Také jste asi slyšeli o seznamu jmen spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti. Otiskly je Necenzurované noviny. Jsou to seznamy divoké, neúplné a nespolehlivé. Zbytečně přispívají k neklidu, kterého je v naší zemi i tak dost, a působí destabilizaci naší společnosti.

Není žádným tajemstvím, že mezi těmi jmény jsou i jména našich bratří a sester vlastní církve i jiných církví, které známe a máme k nim úzký vztah. Ti neztratili naši důvěru a lásku. Jak se do takového seznamu mohli vůbec dostat? Musíme se zeptat těch, kteří takový seznam vyrobili. Jejich autoři „vyrobili“ také své spolupracovníky. Dostat se do registru bývalé StB nebylo nic těžkého: udání, předvolání, vyšetřování, protokoly, hrozby vězením i uvěznění.

Už jsme pomalu zapomněli na křivdy a šikanování minulého režimu, ale jistá informovanost je na místě. V této souvislosti cituji znění dokumentu, který nese nadpis „Jak se na nás (baptisty) dívala StB“ s výrazným označením „přísně tajné“. V učebních textech Vysoké školy SNB z roku 1985 stojí napsáno: “Nepřátelská činnost části nekatolických církví, náboženských sekt a společností a opatření orgánů StB v boji s touto činností: „Bratrská jednota Baptistů. . . .Politické působení duchovních na věřící je minimální. Veškerá její činnost je zaměřena na prohlubování a upevňování vnitřního náboženského života. Vzhledem k těmto skutečnostem je nutno věnovat každému sboru i vedení BJB neustálou kontrarozvědnou pozornost a agenturně operativními opatřeními eliminovat jakékoliv její vybočení z církevního rámce“ (Mundus orans 25/91).

Komunisté velmi těžce nesli, že máme spojení s Ústředím Světového svazu baptistů se sídlem v americkém Washingtonu. Tato okolnost v nich budila stálé podezření, že stojíme ve službách tzv. zahraniční reakce, a nebyli daleko od myšlenky, že můžeme být špióny Západu. Proto došlo v padesátých letech k politickému monstrprocesu a do vězení byli odsouzeni naši bratři v úřadě církve. Byla to převážná většina členů tehdejší Ústřední rady starších a někteří kazatelé našich sborů. Nespravedlivě odsouzení bratří byli již rehabilitováni a o celé věci jsme informovali čtenáře.

Při své letošní pražské celostátní konferenci sborů Bratrské jednoty baptistů jsme se postavili čelem k seznamům údajně čerpajícím z registrů StB. Slyšeli jsme řadu objektivních svědectví o naší vnitřní duchovní a morální situaci v tomto ohledu, svědectví sebekritických, pokorných a upřímných. Nikdo netvrdil, že jsme za minulého režimu byli hrdiny. Měli jsme být statečnější. Mohli jsme však vyznat, že nikdo z našich kazatelů a pracovníků církve neudával a nezavinil nějaké osobní či jiné problémy. To není zdaleka důvod k nějaké sebejistotě, spíše naopak: všichni jsme zajisté zhřešili a nemáme slávy Boží. Žijeme jen z Božího nezaslouženého odpuštění. Prosíme pak všecky za odpuštění i pokud jsme někdy někoho z něčeho zlého podezřívali. Podezření není z Boha, ale z ďábla.

Jsou věci, které budeme muset ještě přehodnotit:

1. Je to především otázka platů kazatelů, které jsme přijímali od státu, a to, že jsme podepsali kazatelský slib věrnosti republice. Věděl jsme, že musíme sloužit evangeliem v nových politických podmínkách. Nechtěli jsme vstoupit na cestu konfrontace se státem. Nebylo to pro nás vůbec nic snadného se v takových okolnostech rozhodovat. Někteří si tehdy mysleli, že skutečná církev bude moci existovat pouze v podzemí nebo ve vězení.

2. Co mne vede nejen k zamyšlení, ale především k pokání, je to, že jsme v minulé době neměli v církvi skutečné duchovní probuzení. Pán Bůh nás nenechal bez osvědčení své věrnosti a lásky, ale byli jsme sami dost věrní ve svěřeném díle a na modlitbách?

3. Poslední poznámkou se vrátím do přítomnosti: na kritiku máme stále dost lidí, na pilnou práci v církvi méně a na plnou odpovědnost ještě méně. Co s tím uděláme? Ano, pokání je jedině možné východisko ze všeho, co podléhá soudu svatého Boha a poctivému sebezpytování našeho svědomí...

Václav Havel ještě jako prezident řekl: „Byli jsme všichni ve svévolných rukou STB.“ V církvi jsme však byli především v rukou svého Pána a on slíbil, že nás nikdo z nich nevytrhne. A nevytrhl.

Nezáleží na tom, jak nás viděla bývalá StB, ale jak nás viděl sám Pán církve, a také na tom, jak se vidíme a známe navzájem.

Zkouška důvěry a lásky na konferenci dopadla celkem dobře. Až na ty, kteří v srdci tuto důvěru a lásku z nějakých důvodů ztratili a nemají. Jiří Dienstbier napsal na obranu pronásledovaných a vyslýchaných StB, že slušní lidé vědí, jak to všecko tehdy bylo, a dodal: „Ti druzí se buď vzpamatují do svého lidství, nebo se odsoudí sami k opovržení.“

Všichni však, v církvi i národě, máme naději začít znovu pro Boží milosrdenství a slitování ve Spasiteli hříšníků.

Pavel Titěra

Takto se vyjádřil začátkem devadesátých let v církevním časopise Kostnické jiskry k tématu seznamu agentů BJB dlouholetý představitel BJB ThDr. Pavel Titěra (předseda Rady BJB v ČSR 1969-1981, poté až do začátku devadesátých let předseda Ústřední rady BJB v ČSSR).

Ještě několik slov z pera stejného autora, zveřejněných v roce 1969 v časopise Rozsievač:

Někdy jsme svou nestatečnost omlouvali zájmem o církev. To jistě nebylo správné. Modleme se za to, aby se ani toto už neopakovalo, abychom nechodili cestami nejmenšího odporu. K tomu je ovšem třeba hodně mravní a duchovní síly.