Potomci českých exulantů z 1. poloviny 18. století během dalších dvou set let založili nebo zabydleli řadu osad, vesnic a městeček od Pruského Slezska přes centrální Polsko až na Volyň na Ukrajině, ba ještě dále, až na Kavkaz. Jedním z typických znaků těchto lidí, byl jejich vřelý vztah k české vlasti a snaha řady z nich o návrat do země otců. Obraz této vlasti, který v sobě nesli, však naprosto neodpovídal realitě, vycházel z romantických až bájných představ, o čemž se později byli trpce nuceni přesvědčit.


První pokus o větší transfer potomků exulantů se udál ve dvacátých letech 20.století. Kostnická jednota a zejména bývalý zelovský reformovaný farář Bohumil Radechovský, se pokusili po vzniku Československé republiky využít pozemkové reformy, pro založení osad potomků exulantů. I přes osobní sympatie a podporu presidenta Masaryka se pokus nevydařil. Překážky ze strany úřadů i nevstřícný a nechápavý postoj části domácího obyvatelstva (téměř totéž se stalo volyňským a kazašským Čechům po roce 1989) způsobily, že přestěhovat se podařilo jen nevelkému počtu rodin, které se usadily v Čechách v okolí Litoměřic a Lovosic, na severní Moravě u Zábřehu a v Suchdole nad Odrou a několik i na Slovensku v Miloslavově.

Léta válečná a zejména konec druhé světové války, vyvolaly velké demografické změny ve Střední Evropě. Politická jednání v závěru války potvrdila posun hranic Sovětského svazu na západ a odsun německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Československo vyzvalo zahraniční krajany k návratu do vlasti, zejména k osídlení vylidňujícího se pohraničí. Podle osídlovacího výboru Prozatímního národní shromáždění se očekávalo, že se vrátí 15 tisíc Čechů z Německa, 20 tisíc z Rakouska, 13 tisíc z Polska, po 5 tisících z Rumunska, Volyně a Francie, 2 tisíce z Belgie, 50 tisíc Čechů a Slováků z Jugoslávie a 100 tisíc Slováků z Maďarska.

Zjitřenými poměry na konci války nabývaly na intenzitě národnostní problémy. Ani Zelov jimi nezůstal nedotčen. Národnostní nesnášenlivost a výzva československé vlády k návratu krajanů, daly impuls k hromadnému vystěhování Čechů. Zpočátku byla snaha transfer organizačně zajistit. Tříčlenná delegace zelovských Čechů navštívila v červnu 1945 československého vyslance ve Varšavě, později přijela i do Prahy ve snaze připravit u československých úřadů příjezd krajanů. Jejich úsilí však nedosáhlo zamýšleného cíle. Odjezd z Polska a příjezd do Československa probíhal neorganizovaně, až chaoticky. 20. října 1945 vydal zelovský starosta Busiakiewicz na základě rozhodnutí lodžského vojvody vyhlášku, ustanovující povinnost soupisu českého majetku a zákaz jeho prodeje, neboť bude obsazen Poláky. Dále vyhláška stanovila pro odjíždějící Čechy povolení vzít si s sebou na tříčlennou rodinu jídlo na cestu, zavazadla do 170 kg a 1 000 zlotých v hotovosti. Větší rodiny měly povoleny zavazadla do 300 kg. Vše ostatní z českého majetku podléhalo konfiskaci a porušení této vyhlášky bylo trestné podle válečného práva.

Toto vše způsobilo urychlený odjezd Čechů z Polska. Ti z nich, kteří již měli v Československu příbuzné, směřovali samozřejmě za nimi. Tedy opět do oblastí Zábřeha, Suchdolu nad Odrou, Litoměřic a Lovosic. Jiní přijížděli do sběrného tábora v Praze-Ďáblicích, kde čekali na umístění v pohraničí a další pak jeli sami na místa, kde doufali, že se uchytí. Příznivou okolností, lákající do Liberce, byl textilní průmysl. Život v Zelově byl totiž vždy spojen s tkalcovstvím. Tkalcovský stav byl součástí snad každé zelovské domácnosti, a proto možnost zaměstnání v libereckých textilních závodech byla pádným důvodem pro rozhodování. Město, které bývalo baštou sudetských Němců a sídlem jejich vůdce Henleina, však bylo rozvráceno.

Před válkou měl Velký Liberec necelých 79 tisíc obyvatel a okres Liberec-venkov kolem 54 tisíc obyvatel, většinou Němců. V červenci 1945 navštívili Liberec ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý a ministr informací Václav Kopecký, který při té příležitosti vyhlásil: "Liberec již nikdy nebude Reichenbergem. Vyčistíme Liberec od německých nepřátel, a to tak důkladně, aby tu nezůstalo ani jednoho výhonku, z něhož by mohlo vyrůsti německé býlí. Němci musí ven, a to všichni!" Někteří Němci utíkali sami, jiní byli vyháněni při násilném divokém odsunu, další čekali na organizovaný odsun, který začal 15. října 1945. Podle Správního úřadu pro německé uprchlíky v Berlíně a velitele sovětského okupačního pásma maršála Žukova, mělo být od tohoto dne z Československa odsouváno 6 tisíc Němců denně. Někteří z nich se vraceli, někteří se snažili se zbraní v ruce svou situaci změnit. Z českého vnitrozemí se sem, kromě lidí ochotných přispět k obnově pohraničí, valil příliv těch nejpochybnějších živlů, spekulantů, násilníků, zlatokopů připravených ukrást a vyrabovat co se dá. Ani násilnosti páchané sovětskými a dalšími vojáky nebyly vzácností. 20. října byla v Liberci uveřejněna výstraha, týkající se toho, že pachatelé oblečení do uniforem Rudé armády, polské armády i československých uniforem vnikají násilím do bytů Němců i Čechů, rabují je a ohrožují lidi na životech.

4. října 1945 začal v Liberci pracovat Oblastní osídlovací úřad, který měl usměrňovat příchod nových obyvatel do tohoto regionu. Ale již předtím, v úterý 2.října, jednala Okresní správní komise v Liberci o repatriantech z Polska. Podle tiskové zprávy "komise s povděkem kvitovala, že polští Češi, stěhující se ze Zelova, jsou skutečně dobrými pracovníky a práce se nebojí. Denně až 5O se jich umisťuje do továren a jiných podniků. Mohli by si z nich vzít příklad ti z našinců, kteří dosud nejsou s to, najít kladný poměr k práci".

V červenci 1945 zřídil Československý červený kříž naproti libereckého nádraží, v budově bývalé staré celnice, noclehárnu pro repatrianty a další osoby, které nemají v Liberci kde bydlet. Od října byla noclehárna plně obsazena přistěhovalci z Polska. Ve středu 10. října 1945 vyšel v libereckém deníku "Stráž severu" článek "Potomci Českých bratří se vracejí do vlasti", v němž se píše: "...bloudili širým světem a nyní se vracejí. Nikdo je nevítá, nikdo nemaluje ten živý obraz, který je dojemnější než Růžový palouček. Dvěstě mužů, žen a malých dětí je nacpáno do noclehárny, která si svým zařízením nezadá mnoho s baráky v koncentračních táborech." Za tři dny vyšel v těchto novinách další článek, který pod nadpisem "Přijímejte repatrianty z Polska" vyzývá, aby "lidé z Lodže, Zelova a všech těch končin odkud k nám přicházejí tiše a spořádaně a mluví většinou dobře česky", byli přijímáni rychle do zaměstnání, nejlépe jako tkalci, protože téměř všichni umí tuto práci.

Reemigranti v Liberci byli nejprve evidováni tzv. Shromažďovacím střediskem repatriačního úřadu ministerstva ochrany práce a sociální péče, které bylo zřízeno při Československém červeném kříži. Zde jim byly vydávány potřebné doklady, tedy repatriační legitimace a prostřednictvím Červeného kříže jim sem doručoval Zahraniční ústav v Praze osvědčení o národní spolehlivosti.

Situace nových obyvatel Liberce byla svízelná. Poslední kazatel českého sboru baptistů v Zelově a první kazatel libereckého sboru o odjezdu z Polska a příjezdu do Liberce řekl:"Přišel podzim 1945 a dostavil se zástupce polské misijní práce bratr kazatel Najmalowski a před příslušnými úřady v Zelově jsem mu předal klíče od modlitebny, bytu a veškeré doklady od sborového majetku. Předávání majetku nepůsobilo žádné těžkosti, protože v dokladech bylo původně zakotveno, že modlitebna bude ve vlastnictví církve baptistů dokud bude v Zelově aspoň jeden baptista. Naše první bydlení v Liberci bylo na Janském kameni. Tísnili jsme se dvě rodiny v jedné světnici, nerad na to vzpomínám. Abychom mohli uspokojit potřeby našich rodin, bylo třeba najít nějaké zaměstnání. Já jsem přijal zaměstnání v pojišťovně Elementárce."

Po nějaké době se podařilo rodině Tučkově získat byt ve druhém patře domu č. 27 v Oldřichově ulici. A to už bylo místo, kde se začala konat první shromáždění bývalých členů zelovského sboru, nově usazených v Liberci. K prvnímu většímu shromáždění a k oficiálnímu založení libereckého sboru Bratrské jednoty baptistů došlo o vánocích roku 1945. Pro vánoční shromáždění byl zapůjčen sál hotelu "Česká beseda". Zde se 23. prosince sešlo 29 bratří a sester. Kazatel Tuček v kázání zdůraznil důležitou úlohu, kterou jim Pán Ježíš svěřil v šíření zvěsti Božího království v nové vlasti. V další části tohoto shromáždění byl ustanoven sbor a zvoleno staršovstvo. Nazítří, na Štědrý den 1945 se v 17 hodin opět v hotelu "Česká beseda" konalo slavnostní vánoční shromáždění sboru. Červený kříž dokonce pro tuto příležitost připravil dětem reemigrantů dárky. Od té doby se konala pravidelná shromáždění každou neděli v 10 hodin. Činnost staršovstva a kazatele nového sboru baptistů se zaměřovala především na to, aby byly zachyceny všechny známé zelovské rodiny, které se v oblasti Liberecka usazovaly a k vyhledání vhodné místnosti pro shromáždění. Sbor se obrátil na "Spolek hospodský", který nabídl místnost staré, poloshnilé, vyřazené hospody v Liliové ulici č. 9. Trvalo ještě delší dobu, než bytový odbor tuto místnost sboru přidělil a teprve v zápisu ze sborové schůze z 23.6. 1946 čteme, že místnost byla upravena tak, aby se v ní mohla konat shromáždění. Skutečnost, že práce sboru byla soustředěna především na zelovské reemigranty, zřejmě předznamenala neblahou skutečnost, že ani později nebyl sbor schopen otevřít se tak, aby se v něm i Češi nepřišlí ze zahraničí, cítili doma.

Sbor baptistů byl zřejmě prvním českým nekatolickým sborem, který se v Liberci po válce zformoval. Jednota bratrská, která pracovala v Liberci už před válkou, započala z Turnova s obnovou své činnosti ve spolupráci s Českobratrskou církví evangelickou. Od listopadu 1945 konali společně příležitostná shromáždění, přijížděl českobratrský farář Bohumír Šuchman. Také Církev československá vyslala do Liberce faráře J. Nováka, ale sbory se začaly formovat až v roce 1946. Římsko-katoličtí kněží, většinou Němci, čekali v té době, jak s nimi bude naloženo.

Ve stejné době jako sbor v Liberci, se začala formovat i kazatelská stanice v Brništi u Mimoně. Základ jí položila rodina Matysova. Manželé Matysovi, se dvěma malými dětmi a několika dalšími příbuznými, přijeli ze Zelova do sběrného tábora Praze-Ďáblicích. Odtud byli odesláni do západního pohraničí, na Tepelsko. Po příjezdu na nové místo byli tak zklamáni, že se ještě tentýž den vydali sami, na vlastní pěst, hledat jiný domov. Věděli, že někdo ze zelovských je ve Cvikově, rozjeli se proto tam. Na severu Čech se potom usídlili v Brništi. Za nimi sem začaly přijíždět i některé další rodiny zelovských baptistů. Před vánocemi se Matysů dcerka ptala, zda budou mít shromáždění. Dotaz byl podnětem k tomu, že se o vánocích 1945 konalo v Brništi, stejně jako v Liberci, shromáždění. Ovšem v Liberci nevěděli o bratřích a sestrách v Brništi a naopak. Brzy však informace do Liberce pronikly. V únoru 1946 navštívil Brniště kazatel Tuček a došlo k dohodě, že zde bude kazatelská stanice libereckého sboru Bratrské jednoty baptistů.

Ve druhé polovině roku 1946 začal bratr kazatel Tuček uvažovat o svém odchodu z Liberce do Šumperka. V říjnu navštívil sbor kazatel Bohatec z USA, který se nabídl, že je ochoten libereckému sboru sloužit slovem Božím. Konečné rozhodnutí odejít z Liberce sdělil bratr Tuček na sborové schůzi 24.11.1946, na které byl zároveň za přítomnosti předsedy Bratrské jednoty baptistů Jana Říčaře zvolen novým kazatelem sboru bratr Karel Buba. Při svém odchodu předal bratr Tuček libereckému sboru věci, přivezené ze sboru zelovského: kalich a patenu k Večeři Páně, 17 rouch, 9 pelerín a 9 čepic na křest, 2 pláště, 10 zpěvníků "Bratrské písně", 8 "Jásavých chvalozpěvů" a 4 "Harfy siónské".

Vzhledem k nevhodnosti místnosti v Liliové ulici, doléhala na sbor stále více potřeba, najít vhodnější modlitebnu. V roce 1946 pokračovala reemigrace krajanů do Československa. Od konce války probíhala mezivládní jednání o přesídlení krajanů z Jugoslávie, ale stále narážela na majetkové problémy. I přesto se však Češi z Jugoslávie stěhovali. Od měsíce června 1946 do podzimu tohoto roku se do Liberce z Bělehradu postupně přistěhovala rodina Horákova. Aktivně se zapojili do sborového života, zejména bratr Václav Horák starší, který se podílel na službě Slova.

10. července 1946 byla v Moskvě podepsána dohoda o přesídlení volyňských Čechů. Většina českých mužů z Volyně již byla v ČSR, neboť tvořili podstatnou část 1.československého armádního sboru v SSSR, s nímž prošli boji na východní frontě. Jejich rodiny však zůstaly na Ukrajině a na základě této smlouvy i jim měl být umožněn odjezd ze Sovětského svazu. V květnu 1947 pak byli ve sboru přivítáni noví bratři a sestry, kteří se do Liberce přistěhovali z Volyně, ze sborů v Mirotíně, Zdolbunově, Michalovce i odjinud. Staršovstvo bylo rozšířeno o bratry Karla Hůlku a Emiliána Tomína, který se stal pomocným kazatelem sboru. Také z Rumunska se přistěhovalo několik baptistů do Liberce.

V roce 1947 měl sbor celkem 137 členů, z toho 42 v Liberci, 14 v Hrádku nad Nisou, 14 v Novém Městě pod Smrkem, 15 ve Cvikově, 25 v Brništi, 16 v Oldřichově a 11 v Jablonci nad Nisou. Kromě Brniště vznikla pod vedením Josefa Pospíšila, Gustava Stáry a Richarda Dedeciuse kazatelská stanice i ve Cvikově. Protože Bratrská jednota baptistů v té době byla zřízena podle spolkového zákona a nepřijímala žádnou podporu od státu, souhlasili členové sboru s tím, že budou odvádět do ústředí ročně za jednoho člena částku 8,40 Kčs, a že budou na plat kazatele měsíčně dávat 3 500,- Kčs. V létě roku 1947 navštívili sbor američtí Češi, kazatel J.J. Pavelda a misionářka Kateřina Hudáčková. Jejich služba mnohé povzbudila, na dlouhou dobu to však byla zahraniční návštěva poslední.

V roce 1948 se konal v Liberci první křest.Vykonal jej pražský kazatel Cyril Burget, který v městských lázních pokřtil na vyznání víry prvních 9 bratří a sester. 4. července 1948 byl kazatelem zvolen Vilém Volanský. Bratr Volanský byl před válkou kazatelem českého sboru ve Zdolbunově na Volyni, během války byl kazatelem v Lodži a do Liberce přišel ze sboru ostravského. Bratr Horák se stal kazatelem sboru v Jablonci nad Nisou.

V červnu 1948 se podařilo najít novou místnost pro shromáždění. Byla na Malém náměstí č.7. Tento dům po válce vlastnila katolická organizace Orel, ale předtím zde byl taneční podnik. V prvním patře byla probouraná obvodová zeď do sousedního domu v Růžové ulici, takže zde byl prostorný taneční sál s parketem, a ten si sbor pronajal. Po úpravách se v neděli 31. října 1948 konalo slavností otevření této nové modlitebny, v níž se sbor od té doby shromažďuje dodnes. Ve stejné době byly založeny dvě důležité sborové složky - pěvecký sbor, vedený bratrem Malým a mandolínový sbor, vedený bratrem Volanským. V roce 1948 se začaly také užívat tzv. červené zpěvníky, které pro potřeby československých baptistů vydala Československá konvence v USA a Kanadě. Kuriózní na nich bylo, že se používaly více než 20 let, v době tuhé totality, ačkoliv obsahovaly i písně režimu nepřijatelné nejen pro svůj duchovní obsah - třeba hymnu USA nebo píseň "Hvězdnatý prapor".

Kromě změn v životě sborovém, přinesl rok 1948 komunistickým převratem v únoru, podstatné změny v politické situaci ČSR. Velmi brzy se komunistická vláda zaměřila na omezení svobody svědomí a přímo na likvidaci církví. Některých členů sboru a přátel se začal zmocňovat strach, že by jejich vztahy ke sboru mohly být na závadu v jiných oblastech - možnost studia, pracovní zařazení a další věci. Sborová schůze v Liberci 11.2.1951 se konala již pod osobním dohledem referenta pro věci církevní Jaroslava Fanty. První zprávy, které podával svým nadřízeným o kazateli Volanském nebyly nepříznivé, psal například: "Jmenovaný jest starší. Poměr k pracujícímu lidu má kladný. Jest povahy klidné, přímý. Na věřící působí aktivně, jsou to ponejvíce polští reemigranti, on sám je jím též. Svému povolání se plně věnuje. Politické dění částečně studuje, ale není zapojen v žádných složkách." Ovšem již v příštím roce se vše změnilo. Bratr Volanský byl nezákonně zatčen a čtrnáctiměsíční věznění vážně podlomilo jeho zdraví. Ani po propuštění mu již nebylo dovoleno konat kazatelskou službu.

Ani kazatelská stanice v Brništi nebyla ušetřena zájmu Státní bezpečnosti. Bratr Josef Matys byl zastrašován, vyslýchán. Na sebevědomé prohlášení příslušníka StB, že další generace už o víru v Ježíše Krista nebudou mít zájem, bratr odpověděl: "Když naši předkové pro tuto víru všechno opustili a odešli do ciziny, když i tam víru zachovali, věříme, že i naše děti ji zachovají." Dokonce i modlitebna v Brništi měla být zbořena. Nebyla, ačkoliv pak po desetiletí v evidenci nemovitostí vůbec neexistovala.

Zásahy státní správy vedly i k reorganizaci libereckého sboru. V roce 1951 byl sbor v Jablonci nad Nisou zrušen a stal se s 18 členy libereckou kazatelskou stanicí a dále byly k libereckému sboru přičleněny pražské kazatelské stanice Turnov se 6 členy a Bělá pod Bezdězem s 9 členy. Od uvěznění kazatele Volanského až do roku 1956 byl sbor bez kazatele. Při slavení Večeře Páně, svatbách, pohřbech, a aliančních týdnech modliteb zde sloužil jablonecký kazatel, bratr Horák. Jinak se služby ujali místní bratři. Osvědčila se při nich dobrá písmácká tradice exulantských sborů.

Těžkosti období se projevily i na početním stavu sboru, který klesl ze 173 členů v roce 1952 na 138 členů v roce 1956. Tlak vyvíjený státní mocí směřoval k tomu, aby církev byla izolována, uzavřena do svých objektů, aby se o ní pokud možno nevědělo. Paradoxně této snaze v Liberci vycházelo vstříc i chování sboru, který stále zůstával uzavřenou společností reemigrantů. Kromě již zmíněného strachu, který nabýval na intenzitě, a který vedl u některých k opuštění sboru u jiných pak ke snaze pokud možno svou víru tajit, zde již delší dobu, hlavně u mladších, byla snaha o rychlou a úplnou asimilaci. Domnívali se, že k úplnému zařazení se do společnosti ostatních obyvatel, je třeba rychle se zbavit zelovských a volyňských specifik, k nimž na předním místě počítali úzké vazby na sbor.

V roce 1957 se kazatelské služby v Liberci znovu ujímá bratr Josef T. Tuček. V roce 1966 odjíždí kazatel Tuček do Kanady, kde dva roky slouží českému sboru v Torontu. Po svém návratu pak odchází z Liberce opět do Šumperka. Liberecký sbor jedná s kazatelem Františkem Kolaříkem o jeho službě v Liberci. Bratr Kolařík však nedostal státní souhlas, a proto sbor zůstal znovu bez kazatele. V roce 1969 zvolil liberecký sbor svým kazatelem Miloše Šolce. V tomtéž roce se sboru podařilo za 20 800,- Kčs koupit do vlastnictví dům na Malém náměstí, v němž byla modlitebna. Nebyla to bezproblémová koupě. Dům byl prodán bez pozemku a vzhledem k tomu, že byl v demoličním pásmu, počítalo se s jeho brzkým zbouráním. Podařilo se také sehnat byt pro kazatele, o ten však sbor záhy opět přišel. V doznívajícím uvolnění se ještě podařilo koupit pozemek pro modlitebnu v Jablonci a začít v roce 1970 se stavbou. Modlitebna se budovala až do roku 1976, za nesmírné obětavosti místních bratří a sester, i když už během stavby jablonecké úřady třikrát jednaly o tom, že po dokončení bude zabavena a použita k jiným účelům.

V roce 1971 odešel bratr Šolc do důchodu. Po něm se stal libereckým kazatelem Josef Daniel Průša, který působil v libereckém sboru do roku 1975. Od září 1978 do ledna 1992 byl kazatelem libereckého sboru Jiří Šperl, který do Liberce přišel po dlouhé době služby v Klenovci na Slovensku. V nové jablonecké modlitebně byl připraven i byt pro kazatele, takže rodina Šperlova bydlela tam. Bratr Šperl měl styky se zahraničními přáteli a v době jeho působení se jablonecká modlitebna stala střediskem, do něhož byla tajně přivážena duchovní literatura a odtud se pak dostávala do jiných sborů.

V roce 1986 měl sbor 142 členů na území od Turnova po Varnsdorf.

Nástup M. Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985 a jeho "perestrojka" začaly měnit světové politické klima. Když v létě 1989 navštívil liberecký sbor zástupce předsedy svazu baptistů Oděsské oblasti Dimitrij Tkačuk, bylo pro nás jeho vyprávění o náboženské svobodě v SSSR téměř neuvěřitelné. Na podzim 1989 se vše změnilo tzv. sametovou revolucí.

1. února 1992 nastoupil do služby kazatele sboru Jan Bistranin. Nově nabytá náboženská svoboda umožnila, že se na jaře 1992 členové sboru dohodli na tom, že se liberecký sbor rozdělí na sbory tři. Kromě Liberce s kazatelskou stanicí Brniště, vznikl samostatný sbor v Jablonci nad Nisou a ve Cvikově. Cvikovští si zvolili za kazatele Karla Kuce, jabloneckému sboru sloužil liberecký kazatel až do srpna 1993, kdy zde nastoupil kazatel Vladislav Donát.
Po J. Bistraninovi se na kratší dobu stal kazatelem libereckého sboru Pavel Novosad a od roku 2001 je kazatelem sboru Mgr. Petr Červinský.

J.Bistranin

Vzpomínka prvního kazatele Josefa T. Tučka :

"Protož já osvědčuji před obličejem Božím a Pána Jezukrista, kterýž má souditi živé i mrtvé v příchodu svém slavném a království svém. Kaž slovo Boží, ponoukej včas neb ne včas, tresci, žehři, napomínej ve vší tichosti a učení. Nebo přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale majíce svrablavé uši, podlé svých vlastních žádostí shromažďovati sobě budou učitele. A odvrátíť uši od pravdy a k básněm obrátí. Ale ty ve všem buď bedliv, protivenství snášej, dílo kazatele konej, dokazuj toho dostatečně, že jsi věrný služebník. Nebo já se již k tomu blížím, abych obětován byl a čas rozdělení mého nastává.

Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští jeho." 2.Tim 4,1-8

V srpnu 1945 jsem se vrátil s rodinou do země našich otců. Náš návrat byl o to radostnější, že jsme se vraceli domů, jako potomci pobělohorských vyhnanců. Od 1.9.1945 jsem zahájil práci v Liberci. Chtěl bych seznámit především mladší generaci se začátky naší práce zde.

S rodinou jsem byl ubytován provisorně na nejvyšším bodě v Liberci. Domnívám se, že snad každý občan tohoto města odhadne, o který nejvyšší bod se jedná. Ano, o Janský kámen. To bylo něco pro nás, kteří přicházíme z roviny v Polsku. Byl tam s námi ubytován bratr Emil Pospíšil s rodinou, potom se odstěhoval do Cvikova. Zima se blížila a nebylo čím zatopit, nezoufali jsme si však. Vždyť to mělo být jen dočasné. Byli jsme velice dojati, když jednoho dne přišli dva muži a přinesli trochu uhlí, abychom si trochu ohřáli naši světnici. Byli to bratři Gustav Nesvarba a Rajnhold Tuček. Naše svršky jsme měli uschované u rodiny Markové, která tam nablízku bydlela. Každou pomoc jsme přijali vděčně. Žel, byla to doba poválečná, nedalo se vše vyřešit najednou. Bylo třeba mnoho trpělivosti.

I když postupně se mnoho věcí řešilo, jedno nás stále trápilo. Že nemáme žádnou místnost pro společná shromáždění. Zatím jsme se shromažďovali u nás v rodině, už v přiděleném bytě v Oldřichově ulici číslo 27, blízko nádraží. A poněvadž se blížila doba vánoční, rozhodli jsme se, hledat pomoc jinde. Obrátili jsme se na hotel Česká beseda, Na rybníčku, s prosbou, zda by nám půjčili jeden větší sál na Štědrý den a na První svátek vánoční, tedy na 24. a 25. prosince 1945.

K naší velké radosti nám bylo vyhověno. Štědrý večer jsme zahájili písní, proslovem a modlitbou. Sál byl vánočně vyzdoben, dobře osvětlen a vytopen a na podiu stál veliký vánoční strom. Byl také ozdoben a osvětlen a pod ním bylo mnoho věcných dárků pro naše děti.

Byl to první, opravdu "štědrý" večer pro přistěhovalce. Bylo nám to drahé, že vedoucí toho hotelu nás tak velkolepě přijali. Touto skutečností bylo posilněno naše vědomí, že náš nebeský Otec nás ani v Československu neopustí. Ještě dnes jsme Pánu Bohu vděčni, za jeho pomoc, nám tehdy poskytnutou.
Po této zkušenosti jsme ještě usilovněji hledali nějakou místnost pro společná shromáždění. Obrátili jsme se na "Spolek hospodský". Trvalo to ještě nějakou dobu, ale byla nám konečně přidělena vyřazená hospoda v Liliové ulici 9, v těsné blízkosti dnešního Šaldova náměstí, naproti pojišťovny Elementárky, kde jsem také nějakou dobu pracoval. Členové sboru a přátelé houževnatě pomáhali při práci a vybavení této budoucí naší modlitebny nábytkem. Tak se zrodila ze staré, opuštěné hospody pěkně vybavená modlitebna, vybavená židlemi, stolem a harmoniem. Ano, Bůh činí zázraky, protože je láska. I proto si sbor BJB v Liberci do průčelí své modlitebny dal slovo z Bible kralické "Bůh láska jest".

Do sboru se hlásilo mnoho nových přistěhovalců, nejen ze Zelova, ale doslova z celého Polska. Také z Volyně přijelo mnoho rodin. Dále pak přišly rodiny z Jugoslávie, Rumunska a jiných zemí. Bylo to veliké stěhování národů, ale upomínalo i na epištolu k Židům 13,14: "Neboť nemáme zde města zůstavajícího, ale onoho budoucího hledáme." A o tom městě, které hledáme, píše Jan ve svém Zjevení: "A já, Jan, viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sestupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému." Toto město hledáme a velice se na něj těšíme.

V závěru chtěl bych se ještě vrátit k úvodnímu slovu apoštola Pavla. Zvláště pak je to verš 6., který se mně osobně moc dotýká. "Nebo já se již tomu blížím, abych obětován byl a čas rozdělení mého nastává." Milí bratři a sestry, tato slova apoštola Pavla, jsou hlubokým osobním vyznáním a nesmírně vážným svědectvím také pro mě osobně. Osobně zvlášť proto, že i mně už běží 90. rok. A pak je to můj už narušený zdravotní stav. V roce 1987 lékaři rozhodli, že srdeční činnost lze ještě podpořit posilovacím strojkem, což se také stalo. Je to jistě veliká lékařská věda, která dokáže život usnadnit, ale proti smrti je každé lidské dílo bezmocné. A tak vím i já, jako všichni ostatní lidé, že jednou musím umřít. Však i to patří k programu našeho života, jen nevíme kdy a kde se tak stane. Jedno však víme určitě, že ta hodina přijde! Proto na smrt musíme být připraveni. Pro člověka věřícího je otázka smrti Ježíšem na Golgotě vyřešena. Ježíš vítězně prohlásil: "Kdo věří ve mne, má život věčný, byť pak i umřel, živ bude." Tak jsem uvěřil i já a patřím k těm nejšťastnějším lidem na světě.

(Předneseno 18.11.1990 v Liberci)