Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Petr a Pavel   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 4376, komentáře < 7 dní: 7, komentářů celkem: 4014, adminů: 23, uživatelů: 2307
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

5 924 299

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 11 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Život: ČEŠTÍ NÁBOŽENŠTÍ EXULANTI JEJICH ŽIVOT A PŮSOBENÍ BAPTISTŮ MEZI NIMI
Posted on Úterý, 09. listopad 2004 @ 09:22:26 CET Vložil: Benjamin

Historie českých baptistů poslal Nepřihlášený

Evangelikální Teologický Seminář
Vyšší odborná škola teologická
Praha 1997



ČEŠTÍ NÁBOŽENŠTÍ EXULANTI

JEJICH ŽIVOT A PŮSOBENÍ BAPTISTŮ MEZI NIMI V POLSKU, NA VOLYNI A NA UKRAJINĚ


Vypracoval: Ivo Šrajbr
Vedoucí práce: Miloslav Jech






OBSAH:

1/ Úvod - představení hlavní teze, význam práce, zvolená metoda, shrnutí kapitol
2/ Následky bitvy na Bílé hoře - krátké hodnocení situace, která vedla k exilu
3/ Odchod a způsoby odchodu do exilu - Polsko, Volyň, Ukrajina - příchod a zakládání českých osad
4/ Počátky baptistické práce na Zelovsku, na Volyni a na Ukrajině - zakládání sborů, jejich činnost
5/ Nástin problematiky náboženských střetů a baptistické důrazy
6/ Životopisy - August Meereis, Vilém Volanský, Václav Valášek
7/ Závěr - představení výsledků a důsledků práce, korespondence s úvodem, zvláště s hlavní tezí, shrnutí práce
8/ Bibliografie


1/ Úvod
První věc, kterou bych chtěl začít tuto svou ročníkovou práci, je vysvětlení, proč jsem si vybral právě toto téma. Prvotním důvodem je to, že oba dva moji rodiče pocházejí z Volyňska. Tatínek se narodil roku 1932 v Pokosech a maminka roku 1934 v Porozově (obě místa jsou poblíž Rovna). Jejich rodiče byli potomky pobělohorských exulantů, kteří přišli ze Zelovska, ale nic bližšího o nich nevíme. Oba chodili do baptistických sborů na různých místech, ale poznali se až po II. světové válce, kdy se oba vrátili se svými rodinami i mnohými dalšími příbuznými do Československa. Usadili se na severní Moravě i na jiných místech.
Již od dětství jsem slýchal vyprávění o Volyni, tamějším životě a podmínkách, o vztazích mezi lidmi, církvemi a národnostmi. Slyšel jsem o době války, o útrapách té doby a o potížích i radostech spojených s návratem do vlasti předků. Často i slovník mých rodičů naznačoval, že se narodili někde jinde. Používali totiž slova, kterým rodilý Čech někdy nerozuměl. Navíc jsem měl možnost v roce 1993 při zájezdu pořádaném sborem BJB v Ostravě navštívit Volyňsko, dnešní Ukrajinu a podívat se do míst, kde žili moji rodiče. Byl to pro mne silný zážitek, i když jsem nechápal mnohé souvislosti a nerozuměl jsem některým věcem, které jsem se tam dozvěděl. Proto jsem se chopil nápadu udělat ročníkovou práci na výše uvedené téma jako možnosti, jak se hlouběji seznámit s minulostí mé vlastní rodiny, prohloubit si tak své znalosti a zkusit pochopit některé širší souvislosti. Z tohoto důvodu nechápu svou práci jako objevitelské dílo celosvětového významu, ale jako pohled do vlastní minulosti, který má mít význam pro mne osobně, pro poznání mé vlastní identity a mých kořenů. Tím nechci říct, že by to nijak nesouviselo s mým studiem na semináři. Snad právě naopak. Tato má práce velmi úzce souvisí probíranou látkou v předmětu církevní dějiny a jde ještě za jeho rámec, do podrobností, které nemohly být v tomto předmětu zmíněny. Takže obsahuje dvě roviny, které jsou v ní obsaženy zároveň - obecnou (školní) a osobní.
Materiál, který chci v této práci použít by se dal v podstatě rozdělit do tří skupin. První skupinu tvoří svědectví, která jsem získal od lidí, kteří žili jako potomci exulantů v cizině nebo od jejich přímých potomků, kteří se narodili až po návratu. Druhou skupinu tvoří literatura, která se této problematiky jakkoli dotýká a třetí skupina je materiál, který mi poskytli ti, kteří se těmito věcmi zabývají už dlouhá léta a kteří mi zapůjčili materiály ze svého archívu. Všechny tyto zdroje se týkají širokého spektra témat a ne všechny mohou být zahrnuty do této práce. Chtěl bych začít od všeobecnějších věcí a postupně přecházet k jednotlivostem, to znamená zužovat svůj pohled na dané téma. Toto zužování by mělo mít asi tento směr: zjištění historických důvodů pro odchod exulantů, způsoby zakládání českých osad, zaměření na baptistické komunity a sbory s pohledem na jejich odlišnosti a na závěr životopisy asi tří osob, které v těchto sborech nějakým způsobem vynikaly. Takto stanovená linie bude základní strukturou pro celou práci.

2/ Následky bitvy na Bílé hoře
V předbělohorské době lze země Koruny české označit jako místo na tu dobu nevídané svobody vyznání. To neznamená, že by nedocházelo k náboženským třenicím a neshodám, ale poměry v zemi zajišťovaly soužití “dvojího lidu” - nekatolické většiny a katolické menšiny, která však byla panovníky protěžovaná. Poslednímu desetiletí před bělohorskou bitvou dává ráz Majestát Rudolfa II. z roku 1609, jako vrchol stavovských úspěchů proti panovnickému absolutismu. Jeho důležitost lze vidět například na pozadí Augsburského náboženského míru (r.1555). Ten zajišťoval rovnoprávnost pouze pro katolické a luterské vladaře, kteří určovali vyznání svých poddaných podle zásady cuius regio, eius religio. Naproti tomu Majestát poskytoval náboženskou svobodu i poddaným v mnohem větší šíři. To umožňovalo žít vedle sebe potomkům husitů, členům Jednoty bratrské, luteránům, reformovaným, katolíkům a na Moravě i křtěncům.
Bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) a následující období však situaci radikálně změnily. Ještě v tomtéž měsíci rozstřihl Ferdinand II. Majestát na znamení jeho neplatnosti a začala tvrdá rekatolizace. V roce 1621 byli vypovězeni kazatelé Jednoty bratrské a reformované církve ze země, proběhly popravy na Staroměstském náměstí a začaly rozsáhlé konfiskace majetků. Postupně byli vypovězeni i ostatní kazatelé držící se České konfese, křtěnci, luterští i všichni nekatoličtí kazatelé. Roku 1624 vychází nařízení o vyloučení všech nekatolíků z měšťanského stavu a zákaz přijímat nekatolíky za měšťany. Tyto zákazy a příkazy vycházely znovu a znovu a jejich cílem bylo omezit a krutě trestat každého, kdo nepřijal katolickou víru. V roce 1627 bylo prohlášeno zemským zřízením katolické náboženství za jediné povolené. Kdo se nepodřídil, měl být potrestán ztrátou cti, života i majetku.
Rokem 1648 skončila třicetiletá válka, jejíž součástí byla i bitva na Bílé hoře. Westfálský mír, uzavřený toho roku, stvrzoval panství Habsburků a tím i katolické církve na území, kterému vládli. K těmto územím patřily i země Koruny české. Ferdinand III. vyhlásil nový zákaz pobytu nekatolíků v zemi, nařídil pronásledování tajně docházejících kazatelů, trestání přenašečů a vlastníků nekatolických knih (tedy i Biblí) a další příkazy, které postihovaly jakoukoli činnost neschválenou katolickou církví. V první čtvrtině 18. století bylo téměř každoročně vyhlašováno, že má být mečem popraven každý, kdo ve svém domě přechovává nekatolické učitele, kazatele a vyslance, kdo koná shromáždění, kdo přináší a rozšiřuje nekatolické knihy a každý učitel nebo kazatel, který by byl chycen. Udavači měli být odměněni až 300 rýnskými zlatými a jejich jména měla být utajena. Roku 1733 bylo vyhlášeno odpadnutí od katolické víry za zločin proti státu. Alois Jirásek toto období nazval dobou temna. Pro srovnání uvádím názor katolického autora Bedřicha Smékala na toto období: “Vnitřní rekatolizace Čech a Moravy byla obtížnější (než na jiných panstvích Habsburků-poznámka kvůli kontextu) - české obyvatelstvo nebylo ochotno tak lehce měnit náboženské vyznání, jak se to dálo v německých knížectvích. Tíha misijní práce byla na řeholích, zvláště na jezuitech (nutno vzpomenout vlasteneckého Bohuslava Balbína). Za sto let se to podařilo. Tajných nekatolíků bylo mizivě málo. Z nových světců přibyl r. 1729 kanonizovaný Jan Nepomucký jako mučedník zpovědního tajemství. V duši národa však zanechala pobělohorská doba určité trauma, podvědomou nevůli k římskému katolictví.” Mluvit o činnosti řeholí a zvláště jezuitů jako o misijní práci se jeví jako hrubé nepochopení tehdejší situace, zvláště pokud bereme v úvahu obrovské utrpení lidí, kteří při této "misijní práci" přišli o život, majetek, nebo byli jinak pronásledováni.
I přes tuto tragickou situaci žila v některých rodinách husitská, utrakvistická, bratrská nebo evangelická tradice, k jejímuž základu patřila četba Bible. Pokud to byla pouze prázdná tradice, rodina nevydržela příliš dlouho žít v atmosféře neustále hrozícího nebezpečí a raději přijala katolické vyznání. Těm, kteří se nemohli a nechtěli vzdát Bible, šlo o život. Stáli před rozhodnutím co dál, a měli dvě možnosti. Buď zůstanou ve své vlasti a budou své názory pečlivě skrývat, nebo odejdou do emigrace, která znamenala zcela jistou cestu do chudoby. Přes obavy o hmotné zajištění rodin, emigrace naplňovala tři základní touhy tehdejších písmáků: beze strachu číst Bibli, žít bez přetvářky, která se nelíbí Bohu a žít ve společenství podobně smýšlejících křesťanů.

3/ Odchod a způsoby odchodu do exilu - příchod a zakládání českých osad
Mnozí tedy přes přísné zákazy utíkali do ciziny, kde doufali, že budou moci svobodně vyznávat víru, založenou na biblickém učení. A tak, po prvních vlnách šlechticů a měšťanů, tajně odcházeli i poddaní a už v 17. století vznikly české evangelické sbory v Sasku (Drážďany, Žitava, Pirna a další místa). Avšak saský kurfiřt August II. (1697-1733) přijal s polskou korunou i katolickou víru a roli ochránce protestantů přijal král pruský. Ochotně poskytoval ve svých zemích nový domov exulantům, protože nemálo přispívali k prospěchu jeho státu. Mimo utečenců z Čech a Moravy poskytl útočiště i francouzským hugenotům a evangelíkům vyhnaným ze Solnohradska. Přijal je do Berlína, pro jiné založil nedaleko odtud osadu v Rixdorfu. Fridrich II. (1740-86) sliboval tajným českým běžencům, odejdou-li na území jím právě získaného Slezska, že dostanou nejen půdu, peněžní podporu a hospodářské úlevy v prvních letech, ale i české knihy, Bible, kancionály, vlastní chrámy a kazatele. To byla lákavá nabídka i přes známý nepřátelský postoj pruského vojska.
Od začátku roku do podzimu 1742 shromáždil Jan Liberda (zmocněnec pruského krále a kazatel českého sboru v Berlíně) ve slezském městečku Münsterberku více než jeden a půl tisíce Čechů, kteří tu čekali na splnění slibů, kvůli nimž opustili své domovy. Ale Jan Liberda brzy zemřel a pro Čechy začalo sedmileté období bídy a strádání. Králi se tato situace stala nepohodlnou, protože se kvůli emigrantům dostával do sporů se šlechtou, Čechům se nelíbil luterský kazatel ani to, že by měli být rozděleni po skupinách na okolní panství, pod vládu slezských feudálů. Někteří se zkoušeli uchytit na venkově, ale nikde nebyli vítáni s otevřenou náručí a tak se většinou vraceli zpátky do Münsterberku v ještě horším stavu, než odešli. Roku 1744 byl poslán z Berlína do Münsterberku mladý kazatel Václav Blanický. Byl to energický člověk schopný organizování. Jeho prvním problémem, se kterým se na novém místě setkal, bylo jeho přijetí jako kazatele všemi emigranty. To se po nějaké době podařilo a Blanický se mohl pustit do toho, o co mu šlo - vytáhnout Čechy z bídy v Münsterberku a zakoupit pro ně svobodnou půdu, na které by se mohli usadit, bez nebezpečí závislosti na vrchnosti. Na to však bylo třeba sehnat prostředky. Blanický se vydal na cesty (Holandsko, Švýcarsko, Prusko), podporu dostal přislíbenu i od krále. Za získané peníze mohl po velkých těžkostech koupit dva poplužní dvory, kterých se město Střelín chtělo zbavit. 30. dubna 1749 byla sepsána obšírná smlouva potvrzená pruským králem, který zaručoval českým kolonistům nejen hospodářské úlevy a nezávislost, ale i svobodu náboženství a jazyka na věčné časy. Tak se po sedmi těžkých letech v Münsterberku splnily jejich sny a touhy a byla založena první česká osada, která dostala název Husinec. V dalších letech pak byly založeny ještě tyto hlavní osady: Dolní, Horní a Střední Poděbrady poblíž Husince na střelínsku (1749-64), ve stejném čase u Bralína osady Bedřichův (Velký) Tábor, Čermín a Malý Tábor, 1752-1832 Bedřichův Hradec, Petrův Hradec, Lubín a Vilémův Hradec. Z osad Velký a Malý Tábor a Čermín byla založena roku 1802 kolonie Zelov v Polsku.
Čechů však přibývalo a dostali se ještě mnohem dál na východ (Volyň) a jihovýchod (Ukrajina). Jak se to stalo? Zprávy o vystěhovalectví na Volyň jsou v literatuře nepřesné a nejednotné. Zřejmě v roce 1859 se vystěhovaly první rodiny ze Zelova na Volyň. Znovu odcházeli vstříc nejistým a neznámým podmínkám. Nestály jim v cestě zemské hranice a ruský jazyk jim byl jistě bližší, než kdysi jejich předkům přicházejícím z Čech slezská němčina (ostatně ruštinu znali již z carského Polska). Ale kulturní, hospodářské a církevní poměry se velmi lišily.
Avšak nejen ze Slezska putovali Češi na Volyň. Po zrušení nevolnictví v Rusku v roce 1861 byli kolonisté na Volyni zvláště vítáni. Z Čech odcházeli chalupníci pod heslem "Za chalupu grunt" - za svou prodanou chalupu mohli v Rusku koupit nebo pronajmout dostatek půdy. Neodešli tedy kvůli pronásledování, ale z důvodu touhy po vlastní půdě, které bylo na Volyni dost - byla to tzv. hospodářská emigrace. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let 19. století se takto vystěhovalo na Volyň snad až 15 000 Čechů. Jakožto Češi měli pověst potomků husitů, ale v naprosté většině to byli katolíci. Nejvýznamnějšími českými osadami na Volyni se staly Michalovka (založena 1878) a později Mirotín (1902). Takto popisuje v rodinné kronice vznik Michalovky reemigrantka Olga Šrajbrová:
"Jako v Čechách byl nejbohatší a nejmocnější rod Rožmberků, byl v Polsce knížecí rod Radzivilů ... Většina Radzivilových statků připadla /po rozdělení Polska/ Rusku. V okolí města Rovna měl Radzivil také statek asi 1000-hektarový ´Karlov´. Většinou to byly lesy a lesní porosty, moc z něho kníže užitku neměl a ještě na tom byl velký dluh. Hledal proto lidi, kteří by se tam usadili a moh´ jim zem pronajmout. Toho úkolu se ujal jakýsi žid Chajm.
Zatím v Zelově, Kučově a v okolí Lodže žilo přes sto let mnoho Čechů exulantů ... Z těchto exulantů nějaký Kopecký pracoval jako dělník, nádeník v Rovně na Volyni. Ten se jaksi dostal do styku s tím agentem Chajmem a prostřednictvím Chajmovým i ke správci onoho velkostatku a s jeho svolením šel si prohlédnout ony pozemky. ... Zajel opět do Zelova, sezval sousedy, vyložil jim, jak se věci mají a zda by někdo chtěl s ním jet na Volyň. Zelováci byli většinou tkalci a chudáci. Rozhodlo se osm rodin, které odjely s Kopeckým na Volyň v letech 1869-71. Usadili se asi 15 km od Rovna, v lesích, kde si pronajmuly pozemky, každý podle svých možností. V tom okolí žil nějaký Ukrajinec Michajlo a od něho tam usedlí Češi pojmenovali svou osadu Michalovka. Za těmito osmi rodinami se stěhovali na Michalovku ještě jiní ..."
Vedle těchto dvou osad žily ještě různě velké exulantské skupiny v těchto místech: Ozerany, Luck, Stavky, Rožišče, Rovno, Zdolbunov. Jejich život nebyl nijak jednoduchý. Ve směsici národností a vyznání se promítaly všechny náboženské a politické boje o to ostřeji. A k tomu všemu se občas přidaly živelné pohromy jako sucho, dobytčí mor nebo kobylky.
Z Volyně pokračovali potomci českých exulantů dále na Ukrajinu. Rozptýlili se po Ukrajině, dostali se až na Krym, jedinci dokonce na Balkán, na Kavkaz a na Sibiř. Je možné je sledovat s velkou pravděpodobností podle jejich exulantských jmen: Rejchrt, Jersák, Andrš, Kulhavý, Matějka, Pujman, Horta atd.
Většími středisky potomků českých exulantů na Ukrajině byla Alexandrovka, založená v roce 1899 zelovskými Čechy a Bohemka, založená o šest let později. Tři z pěti rodin, které v roce 1905 zakládaly Bohemku, pocházely rovněž ze Zelova. Další kolonisté se usadili v osadách Sophienthal, Čubovka, Ljubaševka a Sirotinka. Všední život a kultura se kterou se tam setkali, byla ještě o něco nezvyklejší než na Volyni. Lidé tu žili v zemljankách, které se však pro začátek ukázaly být velmi praktickými. Bylo možno je levně a rychle postavit a po vypršení nájemní smlouvy případně zase rychle srovnat se zemí. Později, pokud se majetková situace zlepšila, mohli si postavit domy dřevěné, někde i zděné, jak tomu byli zvyklí ze své vlasti. Jak taková zemljanka vypadala? Takto popsal českou zemljanku v Alexandrovce farář František Prudký, který tu v roce 1911 navštívil české evangelíky jako zástupce Misijního odboru Kostnické Jednoty: "A naši bratři umí stavět nejen laciné domky, ale i svým vnitřním zařízením velice útulné. Čisťoučký, často měněný písek pokrývá upěchovanou podlahu, stěny jsou pečlivě vybíleny a celé uspořádání nábytku ladné. Okrasou je čisťoučká postel, vysoko vystlaná, na jejížto pokrývce leží ještě několik vyšívaných polštářů. Topení je ze síně, topíť se na Chersonsku slamou, sušeným hnojem a odpadky kukuřičnými. Naplnily mne podivením proutěné komíny, vymazané hlínou; plotny ku vaření jsou jen zřídka k nalezení, většinou se celá kuchyně upraví ve dvou neb třech malých kotlících, v řadě za sebou zazděných."
Sborový život na Ukrajině byl velmi složitý. Pro velkou vzdálenost nemohli udržovat trvalé spojení se Zelovem a někdy kvůli neexistenci cest ani mezi osadami navzájem. Křty, svatby i pohřby museli často vysluhovat starší sboru, nebo prosili o pomoc pastory z německých osad. Tím více se radovali z návštěvy českého kazatele z Polska nebo z Čech. Přes to všechno náboženský život v osadách neochaboval, spíše naopak.
Toto byl pouze velmi stručný nástin historie putování českých rodin za svobodou vyznání, prací, půdou i zajištěním existence. Pro všechny tyto rodiny to jistě nebyla lehká doba. Čím dále tato práce pokračuje a čím více se seznamuji s podmínkami ve kterých musely žít a nástrahami, které je potkávaly, získávám k těmto lidem stále větší úctu. Pro Čecha na konci 20. století je dosti nepředstavitelné, kdyby měl odejít za prací, za obživou do ciziny. S celou rodinou a začínat z ničeho do slova a do písmene na zelené louce. Navíc to mne samotného staví před otázku, jestli jsem připravený takto odejít kvůli své víře. Zabydlel jsem se a chci prožít svůj život tam, kde jsem si zvykl a mezi lidmi, které znám, nebo si uvědomuji, že jsem zde jen hostem?

4/ Počátky baptistické práce na Zelovsku, na Volyni a na Ukrajině
Po tomto stručném pohledu do historie emigrantů, chci zúžit svůj pohled na sbory a rodiny baptistů. Sbory baptistů v oblastech, ve kterých žili emigranti, mají své kořeny v Německu. Konkrétně v Hamburku u Jana Gerharda Onckena, který založil roku 1834 první baptistický sbor na německém území a stál v jeho čele. Organizoval domácí práci, vydával knihy, položil základy hamburského semináře pro výchovu kazatelů a dal podnět k německé zahraniční misii. Mezi jeho žáky patřil i mladý učitel Gottfried Alf, který začal působit v německých osadách na Polském území. V roce 1861 vznikl sbor baptistů v Adamově a odtud se baptisté šířili dál, především mezi německým obyvatelstvem a českými osadníky. A tu už je jen krok ke vzniku prvního českého baptistického sboru. První český baptistický sbor nevznikl na českém území, jak by se dalo předpokládat, ale roku 1872 v Zelově v Polsku. První sbor na českém území vznikl až 25.3.1885 v Hleďsebi u Veltrus, ale to už měl zelovský sbor za sebou 13 let existence.
Jak tedy došlo ke vzniku baptistického sboru v Zelově? Kazatel Vilém Volanský popsal historii sboru takto: Vůbec první český sbor baptistů na světě povstal za hranicemi české vlasti, v Zelově v Polsku, z potomků českých exulantů pobělohorských. I v dějinách českého Zelova se potvrzovala pravda, že víra není dědičná. Bible byla v každé domácnosti, ale ne všude se četla. A tak tu byli písmáci, kteří se drželi biblické zvěsti, ale i ti, kteří pili, tančili a dělali různou prostopášnost po hospodách.
Kolem roku 1865 se usadili nedaleko Zelova, blízko Polské vesnice Kurow, němečtí kolonisté. Svou vesnici nazvali Kurowek. Velkou část mezi nimi tvořili baptisté a ti se hned zpočátku starali nejen o vezdejší chléb, ale také o chléb duchovní. V jedné starší budově si udělali modlitebnu a každou neděli zde měli bohoslužby. Kázáním si většinou sloužili sami, jen občas je navštěvovali kazatelé Aschendorf a Lasch ze Zdunské Vole.
Zvěst o baptistech se brzy donesla do blízké české vesnice Požděnic a i do Zelova. V roce 1866 se někteří Češi, mezi nimi Karel Jersák, odhodlali navštívit baptistické shromáždění v Kurowku. Bratr Jersák zde byl nově osloven Božím slovem, poznal své hříchy, přijal Pána Ježíše Krista za svého osobního Spasitele a byl na vyznání své víry pokřtěn. Byl nadšen pro Boží věc, nemlčel, ale zvěstoval to, co mu Pán učinil. I někteří další prožili podobné oslovení a začali se scházet u bratra Jersáka nad Písmem, které jim on vykládal. Tak se utvořil kroužek písmáků, pilně studujících Boží slovo, z nichž kolem roku 1870 povstal první český sbor baptistů. Jeho kazatelem se stal v roce 1874 bratr Karel Jersák.
Tato událost nezůstala bez různých protivenství. Jednou, když měla být do sboru přijata sestra Matějková, přišel její manžel i s jinými a vytloukli všecka okna v místnosti, kde byli věřící shromážděni. Vyhrožoval, že až přijde manželka domů, tak ji zabije. Bratři a sestry se do rána modlili. Matějka celou noc nemohl spát a neměl pokoje. Duch Boží na něj tak působil, že padl na kolena a vyznával své hříchy. Nad ránem sám přišel za manželkou, prosil za odpuštění, vyznávaje svoje hříchy. Obrátil se k Bohu a potom byli spolu s manželkou pokřtěni. Podobných událostí se stávalo více a Boží dílo pokračovalo.
V roce 1880 dal Pán ve sboru větší duchovní rozvlažení. V mlýnském rybníku bratra Gamra v Mourycově u Šrumatky pokřtil kazatel Jersák na vyznání víry 18 bratří a sester. Tehdy se přihodila tato událost: Byla mezi jinými pokřtěna žena, jejíž manžel byl katolík polské národnosti. Ten přivedl s sebou několik dalších lidí s holemi, sám měl nůž a chtěl bratra Jersáka zabít. Tehdy museli bratři rázně zakročit a kazatele chránit. Událost byla projednávána před soudem, ale na žádost bratra Jersáka a jiných bratří byl výtržníkům trest prominut. Soudce pak řekl: "Potřebovali bychom více takových lidí, jako jsou baptisté.
Nejprve, v létech 1866-1870 se baptisté scházeli k Písmu a společným modlitbám v pronajaté místnosti u Nevečeřalů "na Balutách" a v Požděnicích u Dedeciusů. Později v Zelově u Fryžovičů, potom v domě starosty Gasiorowského a ještě později u Pospíšilů. Všude však byly k dispozici jen prostornější světnice, které nepostačovaly pro větší počet posluchačů. V roce 1882 bylo pokřtěno 60 lidí. Bylo třeba uvažovat o pořízení modlitebny. Bratři a sestry sebrali mezi sebou 400 rublů, něco obdrželi od německých bratří z Kurowku a i z jiných míst. Za tyto peníze koupili menší hospodářství, 7 1/2 morgu pole s lesem a loukou a velkou starou chalupu, ve které byla dříve textilní barvírna. Zde si upravili velkou místnost pro bohoslužby...
Postupně se v tomto sboru vystřídali kazatelé Josef Hart, Jan Pospíšil (za jeho služby zelovští postavili novou modlitebnu na místě staré), August Meereis, Michal Marko a František Ondra. Posledně jmenovaný byl po vypuknutí 1. sv. války internován na Sibiř, kde roku 1915 podlehl tyfu. Celou dobu války byl sbor bez kazatele, ale i tak jim Pán žehnal a přibývali noví lidé. Na konci svých "Krátkých dějin sboru českých baptistů v Zelově" píše kazatel Volanský několik zajímavých údajů ohledně návratu Čechů do staré vlasti: V roce 1920 se vrátil po šestileté internaci na Sibiři bratr Karel Střelec, který byl před válkou kazatelem v Lodži. Ten byl v témže roce zvolen zelovským kazatelem. V letech 1923-1925 prožil sbor několik loučení, když některé rodiny rozhodly přestěhovat se do nově vzniklého Československa. Zelovští baptisté se tu pak usadili ve Vikýřovicích a v Suchdole nad Odrou. Po necelých devíti letech opustil bratr Střelec své působiště v Zelově a nastoupil kazatelskou službu v Poznani a potom v Katovicích. V roce 1931 si zvolil sbor mladého kazatele Theodora Sitaře. Ten sbor asi po třech letech opustil, odstěhoval se na Volyň, kde po nějakém čase konal kazatelskou službu ve sboru v Mirotíně. Od roku 1936 až do odstěhování se zelovských Čechů do Československé republiky byl zelovským kazatelem Josef Teofil Tuček, rodák z Požděnic.
Jako ovoce sboru zelovského, za skoro 80 let jeho trvání, povstala řada dalších sborů českých baptistů, nejvíce na Volyni. Zde povstaly sbory v roce 1884 v Michalovce, 1903 v Mirotíně a krátce nato ve Zdolbunově, Stěpanovce, Lucku, Novostavcích, Újezdicích a i jinde.
V roce 1945 se téměř celý sbor zelovský vrátil do vlasti svých předků. Větší část se usadila v Liberci a založila zde sbor baptistů, druhý sbor se utvořil v Šumperku, část Tepelského sboru sestává ze zelovských baptistů a snad i skoro ve všech ostatních sborech lze někoho ze zelovských najít. V samotném Zelově byla modlitebna předána polským bratřím a baptistická práce tam dosud trvá.
Tolik tedy z historie zelovského sboru od kazatele Viléma Volanského. Ve svých vzpomínkách se zmínil i o sboru v Michalovce. Byl to druhý velmi významný baptistický sbor exulantských potomků, protože byl prvním na Volyni. Jak už bylo výše zmíněno, byl založen roku 1884.
V roce 1883 se přistěhovaly do Michalovky baptistické rodiny Jana Petráka a Josefa Matějky. Později přibyli Pospíšilovi a Němečkovi. Scházeli se u Petráků, v rychle postavené, málo stabilní chalupě. Nevyvádělo je příliš z míry, když se střecha chalupy na jedné straně propadla. Usoudili, že druhá polovina střechy je pevná dost. Vešlo se pod ní patnáct lidí. Když si pak Jan Pospíšil postavil chalupu, měli v ní místo pro 25 - 30 lidí. To se však odehrávalo v době nátlaku státní pravoslavné církve proti všem jinověrcům a také k nelibosti již existujícího evangelického reformovaného sboru. Dochovala se zpráva o snaze starosty (evangelíka) nechat úředně zavřít shromažďovací místnost baptistů. Přišel se strážníkem, který, když zjistil, že modlitebna nemá žádný zámek, poslal starostu ke kováři pro petlici a zámek. Když odešel, bratři vysvětlovali strážníkovi kdo jsou a požádali jej o pomoc. Strážník jim poradil, aby do místnosti postavili postele. Udělali to tak a strážník starostovi po příchodu oznámil, že obytnou místnost nemůže úředně zavřít. Starosta tedy nepořídil. Tlak ze strany pravoslavné církve byl však stále větší, a tak byla koncem osmdesátých let ruskými úřady zavřena a zapečetěna evangelická modlitebna.
K určité změně došlo v roce 1890, kdy Rovno navštívil car Alexandr III. Evangelíci cara požádali o povolení činnosti reformovaného sboru a toto povolení po šesti měsících dostali. Uvolnění poměrů využili i baptisté. Rozšířili si modlitebnu, založili si pěvecký sbor a skupinu trubačů. Úředního uznání se jim však dostalo až v roce 1906.
Na dobu prožitou v Michalovském sboru vzpomínala kdysi sestra Hůlková z Vikýřovic takto: Jako první český sbor baptistů na Volyni byl sbor na Michalovce, okres Rovno, založený roku 1884 Janem Pospíšilem. Jmenovaný se na Michalovku přistěhoval z Kučova. Ostatní bratři přišli ze Zelova jako potomci pobělohorských vystěhovalců z vlasti pro víru. Sbor, sestávající v prvních dnech ze čtyř duší, měl během čtyř až pěti let desítky pokřtěných členů, nedělní školu i pěvecký kroužek. Jako kazatelé v něm sloužili bratři "neučení a prostí" z řad věrných, prvním z nich byl br. J. Pospíšil - zakladatel a ten sloužil svému sboru mnoho let. Často sloužili kazatelé němečtí z města, kam sbor Michalovský přináležel. Když br. Pospíšil odešel pro dílo Páně do Zelova, byl na místo něho br. Pavel Sláma, který později byl mezi zakládajícími sboru českých baptistů v Mirotíně a kde byl také ordinován na kazatelský úřad. Sbor Michalovský byl tedy pod jeho správou.
Mezitím (krátce po I. sv. válce), měl sbor Michalovský svého kazatele Petra Koreně (Rusa) a roku 1922 otevřena byla v tomto sboru vlastní nová modlitebna. Od roku 1930 měl sbor nového kazatele E. Volanského, po jeho přesídlení do města Lucka, kde započal práci v novém sboru baptistů, dojížděl na Michalovku jednou měsíčně br. kaz. V. Volanský ze Zdolbunova, ostatní neděle sloužili bratři starší sboru...
Ve svých vzpomínkách se sestra Hůlková zmínila o Mirotíně. V roce 1902 zakoupili Češi (především baptisté z Michalovky, Zelova, Boratína i z Chersonu) půdu v Hlupaníně. Po nějakém čase byla česká část obce na rozdíl od části ruské nazvána Mirotín. Údajně kvůli tomu, aby byl v obci věčný mír. I zde se udržovala výrazná exulantská tradice a v roce 1912 si tu baptisté postavili modlitebnu.
Pozoruhodné je to, jak Michalovka i Mirotín vzbuzovaly pozornost svým odlišným způsobem života. O této odlišnosti napsal roku 1913 Jan Auerhan toto: O životě v Michalovce svědčí okolnost, že Michalovka nemá vůbec hostince a že nekonají se tam vůbec taneční zábavy. Mládež, pokud nebyla v cizině, ani neví, co je tanec. Občanům michalovským a vůbec potomkům českých náboženských emigrantů vytýkají, že stojí stranou českého života na Rusi a že jen málo se ho účastní. Do jisté míry jsou pravdivy tyto výtky (správnou na př. je výtka, že Čechové zelovští mají velmi malý zájem pro četbu českých knih, pokud to nejsou knihy náboženské). Chtěl-li by jim snad někdo vytýkat národní vlažnost, křivdil by jim...
Něco o životě Michalovského sboru vypovídá také činnost horlivých zpěváků, kteří sháněli nové písně u českých i německých přátel. Podařilo se jim získat zpěvníky "Lyra sionská", ale brzo zatoužili po nových, neozpívaných písních. Začali sbírat nikde nepublikované písně, mnohé byly přeloženy Janem Tučkem z němčiny, a tak po několika letech vznikl populární zpěvník "Harfa sionská", který se používal ještě mnohá léta.
Stejně jako u zelovského sboru, je třeba se i zde zmínit o návratu exulantů do vlasti. První české rodiny odešly do vlasti po I. sv. válce v letech 1923-27 a s nimi odešlo i mnoho členů michalovského sboru. Usadili se na Slovensku a připojili se ke sborům baptistů v Bratislavě, Šamorině i jinde. Tím však pro mnohé z nich putování po světě neskončilo, protože někteří odešli v době hospodářské krize a později komunistické vlády do Kanady. Tam se buď připojili k tamním baptistickým sborům, nebo založili nové československé sbory, z nichž některé existují dodnes.
Druhá vlna navrátilců odešla do vlasti po II. sv. válce. Již zmíněná sestra Hůlková popsala návrat do vlasti takto: Dne 12. ledna 1947 konalo se v modlitebně baptistů na Michalovce slavnostní shromáždění: ruští a ukrajinští bratři loučili se tu s českými bratřími, jenž byli na odchodu do země otců - do Československa. Toho dne byla michalovská modlitebna českých baptistů odevzdána ke službě a chvále Boží ruským a ukrajinským bratřím z rozsáhlého okolí. Br. kaz. Šurský mluvil k velikému počtu shromážděných, ve svém kázání řekl: Bratja Czechy! Vy nam priniesli Christa. Blagodarim vam i blagoslavim vas! - A slíbil, že se za ně budou modlit, dokud nedojedou na místo.
Dne 8. března 1947 všichni členové michalovského sboru s rodinami i ostatními Čechy odcházeli z ciziny do české vlasti. A jsou tito osídleni v okresech: Chomutov, Žatec, Podbořany, Liberec, Frýdlant, Šumperk, Krnov, Bruntál a snad i jinde.

5/ Nástin problematiky náboženských střetů a baptistických důrazů
Zmapovat problematiku náboženských střetů, popsat důrazy jednotlivých církví a sborů a zasadit je do často nepřehledné politické situace by si vyžádalo mnohem větší rozsah, než může mít tato ročníková práce. V materiálech, se kterými jsem pracoval, jsou tyto věci zmiňovány, ale často jen okrajově. Přesto vidím jako důležité zmínit důrazy baptistů na pozadí střetů s vládnoucí mocí a většími křesťanskými církvemi. Specifikovat tyto hlavní důrazy je důležité pro pochopení situace, ve které se baptistické sbory nacházely a s čím se setkávaly. Kvůli složitosti a spletitosti vlivů, které se střetávaly v této oblasti, se omezím pouze na Volyňsko.
Náboženská problematika Čechů usazených na Volyni je provázena od samého jejich příchodu do této oblasti řadou konfliktních momentů. Převážná většina přistěhovalců z Čech byla vyznání římskokatolického. Na Volyň, na rozhraní římskokatolických Poláků a pravoslavných Ukrajinců, však přicházeli s nálepkou husitů. Ruská vláda vydala zákaz prodeje místních pozemků katolickým Polákům a tedy také neměla zájem na tom, aby se zde místo Poláků - katolíků usazovali Češi - katolíci. To, že se zde mohli usadit, bylo kvůli jejich husitské pověsti. Po nezdařených pokusech o vytvoření české husitské církve na Volyni, přistoupila ruská vláda k řadě kroků, majících přivést Čechy k pravoslaví. Byl to například zákaz kupovat pozemky nepravoslavnými Čechy, zrušení českých farností, zrušení české samosprávy, a tak dále. Převážná většina římských katolíků tehdy přestoupila k pravoslaví. Po I. sv. válce se situace obrátila. Polská vláda preferovala římské katolíky a toto vyznání bylo požadováno pro přijetí do státních služeb, do důstojnického sboru armády a snad i ke studiu na vysoké škole. Někteří z Volyňských Čechů tedy opět přešli k vyznání římskokatolickému.
Mezi tímto pravoslavným a později katolickým tlakem byla nábožensky vytrvalá menšina českých protestantů - reformovaných evangelíků a baptistů. Jestliže se chci dobrat nejvíce konfliktních momentů náboženského soužití baptistů na Volyni, musím se nejdříve dotknout toho, kdo jsou baptisté a jaké jsou jejich důrazy. To samo již ukáže na oblasti, ve kterých docházelo k neshodám.
Baptisté jsou křesťanskou protestantskou církví reformačního typu, ve světovém měřítku dokonce jednou z největších. Spolu se všemi křesťany věří v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Spolu se všemi reformačními křesťany vyznávají, že Písmo Starého i Nového zákona je jediným pravidlem pro víru a život křesťana. Chápou Písmo tak, že se křesťanem člověk nerodí, ale stává se jím vlastní dobrovolnou a uvědomělou reakcí na Boží iniciativu v Ježíši Kristu. Z toho plyne, že každý křesťan má mít osobní, živý vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Tento názor vedl baptisty od začátku k tomu, že vždy zastávali naprostou svobodu svědomí. Nikdo nesmí být žádným způsobem nucen něčemu věřit nebo nevěřit, stejně jako nikdo nesmí být nucen být příslušníkem nějakého náboženství nebo církve. Logickým důsledkem těchto názorů je další důraz baptistů, totiž že jedinou možnou formou spolužití křesťanské církve a státu je naprostá odluka církve od státu. Stát nesmí zasahovat do záležitostí církve a zároveň nesmí předpisovat svým občanům, jakého mají být vyznání. Církev nesmí pro svou činnost od státu nic požadovat ani přijímat, neboť jakékoliv placení nějaké církve z daní je nepřípustným násilím na svědomí nevěřících nebo příslušníků jiných církví. Tyto důrazy ukazují, že názory baptistů se odlišovaly jak od pojetí pravoslavného, kde bylo náboženství s trůnem spojeno, tak od pojetí římskokatolického, kde byly pevné vazby mezi církví a státem. A to jak v Rakousku - Uhersku, odkud přišli mnozí Češi na Volyň, tak i v období polské vlády. Baptisté na Volyni navíc žili s historickou zkušeností svých předků. Jak už jsem dříve vysvětlil, přicházeli na Volyňsko Češi ze dvou směrů. Jedni přišli přímo z Čech s katolickým vyznáním. Těsně před nimi však začali přicházet čeští evangelíci i baptisté ze Zelova a z dalších českých osad v Polsku, případně v Pruském Slezsku. Tito byli potomky náboženských exulantů a odešli ze své vlasti kvůli touze po svobodě náboženského vyznání. Tedy historická zkušenost z doby protireformace, zkušenost vyhnanců pro víru. Spolu s důrazy na svobodu svědomí a odluku církve od státu vytvořily ve vědomí českých baptistů jiný obraz církve a jejího poslání na tomto světě, než tomu bylo u křesťanů, kteří tyto názory nesdíleli.

6/ Životopisy
Dalším, již posledním zúžením pohledu na české náboženské exulanty je pohled do osobních životů, zpracovaný více či méně formou životopisu. V průběhu doby, kdy jsem pracoval na této práci, jsem se seznámil s životopisy mnoha lidí, které by stálo za to zde zmínit. Nebylo lehké vybrat z toho množství pouze tři, jak jsem si předsevzal na začátku. Proto se chci zmínit o tom, proč jsem si vybral právě tyto tři bratry. August Meereis patří k nejvýznamnějším zakladatelům českého baptismu. Jeho jméno jsem znal již dříve, ale vůbec jsem nevěděl, že pochází z Volyňska a že nějakou dobu byl kazatelem v Žirardově, což je na území Polska. Důvodem tedy byl jeho původ a důležitost pro český baptismus. Vilém Volanský sloužil dlouhou dobu na volyňsku jako kazatel a navíc jej osobně znal můj otec, který mi o něm vyprávěl. Bratra Václava Valáška jsem vybral proto, že jsem jej znal z vyprávění jeho dcery Amálie, která je mou vzdálenou příbuznou (švagrová mé babičky) a žije nyní v Praze. Jeho životopis jsem nenašel nikde jinde zpracován a proto jsem jej mohl vypracovat převážně ze vzpomínek jeho dcery.

AUGUST MEEREIS
Jeho rodiče (otec byl luterán, matka katolička) se přistěhovali z Čech na Volyňsko v polovině minulého století. V městě Dubno se jim v listopadu 1847 narodil syn August a brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do průmyslového města Slavuty (Slavut, Slavuta, asi 50 km od Rovna?) v žitomirské oblasti. Zde se spřátelili s rodinou Karla Ondry, který byl poluterštěný a poněmčený potomek pobělohorských exulantů, kteří se usadili původně v Sasku, kde si svou řeč neudrželi jako ti, kteří odešli do Polska. S jejich synem Karlem později pojilo Augusta celoživotní přátelství. August se totiž stal po smrti svých rodičů chovancem rodiny Ondrových a mladý Karel Ondra byl jeho nejbližším druhem, i když o osm let starším. Byl velmi zásadním luteránem a viděl v práci baptistů pohromu pro svou církev. Ale když se dozvěděl, že v Polsku luterská církev podle svých možností pronásleduje baptisty, neuznával to za správné, neboť si tím luteráni kazili svou pověst. Rozhodl se, že půjde s Augustem k baptistům do shromáždění, že se takto s nimi seznámí a bude je přemlouvat k tomu, aby upustili od svých odchylek v učení.
Přemýšlel jsem, jestli je nutné uvést v této práci následující svědectví Karla Ondry, které popisuje toto shromáždění a několik následujících událostí. Natolik mne však zaujalo a navíc poskytuje některé zajímavé detaily, že jsem se rozhodl pro jeho uvedení: Shromáždění na mne zapůsobilo svou jednoduchostí. Očekával jsem útok a ten také přišel, jenže došlo k němu jinak, než jsem očekával. Neptali se mě, zda se chci dát pokřtít, nýbrž prostě zda jsem již něco slyšel o obrácení hříšníka. S odpovědí, kterou jsem se pokusil dát, nebyl jsem sám spokojen a těžko jsem se vžíval do obsahu, jejž dávali do hovoru se mnou. Později jsem se snažil obhájit křest nemluvňat, ale vyrazili mi jednu zbraň za druhou. Jejich kazatel, jménem Kelm, mě dojímal svou prostotou. V mém nitru začalo svítat, ale ještě jsem nebyl přesvědčen o pravdivosti zásad tohoto sboru. Zeptal jsem se Augusty: Co budeš dělat? - Nezbude nám nic jiného, než abychom se připojili k tomuto sboru, odpověděl. Tobě se to snadno dá udělat, řekl jsem. Nejsi konfirmován, ale já ano. Tys neuzavřel smlouvu s Bohem jako já. - Když jsem pak o tom hovořil s Kelmem, řekl mi: Jste-li přesvědčen, že jste smlouvu uzavřel s Bohem, nebylo by vhodné, abyste ji zrušil. Uvědomil jsem si, že nejsem přesvědčen, že to byla smlouva s Bohem a že jsem vnitřně puzen k tomu, abych své následování Pána Ježíše zahájil tím, že se dám pokřtít. Ale ještě jsem napsal svému bývalému učiteli náboženství, aby mi poradil, co mám dělat. Když neodpovídal, opakoval jsem svou prosbu a dostal jsem tuto odpověď: Zde lidská rada málo platí. Poraďte se o věci přímo s Bohem. Nechci se stát odpovědným za klid Vaší duše. Tato odpověď se mi jevila rozumnou a podle toho jsem se zařídil. - Ale co jsem neočekával, bylo to, že jsem ještě musel projít vnitřními zápasy, padnout do hrozných pochybností o pravdě Božího slova i o Bohu vůbec a rovněž o upřímnosti svých vnitřních zážitků. Byl jsem nešťastný. Ale nepřestal jsem Boha prosit, aby mne vyvedl z těchto nejhlubších stínů obav a hrůzy. Dostalo se mi vykoupení z toho všeho, stal jsem se dítětem milosti, plným vděčnosti a byl jsem opravdu šťastný. A bylo nás pět, jež bratr Kelm dne 15. září 1863 pokřtil pohroužením do vody. Mezi nimi nechyběl ovšem můj přítel Augusta Meereis.
Dalším mezníkem v životě Augusta Meereise byla vojenská služba. Protože neměl ruské občanství, musel narukovat roku 1869 do Čech, konkrétně do Mladé Boleslavi. Podařilo se zajistit, že dostával z Prahy, Vídně i z Hamburku české Nové zákony, které šířil. Svou první dovolenou strávil v Praze ve skladě Biblické společnosti. Tam si ho zajistili jako svého budoucího kolportéra, kterým se stal roku 1872. Nejdříve působil v uherském Sedmihradsku, kde však po dvou letech ztratil na jednom velkém trhu při návalu kupujících kolportážní povolení, vystavené ministerstvem vnitra. Takové povolení se tehdy dávalo pouze jednou a tak se tedy musel vrátit do Prahy a na základě nového povolení působil jako biblický kolportér v Čechách.
V Hleďsebi u Prahy se seznámil s Amálií Kejřovou, v té době členkou vídeňského sboru baptistů. Za půl roku se konala svatba, která měla ekumenický ráz. Kromě rodiny Jindřicha Novotného (později se stal baptistickým kazatelem) a krabčického faráře Václava Šubrta z reformované církve tu byl i farář Lát ze stejné církve, který je také oddával. Kázal ředitel Biblické společnosti Millard, který byl zároveň kazatelem sboru baptistů ve Vídni. Mladí manželé pracovali misijně v Chocni, potom v Brandýse nad Orlicí, odkud navštěvovali Broumov, kam dojížděl z Německa kazatel M. Knapp.
Roku 1879 byl A. Meereis povolán za kazatele vídeňského sboru, kde působil pět let. V roce 1880 byl v Hamburku otevřen první baptistický seminář v Evropě a mezi prvními posluchači byl i Meereis. Mohl tu však zůstat pouze půl roku, sborové povinnosti mu delší pobyt nedovolily.
Po pětileté službě ve Vídni ho pozval kazatel Karel Ondra, aby se ujal duchovenské práce v Žyrardově v Polsku. Meereis pozvání přijal, ale ještě předtím byl s Jindřichem Novotným ordinován v Lodži - Novotný pro práci v Čechách a Meereis pro práci v Polsku. Ze Žyrardova dojížděl vypomáhat do českého sboru v Zelově. V roce 1888 přišlo další stěhování, a to na Slovensko. Byl pozván budapešťským kazatelem H. Meyerem, aby se zde misijně pracoval mezi kežmarskými Němci, ale i mezi Slováky v Liptovském Mikuláši a ve Vavrišově, kde se také usadili. Bratr Meereis však pracoval v celé podtatranské oblasti, jezdil i do Košic, Bratislavy a na Chvojnici. Ve Vavrišově pomýšleli na stavbu modlitebny a tak se rozjížděl na různá místa, aby sháněl peníze na stavbu. Finanční pomoc přivezl i ze Zelova. Tato první baptistická modlitebna na Slovensku byla postavena s velkým vypětím v roce 1890 a po různých úpravách a přístavbě kazatelského bytu slouží svému účelu dodnes.
Po deseti letech odchází bratr Meereis do Bratislavy, ale tak jako předtím dojížděl zpod Tater do Bratislavy, tak jezdí nyní opačným směrem. V květnu 1889 se však vrátil pod Tatry, do Kežmaroku. Přispěla k tomu tragická událost. Při koupání v Dunaji utonul jeho syn. Po organizačním spojení sborů v Kežmaroku a Liptovském Mikuláši slouží houževnatě na obou místech. V této práci často pocítil protivenství i nepochopení, ale v Boží síle snášel nepřízeň a zaujetí proti sobě. Rok 1902 byl posledním rokem jeho působeni na Slovensku.
Do kazatelské služby ho povolal český sbor v Zelově, což bratr Meereis s radostí přijal. Vždyť tento sbor dobře znal ze svých dřívějších misijních cest. Přivítání bylo velmi milé a srdečné, takže se s nadšením pustil do nové práce. Sbor měl tehdy 148 členů, ale roztroušených do 12 obcí. A tak jezdil do Wolle, Požděnic, Kučova, Faustynova i dalších vesnic a Bůh jeho práci žehnal. Zůstal zde čtyři roky.
V roce 1906 se odstěhoval do USA, kde jeho čtyři dcery studovaly na misijní škole. I tady horlivě pracoval na různých místech: Texas, Homestead, Creighton, Cleveland a jinde. Zemřel v Girardu, Ohio, 8. října 1929, pochován je v Homestadu, v Pensylvánii, vedle své manželky, která zemřela o 12 let dříve.
Život bratra Augusta Meereise byl bohatý na práci i na cestování. Byl to člověk velkého ducha a širokého srdce. Měl porozumění pro druhé lidi a vážil si i těch, kteří měli jiné vyznání. Vždyť měl mezi nimi také mnoho přátel. Když odněkud odcházel, nebylo to líto jen členům jeho sboru. Také si nemyslel, že on a jeho sbor jsou ti nejlepší, kteří mají vždy pravdu. Především ale miloval Pána, kterému sloužil a právem patří mezi velikány baptistických dějin v Čechách, na Slovensku i v Polsku a má co říct i nám v dnešní době.

VILÉM VOLANSKÝ
Bratr kazatel Vilém Volanský se narodil 17. 12. 1895 v Požděnicích u Zelova. Jeho rodiče byli věřící křesťané, členové sboru baptistů v Zelově a také své děti vedli k víře v Pána Ježíše Krista. Dvě z jejich dětí - synové Vilém a Emil se stali kazateli evangelia.
Již od čtyř let bratr Vilém Volanský četl a velice si oblíbil starozákonní biblické příběhy o Josefovi, Davidovi i jiné. Od pěti let navštěvoval nedělní školu v Zelově, na kterou se celý týden velice těšil a po celý život rád vzpomínal na své učitele P. Čápa, A. Meereise, K. Širatovského a další, kteří ho v dětství vedli k pravdám Božího slova. Když mu bylo necelých 13 let, byl znepokojen poznáním vlastního hříchu. V téže době prožíval zelovský sbor velké probuzení. Při jednom shromáždění v neděli večer počátkem října 1908 prožil osvobozující moc Kristovy lásky. 30. prosince 1908 byl kazatelem Truderungem z Varšavy v Zelově pokřtěn.
Následující rok se stal zelovským kazatelem bratr Michal Marko. Ten měl na Viléma Volanského velký vliv a vzbuzoval v něm touhu po vzdělání i touhu stát se kazatelem evangelia. I. sv. válka přinesla zelovskému sboru řadu problémů. Kazatel byl internován a také další členové sboru byli nuceni opustit svá místa ve sborové činnosti - sbor zůstal i bez učitelů nedělní školy, dirigentů, vedoucího mládeže a varhaníka. V té době byl bratr Vilém Volanský pověřen vedením sdružení mládeže, dirigováním, doprovázením na harmonium při bohoslužbách a sloužil i kázáním Božího slova. V roce 1916 se oženil se sestrou Olgou Nevečeřalovou. V roce 1922 jej sbor doporučil ke studiu na Semináři československých baptistů v Praze. Kromě semináře v Praze studoval také na Husově bohoslovecké fakultě. Po skončení studií v roce 1925 se vrátil do Zelova a odtud se s rodinou odstěhoval do Zdolbunova na Volyni, kde po roce založil český sbor pod úředním názvem "Českobratrský sbor baptistů". V počátcích sboru najal menší domek, koupil židle a harmonium a kázal evangelium. Brzo se utvořil pěvecký sbor, nedělní škola a sdružení mládeže. Místnost, kde se konaly bohoslužby brzy nepostačovala, protože se scházelo 60 lidí. Sbor pod vedením bratra Volanského a za pomoci bratří a sester z Michalovky, Novostavců, Mirotína, Újezdic a jiných míst začal na jaře 1928 se stavbou modlitebny. Do zimy byla postavená, včetně bytu pro kazatele a 2. prosince 1928, při slavnosti posvěcení modlitebny, byl bratr Vilém Volanský ordinován na kazatele evangelia. Ve zdolbunovské modlitebně pokřtil bratr Volanský za dobu svého působení více než 200 bratří a sester. Mimo práce ve Zdolbunově byl od roku 1930 i kazatelem sboru v Michalovce a již dříve sloužil v Novostavcích a Újezdicích. Obětavě navštěvoval i další sbory a kazatelské stanice na Volyni i v Polsku, často býval ve Lvově, Tarnově, Krakově, Lodži i Varšavě. Kázal česky, polsky, rusky, ukrajinsky, jak kde bylo potřebí. 17 let byl bratr Volanský členem církevního výboru a poslední roky před II. světovou válkou byl předsedou Volyňského okruhu baptistů. Organizoval řadu kurzů pro laické kazatele a dirigenty. Práce na Volyně byla velmi náročná a tak bratr trávil celé týdny mimo domov.
Na podzim roku 1939 se s rodinou přestěhoval do Lodže, kde byl zvolen kazatelem sboru. Zde působil až do září 1945, kdy se jako reemigrant vrátil do vlasti svých předků. Sbor v Lodži prožíval velké požehnání, přestože to byla těžká válečná léta. Bratr Volanský řadil svého působení v Lodži k nejkrásnějším obdobím své kazatelské činnosti.
Po přestěhování do ČSR bydleli Volanští rok u své dcery ve Vikýřovicích a bratr navštěvoval sbory, které ho pozvaly a sloužil Božím slovem. Koncem roku 1946 přijal místo kazatele ve sboru v Ostravě, opět s úkolem postavit zde modlitebnu. Bratr se tohoto úkolu ochotně ujal a s velkou obětavostí řídil celý postup prací. Také se sám zúčastňoval i těch nejtěžších fyzických prací, což vím z vyprávění svého otce, který se této stavby také zúčastnil. V té době byl také můj otec bratrem Volanským pokřtěn. Dne 25. října 1947 byla pěkná modlitebna v Ostravě odevzdána svému účelu. 4. července 1948 byl bratr Volanský zvolen kazatelem sboru v Liberci. Za jeho působení sbor pronajal sál, který upravil na modlitebnu. Brzy nato byl bratr Volanský postižen proticírkevními represemi komunistického režimu. V roce 1952 byl nezákonně zatčen a 14 měsíců vězněn. Po propuštění z vězení mu již nebylo umožněno vykonávat kazatelskou službu. Věznění vážně podlomilo jeho zdraví a 20.11.1966 bratr Volanský v Liberci zemřel.

VÁCLAV VALÁŠEK
Bratr Valášek se narodil 3.5.1880 v české rodině, která přišla na Volyň v polovině minulého století a usadila se v Plosce poblíž Dubna. V dětství chodil do ruských škol a pomáhal v hospodářství rodičů. Cestou na návštěvu k příbuzným do Čech se seznámil se svou budoucí manželkou Annou Markovou, která byla z volyňské Puchavy. Svatbu měli 23.8.1900. Oddával je bratr kazatel Michal Jeske v Lucinově a kázal na text z epištoly Koloským 3:16 - Slovo Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí, učíce a napomínajíce sebe vespolek žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdci svém Pánu.
Novomanželé bydleli nejdříve v Zakrevčině, kde se jim narodili dva synové - Jaroslav (1901) a Josef (1903). Avšak brzy po vytvoření osady v Mirotíně se odstěhovali tam a hospodařili na zakoupeném hospodářství, na kterém museli nejdříve postavit dům. Postupně se hospodářství rozrostlo na asi 13 hektarů pole, kus lesa, dva koně a nějaký dobytek. Zde se také narodila dcera Amálie (1905). V roce 1912 byla vedle domu Valáškových dostavěna baptistická modlitebna, na jejíž stavbě se podílela celá vesnice. Ve vesnici sice byli i pravoslavní nebo evangelíci, ale i ti často chodili k baptistům. Bratr Valášek zde často kázal. Od začátku stál v čele práce s dětmi v nedělní škole a to již v době, kdy ještě modlitebna nestála. Scházeli se v budově školy, kde se konalo i shromáždění. Působil také evangelizačně v okolních vesnicích, kde byly založeny i další sbory. Brával s sebou svou dceru Amálii, která při shromážděních zpívala.
Kvůli událostem I. sv. války odešel bratr Valášek s rodinou až do blízkosti Černého moře. Postupně procházeli Bohemkou, Chersonem a Alexandrovkou (tady bydleli u rodiny Andršů) a zpět se vrátili až před vánocemi 1915. Další pohromou byla bolševická revoluce. Komunisti rabovali co se dalo. Šaty a peřiny stačili Valáškovi schovat v modlitebně na půdě, ale přišli o koně a další věci. Rabování a vyhrožování probíhalo především u Čechů, protože měli více majetku než Ukrajinci nebo Poláci.
Již brzy po vytvoření Československé republiky zatoužili mnozí Češi po návratu do vlasti předků a mezi nimi byli i Valáškovi. Návrat neproběhl tak snadno, jak se zpočátku zdálo. Jeho organizace se ujala Kostnická jednota prostřednictvím evangelického faráře Radechovského, kterému bratr Valášek vydatně pomáhal. V roce 1925 se někteří z těch, kteří chtěli odjet, konečně dočkali. Prodali svoje pozemky a s tím, co mohli pobrat se vydali nákladními vlaky na dlouhou cestu do Vikýřovic. Tato situace je velmi dobře popsána v "Historii sboru BJB ve Vikýřovicích": Po vzniku Republiky československé v roce 1918, při realizaci pozemkové reformy, byla na návrh Kostnické jednoty organizována reemigrační akce. Zemědělská půda z rozdělených šlechtických velkostatků měla být přidělena i rodinám navrátivších se potomků českých exulantů z Polska, bývalého Pruského Slezska a Ukrajiny. Pro akci byl získán i president republiky T. G. Masaryk, který se vyjádřil, že myšlenka repatriace potomků českých exulantů je mu velmi sympatická, že bude akci pozorně sledovat a podle svých sil a možností jí napomáhat. Přesto na velkoryse pojatou reemigraci dosti sil ani prostředků nebylo. Upustilo se proto od organizování návratu všech potomků exulantů a ve dvacátých letech mělo dojít pouze k symbolické repatriaci několika skupin. I ta se však uskutečňovala s velkými obtížemi.
Na velikonoční sobotu 11. dubna 1925, přijela 77 členná skupina, většinou baptisté, do obce Vikýřovice na severní Moravě. Situace zde byla velmi zlá. V kronice odboru Národní jednoty ve Vikýřovicích je o tom zaznamenáno: "Začátky kolonistů byly přímo zoufalé. Přišli, když už všichni sousední rolníci měli pole osetá, avšak jim přidělená pole nebyla ani po posledních žních podmítnuta, byla zanedbána, travou prorostlá, úplně vyčerpána. Byla to hrozná práce, která vyžadovala nadlidské síly. Nebylo řádného dobytka, nebylo také peněz na jiné věci. Této situace využívali mnozí obchodníci s dobytkem a na dlouhý úvěr jim prodávali za horentní cenu úplně bezcenný dobytek, který sotva stál na nohou a tak to bylo i s ostatními potřebami. Pro tolik rodin nebylo dost bytů a ty co zde byly, nebyly připraveny. Byly to vlastně malé, mokré a smrduté díry, ve kterých se nehodilo bydleti." Vikýřovice byly obcí s německou většinou, pro níž posílení české menšiny nebylo vítáno a navíc bratři a sestry, pro které byla víra a vyznávání Pána Ježíše Krista hodnotou nejvyšší, přišli do prostředí nábožensky indiferentního, kterému bylo poselství Písma cizí a proto postoje nových obyvatel nechápalo a odmítalo.
Těžká situace však neznamenala vzdálení od Boha. Již na velikonoční pondělí se sešli k prvnímu shromáždění na novém místě. Konalo se v budově školy a při té příležitosti už sloužil i pěvecký sbor. Důležitým dnem byl 31. květen 1925, kdy Vikýřovice navštívil předseda baptistů bratr Josef Tolar. Za jeho přítomnosti se konala sborová schůze, při níž byl oficiálně ustaven sbor Bratrské jednoty baptistů. Předsedou sboru se stal právě bratr Václav Valášek, který se o kázání Božího slova dělil s Josefem Pospíšilem až do příchodu kazatele Karla Jersáka. Později sloužil jako laický kazatel a často jezdil na rodinná shromáždění do okolních vesnic - Bohutína, Bartoňova, Sudkova i jinde. V roce 1926 bylo zrušeno povolení konat sborová shromáždění v místní škole a proto se sbor nadále scházel v sýpce bratra Duška. Protože bylo málo obytného místa, někteří v sýpce i bydleli. Tyto podmínky moc nevyhovovaly sborovým potřebám a tak bylo rozhodnuto o stavbě modlitebny. Ta byla postavena prakticky v průběhu půl roku na pozemku věnovaném bratrem Špringlem.
Dalším velmi těžkým obdobím byla doba okupace. Po roce 1938 se postupně musely odstěhovat skoro všechny české rodiny do Protektorátu. Tím se stalo, že sbor byl prakticky rozehnán a z modlitebny se měla stát dílna sloužící válečné výrobě. Valáškovi se přestěhovali spolu s jinými rodinami do Vyšehoří u Zábřeha. To ale ještě nestačilo a tak byl bratr Valášek (jakožto nebezpečná osoba) spolu se svou manželkou a synem Josefem odvezen na nucené práce do Německa. Dostali se na zámek ve Fraiburgu, kde pracovali na hospodářství. Žili tam za velmi těžkých podmínek, ubytováni byli v hospodářských budovách, ale bylo to o poznání lepší než německé koncentráky. Díky Boží ochraně se v roce 1945 dostali v pořádku domů, nejdříve do Vyšehoří a pak do Vikýřovic.
Po válce bratr Valášek ještě občas kázal ve sboru i v okolí, i když postupně již stále méně a méně. V roce 1953 mu zemřela manželka, ale on sám se dožil vysokého věku 92 let. Podle slov jeho dcery byl až do posledních dní čilý a dovedl se o sebe sám postarat. Jistě patří k těm, kteří nám dali svým životem příklad, jak se může křesťan ve všech , byť i těžkých situacích života spoléhat na Hospodina.

7/ Závěr
Pokud jsem tuto práci již v úvodu rozdělil do dvou rovin (obecné a osobní), budu se tohoto rozdělení držet i v jejím závěrečném hodnocení a shrnutí. Od počátku jsem stavěl na předpokladu, že pokud se budu zabývat touto tématikou, přinese to užitek především mně osobně v těch oblastech, které jsem naznačil v úvodu. Jsem rád, že tomu tak opravdu bylo. Nejprve se chci zabývat vztahem mé práce k předmětu církevních dějin.
Výchozím bodem byla situace po bitvě na Bílé hoře, odchody do exilu a usídlování v cizině, probírané v rámci školního vyučování. Shodou okolností jsme se v církevních dějinách věnovali vzniku obnovené Jednoty bratrské právě v době, kdy jsem zpracovával materiály týkající se odchodu do exilu a budování českých osad. Ve výuce týkající se Jana Liberdy a dalších, kteří se snažili pomoci exulantům, jsem pak našel dobrý základ, na kterém jsem stavěl své další pátrání v této oblasti. Už tady jsem však opouštěl půdu školního vyučování, které se omezilo pouze na krátký popis budování osad v Polsku a konstatování odchodu některých Čechů na Volyň. Tedy všechno, co jde za tento rámec je rozšířením mých poznatků v oboru církevních dějin. Určitým nedostatkem této práce se může jevit její poměrně stručné zasazení do širších historických souvislostí Evropy, nebo alespoň regionu Německa, Pruska, Polska a Ruska. Ale už jenom politické a náboženské vztahy výše zmíněných států byly tak složité, že by jejich popis neodpovídal rozsahu ani zaměření práce.
Druhou rovinou byla rovina osobní, která v průběhu práce vystupovala stále více do popředí, především díky zužování pohledu od všeobecných skutečností až ke zkoumání konkrétních životních osudů. Skrze to se má práce promítla do mého života v těchto směrech:
1/ V poznávání vlastních kořenů a pozadí rodiny, ve které jsem se narodil, což má za následek ještě větší úctu k rodičům a dalším mým předkům, kteří pro svou víru odešli ze své rodné země. Bylo pro ně přijatelnější odejít do nejistoty, nebo spíše do jistoty nouze a strádání, než aby se zpronevěřili tomu, co znali z Písma a čemu věřili. Podstatné je však to, že v podmínkách, které jsou pro dnešního člověka nepředstavitelné si tuto víru udrželi a v ní obstáli. S touto vírou si udrželi i své češství. Svou řeč, způsob života i práce, rodinný život, zvyky. Za to jim jistě patří úcta i obdiv.
2/ V konfrontaci mého života s životem mých předků. První věcí je vděčnost Pánu za životní podmínky ve kterých můžeme žít. V poměru k našim předkům žijeme v podmínkách naprostého blahobytu. Avšak z toho pro mne vyvstává otázka, jestli bych byl schopný se v případě nutnosti zachovat jako oni. Miluji Boží slovo tolik, že jsem kvůli němu připraven opustit zemi ve které jsem se narodil? Stokrát si mohu říkat, že bych to dokázal, ale pokud to nemusím skutečně udělat, jsou to jen dohady a teorie. Tato otázka se však dá rozvíjet ještě dál. Jsem aspoň ochoten to udělat? Dokázal bych se vzdát všeho, nebo je tu něco, čeho bych se nevzdal za žádnou cenu? Jistě by mohlo vyvstat ještě mnoho podobných otázek. Kladou si je dnešní věřící lidé a zvláště mladí věřící lidé? Klade si je církev? Příliš často je není slyšet. Musím se přiznat, že sám na ně neznám odpovědi, protože v našich podmínkách se zdají být až příliš akademickými. Dnešní křesťan stojí před aktuálnější otázkou - jak si udržet svou víru v prostředí relativního pohodlí a bezpečí. Ale jednou...? Bylo by nádherné, kdybychom mohli upřímně vyznat s apoštolem Pavlem: Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Filipským 4:12-13


8/ Bibliografie a ostatní použité materiály:
a/ Svědectví a vyprávění lidí, kteří žili jako potomci exulantů na různých místech, nebo jejich dětí, které se narodily po návratu: Amálie Rejchrtová, Anna Jaklová, Vladimír Šrajbr, Dobroslav Stehlík a další.
b/ Literatura
Franzen, A: Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1995. 2.vydání, 358 s.
Štěříková, E: Země otců, Spolek exulantů v Praze, Praha 1995. 1.vydání, 503 s.
Procházka, J: Obrazy z dějin baptistů, Svaz mládeže ČSL baptistů, Praha 1939
Sborník k 50. výročí sboru BJB v Liberci, 55 s.
Vojta, V: Czechoslovak Baptists, Pri



 
Příbuzné odkazy
· Více o Historie českých baptistů
· Novinky od Benjamin


Nejčtenější článka o Historie českých baptistů:
První řádná kazatelka v historii Bratrské jednoty baptistů


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 4.55
Hlasů: 9


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"ČEŠTÍ NÁBOŽENŠTÍ EXULANTI JEJICH ŽIVOT A PŮSOBENÍ BAPTISTŮ MEZI NIMI" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.27 Seconds