|
Názory: Bližší pohled na výzvu ´jít dopředu´
Posted on Pátek, 17. červenec 2009 @ 18:14:14 CEST Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený Biblický pohled na působení Boha a manipulace lidí
Několik slov o autorovi:
Carey absolvoval farmacii na Universitě
v Houstonu v r. 1977. V r. 1984 prodal svoji lékárnu a stal se
zaměstnancem jednoho sboru v Texasu - ředitelem křesťanské školy a
vedoucím sborových chval. V roce 1990 přišel do Kalifornie studovat na
The Master's Seminary - semináři, kde získal universitní hodnost v
oboru teologie. Součástí jeho služby je vyučování biblického
poradenství. Autor je ženatý a s manželkou mají čtyři děti.
Toto téma přednesl na výroční
kazatelské Pastorační konferenci pořádanou Grace Community Church, kam
přijíždí každoročně několik set kazatelů z různých míst USA i ze
zahraničí.
Zřejmě je mezi vámi mnoho těch, kdo
používají pravidelně nebo občasně během služby výzvu „k rozhodnutí
vyznat víru - jít dpředu". Prosím pochopte, že nezkoumám vaše motivy a
jsem přesvědčen, že jsou opravdové a nefalšované. Sám jsem v prostředí
takových výzev vyrůstal a ve skutečnosti jsem mnohé během výzvy
doprovázel. Ale chci být upřímný; časem jsem dospěl k názoru, kdy jsem
začal mít o používání podobných výzev jisté pochybnosti. Došlo to tak
daleko, že mám velké obavy, že podobné praktiky propagují povrchní
víru. Jak jinak si vysvětlíme, že tolik lidí mizí ve světě, i když se
rozhodli veřejně vyznat svoji víru.
Jak jsem již řekl, nezkoumám motivy
nikoho z vás, ani se nesnažím na někoho zaútočit, pouze vás chci
povzbudit k zamyšlení a současně vysvětlit, jaký je pohled našeho
sboru, a odpovědět na častou otázku, proč nedáváme příležitost k
rozhodnutí skrze veřejnou výzvu. Prosím, přijměte tuto problematiku ve
stejném duchu. Chci, abyste věděli, že jsme bez výhrad podle Písma pod
svatým příkazem zvěstovat dobrou novinu všem lidem, stejně jako Pavel
ve Skutcích 17:3-5:
Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš
musel trpět a vstát z mrtvých a že „toto je Mesiáš: Ježíš, kterého vám
kážu!" Někteří z nich se dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a
Silasovi stejně jako veliké množství zbožných Řeků i nemálo předních
žen. Těch Židů, kteří neuvěřili, se ale zmocnila žárlivost.
Vidíme, že Pavel během kázání vyzývá
všechny lidi k pokání a stejnou metodu zvěstování evangelia bychom měli
používat i my. Naší povinností je trpělivě vyučovat základní
skutečnosti, které vedou k pokání, víře a spasení. Naší povinností je
vyhledávat a vyzývat všechny, aby uvěřili Kristu a činit z nich
učedníky. To je přirozená součást duchovní služby. To platí bez
výjimky. Za tím stojíme, tomu věříme a to vyznáváme! Písmo nás vyzývá a
pověřuje ke službě:
- Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je
mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte, čiňte učedníky ze
všech národů. Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je
zachovávat všechno, co jsem vám přikázal." (Matouš 28:18,19)
Věřím, že jako kazatelé máme vyzývat
lidi, aby se nad svým životem zamysleli a reagovali. Věřím, že je nutné
vyžadovat rozhodnutí od těch, kteří nám naslouchají. Neměli bychom
ponechat nikoho v domnění, že „Bohu nezáleží na tom, zda člověk činí
pokání, zda uvěří nebo ne." Nemohou do nekonečna vše jen zvažovat,
přemýšlet a odkládat. Právě naopak. Měli bychom v nich zanechat pocit,
že jde o nejdůležitější rozhodnutí na světě.
Kazatel má svobodu, aby nabádal,
vyzýval, zapřísahal posluchače všemi způsoby. On je velvyslanec velkého
Krále a jeho úkolem je vést člověka k usmíření s Bohem.
Pro vzájemné pochopení musím říci, že
rozlišuji mezi pojmem „jít dopředu" a výzvou k rozhodnutí následovat
Krista; to je to, co budeme společně zkoumat. Předkládat výzvu
evangelia k pokání není totéž, není to ani synonymem „kroku vyznání
víry" nebo veřejné reakce jít dopředu. Co tedy míním, když hovořím o
výzvě „jít dopředu"?
Uvedu několik ilustrací, které nám
pomohou lépe popsat danou skutečnost. Netvrdím, že jsou platné v každé
situaci; pokusím se předložit některé způsoby, s nimiž se během
veřejného vyznávání víry můžeme setkat.
Atmosféra výzev - obvykle hraje tichá
hudba, kazatel se modlí a promlouvá k přítomným. Ti, které obviňuje
jejich svědomí, vědí, že by měli odpovědět na Boží působení ve svých
srdcích, jsou vyzváni, aby „sklonili své hlavy, zavřeli oči, ... aby se
nikdo nerozhlížel kolem, ...", znějí naléhavá slova, aby ten, kdo cítí
znepokojení, na okamžik zvedl svoji ruku. Následují slova směrem k těm,
kteří zvedli ruku: „...vy, kteří jste zvedli ruku, podívejte se mým
směrem, teď budu promlouvat přímo k vám. Nechci vás uvést do rozpaků;
jen vám chci říci ...". Ten, kdo zvedl ruku a podíval se směrem na
pódium, může být svým svědomím puzen, aby vyšel směrem ke kazateli a
poradcům, kteří jsou již připraveni přivítat a promluvit si. Znovu jsou
ujištěni: „...nechceme vás uvést do rozpaků; jen se s vámi chceme
modlit. Je to důležitý krok, který musí učinit každý sám..."
Vyškolení a předem určení poradci v
tuto chvíli opouštějí svá místa a jdou uličkou dopředu, kde se zastaví
nebo pokleknou. Jde o strategický moment - poradci směřují dopředu ke
kazatelně, aby zaujali místo. Jejich příklad je povzbuzením pro
váhající, aby také vyšli. Sám jsem byl k této službě vyzván slovy -
„potřebujeme 10-15 poradců, kteří vyjdou, začnou se modlit a to uvede
další lidi do pohybu." Chvíle mezi výzvou kazatele a soustředění těch,
kteří vykročili, provází působivá „hymna pozvání a přijetí" ...,
vhodných je ve zpěvníku celá řada. Následuje rozhovor s poradcem a
společná modlitba.
Některé sbory používají výzvu během
každé bohoslužby. Na závěr, během zpěvu, je člověk vyzván k tomu, aby
odevzdal svůj život Bohu, přijal Krista, vedl rozhovor s kazatelem nebo
poradcem, stal se členem sboru, .... Výzva „jít dopředu" může mít mnoho
funkcí - činit pokání, uvěřit, vrátit se ke Kristu, ... Když nikdo
nepřijde, výzva k vyznání se uzavírá; pokud někdo přišel, je obyčejně
přivítán a představen sboru. Obvykle nevíme, zda svůj život Kristu
odevzdal nebo ne.
Existuje mnoho způsobů, některé jsou
extrémní, jiné jen naznačují, co by člověk měl udělat. Zkusme se
podívat na to, kdy a jak tento způsob výzev začal. O počátcích
veřejných výzev existuje mnoho dohadů. Většina souhlasí s tím, že
vznikl někdy kolem r. 1830, pod vedením nebo z popudu Charlese
Finneyho, jenž tento způsob zpopularizoval a nazýval jej „lavice
kajícníka". Dříve byl obdobný způsob používán jen zřídka. Například
kalvinistický kazatel Wheelock volal sklíčené, jak sám říkal, aby se
přemístili do první řady, což mělo být „příhodnější místo k rozhovoru",
„aby poradil" nebo „vyzval" k něčemu.
Když se podíváme do historie, vidíme,
že ve skutečnosti to byl Finney, kdo s touto praktikou začal. Z
pozdější historie víme, že jeho příklad následovali další evangelisté a
kazatelé: Billy Sunday, D.L. Moody a obzvláště Billy Graham ... se
příčinili, aby způsob výzev ke „kroku vyznání víry - jít dopředu" se
rozšířil a začal být všeobecně přijímán.
Myslím, že mohu říci, že to
byl právě Billy Graham, kdo měl největší vliv na to, jak se veřejných
výzev používá dnes. Ti, kdo tento způsob používají a praktikují v
obdobné formě, jistě namítnou, že mají důvody, proč výzvu zařazují do
služby, i když se nic podobného až do r. 1830 nedělo. Vycházejí z Písma
a říkají, že apoštol Pavel dělal totéž - nabádal k veřejnému vyznání:
- Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, ... vyznání ústy pak vede ke spáse. (Římanům 10:9-10,)
Ježíš sám opakovaně říká:
Co jiného tedy říká, než aby se
přidali. Sborová obhajoba této praktiky zdůrazňuje, že umožňuje
organizovanou cestou představit nové věřící, aby se zařadili do sboru.
Jinými slovy namítají, když veřejná výzva „jít dopředu" na konci
bohoslužby není, jak mohou lidé veřejně vyznat víru a přijmout Krista,
nebo jak se mohou stát členy sboru? Ve chvíli veřejného předstoupení
před celý sbor se odehrává něco, co pomáhá získat ujištění, že člověk
svým rozhodnutím oslavuje Boha a že i Bůh toto rozhodnutí ctí.
Vzpomínám si na jednu bohoslužbu před
lety. V tomto sboru bývala bohoslužba ve středu večer skromná; byly to
chvíle zbožného ztišení a modlitebního setkání, kde se malé skupinky
modlily za ostatní. Po skončení se rozcházeli do svých domovů.
Vše bylo prosté a jednoduché. Začínalo
se písní, aby každý věděl, že má zaujmout své místo. Bylo přečteno
několik veršů a pak jsme se všichni ztišili a modlili se. To bylo vše.
Tuto středu, na konci pobožnosti
kazatel všechny vyzval, aby sklonili hlavy, požádal o klavírní doprovod
a hymnu k vyznání. Bylo to zvláštní - ve středu večer? Byl to maličký
sbor, 20-30 lidí; kdyby mezi námi byla nová rodina, jistě bych si jí
všiml. Napadlo mě, někdo se asi chce stát členem sboru. Dříve jsme to
dělali tak, že kazatel řekl lidem, že pokud se chtějí stát členy sboru,
mohou přijít dopředu. Zazpívali jsme jednu nebo dvě sloky hymny, pak se
rodina vrátila na svá místa, ... zpěv ustal a kazatel rodinu představil
a přivítal je jako nové členy.
Obhajoba výzvy tohoto způsobu dále
vychází z představy, že spasení i nespasení ve sboru mají viditelný
důkaz, že Bůh mezi nimi pracuje. Je to povzbuzení pro sbor - vidí Boha
v akci! Usvědčuje nevěřící a povzbuzuje věřící. Bůh je mezi námi a
působí. Musím být upřímný a přiznat, že když lidé na výzvy nereagují,
mívám opačné pocity; týden co týden předchází výzvu píseň, atmosféra
houstne, ale nikdo se ze svého místa nehne. Občas se může stát, že
přijde někdo, kdo potřebuje modlitbu nebo chce svůj život znovu
odevzdat Kristu; to je vše.
Vzpomínám si na chvíle v malém sboru,
kde byla výzva nejen součástí nedělní služby, ale i večerní - a nikdo
nereagoval. Občas se objevil jednotlivec jako kapka rosy po týdnech
sucha a naléhání; vyšla žena staršího, aby se za něco pomodlila.
Kazatel byl tím stavem velmi sklíčený.
Můj druhý nejhorší životní zážitek
výzvy „jít dopředu" se odehrál v tomto sboru, když jsem byl druhým
kazatelem. Kazatel se rozhodl, že lidé musí vyjít ze svých židlí. Když
se opět po několika slokách nikdo nepohnul, řekl: „Dnes to uděláme
následovně. Pokud mě máte rádi a podporujete mne jako svého pastýře,
přijďte dopředu ke mně. Chci, abyste mi podali ruku a řekli mi, že za
mnou stojíte." A tak se začali lidé ve svých řadách pomalu a neochotně
zvedat, aby se vydali na cestu „jít dopředu". Pouze tři lidé zůstali na
svých místech. Já, moje žena a třetí byla sekretářkou sboru. Smutné,
což? I taková výzva může vyvolat opačnou reakci.
Myslím, že odpověď na obavy a uvedené
důvody, které zdánlivě ospravedlňují tyto praktiky a s tím spojené
problémy, stojí za zvážení.
1. V Písmu nenajdeme
žádný příklad nebo příkaz, který by odpovídal současnému veřejnému
pozvání k vyznání. Znovu opakuji, Kristus oslovoval a vyzýval lid
veřejně. Je pravda, že sám řekl:
- „Pojď a následuj mě." ... Kdokoli mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích. (Matouš 10:32),
ale z toho nemůžeme vyvodit, že šlo o
výzvu, která někoho povede k ujištění o spasení. Ježíš zval lidi, aby
šli k Němu, aby následovali, ale ani On, ani nikdo z apoštolů nikdy
nikoho nevyzýval, aby předstoupili před ostatní na svědectví toho, že
se nějakým způsobem rozhodli. Skutečností je, že Kristus nikdy
nehovořil o tom, že jde o jednorázové veřejné rozhodnutí, že jde o
výzvu k řešení osobních problémů, ale o naprosté odevzdanosti a
následování po celý život:
- Nemyslete si, že jsem přišel,
abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.
Přišel jsem, abych rozdělil `člověka proti jeho otci, dceru proti matce
a snachu proti tchyni. Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině.´
Kdo má rád otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden. Kdo má rád
syna nebo dceru více nežli mne, není mě hoden.Kdo nebere svůj kříž a
nenásleduje mne, není mě hoden.Kdo nalezne svou duši, ten ji ztratí, a
kdo ztratí svou duši kvůli mně, ten ji nalezne.Kdo vás přijímá, ten
přijímá mne, a kdo přijímá mne, přijímá Toho, který mě poslal. (Matouš
10:34-40)
„Nemyslete si", znamená, zvažte cenu
následování. Nebude snadná. Jediné znamení pravé víry je život, v němž
veřejně a bez ustání vyznáváme, že On je naším Pánem.
Zaujal mě citát o Tozerovi, který už v
20. století patřil k evangelikálním vůdcům, upozorňující na nebezpečí
povrchní víry. Earl Swanson, který Tozerovo kázání poslouchal jako
mladý muž v Kalifornii, zaznamenal následující:
Když se blížil závěr kázání, atmosféra
byla nabita. Byl jsem zvyklý na veřejné výzvy a očekával jsem masový
pohyb směrem dopředu. Určitě by se to stalo, kdyby Tozer takový postup
zvolil. Místo toho řekl:
„Nechoďte ke kazatelně, abyste v slzách reagovali na to, co jste právě slyšeli. Běžte domů a začněte podle toho žít."
Zajímavý postřeh, který vyjadřuje i můj
postoj. Takže tvrdit, že Ježíš používá výzvu „jít dopředu", je ve
skutečnosti zneužití textu.
2. Mnozí dnes kladou
rovnítko mezi rozhodnutím „jít dopředu" a uvěřit. Jinými slovy, i ti,
kdo používají výzvu „učinit krok víry - jít dopředu" jsou si vědomi, že
někteří lidé mohou uvěřit špatnému slibu. A to je fakt; jsem přesvědčen
a všemi silami se snažím upozornit na to, že „vykročení dopředu" nikoho
nespasí. Mnohokrát jsem slyšel ujištění, že „když se dnes rozhodneš,
spasení je zapečetěno"; vykročení ještě neznamená, že Bůh někoho spasí.
Vážím si všech, kdo tuto pravdu rozlišují a nezamlčují. Podívejme se
například na výzvu, kterou používal Billy Graham:
Nyní vás pozvu, abyste přišli vpřed.
Sem, sem dopředu, chci abyste přišli. Pojďte hned - rychle. Pokud jste
tady s přáteli, s rodinou, oni počkají. Nedovolte, aby vás vzdálenost
oddělovala od Krista (zajímavé prohlášení). Je to dlouhá cesta, ale
Kristus šel mnohem dále, protože vás miloval. Každý z vás může udělat
těch pár posledních kroků, abyste mu odevzdali svůj život.
Přitom Graham sám říká, že jít kupředu
vyjadřuje, podle jeho vlastních slov, „svědectví niterné zkušenosti,
kterou jste s Kristem prožili". Vyjít kupředu nemusí být potvrzením
toho, že jste právě odevzdali svůj život Kristu; to se událo ve vašem
srdci. Reakce na výzvu „jít kupředu a veřejně vyznat" přímo vybízí k
otázkám: Kdy byl tento člověk obrácen? Proč přichází? Přichází odevzdat
svůj život Kristu? Je to svědectví o tom, že prožil vnitřní zkušenost
již dříve nebo právě teď? O co vlastně jde?
Vůbec není jisté, co se od
těch, kteří mají „jít dopředu", vlastně očekává. Má takové
všeobjímající nabádání skutečně nějakou biblickou podstatu a smysl? I
kdybychom popisovali pozvání „jít dopředu" jako výzvu odevzdání se
Kristu, zůstává stále řada nezodpovězených otázek a přetrvávají mnohá
nedorozumění, pokud položíme rovnítko mezi „uvěřit" a mezi tím „učinit
krok víry - jít dopředu".
V konci konců jsou všechny podobné výzvy
lidské instrukce: „dovol, aby mohl Kristus vstoupit do tvého srdce",
„uvěř ", „učiň krok víry - jdi dopředu", odevzdej svůj život Kristu",
jsou jen pouhé náhražky toho, co ve skutečnosti říká Písmo: „Čiň
pokání", „věř", „důvěřuj", „vezmi svůj kříž a následuj". To jsou
zřetelně biblické instrukce.
Jen ještě malá poznámka k tomu, čemu
říkáme „modlitba hříšníka", která je při takových příležitostech
používána. „Modlitba hříšníka" je přídavkem výzvy „rozhodnout se", ale
nic podobného v Písmu nenajdeme. Ano, jsem si vědom modlitby farizeje a
celníka:
- Farizeus se postavil a takto se
sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé,
vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se
dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník
stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do
prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným. ´Pravím vám, že ten
celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť
každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
(Lukáš 18:11-14)
Celníka nikdo k modlitbě nevedl, bylo
to vyjádření jeho srdce, když Bůh dokončil svoji část. Nikdo jej
nemusel k něčemu nabádat nebo pobízet. Přesto „modlitba hříšníka", tak
jak ji známe dnes, typicky některé elementy pokání obsahuje. Možná, že
jde o poznání vlastní hříšnosti, ale to není totéž jako pokání, ani
totéž jako víra v Jeho spásné dílo. Odpověď na výzvu „přijmout Krista
do svého života", která je často spojována s ujištěním verše: „Kdokoli
uslyší můj hlas a otevře mi dveře, ..." (Zj 3:20), není zárukou
spasení. Původní záměr a smysl tohoto verše neslibuje spasení každému,
kdo se rozhodne nebo vykročí. Kristus je Ten, kdo hříšníka spasí. Jen
On má moc někoho přijmout.
Ještě jedna skutečnost stojí za
poznámku. Všude kolem nás jsou věřící, kteří si dychtivě přejí, když
někoho evangelizují, aby správně „uzavřeli dohodu". Tíha odpovědnosti,
kterou nesou a obavy, že nebyli dostatečně nápomocní a přesvědčiví, je
příčinou mnoha zkrachovalých vztahů mezi věřícími a nevěřícími. Na
druhé straně stejné mince můžeme vidět množství lidí, s nimiž jsme
hovořili, kteří se chtějí ke Kristu přivinout, přesto žijí ve strachu a
obavách, že „neřekli to správné", že jsou slabí a příliš hříšní ...
Uvědomte si, že pokud chce Bůh někoho spasit, je to On, kdo vše umožní,
je to On, kdo dává nový život, je to On, kdo regeneruje člověka. Je to
On, kdo působí změnu:
- Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho
hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se
narodil z Ducha. (Jan 3:8)
Naší rolí je jít tam, kam nás On pošle
jako svědky mezi pohany, se slovy aby se obrátili od tmy ke světlu, od
satanovy moci k Bohu, aby vírou přijali odpuštění hříchů a stali se
součástí Boží rodiny. (Skutky 26:16-18). Moc Božího slova a působení
Ducha svatého nelze přehlédnout; změnu pocítíme, ale obvykle nemůžeme
určit přesný okamžik svého spasení. Když se dívám zpět na události
svého života, vím, že tam někde mi Bůh otevřel oči, dal mi nové srdce,
vdechl do mě nový život, ale neznám přesný okamžik, den, týden -
dokonce nemohu určit ani měsíc! To vše trvalo dlouho, z jednoho
prostého důvodu. Jde o proces, který vede ke spáse.
Když chce Bůh něco
uspíšit, dá nám intenzivnější impuls k pokání a víře (spasitelné víře),
může to učiti nezávisle na osobní schopnosti, jak správně formulovat
vhodná slova. Jestliže Duch svatý působí v srdci člověka, výsledkem
bude, že všechny myšlenky budou proudit k Bohu a ujištění přijde přímo
od zdroje spasení. Osobně při evangelizaci nepoužívám modlitbu
hříšníka. Tomu, kdo chce být spasen, řeknu - pokud jsi pochopil
evangelium a podstatu spasení, „požádej Boha, aby tě spasil". Jinak:
3. Existuje jisté
nebezpečí, že bude někdo ujištěn, i když není obrácen. Typicky, ten kdo
byl veden opakovat „modlitbu hříšníka", bývá okamžitě ujištěn, že je od
této chvíle součástí Boží rodiny. Slyšel jsem to mnohokrát: „nyní jsme
bratři a sestry v Kristu", „jsi dítě Boží rodiny". Jak to můžeme vědět?
Systém veřejného naléhání vyzývá člověka k tomu, aby si svým
rozhodnutím dal s Bohem vše do pořádku. Následně jsou ujištěni, aby o
tomto rozhodnutí nikdy nepochybovali: „Když jsi se rozhodl, je hotovo a
nikdy o tom nepochybuj!" Myslím, že podobná ujištění mohou být falešná
zaslíbení. Písmo hovoří o těch, kteří si myslí, že spaseni jsou, ale ve
skutečnosti jsou mimo:
- Ne každý, kdo mi říká `Pane,
Pane´, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce
v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: `Pane, Pane, copak jsme ve tvém
jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali
jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?´ A tehdy jim jasně řeknu: `Nikdy jsem
vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!´ (Matouš 7:21-23)
Věřím, že dnešní systém výzev může být
nebezpečný, protože vede mnohé k tomu, že důvěřují svému rozhodnutí, i
když svým životem ukazují, že žijí otevřeně v rebelii proti Bohu.
Jejich jistota vyplývá z jejich rozhodnutí (aniž kdo zkoumá motivy,
které k rozhodnutí vedou), spíše než z víry v Boží zaslíbení, působení
Ducha svatého a ovoci Ducha svatého, který člověka posvěcuje. Tito
věřící si obvykle pamatují přesné datum, místo a okamžik svého
rozhodnutí, ale když trošku přitlačíte, bude velmi obtížné najít známky
a důkazy duchovní regenerace a obnovy.
Zkuste položit otázku takto
obráceným lidem: „jak Bůh působí v tvém životě v těchto dnech?" Sotva
kdy přijde odpověď, která má hlavu a patu. Možná že uslyšíte něco
podobného jako: „Pamatuji si na ten večer, a znám zpaměti hymnu, kterou
jsem zpíval, to mi bylo 9 let ..." - může následovat podrobný popis oné
události. „Ano, ano, ale pověz mi, co se děje teď? Uveď nějaký příklad
jak ti Bůh změnil život? Jak tě posvěcuje?"
Jak už jsem předeslal, z biblické
perspektivy je to Duch svatý, kdo věřícím dává ujištění. Není to
evangelista, kdo člověka ujišťuje, ani jiná osoba, kdo může hledanou
jistotu někomu dát. Já sám nikoho o jejich spáse neujišťuji. Ani své
děti. Nikdy. Chci, aby si samy uvědomily, že základem ujištění o spáse
přichází od Boha - vše přenechávám Bohu a Duchu svatému. Já nemohu
nikoho spasit, nemohu je ve stavu spasení udržovat, a nemohu nikoho
ujistit, že jsou spaseni, ale mohu jim ukázat místa v Písmu, jak být
spasen a důvěřovat Bohu, že Duch svatý tuto skutečnost zapečetí v
jejich srdcích.
Obzvláště s dětmi máme tendenci, jako rodiče, zaujmout
místo Ducha svatého, když je vedeme k modlitbě hříšníka. Ano, rozhodly
se, modlily se a pozvaly Pána Ježíše do svého srdce, protože všechno
znaly z nedělních besídek. Proto raději užívám slovíčka jako „jestli" a
„když" - „když člověk skutečně lituje svých hříchů, činí pokání, Bůh ho
spasí," nebo „jestliže člověk skutečně věří, Bůh modlitbu vyslyší a
spasí ho", ale nikdy nikoho neujišťuji: „už jsi křesťan". Nejsem
přesvědčen, že bychom něco podobného dětem měli říkat.
4. Autentické
křesťanství se vyznačuje určitými charakteristickými rysy. Všude jsou
mnozí, „kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají," ale je zřejmé, že
jejich víra nemá hlubší kořeny. Nikoho nesoudím, ale nemohu věřit, že
tam, kde není vidět ovoce, tam je spasitelná víra; nedostatek ujištění
z naší strany nemůže odradit nebo zranit toho, kdo je skutečně obrácen.
Vše, co říkám, je, že jestliže je Bůh spasil, ujistí je sám. Nikomu
nemůžete uzavřít cestu ke spáse, ale můžete ublížit těm, které
ujišťujete, že jsou spaseni, i když spaseni ve skutečnosti nejsou.
Spurgeon varoval:
Někdy mám tendenci si myslet, že velká
část moderního probuzení přinesla více prokletí, než požehnání, protože
vedla tisíce lidí k pocitu pokoje. Dříve znali jen svoje trápení;
ztotožňují se s návratem ztraceného syna do Otcova domu, aniž by otci
řekli: „Otče, zhřešil jsem".
Často se totiž stává, že ten, kdo je
obrácen ve chvílích citového pohnutí, se vrátí do starých kolejí, jen
co vzrušení pomine. Mohu jmenovat řadu lidí, s nimiž jsem studoval a
poznal v církvi, kteří dnes žijí ve světě ..., a jsou daleko od Boha.
Proto je nesmírně důležité, abychom rozsévali dobrou novinu - ne
abychom někoho ujišťovali, že je vše v pořádku, obzvláště tam, kde není
viditelná změna. Neměli bychom nikoho ujišťovat, že od této chvíle jsme
bratry a sestrami v Kristu. To prostě nejde, protože:
5. Mnoho lidí, kteří
byli „obráceni" během výzvy, odpadá. Je to smutné, ale je to tak.
Skutečně vysoký počet těch, kteří se takto obrátili, nikdy neprojdou
žádnou změnou - a dá se říci, že takových je většina! Leighton Ford
proti takovým argumentům namítá:
Vnitřní rozhodnutí pro Krista je jako
když zatlučete hřebík do dřeva. Veřejné vyznání, jinými slovy „jít
dopředu" je jako ohnout hřebík z druhé strany, aby nemohl být snadno
vytažen.
Jinými slovy říká, že právě systém
veřejného vyznání může zajistit, zaručit, že vyšší procento obrácených
svému vyznání zůstane věrno. Ve skutečnosti je to právě naopak.
Podívejte se na statistiky velkých evangelizačních akcí, kde je systém
výzev dokonale propracován, a rozhodnutí následují. Jejich vlastní
statistiky však odhalují, že pouze malé procento těchto obrácení
přetrvá sotva pár týdnů po rozhodnutí. Ernest Reisinger poznamenává:
Tento nebiblický systém vyprodukoval největší soubor statistik, které jsme kdy o církevních aktivitách měli.
V reakcí na "Finneismus" R.L. Dabney
poznamenal: „Dospěl jsem k závěru, že 45-50 %, možná i vyšší procento
takto obrácených, odpadne". Prostě to akceptujeme. Takže, čím více lidí
přivedeme „dopředu", tím více opravdově obrácených lidí získáme,
protože statistická procenta zůstávají nezměněna. Tohle ale nebylo
běžnou zkušeností předtím, než byl tento systém zaveden. Ti, kdo byli
obráceni, byli natolik změněni, že nebyl zapotřebí žádný systém nebo
metoda, která by jejich rozhodnutí nebo zápis usnadnila.
Současníkem
Finneyho byl Nettleton. Myslím, že zemřel někdy kolem r. 1844. Byl
účinným evangelistou ve stejné době, kdy působil Finney, a věřil, že
systém výzev „učinit krok víry - jít dopředu" nepřináší nic dobrého.
Řekl, že jde o způsob předčasné sklizně, která produkuje falešné
konverze. Spurgeon to viděl stejně.
Myslím, že je ironií, když ke konci
života Finney, když uvažoval o množství lidí, kteří prožili obrácení a
pak odpadli, měl smíšené pocity o opravdovosti své služby. Ve
skutečnosti rozvinul doktrínu perfekcionismu (nebo-li „úplného
posvěcení"), když se snažil odpovědět na otázky, proč tolik
„obrácených" vedlo tak nezřízený a bezbožný život.
Používání systému
výzev „pojďte dopředu" nakonec vede k dvojstupňovému přístupu ke
křesťanskému životu. O jaké stupně jde? Nejdříve přijdeš ke Kristu jako
ke Spasiteli, ale potom někdy v budoucnosti z něj uděláš Pána svého
života. Vidíte, kam mířím? Jak jinak vysvětlíte, proč tolik lidí „jde
dopředu", ale v započaté cestě nepokračují, odcházejí nezměněni?
Tím rozhodně nechci říci, že nikdo není
během výzvy spasen. Předpokládám, že někteří z vás byli tímto způsobem
osloveni a spaseni. Mohu ale říci následující: pokud je tomu tak,
nebyli jste spaseni z vlastního rozhodnutí jít kupředu, ani proto, že
jste opakovali modlitbu hříšníka, ani proto, že jste dostali
příležitost reagovat. Byli jste spaseni skrze Boží dílo, které
proměnilo vaše srdce, nezávisle na tom, zda jste byli vyzváni k reakci.
Ve skutečnosti mnoho kazatelů muselo svá slova revidovat ohledně těch,
které přivítali do Boží rodiny s otevřenou náručí, kteří později
odpadli a už se neukázali.
Z toho vyplývá, že můžete mít dva druhy
konverzí: pravé a nepravé. Problém je v tom, že sbor obojí přijímá
stejně - jako pravé. Když pozvání „jít dopředu" nepoužíváte, ale vše
necháte na Bohu, koho On přijme ve Svém čase, věřím, že můžete
pozorněji sledovat ovoce a znaky pokání, než dotyčného představíte jako
opravdu znovuzrozeného. V okamžiku veřejného „kroku dopředu", si
nemůžete být jisti. Dejte novým lidem příležitost a možnost zvážit, co
víra člověku přinese. Pokud očekávají prosperitu, zdraví, úspěch,
vyřešení osobních problémů, hledají na špatné adrese. Bůh není osobní
poslíček.
6. Odpověď na výzvu
„pojďte dopředu" může být efektivní způsob, jak získat lidi, aby
reagovali, i když biblická podstata evangelia o spasení a věrné kázání
chybí. V kostce to vysvětlím: výzva „přijít" je účinná, i když není
předložena žádná duchovní pravda. Prostě to funguje. Nemusí to být jen
reakce na evangelium. Stejný postup výzvy může být použit na každém
shromáždění lidí. Může jít o veřejný nebo politický mítink. Může jít o
budování týmu, sportovní událost, demonstraci, stávku - nejrůznější
podněty uvádějí lidi do varu; stačí jen nastínit nějaký cíl a úkol, a
lidé budou reagovat. Stačí přesvědčivý řečník, vůdčí typ osobnosti -
lidé mohou být emocionálně stejně manipulovatelní k rozhodnutí přijít k
oltáři světských cílů.
Moderní chvály mají magickou moc. Mohl bych
jmenovat řadu nejrůznějších bohoslužebných akcí, které jsou bez
biblického obsahu. Uslyšíte spoustu příběhů ze života rodin, ilustrací,
líbivých frází, které najdete v psychologických magazínech; na jevišti
se odehraje drama z dnešního života, svědectví tak dojemné, že budete
bojovat se slzami v očích.
Stačí píseň „Motýlí polibky", výzva a lidé
jsou povolní. To, že kromě dvou veršů z Žalmů nepadne ani slovo o
Kristu, nikoho nezajímá. Skutečností zůstává, že takové služby a výzvy
mají pouze psychologický účinek - jde o emocionální manipulaci, během
níž je člověk přivítán do Boží rodiny.
Ještě vám povím o nejhorším „pozvání k
rozhodnutí", jaké jsem kdy zažil. Odehrál se během týdne prázdninové
biblické školy pro děti. Každý den byl připraven půldenní program. Děti
hrály nejrůznější hry, soutěže, naslouchaly kázání a učily se zpaměti
veršíky. Věděl jsem, co přijde na konci týdne. Poslední kázání bude
obsahovat pozvání k rozhodnutí, které celý týden poslouchaly.
Jeden muž sborového personálu svařil
dohromady dvě galvanizované popelnice. Jedna byla označena „nebe",
druhá jako „peklo". Každé dítě dostalo kartičku a bylo vyzváno, aby na
ni napsalo svoje jméno. Pak přišly další instrukce: „Byl bych rád,
kdybyste vytvořili zástup. Přeji si, abyste všichni prošli kolem
popelnic a vhodili své jméno do jedné z nich. Rozhodněte se teď; a
vyberte si sami". Mnozí si pomyslíte, zda dopovím, co následovalo. Když
se děti vrátily na svá místa, popelnice, která byla označena nápisem
„peklo", byla jedním z dospělých podpálena. Plameny a dým vystupoval
vzhůru z popelnice přímo v modlitebně! A mohu vás ujistit, reakce byla
fantastická. Byly všechny děti spaseny? Ne! Nebyly, ale umíte si
představit, co slyšeli rodiče dětí v neděli. Víte, co bylo v nedělním
bulletinu? Víte, jaké statistiky byly odeslány do asociace sborů? Byl
jsem několikrát tak zarmoucen, že jsem si chtěl odplivnout a tohle byla
jedna z těch chvil. Znovu opakuji, že ne všechny metody jsou tak
mizerné.
7. Písmo vysvětluje,
jak by měl obrácený člověk veřejně vyznat víru. Lidé se neustále k
něčemu rozhodují, jednou je to vyznání, jindy se stanou členy, ale
představit někoho, koho neznáme, jako jednoho z nás, může být ukvapené.
Lidé mají otázky ohledně křtu, ale není, kdo by s nimi šel verš po
verši, kromě obecného prohlášení, že u nás křtíme pouze věřící. Takto
se může stát, že jsou pokřtěni i ti, kteří spaseni nejsou - vždyť to
znáte, nikdo není dokonalý. Není divu, že mnozí „obrácení" nežijí
bratrskou láskou, nežijí v atmosféře bohabojnosti, a odpadají, protože
nebyli skutečně spaseni. Jaká je tedy Boží cesta vyznání? Písmo nám
dává návod, jak veřejně vyznat víru v Krista. Na prvním místě je to
křest - křest věřících. To je jejich vyznání a svědectví o jejich
identitě v Kristu.
V mnoha sborech - náš to dělá a věřím,
že nejsme sami - požadujeme přípravu a při křtu krátké osobní
svědectví. Obvykle křtíme v neděli večer a jsou to úžasné chvíle, kdy
je několik věřících pokřtěno. Před přítomnými vydají osobní svědectví
jak přišli ke Kristu, jaká je jejich minulost, co se událo od té doby,
kdy poznali Krista, atd. Pokud jste ještě nebyli pokřtěni, od chvíle,
kdy jste přišli ke Kristu, vězte, že byste pokřtěni měli být.
Mnohé
sbory křtí nové konvertity téměř okamžitě po vyznání. Podobně jsem
pokřtil svoji dceru. Bylo jí pět (teď je jí 19 let). Přišla za mnou
sama a řekla, že chce patřit Ježíši. Bylo to moje první dítě, tak jsem
řekl, „OK, podívejme se ... budu o tom uvažovat ..." Vedl jsem s ní
několik rozhovorů, vedl jsem ji v modlitbě hříšníka a zdálo se, že vše
chápe. O dva týdny později mi sbor dovolil, abych jí pokřtil.
Dnes už bych něco podobného neudělal a
dodávám, že nekřtíme nikoho, kdo je mladší než 12 let. Nekřtíme děti.
Tím nechceme říci, že Bůh děti nemůže spasit dříve. Bůh může spasit
kohokoliv a kdykoliv. Vše, co říkám je, že nemáme jistotu, že děti plně
chápou celý akt. Za léta zkušeností vím, že děti, které vyrůstají v
křesťanských domovech, všechny milují Krista a jsou připraveny reagovat
na výzvy, kterým jsou vystaveny v besídkách. Pakliže dítě vyjádří přání
být pokřtěno, je třeba s dítětem promluvit o závažnosti takového
rozhodnutí. Pokud se dítě k takovému rozhodnutí odhodlalo spíše ze
strachu, co by se stalo, kdyby zemřelo, nebo kdyby došlo k vytržení,
... než skutečnou oddaností a poslušností - se všemi následky, je lépe
- a to říkám jako rodič, křest neuspěchat.
Všichni bychom si přáli, aby dětské
vyznání bylo opravdovou, spásnou vírou, ale znovu opakuji, tím si
nemůže být jistý nikdo z nás. Teprve až přijde výchova a dospívání ve
školním prostředí, na střední škole, začíná testování jejich víry.
Lásku k Božímu slovu mohou mít, ale teprve testování víry odhalí, na
jakých základech jejich víra stojí. To jen na vysvětlení, proč obecně
čekáme se křtem dětí až povyrostou a můžeme posoudit jejich zralost. V
době, kdy jsou schopny jasně artikulovat svoji víru, mohou ostatní
vidět ovoce jejich víry, která sama o sobě je svědectvím připravenosti.
Myslím si, že nejhorší, co můžeme pro dítě udělat, je křest uspěchat a
ujistit ho o tom, že „když jsi byl/a pokřtěn/a, jsi zachráněn/a pro
věčnost". Mimochodem, moje dcera si na křest v dětství vůbec nevzpomíná.
Mnoho lidí, kteří byli pokřtěni
předčasně, (nejen věkem, ale i chápáním Boží podstaty) později od víry
„odpadnou", protože byli pouze ponořeni do vody, ne do Krista. Bůh vidí
do srdce člověka a samotný křest nikoho nespasí ani nezatratí.
Důvěřujme Bohu, že se mu neztratí ani jedna ovečka. Ta pravá chvíle
přijde.
„Veřejné vyznání víry" má ještě jeden
rozměr, který vede k vyznání Boží slávy. Veřejně vyznáváme Boží moc,
která člověka proměňuje. Jde o veřejné vyznání Kristovy moci vše
změnit. Boží cesty jsou nevyzpytatelné a daleko přesahují veřejné výzvy
vyznání víry.
Dále bych rád poznamenal, že církve a
sbory, které nepoužívají „výzvu k rozhodnutí", nemají v žádném případě
potíže, jak začlenit věřící do místního sboru, jak přijímat nové věřící
do obecenství jako členy. Je mnoho různých cest, jak postupovat, např.
u nás každý, kdo uvažuje o členství, projde několika pohovory a má
příležitost ke svědectví. Dále nabízíme hodiny výuky, které připravují
kandidáty členství, podobně jako je tomu u přípravy na křest. Po
absolvování dáváme novým lidem příležitost, aby byli veřejně
představeni přítomným během křtu. Většinou jednou měsíčně představíme
nové členy ostatním členům našeho sboru. Po skončení bohoslužby mají
všichni příležitost přivítat nové členy.
Přestože nepoužíváme veřejné
výzvy, nemáme žádné problémy přivítat nové členy do obecenství. Bůh
neustále přidává nové členy, alespoň tak je tomu u nás. Naši lidé jsou
připraveni jít do světa, aby evangelizovali na svých pracovištích, mezi
sousedy. Noví lidé, kteří přicházejí ke Kristu, jsou spaseni mocí
Božího slova. A to nemusí přijít skrze opakované výzvy na závěr kázání.
Začleňování věřících do sboru bychom měli brát vážně a věřím, že
většina z vás má stejný názor.
8. Pro někoho
opakované výzvy „jít dopředu" odhalí nedostatek víry v Boží suverenitu.
Může jít o zbytečnou horlivost nebo nedospělost v myšlení, když si
myslíme, že pokud nedáme lidem příležitost, aby na evangelium reagovali
ve chvíli, kdy jej slyší; trápí nás, že mohou odejít a nenaskytne se
jim nikdy jiná příležitost ke spasení a vlastně jejich krev ulpí na nás
samotných. Mohou např. zahynout při autonehodě a jejich osud, věčnost a
peklo je vlastně moje vina...
Kdy a kdo na nás vložil takové břemeno,
od kdy je něčí věčnost doslovně v našich rukách, zda najdeme ta správná
slova, zda slyšeli to pravé kázání, měli či neměli možnost veřejně
reagovat? Slyšel jsem nejedno kázání, které ve snaze podnítit sborové
probuzení, bylo obyčejnou manipulací - snahou podnítit věřící, aby se
aktivně zapojili do evangelizace.
Věřící mohou mít v očích slzy, cítit
vinu, protože nesvědčí svým sousedům - a vždy se opakuje příběh, jak
měl někdo cestou domů autonehodu - a to je moment, kdy se nátlak na
věřící promění v manipulaci. Za vším tím vidím teologický problém -
špatné chápání Boží suverenity v otázkách spasení člověka. Písmo je
zcela zřetelné, že spasení patří Bohu. Patří mu naprosto vše. On
udržuje svým slovem celý vesmír, zná každou lidskou myšlenku - proto
nestačí jen vědět, ale i věřit, že:
- ... těm, kdo milují Boha, všechno
napomáhá k dobrému - totiž těm, které povolal podle svého záměru. Ty,
které předem znal, totiž předurčil, aby se podobali jeho Synu, aby se
tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci. A které předurčil, ty také
povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil,
ty také oslavil. Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám?!
(Římanům 8:28-31)
Je to Bůh, kdo povolal, předurčil, je
to On, kdo nás povolal, ospravedlnil a oslavil. To je „zlatý řetězec",
jak celý proces životních událostí někteří nazývají. Z Boží perspektivy
jde o proces spasení, který byl dokonán v plnosti bez našeho přičinění.
On nám dá sílu k následování a naším úkolem je věrnost a poslušnost
Pánu; touha udělat Bohu radost; být Mu věrný a užitečný. Pokud nám na
životech nespasených nezáleží, oddaně a věrně neevangelizujeme,
nevyzýváme lidi k pokání, pak je hřích na naší straně, ale o věčnosti
něčí duše nerozhodujeme; to je v Božích rukou, ne v našich. Je to jen
Jeho dílo a iniciativa, která může proměnit hříšníka. U Boha máme
přímluvce:
- Toto vám píšu, moji drazí, abyste
nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista,
toho Spravedlivého. (1 Janův 2:1)
Na nás je, abychom důvěřovali Bohu v
každé oblasti života, včetně evangelizace ztracených. Modleme se, aby
nás poslal tam, kde On připraví srdce.
Rád bych upozornil na
několik skvělých myšlenek z knihy Martina Lloyd-Jonese, ze 14. kapitoly
na téma Kázání a kazatelé. Výzvám „jít dopředu" věnuje celou kapitolu.
Říká, že „tato metoda může vést k závěru, že hříšník má vlastní vnitřní
sílu k rozhodnutí a sebespasení". Ale to je zcela chybná antropologie.
Pokud o tom začnete přemýšlet, zjistíte, že jde o falešnou představu,
že někdo má schopnost sám o sobě rozhodnout. Jako by nežili pod
následky pádu a mocí hříchu.
Během církevní historie byli mnozí, kdo se
dívali na pád člověka zkresleným způsobem. Tomáš Akvinský, z jehož
učení vychází velká část katolické teologie, učil, že pád měl vliv na
celého člověka, ale schopnost rozhodování byla zachována. Odtud pak
pramení všechny argumenty pro existenci Boha, z nichž pochází myšlenka
a představa, že pokud někomu předložíte jasné důkazy, správná reakce a
rozhodnutí musí přijít. To však popírá biblickou antropologii, protože
pokud by byla svobodná vůle zachována, záleží více na člověku, než na
Bohu. Zapomínají na to, že vůle přirozeného (neduchovního) člověka žije
v otroctví hříchu! Tak jsme se narodili, proto je nutné znovuzrození a
to se bez Božího zásahu nekoná. Je to jen Bůh, kdo nás může z otroctví
vykoupit a osvobodit.
Další falešná představa „naznačuje, že
evangelista může nějakým způsobem ovlivnit Ducha svatého, aby konal
svoji práci. Někteří organizátoři evangelizačních akcí dokonce
předvídají výsledky". Mají propracované metody. „Dejte nám na
evangelizaci milion dolarů, my získáme 40.000 lidí, kteří přijdou ke
Kristu". Jsou to miliony, nebo jde o Boží působení?
Metoda „chození dopředu" produkuje
povrchní usvědčení z hříchu, pokud nějaké vůbec vyvolá. Lidé často
reagují v naději, že jim takové rozhodnutí přinese nějaké výhody.
„Otázka regenerace patří k těm
nejvážnějším. Celé znovuzrození je práce Ducha svatého, nikdo jiný to
za nikoho nemůže udělat. A protože je to Jeho dílo, jde vždy o
naprostou proměnu; čas ukáže, zda tomu tak skutečně je". To je velmi
důležité. Podívejme se na apoštola Pavla:
- Ani já jsem vám, bratři, po svém
příchodu nezvěstoval Boží svědectví nějak zvlášť vznešenými nebo
moudrými řečmi. Rozhodl jsem se totiž neznat mezi vámi nic než Ježíše
Krista, a to toho ukřižovaného. Přišel jsem mezi vás ve slabosti, v
bázni a velmi rozechvěn. Mé poselství a kázání nespočívalo v
přesvědčivých argumentech lidské moudrosti, ale v prokázání Ducha a
jeho moci, neboť jsem nechtěl, aby se vaše víra zakládala na lidské
moudrosti, ale na Boží moci. O moudrosti mluvíme mezi dospělými, ovšem
není to moudrost současného světa, ani jeho pomíjivých vůdců. My
mluvíme o tajemné moudrosti Boží, o skryté moudrosti, kterou Bůh před
věky předurčil k naší slávě a kterou nikdo z vůdců současného světa
nepoznal; kdyby ji totiž znali, neukřižovali by Pána slávy. (1.
Korintským 2:1-8)
Někteří kazatelé jsou obdarovaní
komunikátoři, jsou strhujícími řečníky a používají osvědčené techniky
plné emocí. Popisují smutné události, dojemné příběhy, které vedou k
slzám, podmalované tesknou hudbou v pozadí výzev, ty mohou vzbudit
atmosféru, která změní chování lidí a ovlivní jejich základní hodnoty,
dokonce aniž bylo použito jediné slovo z Písma. No a jaký je výsledek?
Je to skutečné obrácení a regenerace?
Samozřejmě, že ne! Jediný
legitimní nástroj je Písmo. To je jediný most ke změně v mysli člověka.
Opět, tím nechci říci, že lidé nemohou být spaseni během veřejné výzvy.
Chci jen říci, že lidé, kteří nejsou obráceni, se jen svezou. Ti, kteří
jsou skutečně obráceni a spaseni pro věčnost, plně chápou pravdu,
protože transformaci srdce a mysli člověka působí Duch svatý.
William McGuir nazývá proces spasení
„pět kroků" proměny: Odpovědností kazatele je získat pozornost a
porozumění posluchače. Odpovědnost Ducha svatého je vypůsobit
poddajnost, pochopení a akci - to není moje odpovědnost, vliv a
snažení. Všechny brilantní techniky, teatrální chování, poskakování,
dupot, mávání, pouze navozují atmosféru. Všechny historky, hudba,
nekonečné vyzývání, zvedání rukou, zavírání očí, vycházení k pódiu či
dopředu - je lidská technika a manipulace, ne výsledek kázání Božího
slova. Biblický přístup je vždy zaměřený na Písmo a připouští, že Bůh
může spasit koho chce a kdy chce. Víra vždy vyžaduje slyšení Slova a
také vyžaduje důvěru, že Bůh si přivolá ty, které určil ve svém čase:
- „Bůh ale přehlédl časy této
nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání. Určil
totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k
tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z
mrtvých." A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali
posmívat, ale jiní řekli: „Poslechneme si to od tebe někdy jindy."
Tehdy je Pavel opustil. Někteří se ale k němu připojili a uvěřili; ...
(Skutky 17:30-34)
Boží slovo vyvolává různé reakce. Boží slovo se nevrací s prázdnou. Většinou posluchači tuto skutečnost veřejně odmítají.
- Ale díky Bohu, který nás stále
vodí v Kristově vítězném průvodu a všude skrze nás šíří vůni svého
poznání! Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo
jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou.Jedněm jsme smrtelnou vůní ke
smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo tohle dokáže?Na rozdíl od
mnohých totiž nekupčíme s Božím slovem, ale mluvíme před Boží tváří v
Kristu z upřímných pohnutek, z Božího pověření. (2 Korintským 2:14-17)
Nebojme se používat stejnou metodu jako
Kristus - kažte Pravdu! Stejnou metodu používali apoštolové,
reformátoři, puritáni a téměř všichni před rokem 1830 - kázali Pravdu,
vyzývali k pokání a víře, ostatní ponechali v rukou Ducha svatého,
který jediný může způsobit změnu. Zachovat si biblický přístup znamená
věřit v moc Božího slova. Jen Boží slovo může změnit hříšníka a k tomu
nejsou zapotřebí člověkem vymyšlené techniky a propracované metody,
které se staly nedílnou součástí moderní evangelizace.
Položme si několik otázek:
- Jakou moc má Boží slovo?
- Jak je to s těmi, o nichž hovoří Písmo, že byli pokřtěni po té, co uvěřili, možná nepřinesli žádné ovoce?
- Jak je to s těmi, které Bůh používal, aby činili zázraky?
Carey Hard
se svolením pořadatelů Shepard
Conference, Grace Community Church, zápis přednášky z r. 2003; redakčně
upraveno a rozšířeno o doplňující verše
Zdroj: Zápas o duši č. 98
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 5 Hlasů: 2
|
| | | |
|