavy se
vyskytují u homosexuálních jedinců výrazně častěji než u běžné populace.
Podle Williamse a spol. 40% homosexuálních mužů trpělo v minulosti
těžkou depresí (3% v běžné populaci). Podle Bella a Weinberga mělo vážné
sebevražedné úmysly 35% homosexuálních mužů (oproti 11%
heterosexuálních mužů), u žen pak 31% lesbiček (versus 24%
heterosexuálních žen). Rozdíly jsou ještě výraznější u sebevražedných
pokusů: 18% homosexuálních mužů a 23% homosexuálních žen se pokusilo
o sebevraždu (versus 3% heterosexuálních mužů a 11% heterosexuálních
žen). (K. Jay, A. Young, The Gay Report, New York, Summit, 1979)
Skládání mozaiky
Pokud homosexualita tedy není zcela
geneticky podmíněna, jak vzniká? Ve svém kritickém hodnocení
biologických teorií dva vědci z Columbia University - Byne a Parsons -
zdůrazňují jeden důležitý bod. Ve svém vlastním modelu hovoří "o
komplexní mozaice biologických, psychologických a sociálně-kulturních
faktorů". Tento názor je dnes zastáván většinou seriózních vědců, pouze
média tuto větu neslyší, protože nepřináší žádnou převratnou novinu.
Naznačili jsme způsob, jak se mohou
při vzniku homosexuality uplatňovat genetické faktory, avšak nikoliv
přímým způsobem, nýbrž nepřímo. Jinými slovy geny přispívají k jinému
fenoménu, který pak predisponuje určitého jednotlivce k danému chování.
Mohli bychom to přirovnat ke hráčům basketbalu. Určitě neexistují geny,
které by přímo kódovaly skutečnost, že někdo se stane hráčem basketbalu.
Avšak určité geny kódují naši tělesnou výšku a sportovní prvky, jako
jsou rychlé reflexy, svalová síla, rychlost, bystrost, metabolismus atd.
Někdo, kdo se narodí s příznivou konstelací výšky a sportovních prvků,
není nijak geneticky programován nebo nucen, aby se stal hráčem
basketbalu. Tyto kvality ovšem usnadňují tuto volbu. Kdyby vědci začali
studovat hráče basketbalu stejným způsobem jako homosexuály, určitě by
prokázali mnohem vyšší stupeň genetického ovlivnění. Avšak silná
genetická korelace neznamená, že tito lidé jsou nuceni hrát basketbal.
Jaké jsou tedy jiné faktory, které se
uplatňují v této mozaice, vedoucí ke vzniku fenoménu jménem
homosexualita. Dr. Satinover píše, že "jedním z nejsoudržnějších nálezů
ze studií homosexuality je zjištění, že rodinný faktor nebo faktory
silně ovlivňují pozdější sexuální chování". Novější studie na dvojčatech
(dokonce i ovlivněná studie Baileyova a Pillardova) vyrostly přímo ze
starších studií, které opakovaně a jednoznačně potvrdily vliv rodiny.
Téměř osmdesátiletá pozorování ukazují, že rodinné prostředí hraje
kritickou roli při vzniku homosexuality.
K čemu tedy dospěli staří
psychoanalytici, na co se nyní homosexuální aktivisté snaží zapomenout?
V životě homosexuálních pacientů se vyskytuje neobvykle často citový
nesoulad mezi dítětem a rodičem stejného pohlaví. Homosexuální muži
pociťují svého otce jako "zřetelně vzdáleného a neschopného" (J.
Satinover, s. 222). Tito otcové diskrétně nebo otevřeně odmítali
chlapce, který měl mnoho ženských rysů. V jedné studii z roku 1996 se
konstatuje, že "... až na několik výjimek prohlásili homosexuální muži,
že jejich otcové měli negativní vliv na jejich život... Neexistuje
jediná dostatečně kontrolovaná studie, kde se homosexuální muži
vyjadřují o svých otcích pozitivně nebo srdečně." (Fisher et al. Freud
Scientifically Reappraised: Testing the Theory and Therapy, New York:
John Wiley & Sons)
Z dalších rodinných faktorů je uváděn problematický
vztah s matkou, který je často svazující a intimní, dále sexuální
zneužití dítěte rodičem stejného nebo opačného pohlaví a velmi často
odmítnutí dítěte vrstevníky stejného pohlaví. Velmi důležitým se také
zdá být časné sexuální svedení na tuto cestu. Dospívající chlapci
vyvíjející se k homosexualitě jsou zvláště citliví na toto svedení.
Olympionik Greg Louganis popisuje svůj vztah s pedofilem, kterého potkal
na pláži. Pociťoval nepříjemně věkový rozdíl, avšak určitým způsobem
tuto zkušenost vnímal jako pozitivní: "Pociťoval jsem hlad po lásce."
Určité znepokojení v nás může vyvolávat
zjištění, ke kterému dospěl Dr. Paul Cameron a spol. Při dotazníkové
akci prováděné u více než 5 tisíc obyvatel v 6 metropolitních oblastech
zjistili, že 56% homosexuálů a 18% heterosexuálů uvedlo, že měli
homosexuálního učitele. Jedna pětina z těch, kteří měli homosexuálního
učitele, přiznala, že byli ovlivněni v chápání homosexuality jako
společensky přijatelné; 4% lidí přiznalo, že učitel je ovlivnil, aby
vyzkoušeli homosexualitu (Journal of Psychology 130(6), 1996, s.
603-613).
Velká dotazníková studie v Minnesotě
u téměř 35 tisíc 12letých dospívajících prokázala, že 25,9% dotazovaných
si nebylo jistých, zda jsou hetero- nebo homosexuální (Refamedi G. et
al., Pediatrics 89, 1992, s. 714-721). Zmatek ohledně sexuální identity
je běžný ve středním věku dospívání. Proto by tito dospívající neměli
být v této citlivé fázi manipulováni ohledně své sexuální totožnosti.
Jak tedy můžeme v tomto kontextu akceptovat programy sexuální výchovy
na školách, které prohlašují, že homosexualita je normální varianta
lidského chování, a dokonce navádějí (v zahraničí) k vyzkoušení
homosexuálního vztahu?
Nikoliv prostá volba, ale nutkavá porucha
Doposud jsme se zabývali kritikou
zjednodušeného pohledu na homosexualitu jako na geneticky podmíněnou
variantu lidského chování, jak se to v současné době snaží prezentovat
homosexuální aktivisté a média. Avšak stejné zjednodušení hrozí také
z druhé strany - totiž pohled na homosexualitu jako na prostou volbu.
Nikdo si "nesedne k pultu s nabídkou sexuálních životních stylů"
a nevybere si jednoduše homosexualitu.
To, co se děje v životě člověka, jenž
volí takovou cestu, vystihuje velmi dobře pohádka o skřivánkovi, který
postupně prodal veškeré svoje peří za tučné červíky. Obchodník k němu
přicházel s touto nabídkou postupně každý den znovu a znovu. První volba
byla opatrná, další stála již méně odvahy a opatrnosti. Následující
volby již byly celkem rutinní záležitostí a přicházely celkem jednoduše,
až nastala hodina pravdy a skřivánek již nemohl vzlétnout. Toto je
typická cesta, jak vzniká nutkavá (kompulzivní) porucha chování. Zprvu
je to počáteční volba, následuje vznik určitého zvyku, který může
nakonec vyústit do závislosti, jež se velice těžce mění. Všechny nutkavé
způsoby jednání jsou velice rezistentní (odolné) proti změně a vedou
lidi stále znovu a znovu ke stejnému chování, i když je to stojí velmi
mnoho, ba dokonce i život.
Tyto změny jsou navíc postupně fixovány
v mozku (tzn. software se stává hardware). Opakované chování totiž mění
náš mozek, dochází k zesílení některých spojení mezi nervovými buňkami
a skutečnému zvětšení určité tkáně. Tyto změny v našem myšlení a mozku
pak způsobují, že určitou volbu konáme stále s menším úsilím a také, že
je stále obtížnější konat volbu odlišnou.
Sexuální pud je ze všech biologických
pudů nejvíce spojen s pocitem rozkoše. Zkušenost rozkoše vytváří silný
impuls pro formování chování. Když tedy biologické pudy, zvláště pak
sexuální, nejsou alespoň částečně regulovány, pěstovány a uvedeny pod
kontrolu civilizujících vlivů kultury a vůle, zapouští nucení k jejich
okamžitému uspokojení hluboko své kořeny v nervové síti mozku.
Individualizovaný způsob, jakým dosahujeme tohoto uspokojení, je rovněž
hluboce zakořeněn. Svět sexuálních fantazií je pak obzvláště těžko
smazatelný. Z toho důvodu neregulované sexuální tendence se stávají
zvykem, poté nutkáním a v konečné fázi nejsou odlišitelné od závislosti.
Skutečnosti, které dokazují, že
homosexuální chování naplňuje charakteristiky nutkavé poruchy je
kromě jiného nesmírně vysoká promiskuita typická pro homosexuální vztahy
a prolínání homosexuálního životního stylu s jinými závislostmi, jako
je alkoholismus a abúzus (nadužívání, zneužívání) tvrdých drog. Pro tuto
charakteristiku homosexuality svědčí také poměrně vysoká rezistence
vůči změně a vysoké procento relapsů (návratů k původnímu stavu)
při pokusech o reparativní terapii (nápravnou léčbu) - obdobně jako
u alkoholismu. Tyto dvě charakteristiky pak mohou vést k nesprávné
domněnce, že se jedná o biologicky podmíněnou a neměnnou variantu
chování.
Homosexualita a církev
Stanovisko církví k homosexualitě kolísá mezi dvěma póly, kterými jsou homofobie a homofilie. Homofobní vztah se projevuje často štítivým až nepřátelským vztahem k homosexuálům a často vychází ze zjednodušených představ, že homosexualita je prostá volba, kterou lze změnit, když "se chce". Homofilní vztah naopak akceptuje homosexualitu plně jako normální variantu chování, s níž byl člověk stvořen a kterou je nutno takto akceptovat. Hlavním argumentem proti tomuto postoji jsou kromě jasného svědectví Bible také fakty dosvědčující, že homosexualita není normální variantou lidského chování, vede k mnoha zdravotním problémům včetně podstatného zkrácení délky života, není nevyhnutelně geneticky ani biologicky determinována a není neměnná (i když je pro změnu často velmi rezistentní).
Jaký by měl tedy být správný přístup
k této nutkavé poruše v oblasti lidské sexuality? Stejný jako je vztah
Boha k hříšnému člověku, který nenávidí hřích, ale miluje hříšníka
a slitovává se nad ním. Poznatky o tom, kam vede homosexuální životní
styl a nutkavý charakter homosexuality, by nás měly vést nikoliv
k pocitu nadřazenosti vůči těmto lidem, ale k pravému křesťanskému
soucitu a touze těmto lidem pomoci, pokud si to sami přejí a cítí, že
jsou tímto životním stylem zotročeni.
Základním krokem v tomto přístupu nemůže
být utvrzování ve správnosti homosexuálního životního stylu jako dobré
a zdravé alternativy, pokud je konána s "láskou", nýbrž vedení k trvalé
abstinenci jako základnímu předpokladu "uzdravení". Pro tento účel je
nutná zvláštní pastorační péče, obdobná jako např. v případě alkoholiků
nebo lidí závislých na drogách. Zdá se, že církve v České republice
podnikly v této oblasti zatím velmi málo.
I když se nechceme primárně vyjadřovat
k některým teologickým aspektům homosexuality, domníváme se, že např.
otázka tzv. požehnání homosexuálním párům je prakticky bezpředmětná,
když si uvědomíme, jak vysoká je promiskuita v homosexuálních vztazích.
Psychologický efekt, kdy jsou takové praktiky jako žehnání homosexuálním
párům ze strany církve mediálně propagovány, je zdrcující s ohledem
na další strhávání zábran v sexuální oblasti v této zemi.
V teologické literatuře se často
objevují pokusy o rozdělení mezi různými druhy homosexuality. Setkáváme
se s dělením na homosexualitu kultovní (v rámci pohanských zvyků)
a nekultovní; na homosexualitu bez lásky a láskyplnou; dále na svádějící
a vykořisťující a dobrovolnou; a konečně na promiskuitní a věrnou.
Takové dělení však nemá naprosto žádné opodstatnění v běžném
homosexuálním životě a negativní následky nepřirozeného způsobu
vzájemného soužití, jak byly vylíčeny ve 2. kapitole, se budou
projevovat ve všech případech, nezávisle na tom, jak je pojmenujeme.
Na závěr bychom chtěli připojit jenom
krátkou poznámku na téma tolerance. Toto slovo je totiž dnes často
zneužíváno, a to z důvodu, že jeho význam bývá často směšován s jiným
slovem, a to s lhostejností. A tak se musíme vážně zamyslet nad tím, kde
končí tolerance a kde začíná lhostejnost. Není naše lhostejnost v tom,
že v rámci tolerance homosexuálního způsobu života jsou zamlčovány
závažné skutečnosti o následcích tohoto životního stylu? Není
lhostejností vůči našim dětem a adolescentům, když tolerujeme, že jsou
v jejich citlivé vývojové fázi vystavováni programům sexuální výchovy,
které prohlašují homosexualitu za normální variantu lidského chování?
Není projevem naší lhostejnosti vůči tradiční rodině, když v rámci
nastolované tolerance vůči homosexuálnímu životnímu stylu je
systematicky napadána, znehodnocována a ničena struktura tradiční
rodiny? Historicky totiž moderní pojem tolerance nevznikl jako
lhostejnost vůči opačnému názoru nýbrž jako oboustranné respektování
dvou vzájemně odlišných (a často neslučitelných) názorů. Rozumíme tedy
dnes dobře pojmu skutečné tolerance?
MUDr. Štěpán Rucki, CSc.