Úvod

Cílem této práce je pokusit se obohatit názorové spektrum v pohledu na lidskou psychiku a její léčbu z pohledu náboženské, resp. křesťanské víry. Tématem práce jsou depresivní stavy, které v současné době patří mezi tzv. civilizační choroby, které se projevují zejména ve středním věku (35 – 60 let), ale i mnohem dříve. Tyto problémy, které se odrážejí narušením lidské psychiky jsou demonstrací mnoha, nejen psychických a duchovních příčin. Patří sem nesprávná životospráva jako stravovací návyky, deficitní spánkový režim nebo dlouhodobá extrémní zátěž. Z psychických příčin můžeme jmenovat narušené mezilidské vztahy, problémy v zaměstnání, rodinné problémy atd. Mezi další patří nežádoucí účinky léčiv, hormonální výkyvy vlivem fyziologických etap lidského života.

K určitým problémům se dostáváme, když se snažíme tyto stavy nahlížet z pohledu křesťanství. Zde se musíme vypořádat nejméně několika specifickými fenomény. Křesťan zastává zcela jiný systém hodnot než sekulární člověk, na kterého doléhá mnoho z výše uvedených vlivů v plné míře, protože jeho život je zaměřen k cílům, spojených s uspokojováním potřeb jeho života. Mnoho z těchto spouštěcích mechanismů depresivních stavů proto nehraje v životě věřícího člověka takovou roli, jako u člověka, který těmto věcem přikládá velkou váhu.

Z teologického pohledu ovšem nelze ignorovat i duchovní pohled na danou problematiku. Když si přečteme Žalmy, knihu Jób nebo velké proroky, můžeme se zde setkat se stavy, které bychom dnes, z hlediska lékařské vědy, mohli nazvat depresemi. Bible přitom nijak nezastírá, že těmito stavy, do různé míry, procházeli i ti nejzbožnější muži, u kterých bychom zřejmě stěží mohli jako spouštěcí mechanismus nalézt negativní sociologické faktory. Tento pohled podporuje i církevní historie. Už při letmém pohledu do Písma můžeme uvidět, že příčinou těchto stavů mohly být rozličné příčiny. Nejčastěji však šlo o zkoušku víry, občas o důsledek Božího soudu u těch, kteří se vzdálili Hospodinu nebo o „tříbení charakteru“ často spojeným s tím, čemu jako křesťané říkáme „útoky Zlého“.

Protože v minulých stoletích byla „psychoterapie“ výhradně součástí pastorační péče, pokusil bych se v této práci zamyslet, zda je možné k překonání depresivních stavů použít i výdobytky sekulární psychologie, jako je farmakoterapie. K tomu je ovšem nejprve třeba podrobněji definovat, co to vlastně deprese je, jaký má průběh a co jsou její příčiny. V neposlední řadě se pokusím najít společné jmenovatele mezi pohledem sekulární vědy a pohledem křesťanské pastorace.

1. Co je deprese

1.1. Stručný souhrn hlavních příčin depresivních stavů z pohledů křesťanských lékařů a teologů

Není jistě možné, na takto omezeném prostoru, podrobně popsat všechny spouštějící mechanismy depresivních stavů. Takový popis by byl jistě neúplný, zkratkovitý a v důsledku i zavádějící. Navíc jak psychologové, psychiatři a duchovní se ne vždy v pohledu na tyto věci shodují. Lidská duše jednoduše není přístroj, který podléhá fyzikálním zákonitostem. Nicméně všichni badatelé na tomto poli by se zřejmě shodli, že určitým vzorcům přece podléhá. Například deprese se začíná vyskytovat převážně ve středním věku a provází ji obdobné neuro-humorální změny. Zřejmě se zde uplatňuje i vliv tělesné a psychické konstituce. Než proto přistoupím k jednotlivostem, dovolím si napsat jedno své osobní stanovisko: Dříve jsem se domníval, že pokud křesťan žije autentický duchovní život, následuje Krista a nese svůj kříž, prochází sice utrpením, ale strážcem jeho duše je radost a nadpřirozený pokoj plynoucí z Ducha svatého. Nejprve ze zkušenosti ostatních křesťanů, poté z vlastní zkušenosti a nakonec i důkladnějším studiem Písma a odborné literatury, jsem se přesvědčil, že tomu tak vždy a trvale není.

V dnešní době jsem, prostřednictvím svědectví tří nezávislých psychiatrů, kteří se zabývají léčbou věřících lidí, shledal, že dokonce věřící středního věku tvoří stále se zvětšující klientelu psychiatrické léčby. V jednom českém městě dokonce došlo ke krizi a rozdělení jedné evangelikální církve a, podle věrohodných svědectví, duchovní této církve měli přísný zákaz vstupu na psychiatrické oddělení – kde se léčila řada členů této církve – pro jejich chybnou pastorační praxi.

Nechci se zde zabývat příčinami, proč k tomu došlo a stále ve větší míře dochází, i když by to jistě bylo téma na samostatnou práci. Chci jen poukázat na skutečnost, že křesťani podléhají psychickým poruchám stejně jako nekřesťani, ale domnívám se, že spouštěcí mechanismus může být v některých případech zcela odlišný. Obvykle jde totiž o narušení těch hodnot, které se pro daného jedince zdají klíčové. Zatímco pro člověka, který nesdílí duchovní hodnoty, může být spouštěcím mechanismem depresí ztráta společenské prestiže spojená se ztrátou pocitu vlastní důležitosti, křesťan je obvykle těchto věcí, vlivem jiného hodnotového žebříčku, uchráněn. Na druhou stranu je křesťan citlivý k pocitům opuštěnosti od Boha, Božího zavržení nebo výčitek svědomí vlivem spáchaného, či domnělého hříchu.

Podle Dr. Wooda, představitele jedné z největších protestantských kongregací v USA, který sám v životě prožil jako křesťan depresivní etapu, mají depresivní stavy několik příčin:

1. Fyzický stav, kam patří nedostatek jídla, spánku, únavy a vyčerpanosti (prorok Eliáš), dále nemoc a stáři nebo nežádoucí účinky léčiv. 2. Pocit ztráty bližního, zaměstnání, přátel, církve, národa (Pláš Jeremjášův)…
3. Skličující prostředí, ať už pracovní nebo rodinné (Jób),
4. Nesprávné sebehodnocení a ztráta identity (Noemi),
5. Selhání (David) a v neposlední řadě 6. Duchovní boj (Ježíš v Getsemane).

Naproti tomu Dr. Lloyd, lékař a významný evangelikální vůdce, často přisuzoval deprese duchovním, resp. démonickým vlivům, i když se sám zajímal o účinky psychofarmak.

Zcela zvláštní skupinou depresí jsou stavy, které jsou způsobeny nesprávnou praxí křesťanských společenství, zejména tam, kde je předůrazněná autorita a kde se vynucuje poslušnost proti svědomí a proti své víře. Pile tyto skupiny charakterizuje takto:

„Během své poradenské služby obětem duchovního zneužívání ve Wellspring Retreat a Resource Center v jihovýchodním Ohiu jsem osobně pracoval s bývalými členy mnoha jednotlivých organizací, které také aplikují tento model. Ze striktně doktrinálního pohledu nelze tyto sbory nazvat „sektami“ ve významu, ve kterém je chápán většinou křesťanů. Každý z těchto sborů a církví vyznává fundamentální doktríny považované konzervativními evangelikálními křesťany za nezbytné ke spasení. Přesto bývalí členové a zainteresovaní vnější pozorovatelé obviňovali tyto organizace z různých typů a stupňů duchovního zneužívání." Jakou podobu na sebe toto zneužívání bere?

Pile ve svém letitém studiu těchto církví, které se dnes nenazývají sektami, ale spíše anglickým termínem „abusive cults“, uvádí sedm společných charakteristik:

1. Překrucování Písma,
2. Autokratické vedení,
3. Izolacionismus,
4. Duchovní elitářství,
5. Zvojenštění života,
6. Odmítnutí nesouhlasu,
7. Traumatický odchod.

Ve své práci autor popisuje řadu společenství, kterým z hlediska dogmatiky nelze nic vytknout, která ovšem aplikují tzv. „učednický model“, ve kterém má křesťan následovat svého „lidského mistra“, má se mu ve všem podřizovat, poslouchat, neodporovat, a to i za cenu rezignace na své svědomí a poznání. Těmito principy je dnes, dle autora, velice ohroženo evangelikální a zejm. charismatické hnutí.

Pile rovněž rozvádí, jak se autoritářství může podepsat na životě člověka, který je svému společenství hluboce oddán. Většinou člověk, který je ve své víře upřímný a nerezignuje na své svědomí a poznání, dojde ve společenství autokratického typu k rozhodnutí společenství opustit nebo se stává disidentem, který často bývá vyloučen. Během svého disidentství člověk čelí dlouhodobému stresu, který může vést k psychosomatickým onemocněním. Takový člověk bývá často rozpolcen, protože jednak chce být poslušný – vždyť poslušnost autoritám a loajalita bývá v takovýchto společenstvích nejvíce ceněnou devizou – a zároveň chce poslouchat Boha a dostát svému svědomí. Daný člověk je pak v pasti neboť ať se rozhodne jakkoliv, vždy má silný pocit viny a často i zavržení. K tomuto uvědomění a krizím dochází obvykle ve středním věku, kdy si člověk již utvořil vlastní identitu víry a zpravidla v životně i ve víře dozrál a dokáže samostatně posuzovat příkazy, které mu jsou adresovány.

Jindy bývá příčinou učení, že křesťan má být vždy zdravý, úspěšný a bohatý a pokud tomu tak není, pak člověk nemá správnou víru. A opět, nejvíce toto nezdravé učení doléhá na otce rodiny, který cítí finanční zodpovědnost za svoji rodinu. Jedna z dnes v ČR nejhlasitějších církví, kterou evangelikálové přijímají mezi sebe, a která rozvinula toto učení, zaznamenala v zemi svého vzniku od roku 1988 (patrně do roku 1993) šestnáct sebevražd. Příčinou je, že se praxe rozchází s vírou člověka, a pokud přijde nemoc, či neúspěch, člověk má pocit svého selhání a opuštění Bohem.

Vojtíšek ve své disertační práci „Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství“ v kapitole „Následky odpadlictví“ podrobně rozebírá, co se stává v životě těchto jedinců, kteří takovéto společenství opustí nebo jsou ze společenství vyloučeni. Ačkoliv reakce jsou různé, společnými symptomy jsou: ztráta smyslu života (vyhoření), ideová dezorientace, pocit viny, nečistoty, pocit zklamání Boha, pocit zrady apod. Není divu, že tyto pocity působí permanentní stres, který nakonec může vyústit do depresivních stavů.

1.2 Deprese v Písmu a v církevní historii?

Ačkoliv se se slovem „deprese“ v Písmu nesetkáme, můžeme zde pozorovat, ať v náznacích, či souvislostech, všechny průvodní jevy, které dnes tvoří příznaky, na jejichž základě je klinicky diagnostikován depresivní stav. Podle všeobecně a mezinárodně uznávané Beckovy stupnice sem patří: pocit neštěstí a ohrožení, beznaděj, pocit neúspěchu, ztráta radosti, extrémní pocity viny, očekávání trestu a odsouzení, zklamání, plačtivost, podrážděnost, ztráta schopnosti komunikace, nerozhodnost, únava, nespavost, nechutenství, ztráta hmotnosti, nejrůznější bolesti a ztráta libida. Tyto symptomy různé kadence, pokud trvají více než čtrnáct dní, lze nazvat depresí.

1.2.1. Depresivní stavy v Písmu?

Pokud se podíváme do Písma, pokusme se srovnat předešlé kazuistiky s řadou výpovědí z Písma. Například pisatelé Žalmů uvádějí:

„Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat? Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože.“ (Ž 6,3–7)
„Hospodine, smiluj se, vždyť se tak soužím, zrak mi slábne hořem, moje duše i mé tělo chřadnou. V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti slábnou.“ (Ž 31,10–11)

„Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak ohniště. Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám; od samého naříkání jsem vyzáblý na kost. Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách, probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo. Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají, popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil. Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina.“ (Ž 102,4–12)

Jak vidíme, autor zde má silné pocity osamělosti, pocity viny, pocity odsouzení, trpí nespavostí, hubne, má silné bolesti, straní se lidí, má pocit, že to nikdy neskončí, prožívá únavu… Jsem přesvědčen, že pokud by v té době existoval obor klinické psychologie nebo psychiatrie, byl by žalmista diagnostikován jako člověk v akutní fázi klinické deprese.
Snad ještě zřetelněji to vyplývá z knihy Jób. Pomineme-li samotného Jóba a jeho soužení, pak za ocitování stojí popis člověka, kterého Bůh vychovává:

„Bolestmi je kárán na svém loži, stálým svárem v kostech, takže jeho život si oškliví pokrm a jeho duše vytoužené jídlo. Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět. Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti.“ (Jb 33,19–22)

1.2.2. Depresivní stavy v historii církve?

Zakladatel mezinárodní organizace Teen Challenge, která pomáhá lidem v nejrůznější závislosti, které zpravidla provázejí deprese, David Wilkerson, k tomu říká:

„Víte, co je to deprese, zažili jste ji někdy? Byli jste tak ustaraní, tak plní úzkosti a zmatku, že jste prožívali noci beze spánku? Byly ve vašem životě časy, kdy jste byli tak sklíčení, tak zneklidnění, že vás nikdo nedokázal utěšit? Byli jste někdy tak na dně, že jste měli chuť to vzdát, přesvědčení, že váš život je naprostá prohra?… Mluvím o křesťanech, kteří čas od času bojují s depresí, která je zasáhne z ničeho nic. Jejich stav nepřichází jen z jediného zdroje, ale z mnoha. Někdy jsou zraňováni ze všech stran, dokud nejsou tak zdrcení, že nejsou schopni vidět za hranice svého zoufalství.“

Wilkerson vidí jako podklad toho, že se nejedná o žádnou psychózu nebo následek hříchu Asafův 77. žalm. Napsal jej zbožný muž, který měl v Izraeli významné postavení. Dále pak popisuje svědectví osob z historie křesťanství, kteří trpěli tím, co bychom dnes moderně nazvali deprese:

„... Charles Haddon Spurgeon byl známý jako jeden z nejzbožnějších kazatelů Bible všech dob… čelil hlubokým, strašným krizím a depresím… Fletcher je další takový Boží služebník, který trpěl velikými depresemi. Nesloužil pod nikým jiným než Johnem Wesleyem, který nazval Fletchera nejzbožnějším mužem na tváři země. Přítomnost Krista byla ve Fletcherově životě tak mocná, že jeho přátelé často utichli, když vstoupil do místnosti. Tento muž vyzařoval Ducha Kristova. Ale i Fletcher zažíval strašné hlubiny, které popsal Azaf. Strašlivá trudnomyslnost na něj přicházela zničehonic a trápila ho nepřetržitě celé dny. Fletcher snášel strašné zkoušky zoufalství, aniž by pro ně bylo jakékoliv rozumné vysvětlení. Andrew Bonar, zbožný, modlící se pastor devatenáctého století, popisuje, že měl podobné zkušenosti:…„Zůs­távám pozadu v nebeském běhu… Bůh mě již nepoužívá k obracení duší, jak to kdysi dělal… Potřebuji osvobodit od stínu strachu, nejistoty… Zdá se, že někteří z mých nejbližších přátel již nemají pochopení pro mé potřeby… Naplňuje mě hanba a zármutek kvůli mé zavrženíhodnos­ti."

Dr. Davies, psychiatr a sám křesťan, ve své knize „Krehkí velikáni“, která byla přeložena i do slovenštiny, popisuje životy známých osobností z dějin reformace, kteří podle něho trpěli depresemi. Patří sem Martin Luther, který podle něho své depresivní stavy prožíval v době osamocenosti na hradě Wartburgu. Za zmínku stojí přední puritánský spisovatel John Bunyan, který své pocity zatracení a zoufalství, které jej provázely, popsal ve své vynikající autobiografii „Milost přelíbezná, největšímu z hříšníků udělená“. Bunyan příčiny svých úzkostí, bojů a trudomyslnosti personifikoval ve formě Pokušitele, který mu podsouvá zlé myšlenky, a on na ně – za přispění Ducha Kristova – odpovídá Božím slovem. Toto období trvalo pět let. Bunyan pak dále ukazuje, že ale i poté dočasně bojoval s takovými depresemi, že se jen s obtížemi dostal za kazatelnu a teprve poté úzkost ustoupila.

Davis dále píše o lidech, jako byli Martin Lloyd, C.S. Lewis, W. Cooper a další, kteří se se svými potížemi nijak netajili.

2. Terapie

Existuje řada postupů, pastoračních technik a rad zkušených poradců, kteří sami podobnými zkušenostmi prošli. Existuje dnes i dostatek odborné i křesťanské literatury k tomuto tématu. Cílem této práce proto není podat přehledný ani izolovaný pohled na tuto problematiku. Zde bych se chtěl zaměřit na jiný aspekt terapie, a to je farmakoterapie. Než tak učiním, jsem přesvědčen, že nebude možné se vyhnout otázce, zda je farmakoterapie křesťana u takových stavů opodstatněná nebo dokonce z etického principu akceptovatelná. Pro někoho je zřejmě podobné uvažování anachronismem, ale je nutné brát v úvahu i některé hlasy z konzervativních kruhů, pro které jsou deprese pouze výmyslem moderní doby a důsledkem sekularizace církve. Vše podle nich vyřeší modlitba, posvěcení a pastorace.

Lehrer například uvádí: „Tím, že vám lékař předepíše pestrobarevné pilulky, aby vás zbavil depresivních stavů, ve vás sice může dočasně vyvolat lepší pocit, ale stejně tak může být příjemných i pár hltů whisky. Jen proto, že se chvilkově cítíte lépe, svůj problém ještě nemáte vyřešený. Je to podobné jako alarm, který vás upozorní uprostřed noci houkáním na dým v domě… Dokonce i léky, které se na chemické vyrovnání podávají, působí více méně tajemně. Lékaři přesně nevědí, jak tyto léky fungují.“

Lehrer evidentně patří k typu křesťanů, pro které je deprese projevem něčeho nenormálního a navíc nezná ani podstatu biochemického ovlivňování neuroreceptorů v mozku, což je podstatou farmakoterapie psychofarmaky. Deprese se podle něho dá vyřešit pokáním a četbou Písma. Přesto, že v mnoha případech můžeme s Lehrem souhlasit, nelze podle mne jeho postřeh univerzalizovat. Písmo i historie nám ukazuje, že depresi nelze takto beze zbytku bagatelizovat a deprese není vždy vinou věřícího. Lehrer by zajisté se svojí radou neuspěl třeba u Jóba nebo Jeremjáše. Navíc pocit viny ještě nemusí mít reálný základ. Mnozí vedoucí společenství, a nejen oni, dokáží uměle vyvolaného pocitu viny zneužívat pro prosazení byť prospěšných věcí.
Na druhou stranu oprávněné používání psychofarmak opatrně podpořil i jeden z nejkonzerva­tivnějších evangelikálních teologů Norman Geisler, kdy ve své polemice s užíváním alkoholu připouští, že na nervy je možné i pro křesťana používat léky.

2.1. Biochemická podstata deprese

Jestliže odhlédneme od spíše filozofického vztahu těla a duše, mohlo by stanovisko konstatované Lehrerem budit dojem, že nikdo neví, co daný lék (v tomto případě psychofarmakum) vlastně v organismu působí, a že jde o jakousi farmakoalchymii. To by ovšem nebyla pravda.

Mnohá psychofarmaka, a speciálně antidepresiva, mají detailně popsaný mechanismus účinku. Již dlouhou dobu je známo, že fyziologickou „hladinu dobré nálady“ organismus udržuje mj. pomocí tkáňových působků, jako je např. adrenalin, noradrenalin, zejm. pak serotonin. Pokud člověk pracuje, resp. provede nějaký energeticky náročnější úkon, ať už fyzický nebo psychický, uvolňují se tyto látky do krve, odkud pak aktivují specifické receptory, jejichž aktivace je mimo jiné chápána jako pocit euforie. Lidově by se to dalo nazvat jako „dobrý pocit po dobře vykonané práci“. Jsem přesvědčen, že i za tímto účelem tento chemismus zabudoval do těla jeho Stvořitel.

Tento mechanismus je často zneužíván v tzv. „adrenalinových sportech“, kde si lidé uměle přivozují euforie právě v důsledku uvolnění katecholaminů. Pro zajímavost zde uveďme, že některé návykové látky, jako např. efedrin a fenmetrazin, které jsou také zneužívány narkomany, mají podobnou strukturu a aktivují tytéž receptory. Katecholaminy jsou pak v těle rozkládány specifickým enzymem, monoaminooxydázou (MAO). Bylo zjištěno, že deprese jsou často provázeny deficitem těchto katecholaminů, a proto se hledal způsob, jak jejich hladinu v těle uměle zvýšit, resp. zabránit jejich rozkladu.

A právě zde byla vyvinuta psychofarmaka, resp. jejich podskupina antidepresiv, která katecholaminy nahrazuje nebo brání jejich rozkladu (inhibitory MAO) příp. zpětnému vychytávání (inhibitory reupteaku serotoninu). Tyto mechanismy jsou dnes velmi dobře známé a farmaceutická chemie jich sofistikovaně využívá. Zneužívání antidepresiv, jejich neracionální užívání, mnohdy neúplné klinické studie vyznívající ve prospěch farmaceutické lobby, jsou dobře známé z tisku a netřeba je zde rozvíjet. Je zřejmé, že antidepresivum často nedokáže vyléčit příčinu deprese a nedokáže odstranit následky hříchu, jehož příčinou deprese do jisté míry jsou.

2.2. Hranice farmakoterapie

Těžko bychom našli biblické ospravedlnění pro užívání psychofarmak typu antidepresiv, která se objevila až v druhé polovině 20. století. Na druhé straně Bible nemluví ani o prostředcích proti migréně, epilepsii nebo Parkinsonově chorobě, které jsou taktéž neurologického původu. Obvykle dostupným, antickým prostředkem proti stresu a trudomyslnosti byl alkohol. Bible proti jeho zneužívání na mnoha místech varuje, avšak přesto i zde se setkáme s jednou „psychofarmako­logickou“ indikací: „Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná.“ (Př 31,6–7).

Je známo, že alkohol působí podobně jako antidepresiva a že tam, kde je statisticky doložena mírně zvýšená konzumace alkoholu, klesá i spotřeba psychofarmak. V žádném případě to neospravedlňuje zneužívání alkoholu nebo psychofarmak. Jsou ovšem životní události, které nejsou způsobeny následkem hříchu dotyčného a jejichž příčina později odezní. Je-li v těchto hraničních a svým způsobem výjimečných případech možné zmírnit lidské utrpení, pak bych se za to jako křesťan i jako farmaceut přimlouval.

Podotýkám, že farmakoterapie by měla být až následnou cestou, před kterou má jedinečnou a nezastupitelnou roli pastorace, modlitba a osobní zbožnost. Mnohému předejde správná duševní hygiena, pravidelnost v životním rytmu a správná životospráva.

Před jedním bych ale varoval: Dnešní životní styl je zcela odlišný od života v minulých stoletích a má i svá rizika. Zvýšený tlak na výkon, duševní činnost a časový stres se projeví i na nervové soustavě, stejně jako se zvýšená fyzická činnost projeví na svalové soustavě. Přiměřená psychická zátěž, stejně jako fyzická zátěž, činní člověka odolnějším. Pokud ale člověk přepne své fyzické síly, způsobí si fyzické poškození. Psychické přepětí může podobně způsobit neurologické obtíže. Proto se s depresemi setkáváme vlivem stresu častěji u manažerů než u lidí pracujících manuálně.

Církvi, zaměřené na výkon, růst, manažerství, což jsou, žel, současné trendy, se tyto věci jistě nevyhnou. Pokud budou církevní pracovníci napodobovat životní styl vedoucích obchodních korporací a budou mít s tím spojený spánkový deficit, který budou kompenzovat kofeinem, pokud budou mít permanentní stres a nedostatek pohybu, pak se jejich nervová soustava bude bránit a deprese je jednou z těchto mechanismů, jak organismus reaguje na psychické vypětí. Reformátor Jan Kalvín byl známý svou vysokou pracovní výkonností. Jistě v tom byl do značné míry veden Bohem a jistě by bez Ducha svatého tolik práce nezvládl. Přesto byl jen člověk, který – podle mnohých – často přepínal i své pravomoci. Jeho životopisec uvedl:
„…málo se ohlížel na své zdraví a většinou se spokojil s jedním jídlem denně… Často jsem na něm poznal že do dalšího dne nejedl nic… I když byl tak křehký spal málo, ale při vší své únavě, která z toho plynula, se nikdy nestalo, aby nebyl připraven k práci nebo k výkonu svého úřadu.“

Osobně jsem přesvědčen, že tento životní styl přinesl i své ovoce úzkosti, ztráty chuti k jídlu jako i neschopnost práce, což jsou tři podstatné znaky, které se vyskytují i při depresi. Kalvín sám píše:

„K tomu je nutno připočítat úzkost (byl zde seznam tělesných slabostí a neduhů). Protože se všechny léčiva ukázala jako neúčinná… Nechť vás nepřekvapuje, že mne tolik útrap dělá líným. Stěží se mohu vůbec něčeho najíst. Chuť vína je hořká.“

Nikdo by jistě Jana Kalvína nepodezíral z lenosti nebo z hypochondrie. Je ovšem docela možné, že by mu dnešní praktický lékař předepsal něco na jeho úzkost, aniž by to jakkoliv snižovalo reformátorovu ctihodnost. Těžko říci, jaká by byla medikace Jóba, když týdny nespal, zda by neobdržel od lékaře hypnotikum. Existují jistě i opačná rizika. Podle Květiny se dnes antidepresiva stala jakýmsi národním lékem, který užívají manažeři k tomu, aby byli výkonní a měli dobrou náladu a více unesli. To je jistě zneužití a každé zneužití sebou nese i svá rizika. Například neúčinnost v době, kdy jsou skutečně léky třeba.

2.3. Stručný přehled léků používaných při léčbě depresí a průběh léčby

Antidepresiva jsou léčiva, zavedená do praxe v polovině minulého století a tvoří ji několik skupin léčiv. Nejčastěji předepisovanou skupinou jsou tzv. SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) jako fluoxetin, paroxetin, citalopram, fluvoxamin, sartralin s escytalopram. Ustupující skupinou jsou MAOI (inhibitory monoaminooxidázy) jako fenelezin, tranylcypromin. Mezi novější léčiva patří antidepresiva se zdvojeným serotinonovým působením (SARI) – trazodon, inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu (NARI) – reboxetin a dopaminu (DARI) – amineptin. Déle blokátory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu (SNRI) – venlafaxin, milnacipran a duloxetine nebo dopaminu a noradrenalinu (DNRI) – bupropion. Nejnovější skupinou jsou inhibitory zpětného vychytávání serotoninu, noradrenalinu a dopaminu (SNDRI), která jsou předmětem vývoje. Jak již bylo uvedeno, tato léčiva ovlivňují funkci neurotransmiterů v centrální nervové soustavě. Tato léčiva dnes mohou předepisovat i obvodní lékaři, což bývá častou kritikou z řad psychiatrů a neurologů.

Antidepresiva proto došla hojného rozšíření zejména v civilizovaném světě, zejm. v USA. Květina uvádí, že fluoxetin, patřící do nejrozšířenější skupiny léčiv SSRI, se stal široce využívaným léčivem proti stresu. To, že je běžně používají mnažeři a obchodníci k tomu, aby dosahovali vyššího pracovního výkonu nebo se užívají k zmírnění chuti k jídlu, osobně považuji za zneužívání, jelikož člověk, který používá psychofarmaka „preventivně“ nebo za jiným účelem, hazarduje se svojí psychikou minimálně v tom, že pokud přes tuto medikaci dostane skutečnou depresi, zhorší se jeho výhled na její odeznění.

Duchovní, kteří se vlivem využívání a jistě i zneužívání antidepresiv, budou s lidmi exponovanými těmito léčivy stále více setkávat, by si měli uvědomit určité věci. Antidepresiva často léčí jen příznaky, nikoliv příčinu depresí, pokud tato skutečně existuje. Musí se podávat minimálně 3 – 6 měsíců, aby se jejich účinek projevil. Křesťani se za užívání těchto léčiv stydí, považují to za selhání víry a často se svým pastýřům s jejich užíváním ani nesvěří, což je ostatně smutnou vizitkou církve a důvěry mezi křesťany. Dovolím si zde jednu malou vsuvku. Jeden můj známý kazatel má rodinného příslušníka, který užívá psychofarmaka. Když se o tom v jednom sboru zmínil, byl překvapen, že po shromáždění za ním přišla spousta lidí, kteří užívali psychofarmaka, aniž by o tom kdokoliv v církvi věděl. Myslím, že obojí – ať už množství konzumentů psychofarmak, tak pocit studu před svými pastýři – o něčem svědčí.

Proto, jakmile odezní první příznaky, mají lidé, nejen křesťani, tendenci léky vysadit. V takovém případě se obvykle komplikace vrátí v ještě zvýšené míře. Nástup účinku antidepresiv je pozvolný a trvá až několik týdnů. V této době často dochází ke zhoršení příznaků až do té míry, že daný člověk může mít pocit, že se „pomátl na rozumu“. Toto období je nutné překonat a právě pastorace a informovanost pastoračních pracovníků je v tomto případě nezbytná. Ačkoliv antidepresiva nejsou návyková, nemění lidskou psychiku ani nezpůsobují psychické komplikace, přesto mají řadu nežádoucích účinků. Mohou způsobovat podrážděnost, závratě, třes rukou, změnu chuti k jídlu, poruchy spánku a především ztrátu zájmu o intimní život v manželství. Tyto věci není proto možné řešit pastoračně, ale je třeba se s nimi vyrovnat a projít jimi. Ne vždy se však tyto nežádoucí účinky dostaví. Čím déle jsou léčiva aplikována, tím paradoxně menší jsou i nežádoucí účinky.

Myslím si, že řada stavů, na které jsou indikována antidepresiva, by se zvládl skrze modlitbu, důvěru a otevřenost v církvi. Na druhou stranu jsou vskutku stavy, které lze zvládnout až podáním léčiv. Za nejvíce alarmující stav považuji to, že některé církevní kruhy v evangelikálním světě produkují konzumenty psychofarmak, zatímco trend by měl být zcela opačný.

Když jsem pracoval ve farmaceutickém průmyslu, měl jsem rozhovor s jednou psycholožkou, která byla přesvědčena, že k tomu, aby člověk podával výkon, musí prožívat určitý tlak, být v soutěživém prostředí a mít pocit nejistoty. Tuto její tezi jsem důrazně odmítl s tím, že trvale kvalitních výsledků je člověk schopen jen v pocitu jistoty a bezpečí. Dnes si uvědomuji, že podobně, jako ona psycholožka, uvažují i někteří církevní vedoucí, kteří podněcují své ovečky k většímu výkonu skrze pocit viny a nedostatečnosti.

Kázání jistě mají směřovat ke svědomí člověka, musí však usvědčovat, nikoliv obviňovat a musí neustále ukazovat na dostatečnost oběti smíření Pána Ježíše Krista. I to „sebetvrdší“ kázání musí o to více zdůrazňovat cestu milosti a odpuštění. V církvi by rovněž neměl být „pracovní vztah podřízený vs. nadřízený“, ale vztah „bratr a sestra“. Církev by měla být přístavem bezpečí pro psychicky exponované lidi.

3. Závěr

Ať už patříme k jakémukoliv názorovému táboru ohledně lidské psychiky, můžeme se shodnout na jednom. Deprese jsou reálnou hrozbou, které se nevyhýbají ani těm nejzbožnějším křesťanům. Neexistuje zde ani univerzální přístup k jedinci, který prochází tímto soužením. Otázka tedy nezní zda křesťan může, či nemůže mít deprese, ale to, jak k tomu přistoupit?

Osobně jsem přesvědčen, že deprese může být způsobena hříchem, jak si zřejmě představují mnozí z konzervativ­nějších křesťanů, mezi které se též počítám. Ale za hříchem může stát i nemoc jako slepota nebo hluchota – i když připouštím, že statistika je v tomto případě zřejmě ve prospěch duševních než tělesných poruch. Přesto Ježíš uzdravoval i nemoci způsobené hříchem a teprve pak káral před opětovným hříchem. Jako křesťani jsme povoláni k pomoci, nikoliv k odsuzování. Pastorace a případné nalezení kořene musí být snahou pomoci, nikoliv soudem. Jistě neodmítneme pomoci slepému, byť bychom byli nastokrát přesvědčeni že oslepl důsledkem hříchu.

Souhlasím však s kritiky farmakoterapie, že může jít jen o léčbu symptomů a nikoliv o léčbu příčiny. V tom případě zde vskutku nemají léčiva nejen své místo, ale mohou být i nebezpečná pro zdravý duchovní vývoj člověka. Jsem ale přesvědčen, že v předchozím textu je uvedeno dost důkazního materiálu, který ukazuje, že deprese nemusí být kauzální (exogenní) – způsobená nějakým poznatelným vyvolavačem, ale může být bez jasně rozpoznatelné příčiny (endogenní). Myslím, že pak má cenu člověku, pokud je to v našich silách, pomoct, protože deprese je provázena takovým strádáním, že až 15% depresivních sekulárních pacientů páchá sebevraždu.

Jsem jednoznačně zastáncem, že v případech, kdy člověk trpí odchodem nebo exkomunikací z autokratického společenství, jako bylo v historii Pastýřské hnutí, které manipulovalo svými členy nebo z hnutí Víry (dnes sbory Slova Života), tam je namístě opravdu jakákoliv účinná pomoc včetně farmakoterapie. Statistiky sebevražd křesťanů z minulého století jsou vskutku alarmující! Osobně se domnívám, že účinnost a bezpečnost zejména SSRI (z dlouhodobé perspektivy) násobně převyšují případná rizika.

Nicméně nejsem stoupencem, aby byla zavedena do života stejně jako aspirin nebo živočišné uhlí. Bible připouští užití alkoholu za účelem úprav lidské psychiky jen v opravdové nouzi a i zde je třeba velké opatrnosti, nikoliv však strachu nebo nerozhodnosti.

Pokud je někdo křesťan a dělá špatně při cestě autobusem a neváhá vzít antiemetikum, proč trápit člověka trpícího úzkostí z operace nebo nějakého výjimečného výkonu vzít lék proti úzkosti? Na druhou stranu, pokud se člověk otráví, bylo by špatné dávat antiemetikum člověku v obavě před zvrácením otrávené potravy. Reflex zvracení potravy má své místo při otravě žaludku, ale ne jako reakce při cestě autobusem. Stejně tak, má-li nás vést úzkost k pokání, pak nebude řešením se úzkosti zbavovat.

Pokud v člověku nalezneme, díky jeho bolesti, v těle například zárodek nádoru, pak nebudeme člověku podávat narkotika, aby necítil bolest. Narkotika mu dáme proto, abychom v narkóze mohli nádor odstranit. Podobně je to podle mne s depresemi. Někdy si v depresi člověk nedokáže uvědomit případnou příčinu svého stavu. Trýzeň je tak velká, že člověk ztrácí schopnost sebereflexe. Antidepresiva tudíž člověk nedostává proto, aby mu zastřela původce tohoto stavu, ale naopak proto, aby si člověk mohl případný důvod uvědomit. Závěrem bych podotkl, že žádné léčivo nemůže dát člověku trvalý pokoj a radost. Tu dokáže dát jenom vzkříšený Kristus.

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ (J 14,27) „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (J 16,24)

Literatura

BECK, A.T. An inventory for measuring depression, Arch. Gen. Psychiatry, 1961, (4), pp 561–571
BUNYAN, J. Milost přehojná, největšímu z hříšníků udělená, Stefanos, 2000
DAVIES, G. Krehkí velikáni, Porta Libri : Bratislava, 2002 Deprese, co to je? Psychoweb.cz, URL: (http://www.de­prese.psychoweb­.cz/) download 1.4.2009
FRANC, A. Ohlasy na téma deprese, Zápas o duši, č. 82, říjen 2004, dostupné z: URL: (http://www.hcjb­.cz/…dc8214.phtml) download 1.4.2009
GEISLER, N. To Drink or Not to Drink: A Sober Look at the Question, 2005, URL (http://www.nor­mangeisler.net/drin­kornot.pdf) download 1.4.2009
Informační traktát o náboženkém hnutí „Slovo života“, vydaný Dánským misijním svazem protestantských církví, nedatováno
KVĚTINA, J.: Základy farmakologie. 3. díl . Skripta, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno (Farmaceutická fakulta, Ústav humánní farmakologie a toxikologie), Brno, 2000
LEHRER, S. Léčba deprese, Zápas o duši, č. 80, 2004, dostupné z: URL: (http://www.hcjb­.cz/…dc8006.phtml), download 1.4.2009
PILE, A.L. The Other Side Of Discipleship, Wellspring Retreat And Resource Center, dostupné z URL: (http://www.re­veal.org/…her­side.html#pile­), download: 1.3.2009
VINAŘ, O.: Estrogenová substituce v menopause a účinek SSRI. Exkurz do psychoneuroen­dokrinologie. Čs. psychiatrie č. 97, 2001, s. 111–115
VINAŘ, O. Obraz deprese v České republice v roce 1999. Prakt. Lékař. č. 80, 2000, s. 63–65
VOJTÍŠEK, Z. Pastorační poradenství v oblasti sekt, L. Marek : Brno, 2005
WELLMAN, S. Jan Kalvín, Steafanos, 2006
WILKERSON, D. God Has Not Forgotten You, Word Chalenge Pulpit Series, 21. března 2005, dostupné z: URL: (http://www.tscpul­pitseries.org/…s050321­.html) download: 1.4.2009
WOOD, G. Survival depression: Biblical and practical advice for getting through the dark days, Today´s Pentecost. Evangel, July 23, 2006, pp. 19–22

Zdroj: www.apologet.cz