I generace těch, kteří už překročili sedmdesátý rok svého života, zná osobnost prezidenta Masaryka pouze z oficiálních fotografií a sochařských portrétů. Krásně formovaná hlava s pronikavým pohledem, jemně tvarovaným nosem, ústy zakrytými bílým knírem a bradkou. Prezident nám hledí do očí, i když se jeho zrak současně upírá k vzdáleným horizontům. Známe i jiné fotografie: Pan prezident na svém koni Hektorovi. Kdesi v Pamětech píše, jak se musel v sedmdesáti letech znovu učit jízdě na koni. Nebyla to póza, ale potřeba pohybu. Při jízdě na koni prý načerpají plíce dvojnásobek vzduchu.

Také ovšem dojemný obrázek pana prezidenta s krojovaným dítětem v náručí. V jeho případě to nebyl jen státnický stereotyp. Masaryk měl děti skutečně rád. Záleželo mu na tom, aby v demokratickém státě byly vytvořeny podmínky pro zdravý vývoj všech dětí, nejen těch z bohatých rodin. Šlo mu o jejich vzdělání. Proto věnoval nemalou pozornost školám a zvláště učitelům. Čím vzdělanější učitel, hmotně zabezpečený, aby nemusel neustále bojovat s bídou, tím příznivější prostor pro řádné vzdělání svěřených dětí. „Učitel na škole má dětem vštěpovat republikánství, demokratickou svobodu a rovnost. Má se stát dětem kamarádem. Jeho autorita má spočívat na rozdílu věku, na jeho převaze ve všech věcech vědění, praxe a charakteru… Škola Komenskému byla školou lidskosti.“


Když 14. září 1937 oznamoval Jan Masaryk smutnou zprávu o úmrtí otce, vyjádřil to slovy: “Nezhasl, ale dohořel.“ Poslední rozloučení s milovaným panem prezidentem bolestně prožíval celý národ. Důvodem byla vděčnost za jeho službu národu, za odvahu, statečnost, pravdivost, za ohromné myslitelské dílo, které zanechal dalším generacím. Bez jeho úsilí a schopností by nemohla vzniknout republika založená na ideálech humanity, blíženecké lásky ke každému lidskému životu. „Nesmrtelné hledá opět nesmrtelné; protože jsme jedinečným stvořením Božím s duší nesmrtelnou, je naší povinností s úctou přistupovat ke každému lidskému životu, který má stejně nesmrtelnou duši“, ukazoval cestu k budoucnosti národa pan president.     

Otázka po Bohu se prolíná celým životem pana presidenta. Nikdy s ní není hotový. I když nepřijímá dogmatické výpovědi o Trojjediném Bohu, je mu Bůh nade vše vyvýšený, nepoznaný Stvořitel a hybatel všehomíra. Je rozhodující oporou pro jeho myšlení, jednání, je zdrojem odvahy, vnitřní čistoty a pravdivosti. Do náboženského života uvedla malého Tomáše jeho milující maminka. Zmiňuje se o tom v Čapkových Hovorech: „Matka byla zbožná. Ráda chodila do kostela, ale neměla k tomu mnoho kdy, musela se dřít na rodinu… Slýchal jsem od ní: „Herrendienst geht vor Gottesdienst“ (služba vrchnosti má přednost před bohoslužbou.) Místo kostela odříkávala si matka modlitby podle modlitební knížky; ta knížka byla plná obrázků - pamatuju se na obrázek umučeného Krista, krví se potícího, ten měla nejraděj. I já jsem se na něj rád zadíval…Po mamince jsem byl silně pobožný.“

Nemalý vliv na Tomáše měl místní katolický kněz. „Býval jsem ministrantem u našeho kaplana, pátera France - Satora se jmenoval. A toho jsem přímo miloval. Když jsem mu ministroval, zdálo se mi, že páter František je jako Pán Bůh a já jsem mu anděl, to bylo mé největší štěstí… Postupem času, čtením a zkušenostmi jsem se počal na kněze dívat kritičtěji. A rozednívalo se mi, že mezi náboženstvím a církví je rozdíl…


Nedovedl jsem si v té době představit, že může být nějaká jiná víra… Slyšel jsem, že v nedalekých Kloboukách jsou protestanti-helvíti; zašel jsem tam na výzvědy na pouť a vloudil se do evangelické modlitebny. Ty holé stěny, vážnost a prostota, to všechno na mě udělalo takový dojem, že jsem sotva dechu popadal… Ani ve škole, ani doma jsem však neslýchal hlubšího slova o duchovní podstatě náboženství… Náboženství se prostě žilo a praktikovalo, učení církevní se prostě přijímalo. Doma se Bible nečetla… Můj spis o sebevraždě je odpovědí k těm dětským a pozdějším zkušenostem…“

Masaryk později, s velkým časovým odstupem, nečekaně pozitivně hodnotil lidové náboženství, s kterým se setkával především v katolickém prostředí. Toto náboženství podle jeho pozorování stmelovalo lidi v obci, dávalo jejich životu vnitřní řád. Těžko se však vyrovnával se skutečností, že katecheti - učitelé náboženství - dávali na vysvědčení známku z náboženství…“ odříkat katechismus přece není náboženství. Náboženství je otázka celého života…skepse a náboženský indiferentism (vlažnost), vlastní nevěrectví není skepse, ale lhostejnost… Krize náboženství je všeobecná, je i v rodinách… Dítě má dojem, že náboženství je tu jen pro ženy a děti; proto je shazuje, jakmile začne dospívat… Nedovedu si však představit našeho člověka, který by rostl bez poznání Ježíše a jeho učení; vždyť i obsah Starého zákona patří k základnímu kulturnímu majetku evropského člověka… Já sám stále opakuji a zdůrazňuji, že náboženství je podstatným prvkem duchovního života a kultury..“

Významnou etapou Masarykova vývoje bylo studium na německém gymnasiu v Brně. Patřil k nejlepším studentům. V této 5 době četl katolickou literaturu, na které se mu líbilo „to misionářství, ta propaganda víry a hlavně ta stálost ve víře a mučednictví. Byl jsem toho plný…“ Na gymnasiu v Brně byl katechetou páter Procházka, který patřil do skupiny katolických socialistů. V kvintě - v pátém ročníku gymnasia - ohlásil Masaryk páteru Procházkovi, že nemůže pro svědomí jít ke zpovědi. Katecheta mu domlouval tak, že až sám plakal. Masaryk však neustoupil. Už tehdy mu byl cizí a nepřijatelný náboženský formalismus. Slyšel a těžko nesl, když se spolužáci chlubili, jak se kdo chytře vyzpovídal. Svírala ho tehdejší praxe zpovědi: “dnes je mně vina odpuštěna a zítra mohu hřešit znova..“

V té době v něm zrály už pochybnosti o některých částech církevního učení. Napětí mezi mladým Masarykem a některými profesory na brněnském gymnasiu se radikalizovalo. Musel ústav opustit. On sám zdůvodňuje svůj odchod sporem s ředitelem školy, který o jeho čisté lásce k milovanému děvčeti mluvil ošklivě, jako bych tropil nějakou nemravnost. „Když si na mne přivolal školníka, popadl jsem pohrabáč a křičel, že nenechám tomu děvčeti tak křivdit. Tož proto jsem dostal to consilium abeundi (rozhodnutí o vyloučení) pro vzpurnost.“

Masarykův mecenáš, policejní president Le Monnier, byl v té době přeložen do Vídně. Masaryka, který doučoval jeho syna, vzal se sebou. Tím začala nová, velmi významná kapitola v jeho osobním i náboženském životě. Ve Vídni ukončil studium na vídeňském akademickém gymnasiu ve svých dvaceti dvou letech. Po maturitě se rozhodl pro studium na filozofické fakultě ve Vídni. Začal studoval klasické jazyky, později filozofii a přírodní vědy. O svých počátcích na univerzitě píše, že na něj měl podstatný vliv profesor Franz Brentano, který býval katolickým knězem. Vystoupil však z církve, protože nesouhlasil s Vatikánským koncilem a s dogmatem o neomylnosti papeže.

Z velkých filozofů minulosti na něj nejsilněji působil Platon svým zájmem o náboženství, etiku a politiku a také kombinací teorie a praxe. Prostřednictvím Platona se dostal k Sokratovi, kterého srovnával s Ježíšem. „Ježíš mi byl prorokem náboženským, Sokrates apoštolem filozofickým.“ V r. 1876 napsal dizertaci na téma „Platon o nesmrtelnosti - Platonovo učení o duši.“ Na univerzitě se nadále zabýval filozofií a theologií.

Na podzim roku 1876 odešel do Lipska. V létě 1877 se během svého pobytu v Lipsku seznámil se svou budoucí manželkou Charlottou Garrigue, členkou náboženské společnosti Unitářů. Masaryk o této události píše jako o osudové, která podstatně ovlivnila jeho celý duchovní vývoj. „Charlota byla zevnějškem krásná; měla výbornou hlavu, lepší nežli já. Toužila celý život po přesném poznání, ale tím v ní netrpěl cit. Byla hluboce zbožná; smrt jí byla jako přechodem z jedné světnice do druhé… Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala… S ní jsem dostal z protestantismu do svého života to nejlepší. Tu jednotu náboženství a života, náboženství pro všední dny...“

Na Vídeňské univerzitě se habilitoval prací o sebevraždě. Výsledkem sociologického zkoumání, proč v moderní době dochází k velkému nárůstu sebevražd, došel k závěru, že příčinou je ztráta víry v Boha. „Život bez víry ztrácí jistotu a sílu.“ Ve stejné době se i formálně rozešel s katolickou církví. V r. 1880 přestoupil k Evangelické reformované církvi na Moravě.

O přátelství, které vzniklo mezi Masarykem a superintendentem Císařem, farářem v Kloboukách, vypráví prof. Bednář: “V Kloboukách se setkal Císař s Masarykem, který jako docent Vídeňské univerzity tam přijížděl k rodičům. Bystrého filozofa upoutal mladý, anglicky vzdělaný farář, svým širokým světovým rozhledem a všestrannou vzdělaností. Masaryk počal chodit do evangelického kostela, ačkoliv tehdy ještě byl v církvi katolické.

O svých dojmech z bohoslužby sděloval se s Císařem. Kritizoval jeho kázání, že jdou lidem přes hlavy. Kdykoli prý se Císař méně připravuje, jsou jeho kázání lepší. Debatovávali spolu dogmaticky a Masaryk se svěřil Císařovi s úmyslem, že přestoupí k Evangelické církvi reformované. Císař jej z toho zrazoval. Měl na zřeteli kariéru Masarykovu a věděl, že si přestupem do církve evangelické uškodí. Masaryk však trval na svém. Překážky rázu dogmatického (božství Kristovo) byly urovnány. Když věc dozrála, Masaryk prohlásil definitivně svůj úmysl. Aby přestup nebudil v klerikálních Kloboukách rozruch, byl proveden v blízkých Heršpicích u faráře Oskara Opočenského. Dodnes staří lidé v Kloboukách vzpomínají, jak profesor Masaryk chodil s velikým kancionálem do kostela. Svůj zájem o sbor projevil finančním darem na knihovnu Nedělní školy. Paní Masaryková darovala sboru harmonium.“

I po přestupu do církve trvaly přátelské styky dál. Císařovi se svěřil Masaryk ve chvíli své vnitřní krize, že by chtěl přejít od filozofie k theologii a že by se rád stal kazatelem někde v ústraní a tam, jak přiznával, „kázal Slovo Boží“. I od toho jej Císař zrazoval. Viděl v něm příliš vyhraněnou osobnost, takže očekával konflikt Masarykův i s evangelickým církevním vedením, kdyby měl být farářem. Řekl žertovně: “Kdo by vás poslouchal?“

O tom, jak proběhl vlastní přestup Masaryka v evangelickém reformovaném sboru v Heršpicích, napsal farář Jan Škeřík: “Dne 30. srpna 1880 odpoledne vyšli pěšky superintendent Císař a docent Masaryk z Kobouk a asi po tříhodinové cestě k večeru přišli na faru do Heršpic u Slavkova. Následujícího dne, 31.srpna 1880 asi v jedenáct hodin, v heršpickém chrámu Páně, byl dr. Masaryk přijat do církve farářem Opočenským za přítomnosti superintendenta dr. Císaře a dvou místních starších církve jako svědků… Ještě téhož dne v Heršpicích na faře dr. Masaryk napsal a odeslal okresnímu úřadu ve Vyškově oznámení o přestupu k církvi naší. Následujícího dne oznámení to bylo již na církevním úřadě, který dne 6. září oznámil římskokatolickému úřadu v Hodoníně vystoupení dr. Masaryka z církve římsko-katolické a přihlášení se k Církvi evangelické reformované. Oznámení to okresnímu úřadu napsal dr. Masaryk vlastnoručně a velice pěkným písmem. Listina je dosud zachovaná na okresním úřadě ve Vyškově.

Když v roce 1924 při svém zájezdu na Moravu pan president Masaryk se zastavil v Kloboukách u Brna na náměstí, ve své řeči pravil:´Avšak na Klobouky mám také vážné a nejvážnější vzpomínky ze svého života. Zde jsem ponejprve jako malý chlapec začal srovnávat náboženské stránky našich církví. Zde jsem si formuloval náboženskou otázku a její význam pro jednotlivce a náš národ. Přeji si, aby se o této otázce uvažovalo všude a poctivě. Člověk nežije jen chlebem.´
 
V roce 1882 dostal Masaryk pozvání na nově zřízenou Českou univerzitu v Praze. V témže roce se s rodinou přestěhoval do Prahy. Byly to krušné počátky, často spojené s nouzí. Na řádnou profesuru musel čekat 14 let. Z finančních potíží ho vysvobodila zvláštní událost. Ve Vídni měl žáka, který byl synem bohatého vídeňského továrníka Flesche. Mladý muž se přestěhoval do Prahy, aby mohl Masaryka navštěvovat. Nakonec se v Berlíně zastřelil a Masarykovi odkázal velikou sumu peněz. „S penězi jsem měl zvláštní zkušenost,“ vyprávěl Masaryk. Když bylo nejhůř, odněkud přišly. Věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říká Ježíš: “Hledejte napřed Království Božího a to ostatní vám bude přidáno.“

V osmdesátých a devadesátých létech devatenáctého století prožil profesor Masaryk nejtěžší zápasy. Především šlo o pravost rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského. Pro Masaryka to byl důležitý mravní problém. Když došel k přesvědčení, že jsou rukopisy falsifikáty, byl přesvědčen, že je třeba to před světem vyznat. „Naše národní hrdost, naše výchova nesmí spočívat na lži. Z 7 toho byla ovšem veliká patálie, která trvala léta.“ Masaryk byl pro svůj postoj označen za zrádce. Nejvíc ho však mrzelo, že někteří profesoři, kteří také považovali rukopisy za podvrh, neměli odvahu se k tomu přiznat a o svých názorech veřejně hovořit.

Dalším problémem bylo „slovanství“. Od Ruska se očekávalo, že spojí všechny slovanské národy. Masaryk pročetl nejvýznamnější ruské autory, navštívil Rusko, setkal se s L.N.Tolstým a dalšími vynikajícími ruskými mysliteli a spisovateli. Facit svého úsilí vyjádřil slovy: „Z Ruska jsem si odnesl totéž co Havlíček: lásku k ruskému lidu a nechuť k oficiální ruské politice a k panující inteligenci.“ Devadesátá léta byla dobou politického kvasu. Masaryk se do hloubky zabýval otázkou křesťanského socialismu. Píše, že marxismus nepřijímal. Z kritiky marxismu vznikla jeho kniha Otázka sociální. O socialismu napsal: „ Můj socialismus je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa. Nepřijímám komunismus… Nevěřím, že lze zrušit všechno soukromé vlastnictví. Osobní vztah, který váže vlastníka k jeho majetku, je dobrý v zájmu hospodářského pokroku… Nepřijímám třídní boj…Vždycky jsem pro dělníky a lidi pracující vůbec, často pro socialismus a zřídka pro marxismus.“

Nejbolestnějším obdobím byla tak zvaná Hilsneriáda - vražda Anežky Hrůzové z Polné. Tato vražda mladé dívky byla označena za rituální (nábožensky obřadní). Byl z ní obviněn toulavý Žid Leopold Hilsner. Masaryk, který byl seznámen s problémem rituálních vražd, cítil povinnost rvát se s pověrou o rituální vraždě, rozšířenou v českém národě. Když se zastal Židů, antisemité na něj poštvali český nacionální a klerikální tisk. A tak mu nezbývalo, než celou záležitost znovu prozkoumat do hloubky. Tehdy se proti němu postavili i univerzitní studenti. Ani pak neustoupil veřejnému tlaku a obviňování. Dosáhl toho, že byl proces revokován a Hilsner odsouzen k doživotnímu žaláři. V r. 1918 mu byla udělena milost císařem Karlem I. Masaryk byl však do té míry vyčerpán a znechucen nepřátelskou atmosférou, že byl rozhodnut natrvalo opustit Čechy. Zůstal pouze zásluhou své manželky, která si český národ velmi zamilovala.

V r. 1891 byl zvolen do říšského parlamentu. Po dvou letech na poslanecký mandát rezignoval. Napsal: „Svou demisí jsem se politiky nezříkal. Naopak. Chtěl jsem začít z gruntu. Tehdy jsem se prokousal celou politickou literaturou od osmnáctého století. Mým politickým učitelem byl Palacký; můj humanitní program se opírá o něho. Měl jsem rád Havlíčka pro jeho pravdivost a otevřenost. U něho jsem se učil být novinářem. Z těchto studií vznikla má kniha Česká otázka… V politice jsem stál proti Kocourkovu a Hulvátovu a politiku jsem žádal rozumnou a poctivou. V politice jsem viděl jen nástroj. Cíl mě byl náboženský a mravní. Svou činností je třeba přispívat k budování Civitatis Dei (Boží obce).“  A ještě k novinářství. „Dobrý novinář má být vzdělaný a dovedný. Má umět pozorovat a hodnotit; nemá být k ničemu lhostejný; celý svět, celá přítomnost je jeho látkou… Novinář dobrý musí mít charakter..“

Při své politické činnosti (podruhé poslancem za Valašsko v r.1905), byl vystaven tvrdým útokům především od klerikálů. Píše o tom: „Nemohli mně odpustit, že navazuji na českou reformaci. Na ni jsem navazoval proto, že byla především hnutím mravním, náboženským a ne theologickým. Hus, a před ním už Štítný, vyšli z nápravy mravů… Právě ta aliance šavle a kropáče zavinila, že u nás náboženský život tak ochabl.“ „Když už mluvím o církvi, pak ani církev ani theologie mi není náboženstvím celým… I v moderní době však zůstává církvím péče o duši, praktická péče mravní. Úkol křesťanské církve je stejně veliký, ba větší než byl po dva tisíce let: stát se opravdu hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících… Nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.“ Ve všech zápasech, kterými Masaryk prošel, dozrál k přesvědčení: „Věřím teleologii, věřím, že každého z nás vede Prozřetelnost, jak - to ovšem povědět neumím.“

Válečný požár, který postihl také naši zemi, byl Masarykovi výzvou k nové aktivitě, přestože mu na začátku války bylo již 64 let. Zpráva o vyhlášení války zastihla Masaryka během návštěvy v Německu. Po návratu do Prahy se vydal na poslanecký pas do Holandska, kde obnovil kontakty s anglickými přáteli. Už tehdy byl přesvědčen, že je nutné rozbít Rakousko-Uhersko a přetvořit Střední Evropu. Situace se pro něho stávala nebezpečnou. V očích státní správy byl zrádcem. Do Prahy se nemohl vrátit. Jeho působení v zahraničí bylo nadmíru obtížné. Z hlediska západních států byl jen soukromým občanem. Se svými spolupracovníky trpěl nedostatkem peněz. Až teprve přijel do Švýcarska Beneš, podařilo se získat nezbytné prostředky. „Bez Beneše bychom republiku neměli“, napsal později president Masaryk.

Nemohu v této krátké chvíli převyprávět další osudy pana presidenta v zápasu o svobodné Československo. Jen několik krátkých informací: 14.11.1915 vyhlásil Zahraniční komitét organizovaný Masarykem, válku Rakousku-Uhersku. V únoru 1916 byl Komitét přetvořen v Československou národní radu. Na podzim r.1915 se Masaryk usídlil v Londýně. V Paříži zůstal Beneš a Štefánik. V r. 1917 odjíždí Masaryk do Ruska, aby připravil podmínky pro vznik Československých legií. 2.7.1917 zvítězila českosl. armáda v bitvě u Zborova. Masaryk přes Vladivostok se zastávkou v Tokiu odcestoval do USA. V r. 1918 byla vyhlášena Washintonská deklarace nezávislosti. 14.11.1918 prohlásilo Národní shromáždění Masaryka prezidentem Československé republiky. 21.12. se vrátil do Prahy. 29.2.1920 byl na základě nové ústavy zvolen prezidentem republiky. 13.5.1923 umírá v Lánech paní Masaryková. V r. 1927 byl potřetí zvolen prezidentem. V r. 1930 odhlasovalo Národní shromáždění, že „T.G.Masaryk se zasloužil o stát.“ V květnu 1934 byl zvolen prezidentem počtvrté. V témže roce vážně onemocněl a 14.12. rezignoval na svůj úřad s tím, že za svého nástupce doporučil svého nejbližšího spolupracovníka dr. Edvarda Beneše. Zástupcům parlamentu pak řekl: „Dá-li Bůh, budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete.“ 14.9. 1937 president Masaryk zemřel, želen celým národem.

Chci se ještě vrátit k otázce náboženské, jak jí rozuměl pan president Masaryk.
 
„Jako theista, jako pluralista přijímám existenci duše a její nesmrtnost. Nedovedu si představit, že by taková krásná a jemná věc, jako je myšlení, poznávání, zbožnost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, že by se to mohlo ztratit, že by to mohlo být k ničemu… Mně nesmrtelnost plyne z bohatosti a hodnoty lidského života, lidské duše. Nesmrtelnost duše plyne i z uznání Boha, z víry ve světový řád a spravedlnost. Existence duší je pravým základem demokracie… Snad po smrti se nám dostane plnějšího a úplného poznání, také poznání Boha…

Ježíš je mně vzorem a učitelem zbožnosti. Učí, že láska k láskyplnému Bohu, láska k bližnímu a dokonce i k nepříteli, tedy čistá, nejčistší lidskost, humanita, jsou podstatou náboženství… Ježíš podává téměř výlučně poučení mravní. Svou lásku k bližnímu projevuje účinnou pomocí… Bůh je mu Otec, má k němu intimní osobní poměr. Lásku nekázal jen slovy, ale stále ji vykonával, obcoval s chudými a uníženými, vyhledával hříšníky a mravně vytříděné, léčil choré, sytil hladové, varoval bohaté. Ukázal, že náboženství pravé, pravá zbožnost proniká celým životem i tím denním a všedním…

Pokud se týká církve u nás: První v Evropě jsme provedli církevní obrodu a revoluci. Reformace se stala záležitostí celého národa… Hus postihl v náboženství a v církvi prvotnost mravnosti; Chelčický postihl souvislost církve se státem… Komenský dovršil reformační úsilí poznáním, že obsahem duchovního života je vedle zbožnosti lidskost a uložil veškeré výchově, aby byla dílnou lidskosti… Protireformací - v podstatě násilnou - stal se katolicismus zase církví majority národa… Ale násilí a protireformační náboženství neprospělo… Náš odpor proti trůnu nesl s sebou i nechuť k církvi, která habsburské dynastii sloužila.

A ještě jednou v co věřím: „Věřím v Ježíšovo učení, věřím, musím věřit i v budoucnost náboženství. Jako Palacký musíme v našich poměrech hledat toleranci, toleranci pozitivní: Každý držet své přesvědčení, ale vážit si opravdového přesvědčená druhých. Pravdy každému přejte - to platí pro vždycky. Náboženství je právě náboženstvím, životem v Bohu a s Bohem…

Našim úkolem je napořád: Myslet kriticky a žít zbožně.

Pavel Smetana

Zdroj: INFORMAČNÍ VĚSTNÍK č. 26 (2/2008) občanského sdružení EXULANT