Rodná zem je místo, kde určitá skupina lidí sdílí společnou historii a má hlubokou kulturní asociaci, zeměpisnou oblast, ve které se formuje specifická identita.

Není nic dražšího než domov. Násilný odchod z vlasti bez možnosti návratu je velmi krutá forma trestu. Lidé se rozhodují k emigraci z několika důvodů. Některé se týkají náboženské, politické nebo ekonomické svodody.

V případě Čechů a Slováků hlavním důvodem byla svoboda vyznání. Na druhém místě to byly důvody politické, na třetím existenční. Říká se, že na světě snad není země, kde by nežili Češi a Slováci.


První zmínka o emigraci z Čech do Severní Ameriky je z první poloviny 17. století, po prohrané bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Touto bitvou je označován počátek pronásledování protestantů a ztráty národní nezávislosti. Po té následovala rekatolizace Čech a Moravy. Císařský patent z roku 1627 nařizoval přijetí katolické víry anebo vystěhování. To způsobilo hromadný odchod z českých zemí. Celé rodiny uprchly do různých evropských států a také do Ameriky. Odhaduje se, že v té době opustilo svou vlast 150 000 až 200 000 českých protestantů, mezi nimi i významná osobnost, učitel národů Jan Ámos Komenský.

Prvním českým emigrantem do Ameriky byl Augustine Heřman (1621–1686), český šlechtic, který přišel do New Yorku v roce 1633. Hrabě Móric Beňovský (1746–1786), král Madagaskaru, byl prvním Slovákem, který přišel do Ameriky v roce 1785.

Masová emigrace do Ameriky, z politických důvodů, se datuje do 19. století. Krátce po příchodu do Ameriky Češi i Slováci vydávali své noviny, knihy a zakládali vlastní školy.

Největší středisko Čechů se nacházelo v Chicagu, v Illinois, a střediskem Slováků byl Pittsburgh v Pennsylvanii. Podle sčítání obyvatel v USA z roku 1990 jsou druhou největší částí slovanských etnických skupin Slováci. V současné době žije ve Spojených státech 790 000 lidí slovenského původu. Sčítání obyvatel v USA z roku 2000 uvádí, že 1 262 527 Američanů je původu českého anebo má původ částečně český, a dalších 441 403 lidí uvádí své předky Čechoslováky.

Baptistická práce mezi Čechy a Slováky v Americe začala v roce 1887. První český baptistický sbor v Chicagu, v Illinois, se stal kolébkou česko-slovenské misijní práce. Bohoslužby zahájil v neděli 8. ledna 1888 kazatel L. Lany, misionář pracující mezi Čechy, a 3.února 1888 bylo šest lidí pokřtěno na vyznání své víry v Pána Ježíše Krista. V průběhu roku bylo pokřtěno dalších dvanáct lidí a skupinka se rozrůstala. Po dvou letech se kazatel L. Lany vrátil k práci mezi emigranty na ostrov Ellis, vstupní brány do USA.

Kazatel Prvního německého baptistického sboru v USA Jacob Meier navázal kontakt s kazatelem Jindřichem Novotným z Prahy ohledně misonáře. J. Novotný doporučil Jana Kejře, českého kolportéra biblí. J. Kejř nabídku přijal a službu započal 5. února 1891.

Čeští a slovenští baptisté hledali příležitost ke sjednocení. V roce 1902 kazatel Prvního českého baptistického sboru Václav Králíček navrhl společné shromáždění v Chicagu. V Den díkůvzdání v roce 1909 se pod jeho vedením sešla první Slovanská baptistická konvence. Mezi delegáty byli přítomní také kazatelé a laičtí pracovníci polských baptistických sborů. Za účelem organizace konvence zvolila z řady kazatelů čtyři vedoucí pracovníky: kaz. Václava Králíčka prezidentem, kaz. Matthiase Steučka viceprezidentem, kaz. Karla Střelce zapisovatelem a kaz. Václava Hlada pokladníkem. Tři roky na to, na konvenci v Poundu, ve Wisconsinu, z rozhodnutí členů konvence se polští a českoslovenští baptisté rozdělili. Následkem toho byla Slovanská baptistická konvence rozpuštěna a okamžitě ustanovena Československá baptistická konvence v Americe. Sešla se v následujícím roce 1913 v Creightonu, v Pennsylvanii, a od té doby se každým rokem schází pravidelně.

V počátcích konvence byla většina úsilí a činnosti zaměřena na církevní zájmy: zakládání společenství a upevňování vztahů mezi kazateli, rozvoj misijní práce, organizování sesterských dobročinných kroužků a mládeže, řešení teologických otázek a spolupráci ohledně finančních záležitostí. V dalších letech konvence povolala a vyslala misionáře do Československa a jiných zemí, a vždy hledala další cesty k podpoře misijních organizací v zahraničí. Záhy konvence pocítila potřebu vlastního sdělovacího prostředku mezi členstvem, a tak založila vydavatelství. Po mnoho let se konvenční časopis jmenoval Pravda a Slavná naděje. V současné době časopis vychází každé dva měsíce a nese název Glorious Hope/Slavná naděje.

Nataša Laurincová

Zdroj: časopis Glorious Hope/Slavná naděje 3/2011