Právní úprava povinnosti zajišťovat rovné zacházení a ochranu před diskriminací v českém právním řádu neodpovídá v řadě oblastí, např. vzdělávání, bydlení, zdravotnictví, povolání požadavkům práva Evropského společenství. Navíc je z koncepčního hlediska roztříštěná a nesourodá.

Antidiskriminační zákon je zákon obecný, další předpisy upravující rovné zacházení jsou k němu ve vztahu speciálním a v případě rozporu se použijí přednostně.

V souladu s požadavky vyplývajícími z příslušných směrnic Evropského společenství je záměrem navrhovaného zákona také určení instituce, jež bude působit v oblasti rovného zacházení a ochrany před diskriminací.


Navrhovaná instituce by měla zprostředkovávat právní pomoc ve věcech ochrany před diskriminací, vydávat doporučení a stanoviska, provádět nezávislý výzkum a poskytovat informace veřejnosti.

Při přípravě návrhu byla jednak zvažována možnost vytvoření nového orgánu, jednak byly podrobně vyhodnoceny možnosti svěření této agendy některé z již existujících institucí.

Pro podporu rozšíření působnosti a pravomocí ochránce lze uvést, že požadovaná instituce by měla plnit do jisté míry podobnou úlohu jako současný ochránce a že se systémově podobá - přinejmenším v obecné rovině - “orgánům ombudsmanského typu”, s nimiž sdílí některé klíčové vlastnosti (nezávislost, neudělování sankcí, preventivní charakter působení). I v jiných zemích, např. ve Švédsku Finsku a Norsku (země EHP) je tato problematika svěřena orgánu, jenž je označen jako “ombudsman”.

Proti uvedenému řešení byly vzneseny i některé protiargumenty jak právní, tak praktické povahy. Nejzávažnějším z nich byla skutečnost, že působnost instituce zajišťující rovné zacházení se musí vztahovat i na subjekty soukromoprávní, zatímco dosavadní působnost ochránce zahrnovala pouze vybrané subjekty veřejnoprávní. Zkušenosti z České republiky i ze zahraničí jednoznačně ukazují, že původci diskriminace jsou v naprosté většině případů právě soukromoprávní subjekty.

Problematika ochrany před diskriminací je upravena právem ES přímo v primárním prameni práva. Pravomoci Evropské unie v této oblasti vyplývají z čl. 13 Smlouvy o ES. Odstavec 1 tohoto článku stanoví, že Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem může přijmout jednomyslně vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Podle článku 13 odst. 2 se postupuje při přijímání podpůrných nelegislativních opatření podle čl. 251 SES. Evropská unie přijala směrnice na ochranu před diskriminací z důvodu pohlaví, z důvodu rasy a etnického původu a z důvodů náboženského vyznání či víry, postižení, věku nebo sexuální orientace.

K § 1

Právo na rovné zacházení a ochranu před diskriminací zákon svěřuje pouze fyzickým osobám.

K § 2

K zákazu diskriminace na základě “náboženského vyznání či víry” (“religion or belief”) je nutné uvést, že zahrnuje také situace, kdy je osoba diskriminována proto, že je bez náboženského vyznání či víry. Tento výklad plyne také z čl. 15, odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje nejen svobodu náboženského vyznání, ale i právo být bez náboženského vyznání.

Výraz “víra” (“belief”) pro účely tohoto zákona přitom nezahrnuje pouze víru náboženskou, ale i jinou víru, resp. přesvědčení. Tento výklad plyne mj. např. z německého znění Smlouvy o založení Evropského společenství a návazně směrnice 2000/78/ES, které používají spojení “Religion oder Weltanschauung”, tedy “náboženství nebo světový názor”.

Ostatně ani česká znění (případně překlady) relevantních dokumentů ES nejsou jednotná. Například Smlouva o Ústavě pro Evropu (Úřední věstník Evropské unie ze dne 16. prosince 2004, série C, č. 310) používá výraz “náboženské vyznání nebo přesvědčení”, zatímco revidovaný překlad Smlouvy o založení Evropského společenství (ISAP), používá výraz “náboženské vyznání nebo světový názor”. Revidovaný překlad směrnice 2000/78/ES (ISAP) používá výraz, k němuž se předkladatel přiklonil, tj. “náboženské vyznání nebo víra”.

U pojmu “zdravotní postižení” je relevantní jeho rozlišení od pojmu “zdravotní stav”. Předkladatel vycházel z rozsudku Evropského soudního dvora (velkého senátu) ve věci Sonia Charón Navas proti Eurest Colactividadas SA (rozsudek č. C-13/05) ze dne 11. července 2006. Předmětem rozsudku byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 Smlouvy o založení ES. Soud dospěl soud k názoru, že na osobu, která byla propuštěna zaměstnavatelem výlučně z důvodu nemoci, se nevztahuje obecný rámec pro boj proti diskriminaci na základě zdravotního postižení stanovený směrnicí Rady 2000/78/ES a že nemoc jako taková nemůže být považována za důvod doplňující důvody, na základě kterých směrnice 2000/78/ES zakazuje jakoukoli diskriminaci. Soud uvedl, že pojem “zdravotní postižení” není samotnou směrnicí 2000/78/ES definován, směrnice za účelem definování tohoto pojmu neodkazuje ani na právo členských států.

Proto pojem “zdravotní postižení” ve smyslu směrnice 2000/78/ES musí být vykládán autonomním a jednotným způsobem s ohledem na účel směrnice. Použitím pojmu “zdravotní postižení” v článku 1 uvedené směrnice si zákonodárce úmyslně zvolil výraz, který se liší od výrazu “nemoc”. Jednoduché postavení naroveň obou těchto pojmů je tedy vyloučeno. Pojem “zdravotní postižení” musí být chápán jako znamenající omezení vyplývající z fyzických, duševních nebo psychických postižení, bránící účasti dotčené osoby na profesním životě. Proto, aby omezení spadalo pod pojem “zdravotní postižení”, tak musí být pravděpodobné, že bude dlouhodobé.

Odstavec 4 vymezuje jako diskriminaci z důvodu pohlaví i diskriminaci z důvodu těhotenství, mateřství a pohlavní identifikace. Vymezení diskriminace z důvodu pohlavní identifikace jako diskriminace z důvodu pohlaví potvrdil i Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku č. C- 13/94, ve věci P. proti S. and Cornwall County Council, SbSD 1996, I-2143. V uvedeném rozsudku uznal, že výpověď daná transsexuální osobě z důvodu změny pohlaví je v rozporu se směrnicí 76/207/EHS, která se týká principu rovného zacházení mezi muži a ženami, a s principem rovnosti, který je jedním ze základních principů práva ES.

Zákaz diskriminace z důvodu pohlavní identifikace se vztahuje na všechny situace, bez ohledu na to, zda daná osoba skutečně podstoupila změnu pohlaví, připravuje se na ni, nebo ji právě prodělává (jedná se poměrně dlouhodobý proces), nebo se ke změně pohlaví nechystá a ani ji do budoucna nezamýšlí.

Řešení navržené v odstavci 5 zohledňuje skutečnost, že k diskriminaci dochází nikoliv na základě subjektivního vymezení osoby jako příslušníka určité skupiny, ale naopak na základě toho, že okolí osobě určitou vlastnost přisuzuje, pokládá ji za takovou bez ohledu na to, zda takový předpoklad souhlasí se skutečností nebo nikoliv.

K § 3

Odstavec 1 definuje nepřímou diskriminaci, jež se vyznačuje těmito znaky:

    * uplatnění pravidla, které se vztahuje na všechny bez rozdílu;

    * výsledkem uplatnění pravidla je rozdílné zacházení;

    * toto rozdílné zacházení znevýhodňuje určitou skupinu, přímo vymezenou diskriminačním důvodem;

    * toto rozdílné zacházení není odůvodněno oprávněným účelem ani přiměřenými a nezbytnými prostředky.

K § 4

Odstavce 4 a 5 definují pokyn a navádění k diskriminaci. Složité případy navádění nebo pokynů k diskriminaci mohou vznikat zejména v případě právnických osob, ale i podnikatelů - fyzických osob; jen výjimečně dojde k diskriminačnímu jednání statutárních orgánů nebo vedoucích zaměstnanců, ačkoliv tito jsou velmi často jejími přímými původci. Zpravidla budou k takovým praktikám zneužity osoby v závislém postavení. V tomto směru je možno plně odkázat na případy diskriminace projednávané v současné době před českými soudy.

K § 5

Odstavec 1 definuje pojem odměňování, který je pro účely ochrany před diskriminací třeba vykládat velmi široce, jak to vyplývá z ustanovení čl. 141 odst. 2 Smlouvy o založení ES: odměna za práci tak zahrnuje vedle základní mzdy nebo platu také jakékoliv další požitky, poskytované v penězích nebo jinak, které osoba pobírá v přímé nebo nepřímé souvislosti s výkonem své práce.

K §  6

Ustanovení navazuje na úpravu definice přímé diskriminace obsažené v § 2 odst. 3. Směrnice samy výslovně stanoví, kterými okruhy důvodů je možno rozdílné zacházení věcně odůvodnit. Věcnými důvody stanovenými směrnicemi jsou zájem na ochraně soukromého a rodinného života, veřejné bezpečnosti, práv a svobod druhých, včetně ochrany tzv. náboženského ethosu, ochrany zdraví, a dále v případě zaměstnání a povolání rozhodující požadavky pro jeho výkon. Aplikace těchto výjimek pak vychází z konstantní judikatury Evropského soudního dvora, podle níž musí být výjimky vykládány úzce (viz např. rozsudek ve věci Kreil, C-285/98).

Odstavec 4 je implementací čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. V souladu s tímto článkem připouští rozdílné zacházení uplatňované v oblasti zaměstnání a povolání v případě pracovních činností vykonávaných v církvích a jiných soukromých organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, jestliže z důvodu povahy těchto činností nebo souvislosti, v níž jsou vykonávány, představuje náboženské vyznání nebo víra osoby podstatný, oprávněný a odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice organizace. Podle této směrnice má být uvedená výjimka vykládána tak, aby neospravedlňovala diskriminaci z jiného důvodu.


K §  10

Ustanovení zakládá právo osoby, která byla dotčena diskriminačním jednáním, na soudní ochranu před diskriminací. Dále stanoví, čeho se může poškozená osoba domáhat, potřebě uspokojit zejména osobní nároky oběti (náprava, náhrada škody, nemajetkové újmy utrpěné v důsledku diskriminace) odpovídá řešení prostřednictvím občanskoprávní ochrany poskytované obecnými soudy. Pokud se jedná o dobu, v níž je nutné právo na ochranu před diskriminací uplatnit, použijí se příslušná ustanovení občanského zákoníku.

K § 11

Právnické osoby zabývající se problematikou práva na rovné zacházení poskytují informace o možnostech právní pomoci a součinnosti při sepisování návrhů či jiných podnětů. Činnost nevládních organizací doplňuje aktivity veřejného ochránce práv. Tyto organizace, na rozdíl od veřejného ochránce práv disponují odborníky nejen z oboru práva, ale též z jiných oborů (psychologové, lékaři, sociologové aj.), protože boj s diskriminací se neodehrává jen v rovině práva, ale též, nebo spíše převážně, v rovině mezilidských vztahů.

Tyto nevládní instituce jsou rovněž lépe územně rozmístěné a mohou tak být ku pomoci daleko rychleji a účinněji, neboť jsou většinou podrobně obeznámeny s prostředím, kde k diskriminaci dochází. Nikoli nevýznamným faktem je, že finanční nákladnost takové právní pomoci je nižší a rozhodně úspornější, než by tomu bylo při zřízení zvláštního správního orgánu, přičemž je nepochybné, že pomoc ze strany státu by byla nezbytná tak, aby byla zabezpečena určitá kontinuita poskytování právní pomoci.


K § 13

V oblasti rovného zacházení a ochrany před diskriminací bude veřejný ochránce práv působit jako poradensko-informační a osvětový orgán, a to zcela v souladu s příslušnými směrnicemi, jež požadují, aby daná instituce poskytovala nezávislou pomoc obětem diskriminace, připravovala nezávislé studie týkající se diskriminace a zveřejňovala nezávislé zprávy a podávala doporučení k jakékoli otázce související s diskriminací.

S cílem vytvořit jednotný standard ochrany před diskriminací se působnost ochránce vztahuje na všechny diskriminační důvody vymezené směrnicemi, tedy pohlaví, rasu nebo etnický původ, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání a víru (§ 2 odst. 3 písm. a). Věcné odůvodnění pro stanovení působnosti ochránce pro uvedené diskriminační důvody v České republice zcela nepochybně existuje, neboť diskriminace z důvodu zdravotního postižení nebo věku je srovnatelně intenzívní jako diskriminace z důvodu pohlaví, rasy nebo etnického původu.

K § 14

V odstavci 1 § 133a bude za účelem dosažení souladu s příslušnými směrnicemi EU v oblasti pracovního práva doplněno, že k přenosu důkazního břemene dochází vedle věcí pracovních i v případě diskriminace v jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, ve věcech týkajících se povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim. Zároveň se navrhuje přesunout členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních sdruženích mezi důvody, kdy dochází k přenosu důkazního břemene z odstavce 2 do odstavce 1 § 133a. Za účelem dosažení souladu se směrnicí č. 43/2000/ES se také doplní, že k přenosu důkazního břemene dochází i v případě diskriminace z důvodu rasy nebo etnického původu také ve věcech bydlení.

Celý text důvodové zprávy