poslal Nepřihlášený Co
je Evropa? Evropa není geografický pojem, ale pojem civilizační a
kulturní. Je definována jako oblast, kde je uctíván křesťanský Bůh.
Evropané si to uvědomili, když byli konfrontováni s jinou civilizací,
která vyznává jiného Boha. Je to zásadním způsobem jiná civilizace,
protože mezi milosrdným, nesmírně lidským a odpouštějícím Bohem,
ochráncem a zachráncem a Alláhem, nelítostně tvrdým bohem Muslimů, je
veliký rozdíl. Křesťanství je náboženství, které už od Starého Zákona,
který Kristus naplnil, dovršil, ale nezrušil, považuje člověka za
svobodného. Dává mu právo se rozhodovat a žádá jeho odpovědnost. Alláh,
vyžadující naprostou poslušnost člověka, činí z něho otroka. Křesťanství
hlásající pokoj, je zjevně náboženstvím života, Islám vyhlašující
džihád je naopak náboženstvím smrti.
Řekl
jsem, že Evropa je územím. Území se musí hájit. Od první chvíle byl
vztah mezi křesťanstvím a Islámem charakterizován válkou o hranice dvou
náboženství. Odpočátku jde o džihád, boj na život a na smrt. Zapomněli
jsme na to a najednou si nevíme rady. Jsme ohroženi, děsíme se. A strach
je špatný rádce. Všechno už bylo. Sestra Anežka řešila stejný problém
při náporu Tatarů. Všechno už bylo, ale nic se do písmene neopakuje.
Anežka řešila situaci v době, kdy Evropa měla jasno, kdo je její Bůh.
Řešením tehdy bylo pozvednout kříž a označit jím prapory na znamení, že
ti, kdo pod nimi stojí, brání království života. A tím se dostáváme ke
kořenu všeho našeho neštěstí. Tím je, že jsme se odklonili k jinému bohu
a stali se civilizací konzumismu. Jsme vyznavači peněz, které, jak si
nalháváme, umožňují všechno, hlavně množství nejrůznějších požitků.
Všechno už bylo. Izraelité si udělali modlu, zlatého býčka, symbol
peněz, síly, mládí, sexuální potence. Přesně to, co Evropané postavili
na vrchol své hodnotové pyramidy.
Byla
to dlouhá cesta a těžko říct, kdo všechno k ní přispěl. Liberálové,
kteří otevřeli brány svévole; vyznavači tajemné ruky trhu, kteří
manipulují lidmi, aby vycházely jejich nereálné modely a teorie;
osvícenci, kteří spolu s nevzhlednou a nepříliš bystrou hlavou Ludvíka
XVI. srazili gilotinou i hlavu autoritě Boží a uvolnili tak trůn pro
despoty a diktátory s absolutní, ničím neomezenou mocí; nebo
relativisté, kteří zbořili pevné hradby mezi dobrem a zlem, protože nás
poučili, že všechno můžeme vidět i jinak, takže je vlastně jedno, co
budeme dělat, a zároveň nás připravili o rozum. Ušli jsme cestu trvající
dobře půl milénia, než se projevil mravní rozvrat ne nepodobný
sebevraždě, protože Evropa se rozpadá. Nezbylo jí nic, co by ji drželo
pohromadě. Nemá myšlenku, nemá Boha, nemá nic. Zbyly jí snadno
směnitelné, ničím nepodložené bankocetle. Ale Evropa jich nemá dost, aby
za ni vyhrály válku.
Byrokratické monstrum předpisů a direktiv, které
předstírá vytvoření jednotné Evropy, mi přijde jako dílo dráteníka,
který spravuje roztříštěný krajáč, který stejně pořád prasklinami teče,
takže se hodí leda na suchou potřebu.
Odklon
od skutečného Boha ke konstrukci jakkoli důmyslné znamená pro Evropu
zánik. Všechno se nám drolí pod rukama: právní řád, školství, rodiny, …
Podryli jsme i jazyk a nemáme, čím se dohadovat. Jeden druhému nerozumí –
všechno už bylo. Bábelské monstrum lidem spadlo na hlavu, protože si
přestali rozumět. Spolu s jazykovými pravidly se nutně ztrácí schopnost
zdravého úsudku. Všechno jsme postavili na hlavu a teď se divíme, že
máme všechno vzhůru nohama. Posouváme významy slov a bortí se nám pod
nohama i realita, se kterou byla původně slova pevně spojena.
Představí-li nám dnes někdo svou přítelkyni, víme jen, že jsme podali
ruku jeho současné konkubíně. Obsah osudového slova současné v této větě si domyslete sami. Když někdo řekne, že to zařídí, protože má přátele,
mluví o vlivných kamarádech. Ale přátelství je něco jiného. Je to vztah
lidí, kteří se shodnou na určitých zásadních životních principech a na
hodnotách, které má cenu hájit. Je to vztah závazný a trvalý, a proto
skýtá v životě oporu a jistotu. Přátelství je tkanivem společnosti, bez
něhož se společnost roztřepí.
Charita znamená rodičovská péče, ne instituty pro ty, o které sami nechceme pečovat. Podle zlatého telete se to přece řeší složenkou.
Slova normální se dříve užívalo ve smyslu přirozené. Dnes má význam běžné, časté.
Norma je něco stanoveného zákonem. Posun významu ukazuje, že jsme
odmítli zákonodárce Božího a určujeme normy jiné, které jsou ovšem
nepřirozené. Skvěle to vidíme na zákonodárství o rodině. To vycházelo ze
zákonodárství Božího, tj. od přirozené rodiny a chránilo právě ji.
Samozřejmě pamatovalo na všechny, kdo ať už vrozenou odchylkou nebo
ranou osudu úplnou rodinu (otec, matka, děti) mít nemohou nebo ji
ztratili. Je pro ně třeba udělat hodně, ale není možné v socialisticky
rovnostářském duchu a v postmoderní libochuti učinit z rodiny jeden z
případů něčeho, co lidi občas postihuje jako neštěstí. K tomu nás krok
za krokem tlačí šílená demagogie a lobbismus agresivních seskupení. Jsou
úspěšná a zákonodárci postupně znevažují a znevýhodňují tradiční
rodinu. Dospěli už tak daleko, že tradiční rodinu staví do pozice, kdy
je hlídána jako zločinná. Jsou už země, kde vyjde-li najevo, že se v
nějaké rodině činí rozdíl mezi mužem a ženou, může být rozehnána jako
zločinecké doupě. Otázka pohlaví je věcí svobodného rozhodnutí. Pohled
do rozevřeného klína není pro nás směrodatný. Nedáme si diktovat od
Boha, který se skrývá za přírodu. Že budeme muset změnit jazykový
systém? Nevadí, od čeho máme parlamenty.
Opravdu
nikoho neviním. Takového veledíla se musí zúčastnit společnost jako
celek. Přeci však mám dvěma skupinám trochu za zlé jejich destrukční
píli. Na prvém místě jsou to novináři, kteří místo, aby nás co možná
přesně a úplně informovali, nás krmí denně mrtvolami – zaručeně čerstvé
zboží! - a ukrutnostmi. Taky to už bylo. V antickém Římě neměli TV,
museli jít na reál do arény. Nebo nás krmí skandály ze světa elit, které
– málo platné – stojí na místě vzorů pro společnost. Zpravidla málo
zasvěcené novinářské komentáře a předpovědi, co kdo teď udělá, jen
zvyšují dezorientaci a odvádějí pozornost. To je dnes zvlášť nebezpečné.
Ani vás neodsuzuji, ale měli byste si položit otázku. Jste tak hrozně
nevzdělaní a hloupí, že jen pleskáte nesmysly, které se líbí davu, nebo
jste tak zlí, že vědomě roznášíte zlo? Nechci od vás odpověď, zeptejte
se jen tak, kvůli sobě.
Druhou
skupinou jsou akademici. Ti se totiž zcela oddali zlatému teleti a
odevzdali mu stavovskou čest, protože prodali své schopnosti, jako když
ženy prodávají svá svůdná těla. Jako se nerozumná drůbež seběhne, když
selka zavolá puť, puť, puť, puť, a hodí jí zrní, tak spěchají oni, aby jim neušel ani krejcárek, když agentury zavolají granty, granty.
Co se dá dělat, přeci nezůstanou chudí. Samozřejmě, že ne oni sami, ale
jejich ústavy. Pozoruji, že přítomným vrcholným představitelům
akademické obce jen důstojnost místa zabraňuje, aby se hlasitě
neohradili. Já vás ale opravdu nechci urážet. Jen jsem vám nabídl
zrcadlo.
Odpovědět ovšem musím na otázku mnoha z přítomných: A co církev?
Řekl jsem, že vinni jsme všichni, tedy i církev. Měli bychom mluvit
pevněji, protože na náš hlas společnost čeká. Neomlouvám, že to děláme
bázlivě nebo neděláme vůbec. Ale zvažte, pokud jde o českou provincii,
pár okolností. Co můžete čekat od těch, kteří byli padesát let
umlčováni, vehnáni do kostelů a tam izolováni. Co očekáváte od církve,
ze které jste udělali fackovacího panáka, kterého používáte
k předvolebním kampaním. Je to skvělá figura, protože se má vyřešit
otázka jejího majetku. Jde o velké peníze. Na to voliči slyší. A tak
podle toho, kde uchazeč o funkci mluví, bije do panáka, který je
asociální boháč a neplní své sliby, protože nenastavěl desítky
charitních domů za peníze, které zatím nedostal.
Podruhé horuje za
spravedlnost, ale vzápětí zvažuje, zda je rozumné církvi tak velký
majetek svěřit, protože se má starat o věci duchovní a ne hmotné a taky
to kněží nezvládnou, protože prostě nejsou ekonomicky vzdělaní (což je
pravda, jenže církev tvoří také laici). Kdybychom jim to i vrátili,
musíme je dobře hlídat, aby něco nekalého neprovedli, a tak ustavíme
státní dozor a budou mít jen starosti účetních. Hlavně ale politici
pečují o to, aby se nevyřešilo nic, protože restituce jsou u nás příliš
cenná karta pro předvolební mariáš. Ty, panáku, buď rozumnej a mlč,
protože každé tvé slovo bude zpolitizováno a církev do politiky nepatří.
Chcete, abychom mluvili jasně a pevně, ale vyloučíte nás ze hry pro
sebemenší porušení pravidel o politické korektnosti. Opět nikomu nic
nevyčítám. Jen konstatuji, že celá naše společnost, včetně drtivé
většiny věřících, nemá jasno, jakou úlohu má církev v životě země, že
k ní patří, že každý věřící je státním občanem se všemi právy atd. atd.
Ale dosti o tom.
Řekl
jsem, že smrtelnou nemoc Evropy způsobila celá její společnost. To
znamená, že ji kromě výjimek zavinili všichni. Sám také pociťuji svou
vinu, ale už jsem si ji uvědomil a přiznal. Jenže vina je velká a bojíme
se přiznat se k ní. A tak, jak už to bylo od začátku a jako se to stále
opakuje, svalujeme vinu na ty druhé. Adamovic v ráji se vymlouvali
jeden na druhého, až Černý Petr zůstal na ďáblovi. V krizích středověku
se očekával konec světa a všichni hledali Antikrista. Jan Milíč
z Kroměříže ho hledal zvlášť pečlivě až do dne, kdy ho jím označený
císař Karel IV. pozval, aby ho přátelsky poslouchal. Milíčovi po tom
hovoru došlo, že žádný ztělesněný Antikrist nemůže být, protože pravým
nepřítelem je duchovní princip zla, které ohrožuje každého a všude se
snaží proniknout.
Dneska už nehledáme Antikrista, ale hlavního viníka.
Pro jedny je to Obama, pro druhé Putin, pro další to byl Ussáma bin
Ládin, ale ten už vypadl ze hry. Je s podivem, že skvělý kandidát uniká
už dlouho pozornosti. Je to šedá eminence kremelského impéria, tvůrce
nové světovládné ideologie pro vyvolený mesiánský ruský lid, který nese
už po staletí tíži útoků ze všech stran, ale jehož čas už nastává. Jeho
ideologie spojuje prvky leninského bolševismu s hitlerovským nacismem a
všechno váže mystikou satanismu, duchovní silou, která se ujme provedení
apokalypsy a její výsledek zvrátí v pozemské vítězství svaté Rusi.
Řeknete: Je to blázen a nad dvěma články v našich novinách mávnete
rukou. Řekne si to každý soudný člověk. Jenže Hitler byl taky šílenec a
bolševická ČEKa stejně jako Opričnina cara Ivana IV. Hrozného byla
složena z brutálních fanatiků. A navíc má Alexandr Dugin už teď
obrovskou moc v rukách. S geniální obratností spřádá jako skrytý a
opatrný pavouk síť, která spojuje všude po světě teroristická centra,
radí a popichuje kdejakou rozkladnou nátlakovou skupinu. Má mnohé mocné
stoupence a má je v hrsti.
Jestliže
jste už přišli plní neklidu ze současnosti, je teď několikanásobně
větší. Nemáte daleko k tomu, abyste mi řekli: Proč nás kritizuješ a
ukazuješ, že všechno je špatné? Měl bys také mluvit o tom, co je dobré, a
pochválit nás. A hlavně nám řekni, co tedy máme dělat. Jistě je mnoho
dobrých a krásných věcí: Jsou čisté zářící dětské oči a jim odpovídající
hvězdy na nebi. Jsou milenci, kteří pod ním jdou a mluví o plánech, jak
spolu budou vytvářet domov. Mé srdce není tak chmurné, jako mé varovné
řeči. A co se týká chválení, dávám si pozor. Toho pravého je málo a je
škoda ho rozhazovat mezi ty spousty nepravého. Jen se rozhlédněte: všude
samá chvála. Kde kdo chválí sám sebe, ve skupinkách se chválí mezi
sebou (tak recipročně, na oplátku), chvála zboží nás neopouští nikdy.
Druhou
otázku rád zodpovím, jsem na ni připraven. Buďte pravdiví, poznejte,
kdo jste a kde stojíte, a tam konejte, co máte na tom místě konat. Už
teď, kdy je jakž takž mír, ale hlavně se v tom vycvičte, kdyby, nedopusť
to Bůh, došlo k válce, kdy voják bojuje, lékař zachraňuje raněné,
sestry obvazují rány a zázemí nesmí selhat.
Možná,
že někdo položí ještě jinou otázku: Může se Evropa zachránit? Může, ale
nemusí. To odvisí od nás. Buďto poslechneme hlas proroka Joela anebo ….
Ale i to už bylo. Zmizel Babylon i Egypt s Mezopotámií, stejně zanikl
vyžilý Řím na svou mravní rozloženost pod náporem svěží krve barbarů. A
co vzešlo z toho rozkladu a chaosu. Zrodilo se a zesílilo křesťanství.
Církev byla pronásledována a žila v diasporách, ale vydržela a stála u
zrodu nové Evropy. Byli to totiž křesťané, jejichž církev obnovila
zákonnost, obnovila obdělávání polí a zachránila kontinent z hladomoru,
nalezla a určila cíl a především se starala o člověka, o každého
člověka, protože jí to uložil její Bůh, který člověka stvořil, nikdy
neopustil a přinesl mu spásu, tj. odpuštění, protože jeho milosrdenství
trvá navěky. Amen.
Prosloveno těsně před teroristickými útoky v Paříži
Zdroj: Kázání Petra Piťhy z chrámu sv. Víta v den svátku sv. Anežky
Mons. Prof. PhDr. Petr Piťha, Dr.h.c., probošt Kapituly u
kostela Všech svatých na Hradě pražském, emeritní profesor dějin a teorie
kultury se narodil 26. března 1938 v Praze, kde trvale žije. Tam i vystudoval
na Akademickém gymnáziu (1956), Karlově Univerzitě (1962). Na ní dále pracoval
až do odchodu do penze. V letech 1992-94 byl ministrem školství. V roce 1969
byl tajně vysvěcen v Bredě. Je autorem řady knih z oborů jazykovědy, historie,
pedagogiky. Významně přispěl k oboru hagiografie, v níž se zaměřil hlavně na
české světce.