Notabene - Hydepark baptistů - Nález Ústavního soudu k návrhu na zrušení novely církevního zákona

poslal PH

Ústavní soud dne 13.11.2007 vyhlásil nález, ve kterém zamítl stížnost skupiny senátorů proti novele zákona o církvích a náboženských společnostech č. 495/2005. Proti ponechání církevního zákona v platnosti v jeho současném znění se vyjádřilo celkem 7 z 15 soudců Ústavního soudu.

Výňatky z textu nálezu Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická rozhodlo o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 495/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 4/2003 a zákona č. 562/2004 Sb., „eventuálně“ na zrušení jednotlivých ustanovení zákona takto:
Oba návrhy se zamítají.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rekapitulace návrhu

1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 16.1.2006 navrhla skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále „jen Ústavy“) a podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), aby Ústavní soud zrušil zákon č. 495/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 495/2005 Sb.“) a „eventuálně“ v záhlaví označená ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákona“, popř. „zákona č. 3/2002 Sb.“), a dalších zákonů, neboť obojí je podle jejich názoru v rozporu s ústavním pořádkem, jmenovitě čl. 1 a čl. 6, věty druhé, Ústavy, čl. 4 odst. 4, čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), jakož i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02.

2. V části I. „Specifikace zákona, vůči němuž návrh směřuje“ především navrhovatelé vyslovují podezření, že záměrem zákonodárce při přijímání napadené novely zákona č. 3/2002 Sb. bylo omezit náboženské svobody, provést protiústavně restriktivní výklad Listiny a porušit rozhodnutí Ústavního soudu, a to vše v situaci, kdy pro takový přístup nesvědčily „žádné negativní empirické zážitky z dosavadního fungování církví a náboženských společností a jimi zřízených institucí“.

3. Navrhovatelé poukazují dále na to, že návrh této novely byl od samého počátku kritizován, neprošel jednoznačně ani legislativním procesem (Senát návrh zákona zamítl) a již při přípravě zákona některé politické i církevní subjekty k připravovanému zákonu vznášely výhrady. Přijetí natolik kontroverzního zákona nebylo zdůvodněno žádným urgentním důvodem či faktickým nebezpečím pro společnost, a zákonodárce nadto neposkytl žádné vacatio legis.

4. V části II. „Rozpor s čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rozpor s dosavadní konstantní judikaturou Ústavního soudu“ navrhovatelé shledávají „jediný zásadní cíl“ zákona č. 495/2005 Sb. ve změně dosavadního postupu, kdy evidence církevních právnických osob prováděná Ministerstvem kultury již nebude charakteru deklaratorního, nýbrž konstitutivního. Ve smyslu konstantních teoretických názorů pak již při vzniku právnické osoby nejde o evidenci, nýbrž registraci.

5. Tento režim nabytí právní subjektivity pak podle navrhovatelů stojí v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, dle kterého „církve a náboženské společnosti … ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech“, jakož i s judiciálním výkladem podaným Ústavním soudem v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 6/02, sp. zn. I. ÚS 146/03, popř. i sp. zn. I. ÚS 211/96 a sp. zn. III. ÚS 136/2000.

6. Navrhovatelé míní, že není důvod lišit mezi „vznikem nezávisle na státu“ coby pojmem normativně užitým na jedné straně v čl. 27 odst. 2 Listiny v souvislosti s odborovými organizacemi a na straně druhé v čl. 16 odst. 2 Listiny ve spojení s církvemi a náboženskými společnostmi.

7. Nepřijatelné ústavněprávní konsekvence s ohledem na ústavně zaručený princip „privilegovanosti církve a náboženské společnosti“ podle názoru navrhovatelů zakládá i situace, kdy „postavení církve a náboženské společnosti je z tohoto hlediska oproti občanským sdružením nevýhodnější“, jelikož „zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, občanským sdružením umožňuje, aby zřizovala tzv. organizační jednotky jako vedlejší právnické osoby“.

8. V části III. „Omezení svobody náboženského vyznání“ navrhovatelé namítají 1/ že „stát nemůže omezovat svobodu náboženského vyznání a zasahovat do ní (pokud její výkon neohrožuje práva druhých), nýbrž ji musí pouze chránit“, 2/ že církve a náboženské společností jsou „s jinými soukromoprávními korporacemi“ nezaměnitelné, což je dáno především jejich „celospolečenským významem“; z toho vyplývá požadavek, aby bylo uznáno i jejich „určité privilegované postavení“ a „ústavní ukotvení“, a konečně 3/ že součástí výkonu náboženství je pro věřící nejen jednání spojené s vyznáním určité víry, ale i „působení církve ve světě a vyzařování víry do společnosti“ činnostmi v oblasti humanitární, sociální, charitativní a vzdělávací.

9. Navrhovatelé dovozují, že v rozporu s tím napadená právní úprava „ve svém důsledku vede k vyloučení charit a diakonií ze struktury církví“ [„v případě nově zavedených evidovaných právnických osob stát kontroluje účel jejich zřízení a eviduje jen ty, které poskytují charitativní služby (čl. I bod 25 a 35 zákona č. 495/2005 Sb., resp. § 15a a § 16a zákona)“], respektive „zakazuje existenci církevních škol, které by byly součástí církve“.

10. Novela zákona č. 3/2002 Sb. je pak pokusem o revizi nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, a to zejména v případě ustanovení čl. I bodu 35 zákona č. 495/2005 Sb., resp. § 16a odst. 5 zákona, který je v podstatě shodný jako citovaným nálezem zrušený § 27 odst. 5 zákona, či v ustanovení čl. II odst. 3 zákona č. 495/2005 Sb., jež je totožné jako nálezem zrušené ustanovení § 28 odst. 5 zákona.

11. V části IV. „Snížení dosavadního standardu práv a svobod“ navrhovatelé s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 28.7.1999 ve věci Selmouni v. Francie, stížnost č. 25803/94, rozsudek ze dne 27.11.2003 ve věci Hénaf v. Francie, stížnost č. 65436/01) a Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Pl. ÚS 44/02, II. ÚS 321/04) uplatňují výhradu, že „úroveň ochrany lidských práv má s časem růst, a nikoli klesat“, zatímco v daném případě je tomu naopak.

12. Ani jinak připustitelná výjimka, spjatá s „vyvažováním kolize dvou práv“ nebo se „změnou společenských podmínek“ se podle názoru navrhovatelů v daném případě neprosadí.

13. Navrhovatelé „argumentem od většího k menšímu“ též dovozují, že nemůže-li omezení dosažené úrovně ochrany lidských práv podle Ústavního soudu založit novela Ústavy, pak „tím spíše nemůže ke snížení úrovně ochrany lidských práv vést prostá změna obyčejného zákona“.

14. „Nad rámec výše uvedených výhrad“ poukazují navrhovatelé v této souvislosti i na ustanovení čl. I bodu13 zákona č. 495/2005 Sb., tedy novelizaci § 10 odst. 3 písm. g), zákona č. 3/2002 Sb., kterou je doplněn slovy „a seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních“; stát prý omezuje vyplácení osobních požitků poskytovaných duchovním už nikoli jen dle jejich činnosti vykonávané v duchovní správě, ale navíc i na základě označení jejich funkce.

15. Ustanovení čl. I bodu 20 zákona č. 495/2005 Sb., tj. § 13 odst. 3 zákona, nastoluje údajně pro správní řízení ve věci církví přísnější podmínky než původní znění či správní řád, neboť nepřipouští přerušení řízení, ale jen zastavení řízení.

16. V části V. „Rozpor s principem materiálního právního státu“ navrhovatelé vytýkají „nesystémové a ryze účelové použití pojmu evidence“, které je tím „v rozporu s principem materiálního právního státu – požadavkem právní jistoty, jasnosti, předvídatelnosti a určitosti práva“. Tuto kritiku spojují jednak se zakotvením „pojmů jako charitativní služby, obecně prospěšné služby, charita a diakonie, doplňková činnost“, jednak s ustanovením § 15a odst. 2 zákona, podle něhož „ostatní právnické osoby založené církví, které nejsou evidovány dle tohoto zákona, se mohou stát právnickými osobami registrací nebo zápisem podle zvláštních předpisů.“ V prvním případě užití „nikterak nevysvětlených a neurčitých pojmů … otvírá možnost další šikany církví a jejich právnických osob státními orgány“ a druhou námitku navrhovatelé rozvíjejí úvahou, že „pokud je nějaký subjekt právnickou osobou, tak se přece již nemůže právnickou osobou stát“. Zákonodárce, „který se pokusem o tvrzení, že evidence právnické osoby má konstitutivní charakter, pokusil o jakousi kvadraturu kruhu, se zde sám usvědčuje z nesmyslnosti celé své právní konstrukce“.

17. V části VI. „Rozpor s principem ochrany menšin“ navrhovatelé na základě demografických údajů ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2001 dovozují, že věřící jsou „společenskou menšinou“ a podle jejich mínění „i v tom“ spočívá „jeden z politických důvodů“, proč „voliči tedy ve své většině nepřátelský postoj velké části politické třídy k církvím a restrikce vůči náboženské svobodě aprobují“.

18. V části VII. „Odůvodnění formulace eventuálního návrhu“ navrhovatelé uplatňují názor, že přijetí zákona č. 495/2005 Sb. tím, že vybočuje ze závazných názorů Ústavního soudu a že bezdůvodně omezuje dosažený standard ochrany lidských práv, zakládá „absenci normotvorné kompetence Parlamentu“, což pak dovoluje derogaci zákona samotného, ačkoli jde o novelu zákona jiného. Eventuální návrh je podáván jen „z důvodu právní opatrnosti“, jelikož je známo, že „novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu“ (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 25/2000, Pl. ÚS 33/01). V případě dovozované „absence normotvorné kompetence“ však je připuštěno posuzovat ústavnost „samotné novely“ (sp. zn. Pl. ÚS 5/02, Pl. ÚS 13/05).

19. V části VIII. navrhovatelé konkretizují ústavně zaručená základní práva a svobody, jejichž porušení namítají, a vymezují předmět řízení.

VIII. Ústavní principy náboženské svobody v ústavním pořádku v České republice

44. Ústavní soud se již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 vyslovil k jednotlivým ústavním principům náboženské svobody v ústavním pořádku České republiky. Z názorů tam vyjádřených vychází i nyní.

45. Ústavní soud tehdy poukázal na čl. 2 odst. 1 Listiny garantující náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání (princip laického státu). Zásada náboženského pluralismu a tolerance je poté vyjádřena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny; čl. 15 odst. 1 stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání a podle čl. 16 odst. 1 má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Klíčové ustanovení čl. 16 odst. 2 uvádí, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce, nezávisle na státních orgánech.

46. Oproti svobodě svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny, usnesení ze dne 8.10.1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12, str. 457 a násl.).

47. Řečeným je podepřena respektovaná zásada autonomie církví a náboženských společností, jež spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat soudy.

48. Evropský soud pro lidská práva v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 10. 2000 ve věci Hasan a Chaush v. Bulharsko, stížnost č. 30985/96, odst. 62, konstatoval, že „pokud se jedná o organizaci náboženské společnosti, čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být interpretován ve světle čl. 11, který chrání výkon sdružovacího práva proti neoprávněným zásahům státu. Viděno v této perspektivě, právo věřících na náboženskou svobodu zahrnuje očekávání, že společenství bude umožněno působit mírumilovně, bez svévolných státních zásahů. Autonomní existence náboženských společností je nepostradatelná pro pluralismus v demokratické společnosti, a je tedy otázkou spočívající v samotném jádru ochrany, kterou čl. 9 poskytuje. To přímo zahrnuje nejen organizaci náboženské společnosti, ale i efektivní výkon náboženské svobody všemi jejími aktivními členy. Kdyby organizační život náboženské společnosti nebyl chráněn čl. 9 Úmluvy, všechny jiné aspekty individuální náboženské svobody by tím byly dotčeny.“ (k tomu též srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2001 ve věci Metropolitní církev Besarábie a další v. Moldávie, stížnost č. 45701/99, odst. 118 a 123)

49. V nálezu Pl. ÚS 6/02 dává Ústavní soud též najevo, že (ve vztahu k čl. 16 odst. 4 Listiny) nepochybuje o tom, co zřetelně vyslovili disentující soudci, že „zaručení minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních vztahů“ je „nade vši pochybnost … legitimním cílem úpravy“. Ústavní hodnotou, s níž je tedy princip autonomie církví a náboženských společností nutně poměřovat, je princip právní jistoty a ochrany práv třetích osob (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 16 odst. 4 Listiny).

50. Není důvod nepřijmout názor, že stát je povinen též „chránit práva a svobody jiných … a v rámci této ochrany je povinen garantovat, aby jakýkoli subjekt, který vstupuje do soukromoprávního vztahu, jehož předmětem je vlastnické právo či právo od tohoto práva odvozené, se subjektem jiným, věděl, nebo mohl bez nesnází přinejmenším vědět, na základě čeho a jak právnická osoba vznikla, jakou má způsobilost nabývat práva a povinnosti a od kdy má tuto způsobilost, jaký je její s nikým nezaměnitelný název, kde má své sídlo a kdo je oprávněn za tuto právnickou osobu jednat“ (viz výše vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky).

51. Obsahové těžiště věci představuje právě spor o rozsah autonomie církví a náboženských společností.

52. Vzhledem k normativní změně ve vymezení „evidovaných právnických osob“ (jak bude v dalším popsána) se oproti původnímu hodnocení (v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02) kontextuálně posouvá i dříve vyjádřená argumentace pojmy „registrace“ a „evidence“, jež nemusí již stát v ostré kontrapozici. Lze v obecné rovině předeslat, že konkrétní „evidence“, byť i opticky „konstitutivní“, svými podmínkami nejenže nemusí mít veškeré znaky „registrace“, nýbrž je způsobilá se spíše blížit „deklaraci“, zejména respektuje-li vznik právnické osoby již k datu zřízení a jestliže musí být provedena v zákonem stanoveném čase vždy, splní-li navrhovatel objektivně rozumné formální podmínky. Spíše než spor o evidenci a registraci pak materiálně jde o posouzení, jaké (akceptovatelné a contrario nevěcné, neúměrně zátěžlivé či dokonce šikanózní) podmínky zákon pro vznik evidované právnické osoby klade, resp. zda svojí povahou jsou – ve vztahu k proklamované ochraně jiných ústavních hodnot – legitimní a zda v adekvátní proporci vystihují střet dotčených ústavních hodnot obou.

X. Hodnocení návrhu na zrušení zákona č. 495/2005 Sb.

54. Ve prospěch zrušení celého zákona č. 495/2005 Sb. navrhovatelé uplatňují (výše zmíněný) argument „absence normotvorné kompetence“ Parlamentu České republiky.

55. V navrhovateli odkazovaných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 5/02 (revokace usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) a Pl. ÚS 13/05 (výklad pojmu „volební zákon“ ve smyslu čl. 40 Ústavy) Ústavní soud vytkl porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, a proto pro danou věc použitelné nejsou.

56. Na argument „snížení dosavadního standardu práv a svobod“ reagoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 a konstatoval, že „důvodem zrušení právního předpisu nemůže být pouze jeho komparace s předchozí právní úpravou..., nýbrž výhradně zjištění rozporu s ústavním pořádkem České republiky“. O „absenci normotvorné kompetence“ tudíž zde jít nemůže rovněž.

57. Tvrzenou „absenci normotvorné kompetence“ nelze konečně zaměňovat ani s údajným „vybočením“ Parlamentu České republiky „ze závazných názorů Ústavního soudu“, a to byť by bylo dáno, stejně jako s „bezdůvodným omezením dosaženého standardu ochrany lidských práv“ (či protiústavností „obsahu“ přijaté úpravy).

58. Stejně tak není přiléhavý poukaz navrhovatelů na označené rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (v odkazovaných věcech se jednalo o namítaný zásah do čl. 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách zakazujícího mučení a nelidské či ponižující zacházení). Není ani žádného podkladu pro úsudek, že by „větší přísnost při hodnocení zásahů do základních hodnot demokratických společností“ (rozsudek ze dne 28. 7. 1999 ve věci Selmouni v. Francie, stížnost č. 25803/94, odst. 101, rozsudek ze dne 27. 11. 2003 ve věci Hénaf v. Francie, stížnost č. 65436/01, odst. 55) mohla založit „absenci normotvorné kompetence“.

59. Proto Ústavní soud, přidržuje se své konstantní judikatury (viz usnesení ze dne 15. 8.2 000, sp. zn. Pl. ÚS 25/2000, nález ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01, a další), že „novelizující zákon nemá samostatnou právní existenci a stává se součástí novelizovaného zákona“ (a již proto návrhu na jeho zrušení vyhovět nelze), dospěl i zde ku shodnému závěru, a návrh navrhovatelů v této části zamítl (§ 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

XII. Hodnocení „eventuálního“ návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení zákona

61. Ústavní soud – vzhledem ke struktuře argumentace navrhovatelů – se nejprve zabýval režimem právního vzniku a zániku evidovaných právnických osob upraveným v §§ 15a – 16a (hlava IV) zákona a v ustanovení § 26 odst. 2 zákona, které s ustanoveními hlavy IV obsahově bezprostředně souvisí.
Návrh na zrušení § 15a odst. 2 zákona

62. Zákon liší mezi právnickými osobami „evidovanými podle tohoto zákona“ (zákona č. 3/2002 Sb.) a „ostatními právnickými osobami“, jejichž právní vznik je podmíněn „registrací nebo zápisem” dle „zvláštních právních předpisů” (uvedený pojem normativně užitý v ustanovení § 15a odst. 2 zákona tím odkazuje na úpravu obsaženou v jiném právním předpisu než v zákoně č. 3/2002 Sb.).

63. Ustanovení obdobné § 15a odst. 2 zákon ve znění, které bylo předmětem ústavněprávního přezkumu v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 6/02, neobsahoval. Evidovány však dle zákona č. 3/2002 Sb. měly být jen církevní právnické osoby ve smyslu jeho ustanovení § 6 odst. 2, které Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/02 zrušil.

64. Oproti tomu zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě víry a postavení náboženských společností, v § 19 odst. 1 stanovoval: „Registrující orgán vede evidenci všech právnických osob podle tohoto zákona, včetně těch, které odvozují svou právní subjektivitu od církví a náboženských společností, pokud nepodléhají jiné evidenci či registraci a upraví její podmínky.“

65. Jak bylo uvedeno výše, navrhovatelé namítají protiústavnost § 15a odst. 2 zákona.

66. Toto stanovisko bylo odůvodněno ve vyjádření navrhovatelů ze dne 18. 8. 2006 (spis č.l. 78, k bodu 7/ a 8/) následovně: „Církve považují tedy za správné, aby jejich pojetí vlastní výkon náboženství prováděly v rámci své vlastní organizační struktury ve svých církevních právnických osobách a nikoli v právních formách, které jsou světské a vyřazují tyto činnosti do jakýchsi externích právnických osob, které jsou vytvořeny státem, nikoli církvemi samotnými. Obecně prospěšné společnosti a podobné světské právnické osoby již nejsou součástí církve, církev však může být jejich zřizovatelem, ale ony již nikdy nebudou součástí církve jako takové.”

67. Vyvstává tudíž otázka, jaké právnické osoby zřizované církvemi mají být evidovány podle zákona č. 3/2002 Sb., respektive zda je ústavně konformní vyřadit některé subjekty – se zřetelem k předmětu jejich činnosti – z režimu tohoto předpisu.

68. Ústavní konformita výše citovaného ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb. nebyla ze strany církví a náboženských společností zpochybňována, což vystihují i navrhovatelé: „Původní zákon, dle kterého vše bez větších problémů fungovalo více než deset let, zákon č. 308/91 Sb., měl 24 krátkých paragrafů a problematika církevních právnických osob byla řešena bez jakékoli zákonné úpravy přímou aplikací Listiny základních práv a svobod. Veškeré potíže do vztahu církve a státu v otázce církevních právnických osob a realizace čl. 16 odst. 2 Listiny se datují v podstatě až od přijetí podrobného zákona č. 3/2002 Sb.” (spis č.l. 80, vyjádření k bodu 20/)

69. Ústavnímu soudu (i po vyjádření navrhovatelů, spis č.l. 76-77, ad bod 5/) zůstává nedostatečně osvětlený samotný smysl požadavku, aby bylo uvažované ustanovení § 15a odst. 2 zákona zrušeno.

70. Požadavek, aby církve a náboženské společnosti mohly zakládat právnické osoby (osoby s právní subjektivitou dle práva České republiky) nepodléhající zápisu do rejstříku dle zákona č. 3/2002 Sb. a ani dle jiného („zvláštního“) právního předpisu, totiž z návrhu nevyplývá a nenachází ani oporu v nosných důvodech nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02.

71. Pokud by měly být dle zákona č. 3/2002 Sb. evidovány všechny církvemi a náboženskými společnostmi založené právnické osoby bez ohledu na předmět činnosti, což se naznačuje z výše uvedeného, představovala by kategorie „ostatní právnické osoby založené registrovanou církví a náboženskou společností, které nejsou evidovány podle tohoto zákona“, prázdnou množinu. Ustanovení by bylo neaplikovatelné, což však nelze zaměňovat s protiústavností.

72. Pokud navrhovatelé předmět činnosti jako kritérium uznávají, a tedy nepožadují evidovat všechny instituce založené církvemi bez ohledu na předmět činnosti dle zákona č. 3/2002 Sb., není účel návrhu na zrušení ustanovení zřejmý rovněž, resp. tím méně.

73. I kdyby Ústavní soud navrhovatelům vyhověl a napadené ustanovení zrušil, situace by se nezměnila a bylo by nutné postupovat dle normativních řešení předjímaných – slovy zákonodárce – zvláštními právními předpisy (tak jako tak).

74. Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení § 15a odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. důvodným neshledal.

75. Ani v rovině vlastní argumentace neobstojí – na druhé straně – poukaz obsažený ve vyjádření Ministerstva kultury na nezbytnost úpravy pro dosažení ekvity v rámci hospodářské soutěže (spis č.l. 52). Posuzované normativní řešení nezamezuje vzniku soutěžního vztahu, pokud je podnikatelská činnost evidovanou osobou provozována byť jen „doplňkově” (což zákon předjímá), přičemž není jistě rozhodné, zda právnické osoby deformují tržní vztahy v rámci své hlavní či doplňkové činnosti.
Ostatní „eventuální“ návrhy proti ustanovením § 15a, § 16, § 16a, § 26 odst. 2 a § 26 odst. 7 zákona

76. Jelikož Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/02 zrušil ustanovení § 6 odst. 2 zákona, podle kterého „registrovaná církev a náboženská společnost může navrhnout k evidenci orgán církve a náboženské společnosti nebo řeholní a jinou církevní instituci založenou v církvi a náboženské společnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podle tohoto zákona“, zabýval se Ústavní soud nejprve otázkou zákonem pochopené autonomie církví a náboženských společností ve vztahu ke zřizování právnických osob.

77. Podkladová právní úprava je nyní obsažena zejména v ustanoveních § 15a, § 16 a § 16a zákona.

78. S navrhovateli lze souhlasit, že právě s předmětem činnosti právnických osob zakládaných církvemi a náboženskými společnostmi (předmětovými možnostmi, resp. vymezením jejich rozsahu) se spojuje sporná otázka ústavněprávní ochrany podle čl. 16 odst. 2 Listiny.

79. Především právě pro úzké určení předmětu činnosti církví evidovaných podle zákona č. 3/2002 Sb., omezené toliko na „organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry“, Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/02 tehdejší ustanovení § 6 odst. 2 zákona zrušil. Ústavní soud zde konstatoval, že úkol církví a náboženských společností nelze redukovat na pouhé vyznávání určité náboženské víry, nýbrž jejich činnost ve společnosti je podstatně širší a spočívá též ve vyzařování náboženských hodnot navenek, a to prostřednictvím nejen religiózní činnosti, ale také např. činností charitativní, humanitární a obecně vzdělávací (obdobně nález sp. zn. I. ÚS 146/03).

80. Přestože uvedený výčet činností má povahu toliko demonstrativní, závěru, že církve a náboženské společnosti požívají dle čl. 16 odst. 2 Listiny „autonomie“ při zakládání právnických osob absolutní (zcela), bez ohledu na předmět jejich činnosti, však nesvědčí.

81. Ustanovení § 15a odst. 1 písm. a) zákona se vztahuje k evidenci „orgánu registrované církve a náboženské společnosti, řeholní a jinou církevní instituci osob hlásících se k církvi a náboženské společnosti založené za účelem vyznávání náboženské víry“.

82. Ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona pak upravuje (výslovně) evidenci „účelového zařízení registrované církve a náboženské společnosti založené církví a náboženskou společností pro poskytování charitativních služeb“, resp. služeb „sociálních nebo zdravotnických nebo působících jako charita či diakonie“ (§ 16a odst. 1 zákona) či poskytující veřejnosti služby „obecně prospěšné“ (§ 16a odst. 2 zákona).

83. Interpretačně významné ustanovení § 15a odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb. připouští existenci nejen „obecně prospěšné činnosti charitativní, sociální nebo zdravotnické“ coby náplně činnosti evidovaných osob, nýbrž – jakožto „doplňkovou činnost“ uvedených právnických osob při zachování režimu evidence dle zákona č. 3/2002 Sb. – i „podnikání a jinou výdělečnou činnost“.

84. Současná úprava, návrhem zpochybňovaná, tedy – oproti řešení předchozímu – nebrání tradičnímu spojení organizace, vyznávání a šíření náboženské víry s působením kulturním, charitativním a sociálním, včetně jejich „podnikatelského“ působení (a to v režimu právnických osob evidovaných dle zákona č. 3/2002 Sb.). Korespondujícím požadavkům nálezu Pl. ÚS 6/02 tím bylo zásadně vyhověno.

85. Ani omezení „podnikání a jiné výdělečné činnosti“ osob evidovaných podle § 15a odst. 1 – vedle obecně prospěšné činnosti charitativní, sociální nebo zdravotnické – na „doplňkovou činnost“ (§ 15a odst. 4) nelze považovat (není přesvědčivého důvodu) za „svévolné“. Obdobný pojem je užit též např. v § 5 odst. 3 písm. e) a § 17 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů, § 18, § 20, § 21 a § 24 zákona č. 111/1998 Sb., o veřejných vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, § 27 odst. 2 písm. g) a § 28 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, § 125 odst. 3 písm. e) zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů, a konečně § 1 odst. 2 zákona č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních (k vymezení hlavní a vedlejší činnosti ve vztahu k zápisům do obchodního rejstříku srov. Pelikánová, I. a kol.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 1. část. 3. vydání, Linde: Praha, 2003, str. 319).

86. Ústavní soud se dále zabýval režimem vzniku a nabytí právní subjektivity těmito evidovanými právnickými osobami.

87. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 deklaroval, že podle čl. 16 odst. 2 Listiny je obecně „právní vznik církevních právnických osob vázán na evidenci a nikoliv na registraci“, přičemž evidence představuje „deklaratorní právní akt“ a „je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob“.

88. „Funkce ochrany práv třetích osob“, jak se z tohoto nálezu rovněž podává, má souvztažnost s ustanovením čl. 16 odst. 4 Listiny, jestliže se připouští, že „omezení právního vzniku církevních právnických osob“ je z důvodů zde stanovených přípustné, tj. může se tak stát zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

89. V řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 6/02 hodnotil Ústavní soud ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. co do podmínek vzniku (tehdejší církevní) právnické osoby toliko ve vztahu k těm, jež měly být zakládány jen za účelem „organizace, vyznávání a šíření náboženské víry“ (a dospěl ku závěrům kritickým, jež spolupůsobily ve prospěch jeho derogace).

90. V daných souvislostech (předmětného návrhu), je však významné, že zákon č. 3/2002 Sb., ve znění zákona č. 495/2005 Sb., předmět činnosti evidovaných právnických osob vymezuje – jak plyne z výše uvedeného – podstatným způsobem odlišně, resp. v rozsahu nepřehlédnutelně širším, a proto je nevyhnutelné otázku, zda jím zakotvenou úpravou vzniku (evidované) právnické osoby (podle tohoto zákona) nedochází k ústavně nepřípustnému omezení autonomie církví a náboženských společností, klást – a posoudit – znovu.

91. Podle ustanovení § 15a odst. 1, věty druhé, zákona „evidencí podle tohoto zákona se právnické osoby podle písmen a) a b) stávají právnickými osobami dle tohoto zákona“.

92. Za odpovídající ústavněprávně chráněnou hodnotu, jež zde vstupuje „do hry“, je namístě – jak již bylo řečeno – považovat princip právní jistoty zaručený v čl. 1 Ústavy, resp. „zaručení minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních majetkových vztahů“; jde o právní jistotu třetích osob (viz čl. 16 odst. 4 Listiny), a z povahy věci, stejně tak i zapisovaných právnických osob a jejich zřizovatelů.

93. Z hlediska metodologického je namístě použití testu proporcionality spočívajícího na třech kritériích (srov. kupř. sp. zn. Pl. ÚS 41/02, Pl. ÚS 34/04). Prvním je hodnocení jednoduchého práva hlediskem vhodnosti, jehož obsahem je posuzování zvoleného normativního prostředku z pohledu možného naplnění sledovaného účelu. Není-li daný normativní prostředek způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde ze strany zákonodárce o projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního státu. Druhým krokem uplatnění principu proporcionality je posouzení jednoduchého práva hlediskem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality možných normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiaritu z hlediska omezení ústavou chráněné hodnoty. Lze-li zákonodárcem sledovaného účelu dosáhnout alternativními normativními prostředky, je pak ústavně konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší. Sleduje-li posuzované jednoduché právo na straně jedné ochranu určité z ústavně chráněných hodnot, na straně druhé však jinou omezuje, uplatní se třetí hledisko principu proporcionality, jež vychází z jejich poměřování, resp. představuje metodologii zvažování těchto v kolizi stojících ústavních hodnot.

94. Vycházeje z takto naznačených hledisek lze především dospět k úsudku, že z pohledu postulátu vhodnosti, tj. vztahu mezi použitými právními prostředky a cíly zákonodárce, spojení právního vzniku právnických osob (dle tohoto zákona) se zápisem do veřejnoprávní evidence prostředek k dosažení ochrany práv a svobod druhých a právní jistoty představuje zjevně.

95. Co do naplnění kritéria potřebnosti, není možné opomíjet důsledky okolnosti, že zákonodárce zvolil úpravu společnou pro všechny registrované církve a náboženské společnosti bez rozdílu. Tomu nelze v obecné rovině samozřejmě ničeho vytknout, na druhé straně však nutno akceptovat, že nepostihuje ani podstatné, resp. jinak relevantní rozdíly mezi jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi. Není důvod upírat validitu úvaze České biskupské konference o rozdílech mezi „tradičními církvemi“, zejména s vertikálně hierarchickou organizační strukturou a centralizovaným vedením (a contrario založenými kupř. na kongregačním principu), jejichž „nauka a systém hodnot je ve svých principech neměnný a transparentní“, a církvemi (náboženskými společnostmi) ostatními. Úspěšnou ústavněprávní oponenturu však odtud vyvodit nelze; specifické poměry lze vystihnout prostřednictvím jiných právních pramenů (viz odlišné stanovisko k nálezu Pl. ÚS 6/02).

96. Pak je logické se smířit s tím, že není normativního prostředku méně závažně omezujícího práva garantovaná v čl. 16 odst. 2 Listiny, jenž by vedl k obdobnému stupni právní jistoty, jaký lze dosáhnout spojením právního vzniku se zápisem v evidenci, a zároveň byl způsobilý všeobecného uplatnění. Požadavek (kritérium) potřebnosti lze mít proto za splněný rovněž.

97. Ústavní soud proto přistoupil k zásadě poměřování v kolizi stojících ústavních hodnot, kterými jsou na jedné straně ochrana autonomie církví a náboženských společností a na straně druhé ochrana práv a svobod třetích osob a právní jistoty. Soustředil se nejprve na podmínky zápisu do Rejstříku evidovaných právnických osob.

98. Prvky respektu k principu autonomie církví a náboženských společností lze při vzniku právnických osob podle § 15a odst. 1 písm. a) a b) zákona spatřovat především v zásadě, že evidence bude provedena vždy, splní-li navrhovatel (orgán registrované církve a náboženské společnosti) objektivně rozumné formální podmínky.

99. Ohledně právnických osob podle § 15a odst. 1 písm. a) zákona musí návrh na evidenci podle ustanovení § 16 odst. 2 obsahovat a) doklad o jejím založení k tomu příslušným orgánem registrované církve a náboženské společnosti podle jejího základního dokumentu, b) předmět obecně prospěšné, podnikatelské a jiné výdělečné činnosti a její stanovy, pokud existují, c) její název, který se musí lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území České republiky nebo která již o evidenci požádala, d) její sídlo na území České republiky, e) označení jejího statutárního orgánu na území České republiky, f) osobní údaje členů jejího statutárního orgánu, a konečně g) způsob jednání statutárního orgánu evidované právnické osoby. Neobsahuje-li návrh podle odstavce 1 všechny náležitosti podle odstavce 2, ministerstvo vyzve nejpozději do 10 pracovních dnů ode dne doručení návrhu orgán registrované církve a náboženské společnosti, podle § 10 odst. 3 písm. d), aby návrh doplnil, popřípadě odstranil nedostatky, a to ve lhůtě 30 dnů, a upozorní ho, že nebude-li tato lhůta dodržena, řízení o návrhu se zastaví (§ 16 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb.). Nejde-li o právnickou osobu evidovanou podle tohoto zákona, ministerstvo návrh na evidenci zamítne (§ 16 odst. 6 zákona č. 3/2002 Sb.).

100. Ústavní soud se touto úpravou zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 a konstatoval, že pro její derogaci dán důvod není.

101. Tímto úsudkem nemůže otřást ani poukaz na odlišnost co do ustanovení § 16 odst. 2 písm. g) a § 16 odst. 6 zákona.

102. Ustanovení § 16 odst. 2 písm. g) zákona začleňující mezi náležitosti návrhu i údaj „o způsobu jednání statutárního orgánu evidované právnické osoby“ má racionální vazbu požadavek právní jistoty třetích osob, s nimiž právnická osoba „jedná“.

103. Návrh na evidenci právnické osoby založené registrovanou církví a náboženskou společností podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona musí obsahovat zakládací listinu podle § 16a odst. 3 (§ 16a odst. 6). Náležitosti zakládací listiny a stanov upravují ustanovení § 16 odst. 3 a 4.

104. Dle § 16a odst. 3 zákona zakládací listina účelového zařízení musí obsahovat a) název, sídlo a identifikační číslo zakladatele, b) název a sídlo účelového zařízení na území České republiky, c) dobu, na kterou se účelové zařízení zakládá, pokud není založeno na dobu neurčitou, d) označení jeho statutárního orgánu na území České republiky, e) osobní údaje členů statutárního orgánu, f) jeho stanovy, g) způsob zveřejňování výroční zprávy o činnosti a hospodaření účelového zařízení za kalendářní rok, a konečně h) způsob schvalování změn zakládací listiny.

105. Dle § 16a odst. 4 zákona stanovy účelového zařízení podle odstavce 3 písm. f) musí obsahovat a) údaje podle odstavce 3 písm. b) a d), b) způsob ustavování a odvolávání členů statutárního orgánu a délku jejich funkčního období, je-li omezena, c) způsob, jakým statutární orgán jedná a činí právní úkony jménem účelového zařízení, d) druh obecně prospěšných služeb, které má účelové zařízení poskytovat, podmínky jejich poskytování a předmět podnikatelské a jiné doplňkové činnosti, budou-li provozovány.

106. Zhodnocením vyložených podmínek – z pohledu jejich účelu, tj. ve vztahu k principům právní jistoty, resp. ochrany třetích osob – se nabízí úsudek, že za objektivně nerozumné či dokonce šikanózní je považovat nelze; na druhé straně – ve vztahu k principu autonomie církví a náboženských společností – též platí, že nepředstavují nepřiměřenou (neúnosnou) zátěž nároky, jež na tyto subjekty, coby zřizovatele právnických osob kladou. Stojí za připomenutí, že není splněn předpoklad, že ve vnitřních předpisech všech církví a náboženských společností je organizační režim vzniku posuzovaných právnických osob v adekvátní podobě upraven.

107. Autonomii církví a náboženských společností neohrožuje ani ustanovení § 16 odst. 6 (obdobně § 16a odst. 9), neboť je důsledkem výše uznaných (předmětových) limitů právnických osob, evidovaných podle tohoto zákona. Je logické, že návrhu na evidenci právnických osob, které jeho režimu nepodléhají, nelze vyhovět. Předjímaný zamítavý výrok nepředstavuje „věcný přezkum“, nýbrž i zde jde zásadně o hodnocení „formálních“ náležitostí návrhu.

108. Kritérium „nárokovosti“ zápisu lze tedy mít v případě právnických osob evidovaných podle zákona za splněné; ministerstvo posuzuje úplnost předložených podkladů a na případné nedostatky reaguje postupy podle § 16 odst. 5, resp. § 16a odst. 7.

109. Pozornost bylo dále třeba věnovat okamžiku právního vzniku právnické osoby a jeho spojením se zápisem do veřejnoprávní evidence.

110. Prvek evidenčního režimu je zakotven pro osoby evidované podle § 15a odst. 1 písm. a) zákona tím, že se evidence – zásadně – provede zápisem ke dni jejího založení v registrované církvi a náboženské společnosti (§ 16 odst. 3 zákona), čímž se posiluje i znak „deklaratornosti“ zápisu. Na druhé straně však zřejmě platí, že do okamžiku zápisu do evidence zde právnické osoby – z pohledu právního řádu – není a k jejímu vzniku dochází v čase „zpětně“. Přestože však k právnímu vzniku nedochází samotnou perfekcí zřizovacího aktu, lze mít za to, že toto omezení je ústavněprávně konformním způsobem vyváženo konfrontovaným principem právní jistoty a ochrany třetích osob.

111. Oproti názorům vyjádřeným v nálezu Pl. ÚS 6/02 zde nelze přehlédnout (jak již bylo výše připomenuto), že nadále jde o evidenci subjektů podstatně širšího předmětového vymezení, s významně širším „veřejným“ záběrem, včetně předjímaných prvků působení „podnikatelského“ (srov. § 15a odst. 4 zákona).

112. Jestliže tyto znaky platí zejména (tím spíše) ve vztahu k osobám evidovaným podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona, pak lze mít za to, že jejich „evidence“ obstojí i s patrnými rysy „registračními“, spojuje-li se okamžik právního vzniku právnické osoby zřejmě až se zápisem (srov. § 16a odst. 8). Ani zde ale nejde o „konstitutivnost“ v pravém slovy smyslu, neboť právní existence není spojena s rozhodnutím (povolením) veřejnoprávního orgánu, nýbrž s faktickým úkonem (zápisem) ohledně subjektu logicky již založeného, jehož provedení je při splnění formálních zákonných podmínek nárokem navrhovatele a je svázáno se zákonem stanovenou lhůtou (§ 16a odst. 8 zákona).

113. Dřívější kontrapozice „evidence“ a „registrace“ se v nových souvislostech (novém vymezení evidovaných osob) jeví v poněkud jiném světle; přechod z jednoho režimu do druhého není příkrý (nespojitý), na obojí existuje „právní nárok“, pročež není přiléhavé (a ani účelné) je – nadto bez podrobnějšího konkrétního vymezení – klást proti sobě. Jisté, v předchozím zmíněné, uplatnění prvků registračních nemusí být napříště ani ústavněprávně neudržitelné, jestliže je vyváženo ochranou jiných ústavně relevantních hodnot.

114. Režim oddělení „založení“ od „vzniku“ právnické osoby není v právním řádu neobvyklým, a zpravidla nevylučuje, aby dotčený právní subjekt vstupoval do právních vztahů i ve vzniklém „mezidobí“ (srov. ustanovení § 64 obch. zák., jež upravuje jednání jménem společnosti před zápisem do obchodního rejstříku).

115. Právní řád registrované církvi nebo náboženské společnosti nebrání realizovat úkoly instituce, kterou založily, a jež se později má stát evidovanou právnickou osobou, a to prostřednictvím právního jednání svým vlastním jménem (srov. § 530 obč. zák., organizační jednotky obchodních společností, odštěpné závody apod.). Jak bylo zjištěno ve věci sp. zn. I. ÚS. 146/03, „v rámci Římskokatolické církve se … nové charity vytvářejí tak, že vždy delší dobu působí nejprve bez vlastní právní subjektivity a jejich činnost zaštiťuje některá jiná charita. Poté, kdy se nově vznikající charita dostatečně vyvine a přesvědčí o své aktivitě, je jí příslušným církevním hodnostářem v souladu s vnitřními předpisy církve udělena právní subjektivita“.

116. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 poukazoval Ústavní soud na „volnější“ režim zakládání právnických osob s odvozenou právní subjektivitou (organizačních jednotek sdružení), respektive odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, jež stanoví zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.

117. Podstatný rozdíl však představuje odlišné vymezení předmětu činnosti sdružení na straně jedné a evidovaných právnických osob na straně druhé.

118. Zatímco sdružením zákon výdělečnou činnost zakazuje [§ 1 odst. 3 písm. b), § 12 odst. 3 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb.], evidované právnické osoby ji provozovat mohou, byť coby činnost „doplňkovou“. Je zřejmé, že právě uvedená odlišnost se promítá v racionálně doložitelném zájmu na zajištění vyššího stupně právní jistoty a ochrany práv třetích osob.

119. Ostatně ani vznik „organizačních jednotek“ není zcela mimo registrační proces [srov. § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb.].

120. Sluší se též poznamenat, že tato „liberální“ koncepce, právě z hlediska nedostatku účinné ochrany práv jiných účastníků právních vztahů, je v teorii kritizována (Chalupa, L. Právní subjektivita organizačních složek občanských sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., Právní rádce, roč. 1998, č. 1, str. 9).

121. Ustanovení § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zakotvuje zmírňující výjimku, dle které odborová organizace a organizace zaměstnavatelů se stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy příslušnému ministerstvu (§ 7 odst. 1) byl doručen návrh na její evidenci.

122. Vznik odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů není založen na principu registrace vzhledem k mezinárodním závazkům České republiky, konkrétně založených v čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 5 Evropské sociální charty, a zejména v čl. 7 Úmluvy o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat.

123. I v případě odborových organizací a organizací zaměstnavatelů je evidenční princip uplatněn v modifikované podobě; také zde je fakticky právní vznik podmíněn zápisem do veřejnoprávního rejstříku a den právního vzniku se neshoduje s okamžikem perfekce zřizovacího aktu.

124. Podstatné je, že požadavek „podstatně volnějšího režimu“ vzniku „církevních“ právnických osob (vyslovený v nálezu Pl. ÚS 6/02) není přímo přenositelný do právní úpravy právnických osob „evidovaných“, neboť tyto nevycházejí ze shodného právního základu (jmenovitě jejich předmětového vymezení). Existující (výše zmíněné) odlišnosti, vedle ne zcela určitého kritéria „podstatně volnějšího“, uplatnění tohoto „režimního“ požadavku zřetelně relativizuje.

125. Shrnutím řečeného se tedy dospívá k závěru, že není spolehlivého důvodu, aby návrhem dotčená ustanovení § 15a, § 16 a § 16a zákona mohla být hodnocena jako kolizní s čl. 16 odst. 2 Listiny, neboť (určitá) omezení autonomie církví a náboženských společností jsou vyvažována jiným ústavně relevantním zájmem, jež představuje – jak bylo uvažováno –ochrana práv třetích osob, resp. princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 16 odst. 4 Listiny). Nelze efektivně doložit, že zákonem zakotvený proces a podmínky vzniku právnických osob založených z vnitřních poměrů registrovaných církví a náboženských společností není podložen legitimním cílem a že vybočuje z požadavků proporcionality. Není od věci připomenout též názor, vyjádřený v odlišném stanovisku k nálezu Pl. ÚS 6/02, že stát v kontextu posuzované právní úpravy („při stanovení podmínek pro udělení statusu právnické osoby církvím a náboženským společnostem“) disponuje „značnou mírou volného uvážení“.

126. Nepřípadný je argument navrhovatelů, že zákon „poškozuje práva menšiny“ (jímž mají být věřící), a tím je v rozporu s čl. 6, větou druhou, Ústavy. Čl. 6 Ústavy totiž zcela zjevně (srov. věta první) směřuje do obecně politické (společenské) roviny a Listina chrání menšiny „národnostní nebo etnické“. „Věřící“, ať je jich podle „Sčítání lidu, domů a bytů“, jak uvádějí navrhovatelé, více nebo méně, jsou ve svém ústavním postavení chráněni speciálně – rozhodným (a uvažovaným) – článkem 16 (a čl. 15 odst. 1) Listiny.

127. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení těchto ustanovení podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.

128. Ve shodě s tímto závěrem neobstojí ani návrh na zrušení ustanovení § 26 odst. 2 zákona; jestliže zákon podmiňuje právní vznik evidované právnické osoby zápisem do evidence, odpovídá vnitřní logice věci, aby tento zánik byl spojen s výmazem z evidence. Formálně je takový závěr v souladu s důvody, pro něž Ústavní soud zde nevyhověl návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/02.

129. Napadené ustanovení je obdobou dřívějšího znění § 26 odst. 2 zákona (před novelou zákonem č. 495/2005 Sb.), dle kterého „církevní právnická osoba zaniká výmazem z evidence v Rejstříku církevních právnických osob“. Nové znění „evidence právnické osoby podle § 15a odst. 1 zaniká výmazem z Rejstříku evidovaných právnických osob“ jen podtrhuje obecné pojetí, že „výmaz“ nemá důsledky na tu „existenci“ dotčeného subjektu, jež byla založena jeho zřízením ve vnitřních poměrech církve či náboženské společnosti.

130. Kontroverzi vyvolávající ustanovení § 26 odst. 7 zákona je pak přiléhavé vyložit tak, že za zde uvedených předpokladů je „datum“ zániku (evidované právnické osoby) „totožné s datem jejího výmazu z Rejstříku evidovaných právnických osob“.

131. Dodává se, že právní vztahy vycházející ze zákona jsou vzhledem k jeho ustanovení § 27 odst. 1 pod ochranou režimů vycházejících z „obecných předpisů o správním řízení“ a potažmo institutu správního soudnictví, a to včetně (zejména) těch postupů, z pohledu navrhovatelů kritických, jež mohou mít podklad v namítaných ustanoveních § 16 odst. 5 a 6, § 16a odst. 7 a 9 a § 26 zákona (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. I. ÚS 146/03).
Ostatní „eventuální“ návrhy

132. Pro porozumění smyslu ostatních „eventuálních“ návrhů je významné vyjádření navrhovatelů ze dne 18.8.2006, v němž uvádějí, že „netvrdí, že každé ustanovení zvlášť naplňuje všechny jejich výhrady a důvody protiústavnosti, avšak cíle novelizace a její konečný dopad je natolik neakceptovatelný, že je nutno celý takovýto předpis zrušit a nepřipustit další snížení dosaženého standardu náboženských práv“ (spis č.l. 79).

133. S argumentem celkového snížení lidskoprávních standardů se Ústavní soud již (s negativním výsledkem) vypořádal v kontextu návrhu na zrušení zákona č. 495/2005 Sb. (část X. nálezu).

134. Ústavněprávní roviny proto nelze dosáhnout poukazem (postrádajícím bližší argumentací nad rámec výše uvedené úvahy) na slova 1/ „založených registrovanou církví a náboženskou společností a evidovaných podle tohoto zákona (dále jen „evidovaná právnická osoba“)“ v ustanovení § 1 písm. b) zákona, 2/ „ ,popřípadě jména“, „adresa místa trvalého pobytu v České republice;“ a „dále“ v ustanovení § 3 písm. c) zákona a 3/ „evidované“ v ustanovení § 3 písm. d) zákona.

135. Stejný závěr lze vyslovit i ve vztahu k odkazům (směřujícím do hlavy II zákona) na slova 1/ „nebo jinou právnickou osobou“ v ustanovení § 4 odst. 4 zákona, 2/ „osob“ v § 5 úvodní části ustanovení a sub písm. a) a 3/ „podle § 15a odst. 1 písm. a)“ v § 8 odst. 3 zákona.

136. Výhrady, jež vznesli navrhovatelé proti ustanovení § 10 odst. 3 písm. g) zákona (ohledně požadavku uvést „seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních“) nemají na rozhodný kontext čl. 16 odst. 2 Listiny vazbu žádnou, jestliže je spojují – toliko – s předpokládanými důsledky pro zařazení jednotlivých duchovních do platových tříd dle nařízení vlády č. 566/2006 Sb., o úhradě osobních požitků duchovních církví a náboženských společností (dříve nařízení vlády č. 578/1990 Sb.).

137. Jelikož režim doplnění údajů navrhovatelem předpokládaný v ustanovení § 13 odst. 1 a 2 zákona poskytuje kvalifikovaný prostor pro nápravu kritických nedostatků, do ústavně zaručených základních práv a svobod nezasahuje ani ustanovení § 13 odst. 3, respektive § 14 odst. 7 zákona. Ostatní návrhy proti ustanovením hlavy III [návrh na zrušení 1/ slova „nejméně“ v § 10 odst. 2 písm. c), 2/ slov „předkládaný podle odstavce 2 písm. d)“ v úvodní části ustanovení § 10 odst. 3, 3/ slov „na území České republiky“ v § 10 odst. 3 písm. c), 4/ § 10 odst. 3 písm. d) a 5/ § 10 odst. 3 písm. f), 6/ § 10 odst. 3 písm. h), 7/ slov „a údaje podle § 27 odst. 5“ v ustanovení § 10 odst. 3 písm. j), 8/ slova „orgánu“ v § 10 odst. 4, 9/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanovení § 11 odst. 2, 10/ slova „nejméně“ v ustanovení § 11 odst. 4 písm. a), 11/ slov „na území České republiky“ v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b), 12/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanoveních § 13 odst. 2 písm. b) a § 14 odst. 6 písm. b), 13/ slova „registraci“ v § 15 odst. 2, 14/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v § 15 odst. 3 a 15/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanoveních § 15 odst. 4 věta první a § 15 odst. 5 věta druhá] jsou vedeny v intencích všeobecné kritiky legislativní úpravy, nejsou podloženy adekvátními, resp. konkrétními důvody, a důvody pro jejich zrušení Ústavní soud neshledává rovněž.

138. Ustanoveními hlavy IV se Ústavní soud zabýval výše.

139. Navrhovatelé nezveřejnili okolnosti, pro které by měla být zrušena ustanovení hlavy V týkající se Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností, Rejstříku svazů církví a náboženských společností a Rejstříku evidovaných právnických osob. Konkrétně jde o 1/ slovo „EVIDOVANÝCH“ v nadpisu hlavy V, 2/ slovo „evidovaných“ v nadpisu § 17, 3/ slova „evidovaných“ a „právnické osoby registrované nebo evidované podle tohoto zákona a tímto“ v § 17 odst. 1, 4/ „evidovaným“ v § 17 odst. 6, 5/ ustanovení § 17 odst. 7 a 8 včetně poznámky pod čarou č. 15a, 6/ ustanovení § 18 odst. 1 písm. d) a i), 7/ slova „registraci změn“ v § 18 odst. 2, 8/ § 19 odst. 1 e) a i), 9/ slova „registraci změn“ v ustanoveních § 19 odst. 2, a 10/ § 20 zákona.

140. Co do hlavy VI, Ústavní soud se výše zabýval ustanovení § 26 odst. 2 zákona. V případě dalších ustanovení hlavy VI a VII se opět nedostává konkrétní oponentury ze strany navrhovatelů. Zde jde o 1/ slovo „EVIDOVANÉ“ v nadpisu hlavy VI, 2/ slova „nebyl“ a „ustaven orgán“ a vložená slova „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v § 22 odst. 1 písm. d), 3/ slova „návrhu na konkurs nebo při návrhu na“ a nahrazené slovo „evidované“, respektive doplněná poznámka pod čarou č. 16: „Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 74/1994 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., zákona č. 156/1994 Sb., zákona č. 224/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 94/1996 Sb., zákona č. 151/1997 Sb., zákona č. 12/1998 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 214/2000 Sb., zákona č. 368/2000 Sb., zákona č. 370/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 125/2002 Sb., zákona č. 403/2002 Sb., zákona č. 101/2003 Sb., zákona č. 210/2003 Sb., zákona č. 257/2004 Sb. a zákona č. 499/2004 Sb.“, v § 23, 4/ ostatní ustanovení § 26, 5/ slovo „evidovaných“ § 27 odst. 10, 6/ slova „evidovaných“ a „a návrhů na evidenci právnické osoby a evidenci změn.“ v § 29 zákona.

141. Shodná hlediska (viz též bod 59) se prosadí i ve vztahu k dalším ustanovením zákona č. 495/2005 Sb., a to 1/ přechodným ustanovením (část první, čl. II), 2/ zmocnění k vyhlášení úplného znění zákona (část první, čl. III), 3/ změně zákona o dobrovolnické službě, 4/ změně zákona o zaměstnanosti, 5/ změně zákona o účetnictví a 6/ návrhům směřujícím do části první, čl. I proti zrušení slova „církevních“ v § 1 písm. b), § 8 odst. 3, § 16 odst. 3, § 24 odst. 2 a § 24 odst. 3, zrušení slov „církve a náboženské společnosti“ v § 10 odst. 2 písm. d), a zrušení slov „orgánu registrované církve a náboženské společnosti nebo řeholní a jiné církevní instituce jako církevní“ a „k tomu určený v základním dokumentu předkládaném“ a vložení slov „podle § 15a odst. 1 písm. a)“ za slovo „osoby“ a doplnění textu „písm. d)“ za číslo „3“ v § 16 odst. 1.

142. Lze tedy uzavřít, že zde prezentované (dílčí) návrhy buď nemohou než sledovat osud těch, jež byly posouzeny výše jako nedůvodné, nebo nemají žádnou vazbu na navrhovateli přednesenou ústavněprávní argumentaci (resp. z jejího obecného vymezení se takový vztah nepodává) anebo jsou z pohledu rozhodného čl. 16 odst. 2 Listiny obsahově neutrální.

143. Ústavní soud proto podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl návrh i těchto částech.

144. K tomu lze – k obecné argumentační rovině návrhu – dodat, že v něm navrhovatelé v nikoli nevýznamné části opětovně uplatnili výhrady, vyjádřené již v návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Ani v případech, kdy nově napadená ustanovení mohou být pojímána jako identická s těmi, ve vztahu k nimž byl předchozí návrh zamítnut, nepokládal Ústavní soud za případné (a efektivní) otevřít otázku překážky rozsouzené věci, neboť lze vycházet z toho, že rozhodnou „jinou věc“ zakládá již nové vymezení evidovaných právnických osob ve smyslu § 15a, § 16 a § 16a zákona.

145. Ve vztahu k ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu se připomíná, že Ústavní soud vychází ze závěru, že se neodchyluje od právních názorů, jež vyjádřil ve zmiňovaném nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/02.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se n e l z e odvolat.

V Brně dne 30. října 2007

Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu

Úplný text nálezu Ústavního soudu včetně odlišných stanovisek nesouhlasících soudců se nachází na htt

	Hledej
	Je a Klaudie Vytvoření registrace
	Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 5346, komentáře < 7 dní: 0, komentářů celkem: 5008, adminů: 23, uživatelů: 2938