John H. Reisinger: Čtyři Abrahamova potomstva 4.

Kapitola 4.

Abrahamovo duchovní potomstvo

Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Galatským 3:29)

(I) … Naplněno … (b) V duchovním potomstvu – „Pohleď na nebe … Tak tomu bude s tvým potomstvem“ (Jan 8:39; Římanům 4:16-17; 9:7-8; Galatským 3:6-7,29), totiž všichni lidé víry, ať židé či pohané.¹

Abrahamovo duchovní potomstvo je trojjediné: vyvolení z milosti (Římanům 9:23-26; 11:5), spasení všech věků (Galatským 3:24-29), nevěsta Kristova (Zjevení 21:1-3; 9-14).

Zjevení 21:3 představuje Boží duchovní cíl od věčnosti. Ten byl podstatou Božího zaslíbení, daného Abrahamovi a izraelskému národu, a je podstatou jeho jednání s církví. Není pochyb, že hlas z nebe v následujícím verši vyhlašuje, že se konečně naplnil Boží odvěký záměr vykoupit jeho jediný vyvolený lid.

A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi …“ (Zjevení 21:3)

Avšak i teolog smlouvy se míjí cílem, jenže v opačném směru. Chybuje, když nezdůrazňuje, že izraelský národ nikdy nenaplnil Boží záměr v jeho pravém duchovním smyslu. Izrael se nikdy v žádném smyslu nestal skutečným duchovním nebo věčným Božím lidem. Nikdy ve skutečnosti nebyli „svatým národem“ ani pravým „Božím lidem“. Jestli byl Bůh skutečně Bohem Izraele v tom smyslu, v jakém je Bohem církve, proč potom Izrael jako národ odvrhl? Může někdy udělat s Kristovým tělem totéž, co udělal s izraelským národem? Právě tuhle otázku řeší Pavel v Římanům 9-11.

Je pravda, že Bůh byl Bohem Izraele jakožto národa, ale tento vztah byl čistě podmínečný. Bůh skutečně přebýval mezi nimi, a to způsobem, jakým nepřebýval uprostřed žádného jiného národa, ale v žádném smyslu nebyli Božím chrámem tak, jako jím je dnešní církev. Izrael byl jeho zvláštní národ mezi všemi národy země, ale tento vztah nebyl spásným duchovním vztahem ani nebyl založen na žádné „věčné smlouvě milosti“. To, jak Bůh přebýval mezi Izraelci ve svatostánku, a to, jak přebývá dnes v jednotlivých věřících jako v pravém svatostánku, jsou dvě naprosto různé věci. Výjimečnost vztahu mezi Bohem a izraelským národem spočívala v právně závazné smlouvě, uzavřené na Sínaji, a tento výjimečný smluvní vztah Bůh nakonec zrušil, protože Izrael smlouvu neustále porušoval.

Opakuji: Bůh – podle vlastního svrchovaného rozhodnutí – nemůže s Kristovým tělem mluvit a jednat tak, jak mluvil a jednal s izraelským národem. Mohl by Bůh Izrael vykoupit Kristovou smrtí, uzavřít s ním smlouvu, zpečetit ji Kristovou krví (1. Korintským 11:24-26), a potom ho zavrhnout? Jestli byl Izrael účastníkem stejné smlouvy jako církev, jak si můžeme být jisti, že Bůh nezavrhne církev? Jak to, že církvi Bůh zaručuje věčnou jistotu, a Izraeli ne, když je Izrael vykoupen právě tak jako církev a když Bůh s oběma uzavřel stejnou smlouvu? Biblická odpověď na tyto otázky je prostá. Kristova těla se Bůh nikdy nemůže zříci, protože s ním uzavřel novou a lepší smlouvu, jinou, než byla stará smlouva, kterou uzavřel s Izraelem.

Nová smlouva, kterou byla založena církev jako Kristovo tělo, zaručuje, že každý závazek smlouvy bude splněn Ručitelem (Židům 7:22) a že moc zaslíbeného Ducha svatého povede v osobní zkušenosti každého člena skutečného společenství nové smlouvy k poslušnosti (Židům 8:10-11; Římanům 8:1-4). Stará smlouva izraelskému národu tyto záruky nikdy neslibovala prostě proto, že to byla právně závazná smlouva založená na skutcích. Izrael, jako celek, nikdy nebyl „vykoupenou církví ve smlouvě milosti“, a proto nemohl být ani skutečným Abrahamovým duchovním potomstvem.

Veliké -li

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. …“ (2. Mojžíšova 20:1,2)

Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. (2. Mojžíšova 19:4)

Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (2. Mojžíšova 19:5,6)

K této pasáži se ještě vrátíme, abychom ji porovnali s textem 1. listu Petrova 2:5-11 a ukázali si, že „královstvím kněží, pronárodem svatým“ je pravá církev a že Izrael jím nikdy nebyl prostě proto, že nikdy nedodržel právně závaznou smlouvu, na jejímž základě byla tato požehnání slíbena. Požehnání z 2. Mojžíšovy 19:4,5 jsou evidentně závislá na tom, zda bude Izrael poslouchat čili dodržovat smlouvu – totiž Desatero a celý příslušný systém zákonů a obřadů. A právě tato požehnání dostala dědictvím církev, protože náš Ručitel se narodil a žil pod zákonem (Galatským 4:4,5), protože bezchybně splnil všechny jeho požadavky a získal tak zaslíbenou spravedlnost (Židům 7:22) a protože pak zemřel pod jeho prokletím (Galatským 3:13).

Opakuji: není pochyb, že Bůh Izraeli prokázal nevýslovnou milost, když ho fyzicky vykoupil, „přivedl k sobě“ a navázal s ním jako s národem výjimečný vztah; to však nesmíme zaměňovat s účinným povoláním a s ospravedlněním. Musíme mít na paměti, že většina těchto „vykoupených“ skončila v pekle, protože odmítli evangelium. Klasickou ukázkou stejného principu jsou Spojené státy. Žádné zemi dnešního světa se od Boha nedostalo takových výsad a požehnání jako nám. Přesto nejsme účastníky „smlouvy milosti“ ani nestojíme mimo dosah Božího soudu, a ani nám to nezajišťuje jednu jedinou výsadu evangelia.

Jak už jsme zmínili, Bůh skutečně výjimečným způsobem „přebýval uprostřed“ izraelského národa, ale opět: nepřebýval zde tím osobním či duchovním způsobem, jakým přebývá v každém dnešním věřícím. Bůh „uprostřed“ Izraele nepřebýval ve stejném smyslu, v jakém od letnic, kdy osobně přišel Duch svatý, přebývá v jednotlivých věřících. Izrael nikdy nebyl „Božím chrámem“ v tom smyslu, v jakém je církev výslovně prohlášena za jeho chrám. Cíl, o němž mluví Zjevení 21:3, Izrael nikdy nenaplnil a ani nemohl, dokud chrámová opona visela na svém místě.

Musíme si uvědomit, že všechna slova jako například vyvolený, milovaný, vykoupený nebo syn mají jako popis Božího vztahu k izraelskému národu zcela jiný náboj než jako popis Božího vztahu k církvi. Nesmíme zaměňovat duchovní s přirozeným. Nesmíme předobraz považovat za skutečnost.

Jeden z nejnápadnějších vnitřních sporů jak v dispenzacionalismu, tak v teologii smlouvy pramení z přehlížení této zřejmé pravdy. Slova „Bůh bude jejich Bohem“ nelze nikdy použít ve smyslu vykoupení o žádném národu ani jednotlivci, kterého Bůh zavrhl; a Izrael, pokud jde o jeho postavení zvláštního národa, byl zavržen (Matouš 21:33-46),² podobně jako mnohé pokřtěné děti zbožných rodičů zahynuly v pekle. Když tatáž slova Nový zákon používá v duchovním smyslu, znamenají naprostou věčnou jistotu. Izrael byl skutečně povolán z Egypta Boží milostí a mocí, ale slovo povolán zde nemá stejný význam jako v Římanům 1:7. Každý jednotlivý Izraelec byl vykoupen krví z egyptského otroctví, ale většina z nich zahynula ve své nevíře. Vykoupení krví ve 2. Mojžíšově 12 není totéž, co vykoupení krví v Efezským 1:7. Jedno je předobraz a druhé skutečnost – tak, jako i Izrael je předobraz a církev skutečnost.

Dispenzacionalismus i teologie smlouvy na tuto pravdu neustále zapomínají a zaměňují jablka s hruškami. Používají předobrazy, jako by tou věcí, kterou představují, skutečně byly. Na předpokladu, že Izrael na poušti byl vykoupeným lidem, buduje dispenzacionalismus doktrínu „tělesných věřících“. Protože „ve víře“ skropili veřeje krví, byli skutečně „spaseni“. Jinými slovy: měli dost víry na to, aby byli „vykoupeni“, ale ne na to, aby žili „vítězný život“. Dispenzacionalistický pohled říká:

Kádeš-barnea má vzhledem k nevíře, kterou tam Izrael projevil, a k tomu, jak o ní Bůh mluví (4. Mojžíšova 14:22-38; 5. Mojžíšova 1:19-40; 1. Korintským 10:1-5), mimořádný duchovní význam. Měli víru na to, aby prolili krev smíření (2. Mojžíšova 12:28) a aby vyšli z Egypta (ze světa), ale neměli víru na to, aby vstoupili do odpočinutí v kenaanské zemi. Proto, i když byli vykoupeni, byli Hospodinu po čtyřicet let na obtíž.³

Když Bůh vysvobodil svůj lid z egyptského otroctví, nebylo to proto, že by dodržovali desatero přikázání. Ne, napřed je vysvobodil a potom jim dal desatero. Nečekalo se tedy od nich, že se budou snažit dodržovat zákon, aby byli spaseni. Spíše se od nich čekalo, že to budou dělat, protože už jsou spaseni. A právě takto je to v životě křesťana.⁴

Jak už bylo řečeno, na toto téma si povíme více, až se budeme zabývat tím, kdo je skutečným naplněním „velkého národa“. Prozatím se pokouším jenom ukázat, že jak teologie smlouvy, tak dispenzacionalismus uvažují o Izraeli a jeho postavení před Bohem, jako kdyby byl národem ospravedlněných věřících, a ne pouze předobrazem. Výsledkem takového používání řeči předobrazů jsou nedorozumění a rozpory.

Boží cíl „přebývat uprostřed svého lidu“, jak ho vyjadřuje Zjevení 21:3, se za celou dobu, kdy Bůh jednal s Izraelem, nenaplnil. První projevy Boží bezprostřední přítomnosti zakoušeli jednotliví skuteční věřící ve staré smlouvě. Věřící v nové smlouvě tuto skutečnost zakouší lépe, díky tomu, že o letnicích osobně přišel Duch svatý, aby přebýval v každém z nás. Tento cíl však bude zcela naplněn až po druhém příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Zjevení Boží slávy v Písmu je postupné a vrcholí ve Zjevení 21, kdy je sláva Páně zcela odhalena ve městě, které nepotřebuje slunce ani měsíc. Spojení „Boží sláva“ označuje bezprostředně vnímanou Boží přítomnost.

1. Izrael Boží slávu poprvé zahlédl z dálky:

   Když mluvil Áron k celé pospolitosti Izraelců, obrátili se k poušti, a vtom se ukázala v oblaku Hospodinova sláva. (2. Mojžíšova 16:10)

2. Sláva Páně se zjevila na hoře, když byla dána smlouva zákona, ale Izrael se před ní musel třást strachem:

   A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sínaji … Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory. (2. Mojžíšova 24:16,17)

3. Bůh se Izraeli přiblížil ve stánku, kde „přebývala jeho sláva“. Bylo to však za oponou v nejsvětější svatyni a do Boží přítomnosti mohl vstoupit a tuto slávu zakusit jen jediný muž, a to jen jednou do roka.

   Tu oblak zahalil stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva. (2. Mojžíšova 40:34)

4. Sláva Páně odešla z chrámu kvůli ohavnostem, které Izrael páchal (Ezechiel 8:6; 9:4 a jiné).
5. Bůh se mnohem více přiblížil ve svém vtělení a „stanoval“ uprostřed nás v osobě svého Syna a my jsme viděli jeho slávu, ale jeho sláva byla opět skryta v těle. Proměnění na hoře je příkladem toho, jak sláva Kristova božství pronikla oponou jeho těla. Klasicky tuto pravdu vyjádřil apoštol Jan:

   A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1:14)

6. Nyní Bůh osobně sídlí v každém věřícím v osobě Ducha svatého a my zakoušíme Boží slávu způsobem, který ještě překračuje zkušenost těch, kdo se s Kristem setkali, když žil na zemi. Přesto stále vidíme jen „jako v zrcadle, zastřeně“. Důsledky toho, že Duch přebývá v nás, rozvádí Pavel:

   A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle … (2. Korintským 3:18, KMS)

7. Až Bůh dosáhne svého konečného cíle úplného vykoupení, až nás dokonale přijme, uvidíme ho tváří v tvář ve vší jeho slávě, a div divoucí, „budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je“ (1. Janův 3:2, KMS). Naši skutečnou naději ukazuje kniha Zjevení:

   To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. (Zjevení 21:23)

Pokračování

¹ The First Scofield Reference Bible, ed.: C. I. Scofield, Barbour and Company, Inc., Westwood, New Jersey, 1986, strana 25.

² Musíme odlišovat Izrael jako fyzický národ, který jakožto národ obdržel zvláštní smlouvy, od Izraele jako lidu „milovaného pro své otce“ (a kvůli Otci). Zdá se, že 11. kapitola listu Římanům ponechává velký prostor pro to, aby v posledních dnech mezi Židy nastalo probuzení k víře v evangelium.

³ Scofield Reference Bible, strana 185.

⁴ G. I. Williamson: The Shorter Catechism Volume II: Questions 39-107, Presbyterian and Reformed Publishing Co., Nutley, New Jersey, 1970, strana 8.