Kdysi jsem slyšel jedno výstižné rčení: Na každý složitý problém existuje jedno snadné, nesprávné řešení.
V dnešní církvi slyším jedno nebezpečné klišé. Mladí lidé jsou otevřeni pro nadpřirozeno, ale uzavřeni pro církev. Proto, vyjděme jim vstříc ze „svého ghetta“ a naplňme jejich potřeby.

Vím, opakuji se, ale stále mne znepokojuje ta fascinace církví růstem, nadměrné zaměření jen na mládež a touha naplňovat potřeby mladých. (Opravdu je evangelium o naplňování lidských potřeb, potažmo o naplňování potřeb teenagerů? Existuje větší potřeba než odpuštění hříchů a smíření s Bohem?)

Položme si tedy otázku, na co mladý člověk slyší? Protože jsem se od útlého věku věnoval hudbě, vím, co s mladým člověkem dokáže udělat „správný“ rytmus a „správná“ melodika. Pokud zvolíme synkopický, čtyřčtvrťový rytmus, opakující se refrén a jednoduché, úderné a hlavně procítěné texty, snadno srdce mladého člověka zaujmeme. Hudba vytvoří atmosféru, náboj, razanci nebo naopak melancholii, patos až nirvánu.

Každý indický guru, každý africký šaman a každý woo-doo kněz ví, co udělá například nekonečný, opakující se, rytmický motiv. Co udělá střídání rychlých a pomalých poloh, jak je možné hlasitostí uvolnit atmosféru…
Zdá se, že tuto věc objevila v poslední době část církve. Ve své snaze až podbízet se mládeži, dělá prakticky totéž, co se naučili první rockeři jako Lewis, Presley ad. Oba měli pozadí letničního křesťanství a oba se s církví z důvodu hudby rozešli. Zato se skamarádili s alkoholem a podobnými věcmi. Stejně tak se naučili ovládat mládež esoteričtí Beatles nebo satanští Rolling Stones.

Hudba sama o sobě má transcendentní rozměr. Stejně jako evangelium překračuje hranice, kultury, zaujme srdce, rozum i city a podmaňuje si celého člověka. Ovšem zatímco evangelium člověka osvobozuje, některá současná moderní hudba člověka – aniž by si to uvědomoval – zotročuje. Že ne? Zkuste v nějaké internetové diskusi poukázat na nějakou negativní věc ohledně moderní hudby. Mnozí mladí křesťané reagují velice podrážděně. Jsou na hudbě závislí a nechtějí slyšet žádná rizika a chtějí mít „svoji“ hudbu ve „svých“ modlitebnách. Pokud jim ji vezmete, půjdou za ní kamkoliv.

Podobně jako ve světě, tak dnes můžeme v církvi vidět jakési žebříčky popularity. Zpěváci se stávají populární a snad každá charismatická konference je pak v Životě víry rozebírána z hlediska hudební produkce tzv. „chval“. Zda byly hlasité, jak byly kvalitní…, a krom adorace kázání často heterodoxních amerických učitelů a proroků, následuje takřka profesionální hudební recenze. A nyní, části církve, často vyhecované řadou falešných proroctví o přicházejícím probuzení a vedené učením, že církev má mít především vliv na společnost, a která zpravidla již ztratila moc kázaného slova, nezbývá než sáhnout po řízné hudbě. Ta zatím funguje, přivádí lidi do varu a podobně jako torontští kazatelé vyplavuje adrenalin.

Vážení vedoucí, dám vám onu jednoduchou, nesprávnou radu, inzerovanou na začátku. Chcete-li mít opravdu úspěch, buďte důslední. Nekulhejte na obě nohy a nesnažte se mladým lidem nějak podstrčit církev „s lidskou tváří“. Nechtějte zabalit do moderní hudby zbytky křesťanství. Chcete-li mít úspěch, pak rovnou zrušte kázání, nemluvte o pokání, hříchu, smrti a vzkříšení Krista. Zrušte nedělní bohoslužby. Otevřete církev pro mladé lidi tím, že pozvete nějakou opravdu hutnou metalovou skupinu a pořádně to rozpalte. Garantují vám, že vaše modlitebny budou praskat ve švech mladými lidmi. Můžete pak do refrénu nenápadně propašovat „haleluja“, „gloria“ a mezi refrény třeba rapovat bengálsky evangelium. Věřte mi, bude to fungovat!

www.apologet.cz