(na motivy povídky Šimka a Grosmanna)
Neváhejte kliknout na odkazy v tomto článku
Náš sbor je tichý až zamlklý. Ideální to prostředí pro začínající básníky a písňotepce. Ba tu a tam sem zajede i někdo z Ústředí vychutnat idylu a odpočinout si tu od reprezentačních povinností v zahraničí.
Pravda, přihodí se občas i nějaká ta mimořádná událost. To když někomu spadne na hlavu kus odlouplé omítky či volně poletující eternit ze střechy. To sice klid poněkud naruší, ale takovou katastrofu, která se udála první aprílovou neděli, nepamatují ani pamětníci začátků osídlování našeho pohraničí.
Začalo to schůzí staršovstva, kde se přikročilo k hlavnímu bodu: Zlikvidovat beatovou skupinu KAIROS, která svým občasným nedělním vystoupením v kostele značně snižuje popularitu hudebního kroužku TAMBURÁŠ, žene mládež do chuligánství a neplatí členské příspěvky.
Bylo vzneseno mnoho návrhů na likvidaci, vesměs hraničících se Starým i Novým Zákonem, ale nakonec byl schválen jeden, všeobecný a nejlepší. TAMBURÁŠ vyzve skupinu KAIROS k souboji, ve kterém ji odrovná kvalitou skladeb, břeskností mandolín a euforií i jadrným rytmem. Souboj bude konán v neděli odpoledne na hřišti v Hájích, neboť jinam by se skupina KAIROS se svou aparaturou prostě nevešla.
Sraz této mimořádné sborové hodiny byl ve dvě hodiny odpoledne. Krátce po třetí se již začali trousit první nedočkavci. Kolem páté panovala na hřišti atmosféra, připomínající ovzduší velkých bitev.
Na pódiu sbitém z prken ležely nástroje obou soupeřů. Nad Tamburášem vlály tranparenty jako: "Já ti zabrnkám!", nebo "Písní - Více lásky - zlikvidujem pásky!". Kairos nastoupili s fotografiemi Adriana Snella a skupiny PETRA a s posměšnými transparenty: "Kdo za to může?".
První, kdo nevydržel napětí, byl sólový kytarista Štěpán Koloušek. Přikročil k aparatuře a vyloudil zvláštní silný zvuk, aby ukázal jeho jakost a zastrašil soky. Nato Petr Nádivka z Tamburáše uchopil bleskurychle svou trubku a zadul do ní tak mocně, až vodešly mikrofony.
Zatímco zvukař Tomáš Bělík odjel do blízkého Wondrebu v Německu sehnat nové, proběhlo losování o pořadí první skladby. Idol dívčích srdcí basskytarista Vašík, jako vždy ve svém oblíbeném tričku s nápisem :"No Spaß before den Konzert!", hrábl z nervozity neopatrně do strun, načež většina přítomných začala rozbalovat deštníky v domnění, že se žene bouřka.
Los padl na Tamburáš. Jeho dirigent Lojza Roháček strhl rázným gestem na sebe pozornost a zahájil pochodem "Vzhůru, vzhůru dnes!". Kairos bez váhání odpověděli dnes již klasickou skladbou: "I want to be Baby of God". Obecenstvo se nevzrušovalo, všem bylo jasné, že se soupeři teprve oťukávájí.
Při ploužáku "Milujte se, milujte se" (Let you love) zvlhly oči všem starším posluchačům a dvanáctileté Štěpánce, která jako jediná z dorostu ne a ne najít si kluka. Kairos tušili nebezpečí, a proto spustili nářez "Jedou, jedou, motorový brouci".
A tak následovala skladba za skladbou. Hudebníci ze sebe vydávali vše. Při písni "Ve škole nám říkali" se zpěvák a klávesista Petr Sladký tak vžil do role opice, že padal v extázi na podlahu a bil tváří o zem. Křičel cosi o banánech a rval si přitom šaty, takže se mu podařilo vytvořit dokonalý obraz tropického šílenství.
V obecenstvu vypukly skryté pudy. Důchodce Steven Black tloukl dřevěnou nohou o zem a rozjařeně pokyvoval: "Přituhuje, přituhuje!". Kairos chtěli mermomocí strhnout vítězství na svou stranu, a proto zařadili skladbu nejtěžšího kalibru: "Nemám nic, než na rukou krev".
A to byla chyba. Hráč na bicí nástroje Roman Hladký mlátil při tom tak zběsile do kolejnice, že byl v Hájích a v přilehlých obcích vyhlášen chemický poplach.
Rytmus neunesl řezník bratr René, vytrhl z plotu plaňku a udeřil vší silou do mixážního pultu. Pak hravě roztloukl dvě reprobedny a vyvrátil posvátnou lípu. Učitelka nedělní besídky Veronika Hladká po něm hodila vázu, určenou původně pro Petra Sladkého. Leč zasáhla jen spícího, čerstvě ženatého zvukaře Tomáše Bělíka. Ten v domnění, že ho kapelník jako obvykle budí po koncertu pohlavkem, vstal a šel smotávat kabely.
Hudebníci se střetli uprostřed pódia. Publikum je následovalo. Rozpoutal se zápas všech proti všem. Pouze důchodce Steven Black točil závratnou rychlostí dřevěnou nohou kolem sebe, volaje: "Nedotýkejte se mě, jsem invalidou!", s gustem rozšlapávajíc saxofon Davida Bersága. Textař Štěpán Vrabec se sice snažil uklidnit dav přednesem romantických veršů, ale pak raději uprchl do sborového domu, kde se skryl ve sklepě na brambory za nástěnkou mládeže.
Na hřišti zatím zuřil boj, proti němuž je vyvraždění Slamníkovců románkem pro dospívající dívky. Bratrsko-sestersko-vražedná bitva skončila bez vítěze ve tři hodiny ráno, kdy silák řezník René odešel s omluvou, že musí bourat půlky.
Ještě celý příští týden chodily do Hájů skupiny studentů, aby si připomněli, jak vypadaly Drážďany po druhé světové válce.
Dneska už na hřišti zase roste tráva. Hudba se v našem sboru již neprovozuje. Nejsou na to nástroje a nakonec ani lidi.
